Vůle hvězd
8. kapitola
Intriky II.
„Rok má deset měsíců, měsíc 32 dní a čtyři týdny. Týden má osm dní a den dvacet čtyři hodin, který se skládá z čtyř živlů, které určují náš život. Hodina tvoří šedesát plných úderů. Okamžiky nebo údery, jsou údery našeho srdce.“
3 odstavec Knihy živlů
Elean sleduje, jak Zafirahovi tuhne obličej v kamennou masku. Pečlivě ovládaným hlasem řekne. „Nerozumím, co mi tím chcete říct. Myslím, že byste se měl vyjádřit přesněji, i když ani vám není dovoleno vše, Třetí nejvyšší astrologu Eleane.“
Elean stejně pečlivě ovládaným hlasem odpoví. „Mám rád záhady a tahle mě zaujala, jakmile jsem se dozvěděl, že kníže už má pátou manželku, což není zrovna obvykle. Řekl jsem si vlastně proč? Jak jste sám řekl, máte krásný archív. Je nejen krásný, je i velmi dobře spravovaný. Řekl bych, že za celá staletí tam nehořelo, jako v mnoho jin…“
„Co si to dovolujete?! Překračujete meze pohostinství!“
Elean nevzrušeně na něj hledí. Ví dobře, že překračuje meze pohostinství, jenže má vyšší postavení, než Zafirah. „Rád bych to dořekl. Nemůžete mi nic udělat, jen bych byl rád, kdyby se noc, kdy uhořelo několik stovek lidi, neopakovala.“
Zafirah si sedne. Popravdě s tím nesouhlasil a snažil se knížete od toho odradit. Ví, že lidi jsou nespokojeni. Mnoho takhle přišlo v ohni o své nejbližší, a zákon je zákon, ale co když se to bude opakovat? Někdy by ho zajímalo, kdo řekl knížeti o tom zákoně. Ze své hlavy to rozhodně neměl.
„Děkuji. Byl jste proti tomu, že? Toho muže jsem potřeboval.“ Zafirah překvapeně zamrká a na chvilku spadne z tváře maska dobrosrdečného, ale nekompromisního úředníka. „Jestliže se podíváte na rodový strom, zjistíte, že každý kníže měl minimálně čtyři až pět manželek, kromě jedné, což byla kněžna. Měla jen jednoho manžela, který má jiný pavilon. Zvláštní, ne? Nejdéle žijící manželka byla patnáct let a to jen kvůli tomu, že se pavilon přestavoval, jelikož už byl v nevyhovujícím stavu. Neptal jste se někdy proč?“
„To je…“
„V archívu to všechno je. Jestliže nechcete, aby se to opakovalo, nestavějte tam. To je všechno.“ Čímž ukončí tento rozhovor. Napije se výborného čaje. Nádherně voní, jen kdyby nebyl okořeněn všemi těmi hrami. Bylo by tak snadné říct, co ví, jenže přesně to nemůže. Snad bude natolik rozumný, že ho poslechne.
„Vypadá to, že se o vás mluví pravda,“ řekne nakonec Zafirah, který to pomalu stráví. „Proč to říkáte mě a ne Jahwnovi?“
„Nemáte to snad v kompetenci? Ovšem já jsem jen poradil. Zanedlouho odjedu. Vlastně se mě to nijak netýká.“ Je vidět, že se o tom chce bavit, jako když se lidé rádi baví o morbidních věcech. Svatbu a vraždu jsou schopní omílat donekonečna s dalšími a dalšími podrobnostmi, ať už vymyšlenými nebo skutečnými. „Věděl jste, že při stavbě toho pavilonu zemřelo přes tři sta lidí?“
„To zas není moc.“ Zafirahovi se vrátí rozvaha a klid.
