Věnování
Věnování
Tak toto je moje třináctá kniha. Je věnovaná mému příteli, který byl mou oporou a inspiraci. Jsem starý a unavený a přesto jsem ji konečně po deseti letech dokončil.
Jsem spisovatel a to úspěšný spisovatel.
Moje první kniha byla hitem a nejlepší knihou na žebříčku prodáváných knih po mnoho měsíců. Moje druhá a třetí kniha byly nejlepší, co jsem kdy stvořil.
Čtvrtá a pátá kniha už neměly takový ohlas, ale držely se dobře.
Šestá kniha byla propadák.
Tehdy jsem ho potkal. Do té doby jsem netušil jak můj život ovlivní jedno jediné setkání s ním.
Byl jsem na nějaké párty. Nedůležité párty a tam jsem ho uviděl. Smál se a vyzařoval takové nadšení, takovou živost, že jsem se zastyděl. Byl jsem tehdy unavený a znechucený. Knihami, životem, lidmi, nakladatelstvím, recenzenty. Stál jsem v rohu místnosti se skleničkou v ruce a snažil jsem se předstírat, že to není můj jediný zájem.
Byl. Pil jsem. A co? Každý má právo na svůj vlastní život.
Předstíral jsem celou dobu, že tam nejsem. Odhalil mně tak snadno. Zničeho nic stál u mně a já po dlouhých letech jsem pocítil vzrušení. Fyzické vzrušení. Znechutilo mně to. Jen naklonil hlavu a podíval se na moji skleničku.
„Proč pijete sám?“ Postavil se vedle mně a mlčel. Nevěděl jsem co dělat, ale nakonec jsem odložil skleničku a odešel. Doma jsem se opil a zavolal hostitelce kdo to byl. Ten světlovlasý muž se stříbrným smíchem, vysvětloval jsem.
Smála se.
„Joseph. Nikdo důležitý.“ Nevěděla to. Zklamaně jsem položil sluchátko. Nikdo. Není to nikdo a přece z těch lidí mně on jediný upoutal. Pokrčil jsem rameny. No nic je to nikdo. Sedl jsem si k sedmé knížce. Začal jsem psát a zničeho nic slyším stříbrný jasný smích.
Dva dny jsem psal aniž jsem skoro spal. Napsal jsem pár kapitol a byl spokojený. V hlavě mi zněl jeho smích.
Vydal jsem knihu. Úspěch je opojný jako víno. Recenzenti si ji nemohli vynáchvalit a nakladatel mně tlačil do další knihy. Sedl jsem si k osmé knížce. Nic. Inspirace, moje múza odešla. Nevěděl jsem co dělat.
Opět nějaká pitomá párty. Stál jsem v rohu místnosti se skleničkou a dumal jak se to opakuje. Zneviditelnil jsem se dost?
„Pít se nemá o samotě,“ jiskřivý hlas. Zvedl jsem prudce hlavu. Stál tam on, v unavených očích jiskřičky smíchu. Touha ze mně vytryskla a já ho políbil. Myslel jsem, že mi dá facku. Nedal. Jen tam stál a kroužil svoji skleničkou v štíhlých rukou.
„Omlouvám se.“
„Není za co. Udělal jste co jste chtěl.“
„Já vím a nepřemýšlel jsem o vás.“
„Joseph.“
„Já vím. Daniel.“
„Tvoje kniha je nádherná.“ Nic jsem neřekl. Jak mu mám říct, že to byl on kdo ji psal? Jak mu mám říct, že to on ji vymyslel? Svým smíchem, svou bezprostřednosti k životu. Tím jaký byl.
„Půjdeme?“ nevěděl jsem co mně to popadlo. Jen zamrkal a pak tiše odložil skleničku. Odešli jsme spolu.
Byl mojí múzou. Byl mojí inspiraci. Byl mi vším. Byl mým životem. Chtěl jsem aby to tak zůstalo navždy. Nezůstalo.
Jednou v posteli se k mně přitiskl a zeptal. „Proč nenapíšeš o nás?“
„O nás?“ Nechápal jsem jak to myslí.
„Ano. O dvou mužích, kteří se setkali, rozuměli si a byli spolu. Někdy se dívám na knihy a říkám si: Máme co číst?“ Pochopil jsem.
„Já...“ nevěděl jsem jak mu říct, že jsem měl strach a nevěděl co na to nakladatel.
Bylo pozdě, když jsem se rozhodl. Odešel ode mně. Moje múza, moje inspirace zmizela. Odešel navždy. Byl jsem u toho, když zemřel. Přecházel ulici. Široce se na mně smál. Tak nádherný a pak v jednom okamžiku se zastavil čas. Pro něho. Pro mně.
Zůstal jsem sám. Dvanáctá kniha, kterou jsem dokončil po jeho smrti měla úspěch a já zůstal prázdný, vyřízený. Jako člověk i jako autor. Odepsali mně.
Teď tady sedím s rukou na rukopisu a přemýšlím, jaká bude třináctá kniha. Jsem unavený, starý a nemocný. Vím, že dlouho nebudu žít. Napsal jsem konečně něco, co by chtěl číst. Napsal jsem tu knihu pro něho. Je škoda, že už ji neuvidí.
Prohlédnu si věnování, které jsem napsal. Zpověď.
Roztrhnu je.
Vezmu čistý list papíru.
Věnování
Mému jedinému příteli, který mně inspiroval k napsání této knihy.
Ať lidi se dohaduji: Proč? Co je jim po tom proč? Napsal jsem pro něj knihu. Měl by radost a já mám radost za něj, že jsem to dokázal a napsal jsem mu ji.
