20. 2. 2013
Slzy – 1.
Zimní sny - 6
Vysoký muž v dlouhém kabátě z pod něhož vykukuje oblek, kráčí pošmournou Paříži. Usmívá se, přestože je nevlídné zimní počasí a rozhlíží se zvědavě kolem sebe. Je tu na pracovní cestě, ale přesto si udělal ráno volno. Vždy když tu je, tak se tu na dlouho nezdrží. Zastaví se na jednom z mostů, vytáhne mobil a udělá fotografii Seiny. Hned si fotografii prohlédne. Má rád tohle živé, ale zároveň i místy poklidné město.
Prohrábne si vlasy, když zjisti kolik je. Zamračí se, protože si uvědomí, že musí být na desátou v agentuře. Madam by nebyla šťastná, kdyby se opozdil. V odpoledne mu letí letadlo nazpět do Marseille. Uvidí, zda stihne se stavit u Ludovica. Otočí se, schová mobil do taštičky.
„Euro, pane. Jedno euro.“
Armand se zahledí na špinavého zarostlého muže. Udělá krok, když ho žebrák chytí za rukáv. „Pět euro za tohle, pane?“ Armand se zvědavě otočí, co mu nabízí. Strne, když uvidí v špinavé ruce s ulámanými nehty rudou masku s dvěma kameny. Jedna je v koutku oka, druhá níž, ale třetí chybí. Jako by plakala nad svou existenci.
„Pět euro, pane. Líbí se?“
Armand odolá mu ji vytrhnout. V té jeho ruce vypadá něco tak krásného vášnivého nepatřičně. „Nechte mě jít,“ odsekne. Určitě je kradena.
„Co čtyři euro? Dobrá maska. Našel jsem ji, pane, neukradl,“ huhňá. „V popelnici.“
Armand se zděsí. Něco tak skvostného v popelnici? Ale proč by ten bezdomovec měl lhát? I když kvůli penězům…
„Nelžu, není kradená. Našel jsem ji. Pět euro.“
„Podívám se.“ Je krásná, ale není to maska, co by stala pět euro ve stánku někde na ulici. To je vidět na první pohled.
„Pár drobných na jídlo, pane.“
„Tady máte.“ Podá mu pěti eurovku. Rychle ji vezme a odchází.
„Děkuji, pane. Má úcta. Služebníček. Kdybyste něco chtěl, přijďte opět.“ Rozhlédne se kolem a zamíří si do nejbližšího stánku. Gratuluje si, jak šikovně tu ohavnost prodal.
Armand se na chvilku zastaví, prohlédne si ji. Maska volto, takže nejspíš patřila k benátskému kostýmu, ale co by tu dělala a proč by ji někdo vyhazoval? Ta maska není z levného kraje. I když se v tom nevyzná, je vidět řemeslná zručnost při výrobě. Pohladí rudou barvu, kameny. Jen je škoda, že třetí se někam ztratil. Když si ji prohlíží, uvědomí si zvony. „Kruci, madam mě zabije!“ Vyrazí rychlým krokem a rozhlíží se kolem sebe. Náhoda nedá na sebe dlouho čekat, když spatří taxík. Seběhne ke kraji chodníku, mávne rukou. Auto ihned sjede k okraji silnice. Armand nasedne. „Rue de Temple 15!“ nadiktuje mu. Na kolena si položí maskou. Kochá se nejen barvou, ale i jemnými ornamenty, které jsou vyryty do celého povrchu a které dřív nezahlédl. Musela dát nesmírnou práci, povzdechne si.
Armand zaplatí, při chůzí mine starou pouliční lampu, taky obchod s módními doplňky. Otevře dveře a po starých schodech vyběhne nahoru do prvního patra, kde je agentura. Bílé dveře jsou zavřené, ale on klidně zmáčkne kliku.
„Pane Armande, už vás shání.“
„Je naštvaná?“ optá se Inés, která tentokrát má vlasy vyčesané do drdůlku. Co ji vidí, tak snad neměla dvakrát stejný účes.
„Moc ne, ale v dobré náladě taky není. Máte hned za ní jít.“ Nakloní se k němu. „Je v tom ten váš poslední objev.“
„René zase něco vyvedl?“ optá se nejistě. Když s ním mluvil, měl dobrý pocit. Inés vážně kývne a ukáže pěstěnou rukou na dveře. Armand mine velké fotografie mužů i chlapců. „Fanděte mi, ať mě nesní.“
Inés se vřelé usměje, když zazvoní telefon. „Agentura Noir, přejete si?“
„Madam?“
„Armande, kde se flakáte? Nechal jste mě tu samotnou. Víte, jak nerada čekám!“
„Omlouvám se. Taxíkář byl nemožný. Nějaký přistěhovalec, tak jsem mu musel radit. Co se stalo?“ Jen doufá, že opravdu nepůjde o toho nového modela.
„Potřebuji dva chlapce, dvojčata.“
Armand otevře pusu dokořán. „Cože?“ Asi špatně slyšel. To by bylo snazší někoho nalíčit jako dvojče toho druhého. Co blbne?
Josephine se na něj podívá. Sakra, proč zrovna on odolává všem jejím nabídkám? Kdyby se uvolil dělat modela, klidně by oželela tu výhodnou nabídku. „Dvojčata. Je krize, jestli nezapomínáš a společnost chce dvojčata, jedině, že bys to vzal ty.“ Mohla by zapomenout na tu nabídku, protože jakmile by jim ukázala Armandovy rysy a tělo, byl by okamžitě na vrcholku žebříčku nejuznávanějších modelů.
Armand se ještě víc vyděsí, protože má panickou hrůzu z objektivů, fotografů a vůbec co zavání jakýmkoliv pořízením jeho podoby. Jediný obrázek, který má, je malovaný a to jen proto, že o tom vůbec netušil. Když si dával dělat fotku do občanky tak tam vypadá, jako by mu trhali zuby.