Eleanovi na tváři proběhne malý úšklebek. Pevně se mu podívá do očí. „Dřevorubců…“ Zafirah sevře pevněji ouško šálku. „Jeden strom a tři sta dřevorubců, když ho káceli. Zajímavé, ne?“ Zadívá se ven do krásné zahrady. Takové snad nemají ani v Edanu. „Rád bych se optal, kdo spravuje zahrady. Musí to být člověk s velkým citem pro rostliny. Některé dokonce ani já neznám a to při svých cestách jsem viděl mnohé. Letmo jsem spatřil zde růst bělostnou lilii. Roste vysoko v horách a není snadné ji přesadit.“
Zafirah zamrká, jak ho překvapí změna tématu. „Nad zahradami bdí mistr Aionas Ichtryz. Máte pravdu, je velkým odborníkem přes rostliny. Někdy zmizí na celé měsíce a pak přiváží semínka a sazenice, které zkouší zde pěstovat.“
„Rád se s ním setkám, jen řekněte, potřeboval jste něco?“
„Nemyslím, i když musím poděkovat vám za vaši péči, kterou jsme nepotřebovali. Vaše informace pečlivě zvážím.“
Elean jemně nakloní hlavu k rameni, jako by se snažil rozluštit, co tím myslí. Pochopí jedno. Pavilon bude stát tam, kde stojí. V duchu si povzdechne. Lidé se nepoučí, ale on udělal, co bylo v jeho silách. O černém stromu smrti se nebude zmiňovat. Dokonce ani v jejich řeči nemá jméno. Když už chtějí o něm mluvit, což nedělají příliš často, jednoduše řeknou strom.
„Přesto jste tu jako náš host, který by měl respektovat místní zvyky stejně jako knížecí pohostinnost.“
„Přijměte mou hlubokou omluvu, pane tajemníku Zafirahu.“
„Samozřejmě.“ V duchu si oddechne, ale v duchu mu nadává, co se vměšuje do vnitřních záležitostí knížectví. Ovšem tuto informaci důkladně prozkoumá.
„Momentálně mistr Aionas je přítomen, takže ho můžete navštívit. Určitě bude ve sklenicích.“
„Skleník?“ podiví se. „Co je to? To slovo neznám.“
„Ano,“ řekne pyšně. „Myslím, že takovou věc nemají ani v Edanu. Nevím, odkud to má, ale dal udělat velké tabule skla, které zasadil do rámů a vytvořil tak velkou skleněnou budovou. Popravdě nikdo tomu nedával šanci ani rok na přežití. Dovedete si to představit? Budova ze skla? Vždyť sklo je tak křehké, ale zatím nespadla. Lidé se tam bojí chodit, aby na ně to nespadlo. Vymyslel k tomu i slovo – skleník. Pěstuje tam rostliny, kterým se nedaří venku. Rád tam zajdu, i když vám řeknu, že ta představa hromady skla je děsivá i na mě.“
„V tom případě rád, se na to podívám. O něčem podobném jsem ještě neslyšel.“
„Ano. Já taky ne, ale řekněte, máte taky u vás v Normském království tak krásné zahrady?“
Elean zavrtí hlavou. „Ne. Spíš vyznáváme volnost. Necháváme růst vše, jak chce, tedy až na minimální úpravy. Nikdo nechce mít před dveřmi žahavky.“
Oba dva se rozesmějí. Napětí se uvolní, jako by předešlý rozhovor byl zapomenutý. Ještě chvilku se baví, jako by se nic nestalo, až se najednou Zafirah zvedne.
„Budu muset vás opustit, povinnosti volají, ale rád jsem si s vámi pohovořil. Neuvěřitelné, kde všude jste byl.“
„Má práce astrologa mě často zavede na podivná místa a cestou domů toho taky hodně vidím.“
„Rozhodně se budeme těšit na vašeho nástupce, pokud bude stejně milý jako vy.“
„Děkuji, i když netuším, kdo to bude. Nebylo mi to oznámeno. Myslím, že se podívám po městě. Ještě bych vám chtěl taky pogratulovat k věžním hodinám. Jsou nádherné a mám pocit, že čas vidím ze všech stran.“
„Ano. Máme šikovné hodináře. Však vyvážíme je do všech možných měst.“
„Ano. Fiora je tím proslavená. Ještě jednou děkuji za příjemný oběd a těším se na večer.“
Oba dva udělají malou úklonu hlavou. Elean venku si pomyslí, že konečně bude moci začít pátrat ve věci Amadea Astryhze. Nejdřív zde, potom zajede do jeho rodného městečka. Je zajímavé, jak všichni tutlají, že je naživu. Bude zřejmě obtížné najít někoho, kdo o celé záležitosti promluví. Zastaví se, protože najednou neví, kam jít. Pak zastaví jednu služebnu. Snad to tentokrát vědět.
