Shounen - ai povídky

„Vstávat Viktore!“ Postava v posteli slyší povědomý hlas a bušení na dveře. Otevře oči a dojde mu celá hrůzná pravda. Jsou Vánoce a maminka jako každý rok budí celou rodinu ráno, aby začali všechno připravovat na Štědrý večer. Zasténá. Nechce se mu jít do toho podle něho cirkusu. Nejdřív bude docela klid. Nasnídají se, pak tatínek vytáhne stromek a s klením ho začnou připravovat. Taťka je skvělý, ale technické a řemeslné práce nezvládá. Potom okolo oběda to začne...

„Viktore vstávej nebo tam vtrhnu!“

„Jsem vzhůru, mami. Už jdu.“ Odhodí pokrývku a usměje se na plakát na protější stěně. Neví kdo pro něj pozóval, ale hodně mu připomíná Alana. Zachmuří se a teď už opravdu vstane. Protáhne se a vykoukne ven. Sníh. Zázrak se stal. Na Vánoce je sníh. Ušklíbne se a jde do koupelny. Za dveřmi vrazí do mamky a uklidňujícím gestem ji ukáže na koupelnu.

„Pět minut a ať jsi dole ano!“ Viktor přikývne. Pět minut nemožné. Zapadne do koupelny a podívá se do zrcadla. Tmavohnědé oči, neposlušné světlé vlasy trochu delší jak se mu to líbí a sportovní postava. Jezdí na koních a podle něho je to vidět. Jen škoda, že dnes se svými miláčkami se nesetká a s Alanem už vůbec ne. Dýchne na sklo a napiše tiskacím ALAN. Co na tom, že je starší, co na tom, že je to muž. Stále ho miluje ať si rodina říká co chce.

„Viktore!

„Tak teď musíš sebou mrsknout.“ Rychle si vyčisti zuby, opláchne se a vyjde z koupelny. Přejde do pokoje a vezme na sebe džíny a rolák.

„Dobré ráno!“ pozdraví v kuchyni a posadí na své místo. Vedle něho sedí mladší bráška David a po jeho pravici jeho dvojče Veronika. Vše sdíleli spolu. V čele stolu sedí jeho tatínek s novinama v ruce ignorujíc maminčin vzteklý pohled.

„Aspoň na Vánoce bys je mohl odložit.“

„Musím se psychicky připravit na celý den.“ Obrátí stránku novin a Viktor zahlédne sportovní zpravodajství. Usměje se. Vánoční zvyky jsou aspoň v tom chaosu k něčemu dobré. Rychle dojí snídaní. Jejich mamka naprosto ignoruje pověru o zlatém prasátku. Zato věří v společnou večeři a hlavně v tom, že se celá rodina sejde pohromadě. „Dobře už jdeme. Vikore pomůžeš mi.“

„Jistě tati,“ odpoví Viktor a rychle polkne poslední sousto. Vstane a oba jdou do sklepa, kde mají už připravený vánoční stromeček.

„Taky bychom mohli mít umělý. Rok co rok je dražší a dražší. Má,“ a podá mu malou sekerku. Viktor ji potěžká a otec si zakryje oči. Po chvilce se optá. „Už to máš?“

„Nemám a ticho nebo si něco useknu,“ zavrčí Viktor.

„Proboha jen to ne nebo mamka nás nastěhuje do nemocnice.“ Viktor se zasměje.

„Hotovo,“ pronese pyšně a dívá se na osekaný konec stromku.

„Jsi pašák, Viktore. Škoda jen...“

„Tati už zase?“

„No jo já vím. Pojďme nebo po nás vyhlásí celostátní pátrání.“ Viktor se dívá jak vleče stromek do schodu. Odloží na místo sekerku a rozhlédne se po sklepě.

Letos to mělo být poprvé co s nimi měl strávit Vánoce i jeho přítel Alan. Jenže tady není.

„Viktore pojď.“ Viktor se podívá do starostlivé tváře taťky.

„Mohl tě zabít.“ Obejme ho. Viktor strpí jeho objetí. Od té nehody se k němu chovají divně. Nikdy ho neobjímali a nechovali se tak starostlivě. „Je nám jedno, že se ti líbí chlapci, ale ...“ potřese hlavou.

„Tati to byla chyba někoho jiného.“ Jenže tak doopravdy neví co se tehdy stalo.

„To je jedno. On seděl za volantem.“ Viktor svěsí hlavu.

„Já vím. Pojď raději než mamka opravdu zavolá policii.“ Oba vytáhnou stromek nahoru.

„Konečně. Už jsem myslela, že..“

„Zavoláš patráčku,“ dodají oba a rozesmějí se.