„Jinak by se mohlo stát, že by sis musel hledat novou práci.“
„No jo, tak já to zkusím.“
Desky, v kterých listovala, udělají prásk. „Žádné zkusím. Máš na to měsíc!“
„Měsíc?! To je nemožné, madam Josephine! To…“
„Tak ty.“ Možná ho konečně dotlačí k tomu, aby stál modelem, ale je pravdou, že se ho zbavovat nechce. Polovina modelů pochází právě z jeho pobočky. V branži je už dlouho a jeho čich pověstný, i když o něm nikdo neví, ale zda se, že mu to vyhovuje.
„Je to opravdu tak důležité?“
„Ano.“
„Dobrá, uvidím, ale nemám nikoho v záloze.“
„Věřím ti a teď probereme pár věci ohledně Reného.“
Tušil to. „Co s ním je?“
„Potřebuji, abys mu domluvil. Začíná si moc myslet. Branže modelů není totéž co modelky. Chce víc a společnosti nebudou ochotni to dávat. Je hezký, to ano, ale nic výjimečného.“
„To je fakt.“ Málokdo je výjimečný, popravdě už ani mezi modelkami to už není ono a málokterá dokáže překročit síť hezké modelky.
„Bohužel ten trend je poslední dobou v celém odvětví. Musím říct, že bych si přála, aby se vrátily osmdesátá a devadesátá léta. To byly modelky, ne ty dnešní…“
Armand ještě chvilku poslouchá její řečnický projev. Zná ho zpaměti, když se ozve zaklepání.
„Je tu René,“ ozve se Inéz s tužkou za uchem.
Konečně vypadnu, pomyslí si trochu neuctivě Armand. „Vezmu ho někam ven, nebo mu něco potřebujete říct?“
„Ne. Můžeš jít.“ Dívá se za ním a povzdechne si. Jestli by někdo hledal dokonalého chlapa, je to on. K tomu je velmi milý, pozorný, komunikativní prostě perfektní. „Až moc,“ zabručí po chvilce, když se dívá na dveře, kterými vyšel.
„Jé, pan Armand. Dobrý den. Co tu děláte?“
„Nechceš si zajít do nedaleké kavárny na kávu?“ nabídne mu. „Madam má teď práci, takže se ti nemůže věnovat.“
„No jasně! Jdeme.“ Seběhnou dolů. „Proč vlastně neděláte modela?“ Obdivně spočine na perfektních rysech. Tak dlouhé řasy by mu vynesly nejednu nabídku navíc. Jasně zářivé oči dvojnásob a rysy další přihození. K tomu perfektní figura, kterou by nezakryl ani pytel do brambor.
„Protože se bojím fotografů.“ A nehodlám to měnit, pomyslí si pro sebe.
„Vážně?“ podiví se René. „Nikdy jsem o takové fobií neslyšel.“
„Tak teď to víš.“ Otevře zelené dveře, které vedou do prosklené kavárny. Usadí se u dřevěného stolku. Ihned k nim přiběhne servírka.
„Co to bude?“
„Dám si čokoládu a…“
„Kávu bez cukru. Madam povídá, že si musím hlídat zadek,“ zavtipkuje René a oba se začnou smát, protože ten má nejlepší z celého těla.
„Jak to jde na škole?“
„Fajn, ale je to náročné. Myslím…“
„Ať tě to ani nenapadne!“ prudce se ohradí. René mlčí. „Až vystuduješ, sekni s tím na nějakou dobu, ale jakmile skončíš s učením, budeš se k tomu velmi těžko vracet. Věř zkušenému.“
„Vy…“
„To ne, ale musel jsem si začít vydělávat. Přerušil jsem studia, ale ten návrat byl strašný a to bylo jen na tři roky. Nakonec jsem to dodělal, ale bylo mi jasné, že kdybych nepřerušil, bylo by to dvakrát snazší. Možná třikrát. Opravdu neblbni.“
„Tak dobrá.“ Uchopí kávu a skryje úžasně zelené oči za závojem řas. „Co mi chce madam?“
Armand ocení jeho chytrost.
„Je to kvůli zakázkám a penězům, že?“
„Takže ti nic nemusím vysvětlovat.“
„Proč bych nemohl chtít víc?“
Armand sjede jeho postavu. K nakousnutí, ale striktně odděluje práci a potěšení, i když žádného zrovna nemá a pak René má přítelkyní. „Protože nemáš prsa.“
René na něj zírá. „Nemám kozy? Jak to s tím souvisí?“
„Modelky vydělávají dvakrát třikrát tolik, co ty. Jen málo modelů vydělává, co oni. Spíš žádný. Prostě ti tolik nedají, a pokud na tom budeš trvat, najdou si jiného.“
„Chápu. Je to nespravedlivé.“
„To ano, ale je to tak nastavené.“
„No jo, kvůli vám.“
„Dobrá a zadek máš v pořádku.“
„Vážně?“ usměje se.
„Ano, máš. Tak dopij a utíkej za madam. Určitě bude mít pro tebe zakázku a ještě něco. Tři čtyři menší zakázky ti dají tolik, co jedná velká.“
„To je fakt, ale je to větší dřina. Tak se mějte a jednou bych s vámi chtěl mít fotku.“ Armand se otřese. Jedině přes jeho mrtvolu. René vstane, přehodí si přes ramena ležérně kabát, schválně omrkne obecenstvo a odejde. Armand zavrtí hlavou, pousměje se. Mládí je krásné, dravé a bláznivé. On je starý, hloupý a bláznivý.
„Slečno, zaplatím.“
Ta k němu přiběhne. „Jste z té agentury?“
„Ne, z Marseille.“
„Chystám se tam v létě,“ vyhrkne. Armand si povzdechne. Potom nenápadně položí ruku na stůl. Servírka i on se zadívají na zlatý kroužek. Ani neví, kolikrát mu zachránil život.