„Ubytovny strážných jsou kde?“
Dívka v bílém závoji zčervená. „Tudy, pane. Projdete kolem spáleniště, potom minete ještě dvě budovy a jste tam. Je značená bránou.“
„Děkuji.“ Usměje se. Vida, služebné zde vědí, kde jsou ubytovny strážných, ale kde je archív o tom nemají povědomí. Zamíří určeným směrem, když si všimne, že v zahradách je nějak moc vojáků. Nechápe, že si jich dříve nevšiml. Je to snad kvůli tomu požáru, nebo se bojí něčeho jiného a netuší čeho? Všechno se točí kolem toho požáru. Nakonec dojde před rozsáhle ubytovny. Zastaví se, rozhlédne se. Několik stejných nízkých budov. Každá má před vchodem sloup s nějakým zvířetem. Vybaví si zprávu - Amadeo - jednotka Havranů. Jeden sloup je prázdný, tak si to zamíří k němu. Dotkne se dveří, které lehce povolí. Rozhlédne se. Dvacet lůžek se skříněmi. Deset po každé straně. Stolečky, skříně. Zamíří si k první z nich. Jemně se dotkne světlejšího obdélníku. Tak tady stihli odstranit jména, ale uklidit ruiny nedokázali. Je mu smutno, jak prochází uličkou, odkud zmizela jména strážných. Zbyly jen světlejší obdélníčky.
Všechno zmizelo. Oděvy, povlečení i lidi.
Kam by ještě mohl zamířit? K plukovníkovi se mu nechce, ale možná sousední jednotka? Zadívá se na sloup s labuti. Možná tam někdo bude, kdo mu něco řekne. Zaklepe, protože z vnitřku jsou slyšet hlasy. Ven vyjde urostlý černovlasý muž. Světlé oříškové oči se zadívají na návštěvníka. V ruce drží vysokou botu a hadr, kterým usilovně ji leští.
„Co chcete? Jdete za někým?“
„Omlouvám se, jen sháním někoho, kdo by mi řekl o jednotce Havranů, zvláště–“
„Vypadněte! Pošpinili První zákon!“
„Ale…“
Muž se nad něj nachýlí, zablýskne se mu v očích. „Neřekl jsem to jasně? Vypadněte! Nebo snad chcete…“ před Eleanovou tváři se objeví pěst s hadrem. Za ním vykoukne další tvář. Tváří se stejně jako teď muž.
„Co chce, Iriane?“
„Chce se bavit o Havranech!“
„Vyhoď ho! Žádná jednotka Havranů tu nikdy nebyla!“
„V pořádku.“ Takže opět žádná informace, i když proč pošpinili První zákon? Jak tak kouká Fiorské knížectví pevně stojí na zákonech, dle něj dost nelidských. Takže zbývá jen Amadeovo rodné městečko. Zamíří si to do městečka, když zjistí, že se ocitl před domem s mečem ve vývěsním štítu. Škola šermu. Přivře oči. Možná ho tam někdo bude znát. Vejde dovnitř. Do nosu ho uhodí odér mužských zpocených těl. Odhrne závěs, který odděluje vchod od dalších.
„Jdete ke kapitánovi na hodinu?“ optá se muž za stolkem.
„Ano.“ Vlastně už dlouho nešermoval. Možná mu to pomůže něco zjistit.
„Tady máš číslo od skříňky. Neztrať ho, jinak platíš jeden zlatý. Najdeš tam meč a pomůcky. Deset stříbrných alcaldů.“
Eleana to udiví. Je to dost vysoká částka za hodinu šermu, ale vysází to na stůl, aniž vlastně ví proč. Za ním už netrpělivě podupávají dva muži. Vejde dovnitř. Najde skříňku se svým číslem. Zrozpačití, když zjistí, že tu jsou další dva muži, ale rychle se svlékne.