„To není legrace a jděte ho obléci.“ Zvolá jeho maminka v zástěře a nožem v ruce. Sedí u stolu a před sebou má všechny ingredience na její slavný salát.

„Tak Viktore běž pro ozdoby a já ho postavím do jeho kouta.“ Viktor přikývne a jde pro krabice s ozdobami. Vytáhne je a začne nosit k stromečku.

„Tati vyzkoušej žárovky.“ Ten je vezme a vyzkouší.

„Veroniko dojedeš pro žárovičky.“

Ta splnou pusou zamumlá „Jako každý rok“ Vidíc před sebou uliti z domácích činnosti na sebe hodí kabát, čepici, šálu, rukavice a nandá kozačky. Vezme peněženku a vyjde ven.

„Ahoj kluci?“ Pozdraví známe z počítačové školy venku před domem, kde občas zajde na kurz a ti ji kývnou.

„Kam si to šineš Strašidlo?“

„Pro žárovičky! Co tak doprovod? Abych se nebála.“

„Já musím jít, ale tady Petr tě doprovodí rád, že jo.“ Ten přikývne a přistoupí k Veronice a vezme ji tašku. Mlčenlivě ji pokyne k zastávce. Veronika přikývne a vyrazí.

„Nejdří ty velké,“ diriguje Viktora tatínek a na nos si nasadí nezbytné brýle.

„Tati já to vím!“ Trochu podrážděně vyjede Viktor.

„Viku já vím, že to mělo být jinak, ale ...“

„Nebudeme se o tom bavit“ řekne rezolutně Viktor a vytáhne ozdobu. Zbyla jako jediná, která přežila pád stromečku když mu bylo deset nebo dvanáct. Neví je to tak dávno. Otevírá jedu krabici za druhou a z každé na něho dýchne minulost a vzpomínky. Tuhle koupil se svým dvojčetem a tyhle přivezli z Polska. Podává jednu po druhé otci a ten je mlčky věší. Možná to někde jinde dělají jinak, ale u nich stromeček vždy zdobil otec. Mamka říkala, že se aspoň nenudí a hlavně ji nepřekáží v kuchyni.

Viktor se nenápadně podívá na hodinky. Za chvilku začne chaos a on by se mohl zašít. Jít si po svém a ztratit se v tom davu.

„Tak ještě.. Viktore!“ zakříčí na něho znepokojený otec. Dnes od toho sekání stromku je celý divný. Ten k němu vzhlédne. „Řetězy a bude to všechno. Pak musíme zabít kapra.“

„Nevím proč ho kupujeme, když stejně skončí u sousedu a my u řízků.“

„Nebuď prostořeký. Když jste byli malí, tak jste jednoduše ho chtěli, no. A maminka dobrá duše ho vždy koupila nebo spíš já.“

„Fajn a proč sousedé ho pak dostali?“ Neví proč se ptá teď. Nikdy se nezeptal proč se kapr vždy ocitl u sousedu.

„Protože dát ho nazpět do vody nemůžeme a zabít taky ne. Tak skončí u sousedu.“ Odmlčí se a dívá se na anděla, který patří na špici. „Viku jsi větší a hbitější,“ těžce praví a vrazí mu ho do ruky. Viktor vstane a nasadí ho na špičku stromečku. Stromek se trochu rozhoupe, ale zůstane stát.

„Hezké taťko,“ pochválí je mamka, která strčí do obýváku hlavu. Zvonek.

Přivitání. Polibky, objetí smích a jekot.

Tak to je můj nejstarší bratr Tomáš se svou manželkou Danielou. Bydlí někde jinde. A ten uřvaný spratek, který je u cukroví a láduje se jim je jejich syn Danny. Nesnáším malé děti. Za chvilku po něm vpadne moje sestra Barbara se svým mužem Petrem a nejmladším přírůstkem do rodiny Katkou. Narodila se před půlrokem a neumí nic jiného než ječet. Tak to je náš vánoční chaos.

Viktor sedí na schodech a dívá se na to vše jako by byl jen divák a ne součást toho chaosu.

Letos měl být s nima ještě Alan. Nebude. Viktor se otočí a jde do svého pokoje. Pustí si nejnovější album finské skupiny Nightwish. Tu skupinu mu ukázal Alan. Otevře zásuvku a vytáhne fotku Alana. Má ji schovanu, protože rodiče nechtějí o něm nic slyšet. Šíleně tehdy zuřili. Pohladí fotografii. Dívá se na vysokého štíhlého muže v černém se slunečnimi brýlemi ve vlasech. Černé krátké vlasy a modré oči se na fotografii usmívají. Je opálený a za ním je nějaký rozkvetlý strom.