„Dvacet euro.“ Armand zaplatí, vezme si na sebe dlouhý kabát a vyjde ven. Konečně se objevilo sluníčko a osvítilo ulice. Hned jsou živější, pomyslí si. Mobilem zachytí její živost. Zvěčněná sekunda žití, pomyslí si při pohledu na fotografii. Rád fotí, i když má strach z fotografií. Teď do slunečného Marseille, ale nejdřív se staví u Ludovica.
Mávnutím ruky zastaví taxík. Nadiktuje adresu do centra Paříže, do bytu svého přítele, kde dneska přespal. Za chvilku otevírá menší dveře vedle velkých. Vejde dovnitř. Světla se automaticky rozsvítí. Stojí uprostřed velkého prostoru rozděleného sklem a kovem.
„Ludovicu! Jsi doma?“
„Jo, pojď nahoru!“ ozve se. Armand pohodí kabát na velkou koženou pohovku. Vyběhne schody, které sám navrhoval. „Díváš se na Seinu?“ Nakloní se a políbí ho na tvář.
„Co tak formálně? Odjíždíš?“
„Za čtyři hodiny.“ Posadí se vedle něj. Prohlédne si jeho delší pískové vlasy, útlou postavu, tvář něco mezi krásným chlapcem a krásnou ženou. Kdysi dělal modela, ale jen krátce. Teď se topí v penězích a může si dělat, co chce. Přesto, když za ním někdo přijde se zajímavou nabídkou, kývne.
„Jak to dopadlo?“
„Musím sehnat dvojčata. Víš o tom něco?“
„Netuším, ale jistě to bude velká zakázka. Zřejmě… Co ty? Stále nechceš to dělat?“
„Dobře víš, že mě baví navrhování a to co dělám.“ Usměje se. Natáhne se a nabídne si mandarinku. I když by Ludovic nemusel, stále si hlídá postavu. Jak říká, je to deformace. Jednou do toho vejdeš a v životě už nevyjdeš.
„Já vím. Ten byt všichni obdivují. Nebýt krize, máš více zakázek, takže ti jednu dávám.“ Podá mu papírek s telefonním číslem. Armand se k němu nadšeně nahne a políbí.
„Díky moc.“
„Prosím tě. Malá splátka za tohle,“ mávne kolem sebe rukou.
„A ty mi od té doby sháníš klienty. Jo, podívej se, co jsem dneska za pět euro koupil.“ Z igelitky, kterou ukradl Inéz, vytáhne rudou masku.
„To je… skvost.“
„Že? Nějaký bezdomovec ji našel, aspoň doufám, ale i kdyby ne, tak je to jedno,“ zadumá se. „Uchvátila mě.“
„Nedivím se. Mít na sobě masku je něco vzrušujícího. Snad proto, že na chvilku ošálíš své svědomí a stane se z tebe někdo jiný.“
Armand si ji opatrně přiloží k tváři. „To jeho druhé já.“
„Nebo třetí, čtvrté. Vybírej si, co chceš s tou maskou dělat. Je jako papír. Snese všechno a nepromluví.“
Armand ji odloží. „Máš pravdu. Nikdy jsem si to neuvědomil.“
„Co s ní chceš dělat?“ optá se zvědavě Ludovic.
„Netuším.“ Pousměje se. „Možná si ji vezmu na nějaký maškarní ples. Uvidím.“ Přetře si tvář. Najednou se cítí unavený. Otevře oči, zadívá se na tvář, která je tak proměnlivá. Každý v ní hledá to své. Muži ženu, ženy muže a on muže. Když se obleče neutrálně, je to pastva pro oči. Může být kýmkoliv. On ne. Jeho by si nikdo nespletl se ženou.
„Copak?“
„Jen si říkám, že v tobě každý najde to, co si přeje.“
„Jen fasáda. Potom mě poznají a prchají.“
Armand se zasměje, protože to není tak pravda. „Musím se tě zeptat, neznáš nějaké okouzlující dvojčata?“
Ludovic se naplno rozesměje. Armand s rozkoší naslouchá hlubokému hlasu, který se projevuje jedině v smíchu. „Nevím, opravdu nevím. Budeš muset hledat. Vždyť tě to baví, ne?“
„To ano, ale v létě, kdy číhám na plážích jako divoká zvěř na kořist, ne v zimě. Padají mi sami do náruče,“ zasměje se tomu. „Budu muset jet. Provoz bude vražedný a minule jen má okouzlující tvář přesvědčila personál, aby mě pustil.“
„Chceš říct lež jako věž. Byl jsem u toho.“
„Dobrá pomohl jsi mi.“
„Odvezu tě.“
„Díky.“ Nakloní se a dá mu opět pusu na tvář. „Nechceš se mnou chodit? Pusť toho svého pana N k vodě. Jsem ti celý k dispozici!“ nabídne mu trochu teatrálně. Uvědomí si, že tentokrát to myslí vážně.
Ludovic zavrtí hlavou, až kolem něj zavlají vlasy. „Ne a ty víš proč,“ řekne vážně.
„No jo ten tvůj. Kdyby… Dobrá mlčím,“ rychle řekne, protože hladké čelo se začalo smršťovat do rozzlobené vrásky.
„Tak jdeme. Běž si zabalit, já vyvezu auto.“ Graciézně se zvedne z velkého křesla. Armand ho pozoruje. To na něm obdivuje. Je jeden z mala, který ať dělá, co dělá, vypadá u toho půvabně. I kdyby nakládal hnůj, tak u toho bude zářit. Nakonec jde si zabalit kufřík do jedné z ložnice. Navrch položí získanou masku. Pyšně se na ní podívá. Je nádherná. Seběhne dolů, kde ho už čeká jeho přítel ve velkých slunečních brýlích. Usadí se do malého sportovního auta. Za chvilku už jedou na letiště.
„Nedoprovázej mě. Tentokrát jsme tu včas.“
„Tak dobrá a pozdravuj sluníčko.“ Nadzvedne si brýle. „Co kdybych k tobě přijel na pár dní?“
„Víš, že kdykoliv. Můj dům je ti otevřen.“
„Beru tě za slovo.“ Zvláště, že potřebuje vypadnout. „Přijedu.“ Armand přikývne. S kabátem přes ruku, s kufříkem na kolečkách vyrazí k terminálu. Zjistí, odkud mu letí. Za chvilku už je v bezcelní zóně a čeká, až vypraví letadlo.