„Žádné maso, bude s ním hračka!“ zaslechne. Otočí se na hromotluka. Vypadá to, že by ho dovedl přepůlit, jenže v šermu svaly nejsou zas až tak důležité, i když v tomto případě… Vezme meč, který má daleko do jeho vlastního, jenže tohle jsou cvičné. V dlouhé místnosti už stojí několik mužů, kteří se mezi sebou tiše baví. Překvapeně se zadívají na dlouhovlasého docela útlého oproti nim Eleana. Ten se postaví trochu mimo.
„Nováček?“ optá se jeden z nich.
„Spíš si chci oprášit své umění,“ usměje se. Ten mladík se mu líbí.
„Měl by sis je svázat.“
„Nevadí mi to. Bylo by špatné, kdyby v boji překážely, že?“
„To ano, ale pokud to s nimi zvládne, proč ne. Kapitán Estrahzy je nemá rád. Říká, že jsou překážkou.“
Eleana překvapí podobné jméno, jako má plukovník, proto se optá. „Není to příbuzný plukovníka Aiola Estrahzyho?“
Mladík udělá od něj krok. „Možná. Musím jít.“
Eleana to zarazí, ale nechá to být, protože dovnitř vstoupí urostlý, svalnatý muž. Na sobě má vysoké boty, kalhoty, kabátec zakrývající rozkrok. Černé vlasy nakrátko ostříhané, ostře řezané rysy. Na čele jizvu, která se táhne od jednoho spánku k druhému. V ruce nese meč. Všichni se seřadí do dvojic, akorát Elean stojí sám. Ostatní s úšklebkem se na něj podívají.
Aidan Essen Estrahzy projde mezi nimi, až se zastaví u Eleana. Prohlédne si jeho postavu, pak se vrátí na začátek.
„Pozdrav! Vzdej úctu meči, učiteli i protivníkovi. Život je příliš krátký, než abychom ho promrhali.“ Všichni zvednou meč i Elean. Udiví ho to. Vypadá to, že kapitán je velmi neobyčejný muž už jen proto, že ten meč, co nesl, je velmi neobvyklý. Ani by se nedivil, kdyby byl vykován Mistrem meče. Ucítí na sobě pohled, ale vypadá to, že ho nezajímá, že nemá protivníka. Co udělá?
„Začněte!“ Tleskne. Brzy se dvojlinka rozpadne na bojující skupinky různě rozseté po místnosti. Elean nic si z toho nedělá a předstírá, že s někým bojuje. Na stínový šerm je zvyklý, protože v Edanu nerad někam chodil, i když měl možnost. Najednou ucítí odpor. Zadívá se do šedých očí. Nedokáže rozluštit, co říkají. Vyčkává, co udělá kapitán.
„Dost! Stranou.“
Opět Elean užasne, že všichni poslechnou. Řekl by, že v tom hluku narážení mečů o sebe nic nezaslechnou.
„Ke stěně. Sednout! Začneme.“
V Eleanovi vybuchne dlouho potlačovaná frustrace. Série útoků kapitán s lehkostí dokáže vykrýt. Pocítí úctu k svému protivníkovi. Kdo ho učil? Neobvyklý styl, když v zápětí je sám zahnán do kouta. Má co dělat, aby se ubránil, ale podaří se mu přejít do útoku, i když má co dělat, aby si uhlídal obranu. Kapitán přijímá jeho útoky i obranu s takovou lehkostí, až to mrazí.
Vojáci i strážní kolem stěn sledují s údivem toho mrňavého cizince, který se vetřel do jejich školy. Hádali, že sotva uzvedne meč, a on dokáže nejen se kapitánovi ubránit, ale dokonce mu i úspěšně vzdoruje, což zde málokdo dokáže, přitom s ním bojuje už pěknou chvilku.
„Kdo to je?“ optá se vyšší hubený muž.
„Neviděl jsem ho. Asi cizinec, ale zvládá to, co?“
„Málo. Řekl bych… dostal ho.“
Eleanovi vyklouzne meč z ruky. Dopad rozbije ticho, které nastalo. Kapitán ho nezvedne, ale ani Elean.
„Už jste se protáhnul?“ ozve se lehce chraptivý hlas.