Seznámil se s nim v jedné kavárně. Alan ji otevřel v blízko koleji a hned se stala hitem. Nejdřív si sebe nevšímali, skoro ani nevěděli, že ten druhý existuje, ale jednou Alan zaskočil za číšníka a nesl mu horkou čokoládu, usmál se na něho a hned si padli do oka. Začal tam chodit den co den a po týdnu se odvážil s nim zapříst hovor.

Když ho viděl naposled byl bledý a bez života. Po tvářích mu skanou slzy. Neslyší jak se otevřou dveře a dovnitř někdo vejde. V poslední chvílí ucukne a chce fotografii schovat.

„Neschovávej to.“ Viktor vzhédne do tváře Tomáše. Je policista a tehdy tu nehodu vyšetřoval. Jako jediný neodsoudil Alana.

„Díky, ale měl bych se dole objevit.“

„Jen zůstaň kde jsi nebo tak toužíš po tom jekotu?“ Oba se zaposlouchají do řevu.

„Katka,“ suše řekne Viktor.

„Jo rostou ji zuby. To je hrůza. Když si vzpomenu na Dannyho... ne už více ne.“

„Jenže švagrová chce holčičku.“

„To je tím, že je tady Katka. To ji přejde.“ Zasmuší se.

„Je něco nového?“ Tomáš  kývne k fotografi? Viktor zavrtí hlavou.

„To je mi líto.“

„Mně taky. Pojď odsud nebo za sebe neručím. V tom blázinci aspoň přijdu na jiné myšlenky.“ Po pěti minutách ve společnosti Katky, Dannyho a nejmladšího brášky Davida má dost a přísahá, že v životě nebude mít žádné děti. Taky, že nebude mít.

Když řekl rodičům, měl tehdy pěkně nahnáno, že se mu líbí kluci,  přijali  to s mírným šokem a docela dobře. První co maminka udělala bylo to, že začala shánět literaturu. Za chvilku měl na stole přednášky o ochraně a dalších věcech o kterých neměl ani ponětí. Jeho maminka je vrchní sestra v nemocnici, takže není daleko od rány. Tatínek se spolehl na mamku, že mu vše řekne a sourozenci to vzali s klidem. Veronika jeho dvojče to věděla dlouho a zbytek to vzal dobře. Když zapadl do světa gayů, uvědomil si jaké měl štěstí v podobě rodiny. Jiné to tak klidně nepřijali a alanova rodina ho doslova vydědila.

Hraje si s malýma karty a pozoruje je jak švindlujou a hádají. Všichni snědí něco lehkého k obědu a domem se vznáší doslova jídelní atmosféra. Každý by už chtěl, aby byla večeře. Katka po hodině řvaní umlkne  a všichni si oddechnou.

Myšlenky mu utíkají od toho co se děje a nakonec se postaví k oknu a dívá se na ulici. Domy jsou rozsvícené, všude světýlka a ticho. Venku před domem se vznáší sněhové vločky a on se podívá na oblohu. Ještě není. Tuhle tradici v jejich rodině nedodržují, ale Alan mu o ní vyprávěl. Je to tradice jeho rodiny a on si ji vzal sebou. Otočí se a dívá se na ten mumraj. Všichni k sobě patří a on...

„Jedu do nemocnice. Nebudu tady.“ Všichni umlknou a maminka upustí na zem mísu. Místnosti se ozve zvuk rozbité mísy a řev Katky, která se probudila.

„Co chceš dělat?“

„Jedu za Alanem. On je tam sám a já nechci, aby byl sám.“ Udělá krok k chodbě.

„Dovezu tě tam,“ řekne Tomáš a vstane z pohovky.

„Viktore! Máš být s rodinou!“

„On patří taky ke mně. Promiň tati, mami.“ Vyjde na chodbu a obleče se. Zaslechne ještě tiché.

„Tatínku.“

„Je už velký, maminko.“ Vyjde ven a na tváři mu ihned přistane vločka.

„Počkej!“ Viktor se zastaví, když uslyší hlas své matky, ale neotočí se. „Tady něco máš pro sestry v pavilonu a taky kdybys měl hlad.“ Podává mu tašku. Ten ji přijme a jde k Tomášovi, který na něho čeká v autě a zahřívá ho.

„Tak mladej jedeme.“

„Díky.“

„Ale nech toho. Jsi opravdu rozhodnutý?“

„Jo. Tyhle Vánoce budu s ním.“ Viktor  se posadí dopředu a zachvěje se.