Tohle se stalo před týdnem, pomyslí si Armand, který se dívá na pověšenou masku. V ruce drží skleničku vína, sedí v oblíbeném velkém křesle a prohlíží si ji. Neustále na něj dotírá to, kdo to nosil. Měl by procházet Marseille, hledat a ptát se u ostatních agentur, ale nedokáže se přinutit. Většinu dne prosedí před ní. I Ludovic odřekl návštěvu, takže je tu sám. Jako kůl v plotě. Jen ta maska ho straší v noci.
„Kdo ji nosil?“ řekne nahlas. „Proč se jí zbavoval? Kdo ji navrhl?“ Uvědomí si, že to tak dál nejde. Musí zjistit o ní víc nebo nakonec přijde o práci. Ale jak zjistit, kdo ji vyrobil? Také mu vadí to prázdné místo po kameni. Je jak jizva na tváři. Odloží sklenku na skleněný stolek. Sundá ji, a začne si ji důkladně prohlížet. Nakonec se zadívá dovnitř, když si všimne a začne velmi opatrně drhnout malou skvrnku. Zdobené A s K propletené jak v milostném zápolení. Značka výrobce? Nečeká a vrhne se na internet. Už to má. Adam Korcakov. Adresa? Žádná. Zakleje, ale nemůže ji nikde najít. Čekal by spíš italské jméno, ale jaké je národností? Musí to zjistit, ale jak? Pak si vzpomene na Ludovica. Možná bude znát někoho, kdo by něco věděl.
„Ahoj, Ludovicu.“
„Ahoj, promiň, že jsem nemohl přijet.“
„Jindy, ale něco potřebuji.“ Dívá se na rudou masku s dvěma kameny. „Vzpomínáš si na tu masku?“
„Jistěže. Nedá se na ni jen tak zapomenout.“
„Vím, kdo ji navrhl. Chci ji nechat opravit, ale zdá se, že dotyčný s řemeslem skončil. Mám pocit, že ten chybějící kámen je jak jizva na kráse. Pomůžeš mi? Znáš někoho, kdo by to dokázal?“
Ticho. „Vím koho se optat. Počkáš tak deset minut, zavolám ti nazpět.“
„Díky moc a přijeď v létě. Mám našetřeno na menší jachtu.“
„Ty ďáble, takhle mě svádět!“ Armandovi zní ještě smích v uších, když pokládá telefon. Jde si zabalit malý kufřík. V cestování má značnou praxi, tak mu to dlouho netrvá. Když zaslechne telefon, vrhne se na něj, že málem se zabije. Udýchaně se optá.
„Kdo tam?“
„Adresu mám, ale nebylo to snadné. Dva týdny na té jachtě, co ještě není koupená.“
Armand se usměje. Kdyby šlo o jachtu, tak to nedělá, protože by mohl jet na jakoukoliv na světě. „Dobrá, bude. Píšu si to.“
„Je to Adam Vanin, jo adresu ani jméno nikdy nikomu neřekneš, je to podmínka. Natož adresu.“
„Cože?“ Tohle mu nedává smysl a křestní jméno sice začíná na stejné písmeno, ale co příjmení?
„Jo. Je asi dost velký tajnůstkař, ale musel jsem ti to říct. To jméno mám jen díky síle své osobnosti. Tak si piš.“ Nadiktuje mu adresu.
„Česká republika. Jedu tam, pusu. Nevím, kdy se vrátím.“
„Počkej, co dvojčata?“
Armand se zastaví, potom se nadechne. „Ať si najde někoho jiného. Beru si dovolenou. No jo, budu hledat tam. Možná má i hezké kluky nejen holky.“
„Šťastný let,“ uslyší. Rychle si zamluví letenku, aniž se stará kolik to stojí. O tři hodiny už je v letadle do Prahy. Bude muset Ludovicovi poděkovat. Hned, jak může, sklopí si sedadlo a usne s pocitem, že konečně může spát. O další čtyři hodiny, už ve vypůjčeném autě s GPS, směřuje k domu Adama Vanina. Je zvědavý, natěšený, zda mu s maskou pomůže. Když červený bod na monitoru zabliká, zastaví. Nachýlí se, koukne. Tak to je ono? Domek, u kterého je přistavěná velká stodola nebo kůlna, bůhví co to má být. Jde hledat zvonek. Zazvoní.
Adam při prvním zvonění zvedne hlavu. Odloží brýle. Zákazník? Nikoho nečeká. Od té doby, co dal Tmu a Světlo dohromady, to byli jen stálí zákaznici. Vyjde ven. Někdo neznámý, ale… Bože, ten je skvostný! pomyslí si rozčileně. Jde si pro masku? Tak tu by udělal i zadarmo. Otře si ruce do zástěry.
„Ano?“
„Pan Adam Vanin?“
Francouz? Tam má dobré klienty.
„Přejete si?“ přejde do angličtiny, protože ve francouzštině si moc nevěří.
„Dobrý den. Mám k vám malou žádost. Armand Briand. Právě jsem přiletěl.“
„Tak pojďte dál.“ Otevře mu branku. Max se opět někde skrývá. Je to, ale mizerný hlídač, pomyslí si. Zblízka je ještě úchvatnější než z dálky a ty řasy, oči. Kristova noho, ty by stály za hřích.
„Děkuji.“ Zavře auto, ale tašku s maskou vezme sebou. Adam zvědavě na to koukne. Co to asi nese?
„Tak co to bude?“ optá se už v teple, protože zima je zima.
„Tohle.“ Vyndá rudou masku z tašky.
Adam strne, protože ji ihned pozná. V prosinci ji posílal svému příteli, ale jak to, že ji má ten neznámý? „Odkud ji máte?“ optá se dost příkře.