Elean se usměje a jeho úcta ke kapitánovi ještě vzroste. „Ano. Děkuji.“
„Víš, proč jsi prohrál?“ optá se ho Aidan. Zde na půdě školy je nejvyšší moc on. Ostatní jsou tu jen proto, že chtějí.
„Proč?“ Je zvědavý, co řekne. Kdo ho učil? Takhle si nezabojoval už dlouho, i když mít pořádný meč, pak by jistě neprohrál.
Všichni očekávají odpověď.
„Protože myslíš na něco jiného, cizinče, a zbav se rychle té frustrace. Je k ničemu. Jak dlouho jsi nedržel meč?“ Zasune meč do pochvy. Překvapil ho, když začal bojovat. Po chvilce musel uznat, že se zajímá jen o něho. Je zajímavý nejen svou krásou, ale i svým uměním, i když příliš dává do souboje emoce. Protivník by toho snadno mohl využít.
Elean se v duchu usměje. Ten muž, i když je plukovníkův bratr, se mu líbí. „Dost dlouho, ale mít svůj meč, neporazíte mě tak snadno.“
„Možná, jenže když bojujete, tak nechte mysl doma, jinak přijdete o život. Boj je chlad, ale žhavý chlad je dvojnásob nebezpečný. Mistrů je velmi málo. Hej, co se flákáte?! Na linie a výpady. Opakování je základ, který stále zanedbáváte!“ Otočí se od Eleana, aniž by mu cokoliv řekl. Elean konečně zvedne meč a postaví se do řady. Trénuje jako zbytek. Je rád, že mohl oprášit své umění, i když cítí, že do dokonalosti má daleko, jenže jeho zbraní byl luk, který je s ním spjat víc než chladný meč. Ani nechce vzpomínat, kde skončil jeho luk. Proto je ve světě lidí a hledá ho. Nakonec si meč oblíbil, jen nikdy nenašel nikoho, komu by věřil, že ho to naučí. Možná, až se vrátí domů, najde někoho, kdo mu s mečem poradí.
Tlesknutí ho překvapí.
„Dobře jste si vedli, ale abyste mě porazili, do toho máte daleko!“ Píchne se do hrudi. „Takže co uděláte?!“
„Přijdeme sem!
„Výborně a co uděláte ještě?“
„Porazíme vás!“
Elean se musí tomu drilu usmívat.
„Je tu snad něco k smíchu, nebo chcete mě porazit?“
„Ne, kapitáne Estrahzy, omlouvám se.“
„Výborně. Můžete jít. A ještě něco!“
Všichni ztuhnou, protože jeho hlas nevěstí nic dobrého. Dokonce i Elean se zastaví. „Vypadali jste jako uječená banda ženských na rynku. Jestli sem takhle přijdete příště, vymetu s vámi podlahu! Je to jasné!“
„Ach jo, zase kecal,“ pronese nějaký muž blízko Eleana. Došourají se do šaten, tam klesnou na lavice. Někteří si protahují svaly. „A to jsem si vážně myslel, že už dělám pokroky.“ Někdo ze skupinky se zasměje.
„Optimisto!“ zabručí jiný.
„Hej, ví někdo, proč tu dřu? Dneska byl kruťas.“
„No jo, asi se mu něco stalo. Už skoro dva týdny školu neotevřel. Dneska je to podruhé.“
„Protože chce někomu natrhnout držku!“ ozve se hromotluk s jistotou. „Hej, Panenko, jak se jmenuješ?“ Všichni se otočí k Eleanovi. „Civilista nebo voják?“
„Civilista. Elean.“
„Blbé jméno,“ usoudí hromotluk. „Měl bys je změnit na Držsihotam.“ Někteří se uchechtnou, ale většina vyčkává, co na to ten mladíček. Je tu zvykem, že každého si ozkoušejí, tedy kromě kapitána. S tím si nikdo nechce nic začínat.
Elean se na něj podívá. Co chce? Bojovat? Šerm mu možná nic neříká, ovšem zápas je něco jiného. Zvláště, že klidně může použít magii.