Příteli, děkuji za nejkrásnější okamžiky života. Ta kniha je pro tebe.
Konec
autor růže:Eva Haunerová
Komentáře
Přehled komentářů
Oh, ja by som potrebovala k bad endom upozornenie, pretože aj keď je to nádherné, ja to potom príliš prežívam a hrozí mi okrem infarktu aj depresia. A tá je možno ešte horšia než infarkt. Ale bolo to krásne.
kouzelnost
(E..., 20. 9. 2008 22:22)naprostá. možná poněkud...dobrá. dost mě to roztesknilo, ale pořád převládá pocit, že sem prožila něco krásnýho
Ten kratší komentář,
(Psí Hvězda, 22. 8. 2008 21:46)
určený přímo nadpisem Alane, jsem mínila jako reakci na zmínku o změně stylu psaní, ne na čárky ve větách. Moje chyba, nenapadlo mě, že by to nebylo jasné.
Ten delší komentář byl určený všem a byl "k věci"- tudíž k obsahu povídky. Netýkal se Tebe. Pokud se Tě dotkla zmínka o kriticích, tak ta byla zaměřena na pocity dotyčného spisovatele a někdy i moje. Myslela jsem literární kritiky, ne beta-readery.
Z tohoto úhlu pohledu
(to Psí Hvězda (komentář z 11.7), 10. 8. 2008 19:23)by každý poctivý beta-read musel být brán jako vyvyšování se nad autora, zrovna tak jako každá debata se studentem literatury. Na druhou stranu: jak je možné brát, když autor požádá o beta-read a pak ho vůbec nepoužije? Z mého úhlu pohledu to vidím jako pohrdání prací druhého (a totální ztrátu času pro beta-read).
Krása
(Keiro, 24. 7. 2008 15:49)sice nic moc vyjádření, ae je to tak. Četla jsem to než jsem šla do práce a musím říct, že mě v očích zaštípaly slzy. Ani ne tolik smutku či dojetí, ale radosti. Radosti nad tím, že tou knihou dokázal, že ho oopravdu miloval. I když možná bylo pozdě. Ale jak se říká nikdy, neříkej nikdy. Avšak nikdy není pozdě vyjádřit své city. Takže děkuji
Ještě pro Psí Hvězdu:
(Nex, 13. 7. 2008 23:56)
Řeknu ti teď jednu věc, své nejniternější životní motto, kterého jsem se začala držet potom, co jsem překonala svou vlastní propast, i když ta s múzami neměla absolutně nic společného... Vlastně to nebylo o blízkých tohoto druhu, ale to je jedno..
"Využij každé příležitosti a nebudeš nikdy litovat, co jsi propásl."
Přišlo to ke mně jako správná slova ve správnou chvíli, z jakéhoi portálu s citáty, není důležité který to byl, jen je důležité, že jsem v tu chvíli cítila, jak ke mně naléhavě promluvil život. Vždyť právě TEĎ žiješ svoji budoucnot. Ne že si tvoříš zítřky, právě teď prožíváš ty, ktweré sis vytvořila v minulosti, v minulých teď. Nepromarni svou budoucnost, kterou je tento okamžik, tato vteřina. To je tvůj poklad, to je tvůj zlatý zítřek. Nežij v budoucnosti současných rozhodnutí, to je jen chybná iluze. Žij výsledky těch co jsi udělala...a nelituj.
Nikdy.
Nebudeš nikdy muset.
Jak říká jiný citát "raději budu litovat toho, co jsem udělala, než toho, co jsem neudělala".
Přemýšlejte nad tím...možná na tom něco je i pro vás.
Snad
(Nex, 13. 7. 2008 23:45)to zůstane navždy metaforou. A nedopadni stejně - chyť svou múzu včas. Chraň ji ve své náruči, tam bude v bezpečí...
A teď k věci:
(Psí Hvězda, 11. 7. 2008 16:36)
Člověk si někdy připadá životem i psaním vysátý, zničený, čtenáři ho ignorují a kritici štvou. Ti, o které stojíme, nás štvou svým nezájmem, ti, o které nestojíme, zase neustálým poukazováním na chyby, které nejsme schopni odstranit, nebo svou arogantní nadřazeností. Dáváme ze sebe to nejlepší, co umíme, a ono to pořád není dost… V takové chvíli bych dala půl života za někoho, jako byl Joseph…
K napsání něčeho kontroverzního se často odhodláváme dlouho, stejně jako Tvůj hrdina – Pan Úspěšný Spisovatel. Málokdo má v sobě tolik sebevědomí, aby dokázal vybočit ze zajetých kolejí a do očí někomu říct: napsal jsem homosexuálně zaměřený příběh. A nemusí jít ani přímo o toto, někdy tak dlouho váháme, zda něco udělat či ne, až je najednou pozdě. A my pak splácíme dluhy těm, co už s námi nejsou.
Věnování mě osobně oslovilo, dotýká se mě v obou směrech a já skutečně nevím, co víc bych k tomu mohla napsat… jen že to bolí a že přesto děkuju.
To Alane:
(Psí Hvězda, 11. 7. 2008 16:35)
jestli to není tím, že tohle je z úplně jiného soudku než cokoliv, co se tu dá najít.
Nebo je to jen můj pocit?
Myslím, že není.
Je obdivuhodné,
(Alane, 4. 7. 2008 23:21)jak jsi zgruntu dokázala změnit styl psaní. Jenom škoda, že jsi nepoužila verzi s čárkami, nad jejichž doplněním jsem (zbytečně) trávila čas.
...
(Zuzana, 22. 11. 2014 18:42)