„Koupil jsem ji v Paříži od bezdomovce za pět euro,“ odpoví popravdě. Nedá mu to, aby se nerozhlížel a že je na co se dívat a tamta maska... To je skvost.
„Jak o mně víte?“
„Od Ludovica. Nebojte se pravidlo znám. Můžete mi říct něco víc o téhle masce? Vypadá to, že návrhář skončil, ale ujistili mě, že byste ji dokázal opravit.“
Adam přejíždí po líci. Zastaví se nad prázdným místem, kde byl třetí kámen. „Co po mně přesně chcete?“
„Chci ji opravit. Myslíte, že byste ji mohl zrenovovat? Je dost špinavá a dosadit tam třetí kámen?“ Adam se na něj neúčastně dívá, potom přikývne. To může udělat, ale nejdřív zavolá skutečnému majiteli. „A za druhé, něco víc o té…“
„Je mi líto, ale to nejde,“ odpoví příkře.
„Chápu, tak mi ji aspoň opravíte?“
„Jistě. Dejte mi telefon, zavolám. Bydlíte v Praze?“
„Ano, ale hned jsem jel sem, tak nejsem ještě ubytovaný.“
„V pořádku. Zavolám vám, promiňte, ale nemůžu uvěřit, že jste ji získal tímto způsobem.“
„Já vím. Myslel jsem, že je kradená, ale potom, když jsem se podíval, vypadá jako by někde ležela.“ Ustaraně se k ní skloní. „Je nádherná. Nedá mi spát.“
„Ano. Tomu věřím.“
„Jsem rád, že mi pomůžete,“ řekne spokojeně, i když zároveň zklamaně Armand. „Děkuji. Zaplatím, co budete chtít.“
„Není za co.“ Převezme navštívenku. Vyprovodí ho ven k autu, potom jde k telefonu, vedle kterého má kontakty. Najde kartičku s názvem Olivier Mirbeau.
„U telefonu Adam Vanin. Je tam pan Olivier Mirbeau?“
„Chvilku, prosím.“ Adam čeká, když se v telefonu ozve perfektní angličtina.
„Kdy se naučíš francouzsky?“ Adam se pousměje, ale vzápětí zvážní. Zadívá se na masku.
„Mám tu Cagliostrovy slzy.“ V telefonu nastane ticho.
„Jak?“
Adam se posadí, vezme do ruky masku. „Jsou jen dvě. Přivezl je jeden Francouz, který tvrdí, že ji koupil od bezdomovce za pět euro. Jak to je? Nevyrábím masky, abych se potom dozvěděl, že skončily někde v popelnici.“
Opět ticho, potom klapnutí. „Omlouvám se. Dělal jsem si takové naděje, ale prostě jsem si na té masce vylil zlost. Vyhodil jsem ji, aniž bych si uvědomil kde. Později jsem už ji nenašel a jak to, že jsou jen dva?“
„Nevím, ale nový majitel,“ zdůrazní to, „chce, abych ji opravil. Zřejmě netuší, co má.“
„Přijedu tam.“
„Oliviere, Cagliostrovy slzy jsou jen tři, jak chceš ten diamant nahradit?“
Olivier mlčí. „Pozítří jsem u tebe. Řeknu ti co a jak. Zatím ji hlídej jako oko v hlavě. Víš, jak je cenná.“
Adam přikývne, ale je mu smutno. Něco se muselo stát, ale co? Pohladí prázdné místo, kde byl diamant o velikosti slzy. Byl jedním ze tří diamantů, které nosila Seraphinia, manželka hraběte Cagliostryho. Z páru se dochovala pouze jediná náušnice. Diamantům se říká Cagliostrovy nebo někdy tak Seraphininy slzy, ale známější je ten první název. Olivier tehdy vyndal drahokamy a dal mu je, aby je zasadil do rudé masky. Pranic si nedělal starosti, že zničil jeden ze vzácných šperků.
„Brzy budu u tebe. Děkuji.“
„Počkej!“
„Ještě něco?“
„Nový majitel něco chce vědět o masce. Mám svolení mu to říct?“
„Já jsem majitel masky. Dej mu za ní pět euro.“ Adamovi na rtech vykvete úsměv.
„Zkusím to.“
„Dobrá. Měj se.“ Telefon ztichne, ale Adam se rozesměje. Ti dva si sebe zaslouží. Nádherný muž a jeden z nejbohatších Francouzů. To bude tedy páreček. Naštěstí jeho práce je tentokrát lehká. Zrestaurovat masku, ale na to je času dost. Nejdřív dokončí tuhle paví.
Třetí den netrpělivě čeká Oliviera. Občas dokonce vyjde na zahradu, kde hodí klacík Maxovi. Když se rozdrnčí zvonek, vyběhne ven. Obejme svého přítele, kterého zná přes deset let a stál při něm v nejtěžší době.
„Tak jdeme na to.“
„Ukaž ji.“ Adam ho vede dovnitř, kde na stole leží maska. Olivierovi se zkřiví rysy, když ji uvidí. Dotkne se místa, kde měl být třetí z kamenů. Potom sáhne do vnitřní kapsičky, odkud vytáhne sametový sáček. Podá mu ho. Adam ho obřadně rozváže. Na dlaň mu vyklouzne čirý diamant. Přiloží ji k prázdnému místu. Kývne.
„Nechal jsi udělat novou?“
„Ano. Pochybuji, že tamtu najdeme. Hned jak to zpravíš, masku si odvezu.“
„Nový majitel ji odmítá prodat.“
Olivier praští do stolu. „Je moje.“
„Neměl ses ji zbavovat!“ zařve v odpověď Adam. „Nediv se, když někdo nechce ti něco prodat.“
„Zaplatím mu ji celou.“
Adam si sedne. „Netuší, že to jsou diamanty. Vyřiďte si to mezi sebou.“
Olivier se kouzelně usměje. Tak to má v kapse. Jeho rodina se šperky obchoduje celá staletí. Jediné, co jim ve sbírce chybí, jsou královské korunovační klenoty. Ale i tak vlastní věci po Marie Antoinettě a dalších pár kráskách a kavalírech. „Tak to mám v kapse.“
Adam pochybuje, ala nic neřekne. Mlčky začne pracovat. Nakonec ze zvyku své dílo pofouká. Olivier se mu zadívá přes rameno.