„Jo to se hodí docela dobře. Nebo snad Prázdnápalice?“ To už se ostatní klidí ze středu šatny. „Možná lepší je Doširokávrata?“
„Hej, kapitán to nerad vidí,“ houkne jiný už svlečený do půli těla.
„Snad mu to nechceš říct?“ optá se chladně hromotluk. „Nebo ano?“ Zacvičí paži.
„Ne!“
„Tak co? Nebo snad…“
„Chceš se bít?“
„Chytrej,“ ocení jeho důvtip, a aniž by cokoliv naznačil nebo řekl, rozežene se. Ostatní nedýchají, jak sledují obrovskou pěst, která letí na útlého cizince. Elean jen se hne stranou, zablokuje úder, přijme jeho sílu a sotva si kdo všimne, tak loktem, podpořenou protivníkovou energii, se zaboří těla, kde jsou umístěna játra. Hromotluk vyhekne. Pomalu se hroutí na podlahu. Místnosti se ozve nadšené zaječení.
„Yorwey,“ řekne tiše hromotluk, přestože má co dělat, aby zůstal při vědomí. Má pocit, že na něj spadl dům. Elean se k němu shýbne. Zase asi něco nepochopil. Ucítí cizí ruce na ramenou. Vydrží to, protože nikdo mu nechce ublížit. „To byla šlupka.“
„Jsi v pořádku?“ optá se překvapeným tónem.
„Jo, budu, jen asi zítra nepřijdu. Vítej ve škole,“ zahrčí. Opře se o lavici, před očima žlutofialové mžitky, ale drží se. „Nechceš s námi zajít na kalíšek něčeho dobrého?“ zve ho na něco silnějšího než je víno a pivo.
„Dneska ne, příště určitě.“
„Jo. Tak jo.“
„Něco takového jsem už dlouho neviděl. Zatím se každý složil.“
„Amadeo vydržel nejdéle, vzpomínáte si?“ ozve se štíhlý mladík.
„Amadeo?“ zaujme to Eleana. Mohl by se jednat o stejnou osobu? Ale Amadeo je časté jméno.
„Jo, i tak ho nakonec Yorwey složil. Kroužil kolem něj jak tanečnice, ale nepomohlo to. Strážný, ovšem skvělý šermíř. Vlastně, no nic.“
Elean se napřímí. Jak se šikovně optat, aby je nevystrašil. Zatím každý buď dal ruce pryč, nebo ho odsoudil, nebo nechtěl nic říct. „Byl skvělý?“
„Jo byl,“ řekne hromotluk, který se vysouká na lavici. Těžce oddechuje, jak ho rána dostala. Elean ho Nitkami prozkoumá, ale je v pořádku. Pár dní a bude fit. „Chodil ke kapitánovi jenom asi rok, ale kromě kapitána na něj málokdo stačil. Dokonce dával na frak i zkušeným veteránům, že jo?“ Ostatní pokývají hlavou. Pomalu se začnou oblékat, někteří zajdou se opláchnout, ale není jich moc, protože studená voda nikomu k srdci nepřirostla.
„Jak vypadal?“ optá se dychtivě.
„No, černé vlasy nebo ne?“
„Jo, černovlasý. Takové havraní. No, co je? Moje je má stejné. Musím jí říkat, jak se mi líbí. Byl v jednotce Havranů.“ Všichni ztichnou.
„Jo, v jednotce Havranů,“ zopakuje hromotluk. Na všechny padne tíseň, protože každý ví, jak dopadla jednotka Havranu. „Jdeme do krčmy!“ zahřmí najednou. Pěstí praští o lavici, až se skoro prohne. Zvedne se, protože už se cítí lépe. „Máš tedy páru, Panenko.“ Usměje se na něj, co on na to, ale Elean pochopí, že zřejmě už mu tu přezdívku přišili.