Tomáš na něho pohlédne. Tehdy seděl přesně tak, když k němu přijel v policejním voze. Je zázrak, že se mu nic nestalo a jen odnesl to s pohmožděninámi a zlomeným žebrem.

„Prosím pomalu,“ uslyší od Viktora a přikývne. Nejeli tehdy rychle na to všem je to divné. „To víš, že budu opatrně řidit.“ Viktor se dívá z okénka na zasněžené město. Jedou pomalu a míjejí opožděné chodce.

„Tak jsme tady. Přijedu okolo desáté ano.“ Viktor přikývne a dívá se na nemocnici. Pod botama mu křupe sníh a on jde do oddělení pro dlouhodobě nemocné. Pozdraví sestry.

„Něco od mamky.“

„To je zlatíčko. Pozdravuj ji a co tady vůbec děláš?“ řekne jedná z nich.

„Jen běž Viktore.“ Přitom dupne na nohu té druhé. Ta zaskučí, ale to už Viktor jde k jednomu pokoji. Podívá se na dveře číslo tři a zaváhá. Pak stiskne kliku a otveře. Tiše zavře a přistoupí k posteli.

„Ahoj Alane.“ Ticho. Viktor odloží tašku a přistrčí si židli.

Vraceli se z výletu a oba byli šťastni. Chodili spolu už měsíc a půl a rozhodli se někam vyrazit jen tak. V poledne se zastavili v hospůdce a něco snědli. Alan jako řidič si dal nealkoholické pivo. Bylo jim tak dobře a pak v jedné jediné sekundě se vše rozbilo na padrť.

Vzpomíná si na náraz a ticho. Před zrakem mu vše plavalo a on byl schopen jen zašeptat Alane. Skončil v téhle nemocnici. Měl pohmožděná žebra a jedno zlomené. Jinak vyvázl bez škrábnutí.

On ano, ale Alan už třetí měsíc je v kómatu. Leží tady bledý jako bez života. Kdysi tak živý a dnes? Vezme ho za ruku a přitiskne si ji k tváři.

„Jsem tu s tebou,“ zašeptá. „Jsou Vánoce a já budu opět tady chodit každý den. Jednou otevřeš svoje oči a budeme spolu ano.“ Musí v to věřit. Musí věřit, že ho Alan znovu sevře v náručí  a políbí na rty. Pohladí ho po čele. Doktoří povídali, že už je zdravý, ale pořád se nechce probudit.

„Víš co budu ti vyprávět o co jsi dnes přišel nebo spíš buď rád, že jsi o to přišel. Nejdřív začnu Katkou...“ vypráví mu co se dnes dělo a jak jeho rodina je velká a není až tak špatná, i když ho odsoudili, že mohl zabít jejich syna.

„Víš oni tě neznají, ale já ano. Nikdy bys mi neubližil a já víš je mi tak.. Proč nejsem s tebou. Cítím vinu.“ Pohladí jeho ruku a položí zpět na postel. „Neboj se. Jen se podívám na první hvězdu. Vzpomínám co jsi mi vyprávěl. První hvězda a teprve teď pro tebe začínají Vánoce. Navčeříte se a rozdáte si dárky a...“ zadívá se a čeká na první hvězdu na obloze.

„Přeji si...“ zašeptá...odvrátí se od okna a přejde k posteli. Vezme ho za ruku a mlčky se mu dívá do tváře.

„Jen spíš a probudíš se. Vím to.“ Sevře mu pevně ruku. „Byl bych zvědavý jak by tvoji tradici přijala mamka. On je velkou obdivovatelkou tradici. Hlavně těch svých. Počkej vlastně nám něco dala. Podívám se na to.“  Pustí jeho ruku a skloní se k tašce. Snaží se do veselého tónu, ale je mu smutno z toho, že on vyvázl a Alan tady leží a trpí. Doktor sice říká, že ne, ale co ti vědí. Měl rád volnost a tady je upoutaný na lůžko a jen leží. Chtěl by znovu vidět pohled jeho oči, znovu slyšet jeho smích tak vzácný.

„Vik..“ zbytek zanikne. Vik ztuhne s rukou na pomerančích a pomalu se otočí. Pomeranče mu vyklouznou z rukou a spadnou na zem, ale Viktor si toho nevšímá. Vrhne se k posteli a dívá se od tváře Alana. Je pořád bledá, ale oči...

„Jáá..“ neví co říct.

„Prv.. hvězda.. přání...“ šeptá s očima upřenýma na Vika.

„Přál jsem si jak jsi mně vyprávěl. Přál jsem si, abys byl se mnou napořád.“ Alan zavře oči a jemně sevře Vikovou ruku.

Konec