„Je dokonalá.“
Adam přikývne. Jedna z jeho nejlepších prací. „Proč ses ji zbavil?“
Olivier se posadí, zadívá na masku. „Znáš naši rodinu, že? Mlč, nech mě to dovyprávět celé. Mám ještě bratra a dvě sestry. Jsem prostřední, ale jako všichni členové rodiny, i já obchodují se šperky. Dokonce možná nevíš, máme své vlastní zlatnictví. Nic velkého, ale lidé co vědí, k nám dost často chodí. Jednoho dne jsem potkal jistého muže. Ztratil jsem hlavu. Zoufale. Začali jsme spolu žít. Rodina o mé orientaci ví a respektuje to, tak to nebyl problém. Problém byl řekněme Orlando. Začal jsem mít nějaké podezření, že by mi mohl být nevěrný. Když jsem u něj uviděl pozvánku na maškarní vánoční ples, rozhodl jsem se tam jít. Nebyl jsem pozvaný, ale zajistit si pozvánku byla hračka. Paní K byla nadšená, že mě tam může mít. Ihned jsem si ji objednal. Nevím, proč zrovna jsem ti dal Cagliostrovy slzy, ale už se stalo. Měl jsem tušit, že štěstí mi nepřinesou.“ Vstane, začne nervózně přecházet. „Měl jsem pravdu. Měl někoho jiného, ale jak to bývá, jaksi chudého. Jako v pohádce nebo to se stává. Jo, mě se to stalo… Myslíš si, že si za to mohu sám a budeš mít pravdu. Dostal dvě pozvánky, ale tu druhou nedal mě, ale svému milenci. Dobře věděl, že na Vánoční maškarní ze zásady nechodím. Znal jsem jeho kostým, jako by byl můj vlastní. Ten večer jsem viděl všechno, i to, že si ho vydržuje. Má svůj vlastní pěkný příjem, ale pozvánky do vysoké společnosti, na jachty slavných lidí, do některých klubů, tam peníze nestačí, příteli. Tam musíš mít jméno. Něco, co neměl.“
„Vím to.“
„To je celé. Litoval jsem toho, co jsem udělal každou vteřinu.“ Prohrábne si vlasy. „V tu chvílí, kdy jsem ji strhl z tváře a vyhodil, myslel jsem na jedno a to na faleš. V tu chvílí jsem nenáviděl masku, která odhalila zradu. Znáš to sám, ne?“
„Ano.“
„Díky. Získám ji nazpátek. Zřejmě opět začnu chodit na maškarní. To, že mě tam dva lidé opustili, nic neznamená, že?“
„Tak proč ty všechny masky?“ Vybaví si zlato bílou masku slunce nebo masku vody s perlami. Nikdy nepochopil, proč na ně tolik utrácí.
„Sběratelství, promiň.“
„To nic.“
„Myslíš, že bys mu mohl zavolat, aby sem přijel? Jak se vlastně jmenuje? Kdo to je?“
„Armand Briand.“ Neřekne mu, že je kouzelný. Olivier není tak hezký, ale udržuje se a je to osobnost. Má křivý nos, nevýrazné oči s váčky pod očima, ale hezké vlnité vlasy. Není krásný, ale všechno dohání svou osobnosti. Jen málokdo je tak charismaticky jako právě on. Adam by ho ocenil jedním slovem: Francouz. Váhá, zda má Armandvi zavolat. Tak nějak se o něj bojí, ale když vidí Olivierův pohled, změkne. Vždy vůči němu měl podivnou slabost. Vytáhne vizitku. Olivier přihlíží, jak mu říká, že maska je hotová.
„Přijede. Budeš na něj milý a žádný výhrůžky.“
„Copak jsem někdy někomu vyhrožoval? To mám z krku. Víš, nechtěl jsem posílat ten diamant poštou, ale chci probrat jednu masku, kterou bych chtěl mít.“
„Ano? A jakou?“
„Chci něco k té perlové. Je nádherná, ale líbilo by se mi, kdybych měl ještě nějakou, ale perly ne.“
Adam se zamyslí. Ví, že tady nepůjde o materiál, ale když moře, tak perly, ale ještě je tu jedná věc. „Mohu udělat ji ještě ze dvou materiálů. Mušle nebo korál.“
„Výborně, beru ten korál.“
„Pak je tu ještě třetí možnost a to je jantar.“
„Jantar? Výborný nápad, ale chci ten korál. Jantar někdy jindy.“
Adama zachvátí horečka. V mysli se mu rojí jeden nápad za druhým. S korálem ještě nepracoval. Jak by ho měl nejlépe použít? „Maska volto, že?“
„Jistěže, žádnou jinou neuznávám.“ S úsměvem ho nechá. Zadívá se na rudou masku. Odveze si ji sebou. Byl blázen, že ji tehdy vyhodil. Naštěstí měl doma drahokam stejné kvality a velikosti. Bratr ho seřval, ale nakonec mu potřebný tvar vybrousil.
Adam přechází, ale jeden nápad zavrhuje za druhým, když se mu najednou maska spojí s tváří. Odežene tu myšlenku, ale neustále se vrací.
„Zvonek,“ upozorní ho Olivier, který sedí na židli a listuje si časopisem.
„To bude on.“ Jde a s ním Olivier. Je už večer, tak ho nevidí, ale jak na něj dopadne světlo, Adam zaslechne Olivierovo zalapání. Škodolibě se usměje, protože on měl stejný pocit.