Cestou do palácového komplexu se usměje, když si vybaví, jak tam ležel a lapal po dechu. A to nepoužil ani plnou sílu, ale je rád, že sem zašel. Jeho kroky musely vést hvězdy, nebo kdo ví co. Stačí zajít za kapitánem a obratně vyzvědět, co potřebuje. Nemusí jezdit do Drun, i když by se tam mohl stavit. Vyjde ven. Po studené sprše a po tréninku se cítí skvěle. Měl by zajít do pokojů a převléknout se, protože za chvilku na jeho počest začne večírek. Nemá je rád, hlavně když je to kvůli němu. K čemu jsou, už dávno poznal. Pomlouvat, sjednávat pakty aby je vzápětí porušili. Hledat spojence pro své intriky, slibovat, aby vzápětí slíbili něco jiného. Oproti tomu by dal raději přednost slavnosti Jména nebo ještě víc slavnosti Hledání. Doufá, že ještě nějakou zažije, protože nechce být do smrti sám.
Další den utekl, myslí si, když se převléká do tuniky švestkové barvy. Nic neví. Jak vypadal, co dělal, nic, zas na druhou stranu má aspoň stopu.
Postaví se doprostřed místnosti, ruce natáhne před sebe, jako by je chtěl někomu podat a Nitky hvězdného prachu mu samy vklouznou do rukou. Prsty se jemně ohnou, některé jen přejedou, další pevně uchopí mezi prsty. Svírá je, nechává je plynout, jak chtějí, aniž by po nich něco chtěl. Cítí, jak obtáčejí jeho tělo. Celou dobu je vnímá, ale když se soustředí, je to výraznější. Někdy má pocit, že by s ním chtěly mluvit, což je naprostý nesmysl. Nitky, jejich magie. Nejsilnější v období, kdy se narodili, slabší po zbytek dne, ale stále ji mohou používat, dokud je toho tělo schopno. Jenom ono je omezuje. Z vyprávění starších ví, že jedině Dračí pánové jsou schopni hvězdný prach čerpat bez jakýchkoliv omezení. Jen jednou je viděl a to v den, kdy byl uznán, že může vládnout magii a odblokovali jeho sílu.
Uchopí Nitky vedoucí k souhvězdím. Používá je místo tabulek a výpočtů, aby zjistil, co potřebuje. Jen náhodou objevil, že může použít je i takto. Vsune údaje do souhvězdí se jménem Amadeo Astryhze. Opět si posteskne, že tato dokonalost má takové omezení.
„Žije?“
Ano, úleva, ale za ním je mrak nebezpečí. Lovci. Musí jen doufat, že jim unikne, protože netuší, zda ho mají přivést, nebo zabít. Taky nemůže jít za plukovníkem a optat se přímo, protože správně nemá vědět, že utekl. Copak se dá něco takového utajit? Po chvilce nechá Nitky být. To nejdůležitější ví, přesto stále cítí, jak se ho jemně dotýkají, protože je použil.
Vyrazí ven. Cestou ho dohoní posel s pozvánkou. Vezme ji a následuje chlapce. Přemýšlí, že už dlouho byl sám bez někoho. Mohl by zajít aspoň do Domů s bílými lampiony, kde najde tělesnou úlevu. Duševní pochybuje, ale ty nejzkušenější dívky a ženy, dovedou pobavit, i když na večírku mohou být společnice.
Přiblíží se k jasně osvětlené okrouhlé budově. Zahledí se ke střeše s ozdobnými reliéfy květin. Zevnitř je slyšet hudba. Snad by to nemuselo být tak formální, jak to většinou dopadá, pak si vzpomene, že je to na jeho počest a hlavně, aby se seznámil se zdejšími šlechtici a váženými muži. Vsadí se, že nebude tam chybět Zafirah, Jahwne, plukovník a další.
Zafirah ještě před seznamovacím večírkem zajde za Jahwnem. Bez zaklepání, jak mu dělá starosti, to co řekl Elean, vejde dovnitř.
„Dobré odpoledne,“ řekne Zafirah.
„I vám. Co potřebujete?“ Zafirah se u něj objevuje jen kvůli jednomu a to horoskopům pro knížecí rodinu. Za celou dobu si pro sebe nenechal sestavit ani jeden. On sám občas udělá pro něj, aby věděl, jak je na tom jeho protivník, ale nedává mu to. Výsledky ihned pálí, ale jsou v paměti.