„Dobrý večer.“ Armand zvědavě se zadívá na druhého muže. Zřejmě nějaký klient. Vejde dovnitř, uvidí masku. Vrhne se k ní. Je nádherná a teprve ten třetí kámen dodal tomu to, co jí chybělo. Adam pro změnu se dívá do jeho tváře. Nedá se nic dělat, na tu mořskou masku potřebuje tenhle obličej.
„Děkuji moc. Kolik jsem dlužen?“
Adam se podívá na Oliviera. Vypadá to, že se konečně vzpamatoval a jestli náhodou v duši měl nějaké dozvuky svého minulého milence, nejspíš se pod těma svůdnýma očima vykouřily.
„Chtěl bych tu masku od vás odkoupit,“ řekne trochu znuděně, ale jenom Adam dokáže postřehnout napětí v těle.
„Je moje, neprodám, je mi líto. Tak kolik?“
„Dám za ní, co si řeknete,“ opáčí Olivier, který přistoupí k masce, aby na ní viděl. Adam s rozpaky, ale i pobaveně sleduje, jak jeho přítel je úplně mimo. Nechává je být. Jeho maska to není.
„Ale já jsem řekl, že to neprodám.“ Poodstoupí, protože si uvědomuje, že tenhle muž se nevzdá, ale i proto, že na něj jeho přítomnost působí jak opium.
„Je velmi krásná. Opravdu si můžete říct, co chcete. Dám všechno!“ nakloní se k němu, aby mohl lépe zachytit jeho vůní. Adam pokrčí rameny a to prý nebude zastrašovat.
„Pane Vanine, chci tu masku. Kolik zaplatím za opravu toho kamene? Nepřijel jsem…“
„Nazdárek! Wings, Ou!“ ozve se ode dveří. Dovnitř vletí mladík s delšími černými vlasy. Usmívá se na celé kolo. „Kde to mám? Tohle?“ Už se sápe po masce, když oba dva vykřiknout.
„Nesahat! To je moje!“ nasupeně se na sebe podívají.
„No sorry! Mám tu něco vyzvednout.“
„To je tamta krabice, Pavle,“ řekne česky.
„Tak to je fajn. Za chvilku se sem přiřítí můj brácha.“
„Dobrá. Ten bude mít tamty krabice.“ Jde a podá mu krabici. Olivier s Armandem zvědavě se dívají na kurýra, protože má černou bundu s křídly na zádech, rukávu a vepředu. Olivier si pomyslí, že je hezký takový tím smíškovským typem. Nebýt toho, že zrovna má tady co řešit, nabídl by mu zda… ale vypadal by na fotkách moc hezky.
„Letím! Mějte se. Adios!“
„Moje maska.“
„Moje maska. Koupil jsem ji.“
„Cha, Adame, čí je to maska?“
Adam se na ně podívá. „To si vyřešte mezi sebou. První majitel byl zde pan Mirbeau, ale nárok na něj má i pan Briand. Musím, Ježíš, snad se to nespálilo. Hned jsem zpět. Jo, nic nerozbijte!“ houkne na ně od skrytých dveří, které vedou do domu.
„To byla vaše maska?“ Sundá ruku z rudé masky.
„Ano.“ Je jeho, ale nemá z toho radost, protože tenhle muž odejde a on nechce, aby odcházel.
„Aha, ale já jsem ji koupil a nechal opravit, proto je má.“ Opět položí ruku na masku.
Olivier pocítí rudou tmu před očima. Tak on má na ní nárok? To se uvidí. Začne dolovat kámen z masky. Nedá mu ho a nedá. Je jeho! Řve odmítavě.
„Co to děláte?!“ začne se s ním přetahovat. Na masce se objeví dlouhý vryp, ale ani jeden si toho nevšimne.
„To je můj diamant!“ zařve Olivier. Supí jak se snaží odstrčit Armanda a zároveň získat nazpět drahokam, ale ten tam sedí jak přišitý.
„Diamanty?“
„Jistěže! To jste si myslel, že jsou to lesklé pouťové kamínky nebo co? Tohle jsou vysoce ceněny Cagliostrovy slzy! Jediné na světě!“
Armand se vztekne. „Lžete! Nikdo nedá diamanty na masku! Pusťte ji!“ Oba dva netuší jak, ale maska spadne na zem a oni se drží, jako by měl nastat konec světa. Neuvažují o tom, že před chvilkou na sebe řvali a rvali se o masku, zatímco nyní se líbají jako o život. Olivier jako první nevybíravě stáhne Armandovi kabát, který odhodí, aniž ví kam, ale i on nezůstane dlouho bez saka. Armand s rozkoší ponoří svoje ruce pod košilí. V hlavě má zmatek, ale to co se teď děje je něco mimo hranice chápání. Ví jen jedno, že se chce ukojit za každou cenu. V penisu mu zuřivě tepe, jak chce protrhnout látku a osvobodit se.
Za chvilku jsou nazí a otírají se o sebe jak mrouskající se kočky. Nemohou se nasytit jeden druhého a je jim jedno, kde jsou, čím jsou.
„Na stůl!“ zachraptí Olivier a popostrčí ho k stolu. Armand poslechne a vyhoupne se na něj. Něco sletí, ale je mu to jedno. Natáhne se a rukama se chytí okraje stolu. Zdvihne nohy, aby mohl do něj proniknout. Je mu jedno, jak vypadá, hlavně, že ukojí svůj chtíč.
Olivier obdivuje nádherná pevná stehna i lýtka, které jsou před ním vystavené, ale nejen obličej, i tělo je tak skvostné, že by je nejraději snědl. Přitáhne si ho blíž, až se penisy a varlata o sebe otírají. Políbí ho na rty, potom sklouzne na bradavky, ale brzy toho nechá a zamíří si to svým klackem přímo k otvoru. Ví, že nebude moci normálně dýchat, dokud ho nebude mít. Přesto že se nemůže dočkat, drží se na uzdě a pomalu do něj proniká.
Armand s široce otevřenýma očima, které ani nemrknou, čeká na vpád. Celé tělo jen napjaté tím okamžikem, kdy dojde k průniku. Chce jen jedno a to je, aby se do něj udělal, aby ho měl v sobě a mohl ho sevřít.
Najednou sebou trhne, napětí ho opustí, protože ho má v sobě celý. Úžasný pocit naplnění, pomyslí si, když zavře oči a ruce, které se pevně držely stolu, aby nespadl, povolí.Nohama obejme pevně jeho bedra a tlačí ho ještě víc do sebe.
„Udělej se,“ zašeptá nezřetelně. Tohle jediné teď platí.
Olivier se povytáhne a zasune dovnitř. Zachrčí rozkoší. Ještě nikdy nic takového nezažil. Pominutí smyslů je málo, tohle je jak tornádo, které neovládá. Začne do něj bušit svým klackem. Armand se pevně drží, aby neklouzal, ale je mu jedno, jen touží konečně se zbavit té spirály, která v něm roste a tepe. Chce, aby se ten druhý v něm ukojil.
Výkřik a klid. Nic se neděje, ale on stále se drží stolu a spirála se v něm chvěje jako pružina. Olivier lenivě se postaví, rozmotá mu nohy a vezme ho do úst. Sladké, lahodné, říká si malátně, když si ho bere do úst. Chtěl by ho do pusy dostat celého, ale kus zůstává venku. Stiskne koule, když najednou má ústa plné semene. Vytáhne ho a nechá ho stříkat na sebe.
Armand se spuštěnýma nohama, malátný toho nechává být. Ani si nevšimnou, že se dveře pomalu zavírají. Adam zavrtí hlavou. Tak tohle asi už nikdy nezažije a jeho pracovní stůl taky ne. Jenže co teď? Vejít nebo je nechat být?
Armand se pustí stolu, posadí se. Cítí mokro mezi stehny a je mu to docela nepříjemné. Sebere nějaký hadr, otře se. Nechce se podívat tomu cizinci do očí, přesto mu ten kus látky podá. Spěšně se obleče, zatímco Olivier je stále nahý. Nadšeně se dívá na svůj protějšek, když si uvědomí, že je oblečený, zatímco on je stále nahý.
„Tu masku si nechte,“ pronese těžce Armand. Najednou vyběhne. Bože, vždyť měl sex s cizím člověkem! Jen tak na stole a…
„Ne, ne já…“ křičí za ním Olivier, jenže to už Armand je venku. Vrazí do mladíka, prohlédne si jeho snivé oči, vážný obličej, černé pečlivé učesané vlasy a zaregistruje i černou bundu. Odstrčí ho, až zavrávorá a rozeběhne se k autu. Tváře mu hoří, když si vybavuje, co se stalo. Jak ho líbal, až zuby o sebe narážely, jak pronikl do něj svým údem a on to chtěl. Těšil se, toužil po tom jak nějaká nadržená klisna. Zbláznil se. Ihned odjede.
„Kurýrní služba Wing… Promiňte, pane.“ Mladík ihned zavře dveře. Co má dělat?
„Tak jsem zpátky. Kde je Armand?“ optá se Adam. Nechá bez povšimnutí, že je Olivier jen v boxerkách, ale pomyslí si, že má hezké udržované tělo bez gramu tuku. Opanuje ho vzrušení z toho, co viděl i co teď mu jeho přítel předvádí.
„Zmizel.“ Pátravě se na něj podívá. „Užili jsme si.“
„No a znáte se vůbec?“
„No a co?“ posadí se na stůl. „Bylo to hezké. Vadí ti to?“
„Mě? Ne.“ Sám občas tak skončil. Na stole s roztaženýma nohama a touhou, aby mu ten druhý pořádně vyšoustal mozek. Bohužel poslední dobou si připadá spíš jako mnich. I jeho brácha mu začíná říkat, že je to škodlivé na spermie. Málem, že ho nepřizabil, když s tím přišel. Když se začal culit jak pitomeček, přizabil by ho ještě víc.
Olivier zvedne masku. „Sakra, máš práci.“
„Co je? Vy debilové!“ zařve, když vidí šrám velký jako Mariánský příkop. „Vy hovada! Prasata!“ řve v češtině. Mladík v černé bundě se za dveřmi přikrčí. Váhá, zda má vlézt dovnitř nebo ne, ale potřebuje to doručit do určité hodiny. Nemůže déle čekat.
„Dobrý den…“
„Vypadněte!“ zařve Olivier.
„Dovnitř. Tohle je můj dům a obleč se. Tohle tě bude stát pořádný majlant.“ Mladík uhne očima z Olivierova těla. „Tohle na té židli. Ještě že si na ni nesedli,“ zabručí nevrle.
„Promiň, ale vytočilo mě to. Kdo to je?“
„Armand Briand. Na víc jsem se neptal.“
„Máš snad jeho vizitku, ne?“
„Mám.“ Má ji dát nebo ne? Nakonec mu nechá opsat údaje. „Ode mě ji nemáš a běž Petře. Nikde se necourej. Tvůj bratr tu byl tak před půlhodinou.“
„Ano, pane. Já vím. Hned jsme na cestě. Wings k vaším službám.“
„Pojedu a děkuji. Zřejmě to hned…“
Adam zbrunátní. „Co si myslíš? Že je to tak lehké? To se musí opravit pod lupou a pečlivě nanést vrstvy barvy laku. Zmiz. Můžeš přijít zítra.“
„Dobrá a díky moc.“ Přistoupí k němu a obejme ho. „Bylo to jak zjevení,“ řekne rozpačitě. Vypadne, než Adam cokoliv stihne říct. Ten se posadí, zadívá se na masku. To bylo. Ani jeden si ho nevšiml, a že otevřel dveře dost hlučně. Zasní se, když si je vybaví, jak tam stáli oblečení neoblečení a šoustali jak králicí v říji. Rozhodně to vypadalo, že si to oba dva užívali na maximum. Usměje se, potom si přitáhne k sobě silnou lampu, aby se podíval na škody, které napáchali. Dva tvrdohlaví osli, pomyslí si s povzdechem.