„Rád bych měl horoskop, zda postavit kněžnin pavilon nebo ne. Co nejdřív!“
„Postavit kněžnin pavilon? Co to má znamenat?“ Podiví se, ale zároveň mu i zatrne nad tím podivným příkazem. K čemu tak zvláštní příkaz?
„Chci prostě vědět, co o něm říkají hvězdy.“ Právě se vrátil z archívu, kde si důkladně přečetl Eleanovo obvinění. Měl pravdu, až ho to vyděsilo. Seděl tam, zkamenělý jako sochy v zahradě a přemýšlel co s tím. Ovšem rozhodne se až na… Ano. Rozhodne Vůle hvězd. Možná ten pavilon tam měl být postaven. Co záleží na smrti pár lidi a zvláště, když zemřeli před věky. A co se týče nové kněžny, bude nějaká jiná. Je mu známo, že už pár kandidátek se na dvoře nenápadně objevilo. Každá větší klika už nějakou má v kapse, včetně něho.
„Dobrá, ale pavilon? Musím se přiznat, že jsem to ještě nedělal.“
„Ne?“ podiví se Zafirah. V klidu se posadí do svého oblíbeného křesla.
„Ne. U lidí je to snadné, ale předměty? Nejsou živé. Proč by se o neživé předměty měly zajímat hvězdy?“ optá se s lehkou ironií. Posadí se, nalije oběma šálek čaje.
„Pravda, ovšem tohle je výjimka. Jahwne, věděl jste, že při stavbě pavilonu zemřelo tři sta lidí?“
„A? Nezajímají mě takové triviálnosti.“
„Pravda. A co, že každý kníže měl čtyři až pět manželek?“ Vida, ví to nebo si to zřejmě před nějakým časem uvědomil.
„Nemyslíte, že je výhodné občas ženu vyměnit? A pak různorodost potomků dává výběr. Bohužel v dětech se míchá jak otec, tak matka. Takhle můžeme vybrat nejlepšího knížete!“
Zafirah se zarazí. Má pravdu. Má to tedy nechat být? Ne. Odhalí, co se za tímhle skrývá. „Přesto chtěl bych ten horoskop mít. Jistě to zvládnete.“
„Samozřejmě.“
Zafirah se zvedne. „Už u vás byl Třetí nejvyšší astrolog?“
Jahwne k němu zvedne oči. Jsou naprosto nečitelné. „Ano, byl. Je mým nadřízeným.“
„Chápu. Děkuji.“ Nic mu neřekne, ale ni to nečekal. Možná svým zájmem o pavilon prozradil až moc. Vyjde ven, aniž se rozloučí. Jahwne ho zachmuřeně pozoruje. Vezme do ruky zvonek. Zacinká. Dovnitř vstoupí snědý chlapec. Poklekne.
„Zajeď za mým bratrem a řekni mu, aby okamžitě přijel.“
„Ano, pane.“ Sotva vyjde, dovnitř vejde posel, který má všude přístup. Mlčky podá Jahwnovi dopis. Ten ho otevře. Pozvánka? Málem, že ji nezmačká. Zafirah! Opět ho předběhl…
„Přijdu.“ Posel se ukloní a odběhne. Jahwne vzteky zmačká pozvánku, potom ji rozloží a snaží se uhladit. Nemohl mu to říct, když tu byl? Vstane, přejde ke skříňce, kterou pohladí, potom zamítne. Ještě to nepoužije, ale jak se Zafirah dozvěděl o tajemství pavilonu? Popravdě je mu jedno, že tam kněžny umírají, protože může dosadit tam svou. Každý knížecí astrolog to tak dělá. Kněžna Anahita nebyla jeho, ovšem ta další bude. Má přesně takovou, která knížeti bude vyhovovat. Jediným problémem je ten, že odmítá další kněžnu. Budou ho muset nějak donutit. Kdyby si byl jistý Eleanem, potom by ho do toho zatáhl, jenže spíš to vypadá, že mu bude na překážku.
Ťukot.
Dovnitř vstoupí menší žena s rusými vlasy až na zem. Usmívá se. Udělá pukrle. „Strýčku, mohla bych jet do města?“
„V nosítkách a se zakrytými závěsy. Proč tam chceš?“ Zrozená pro kněžnu, jenže hvězdy říkají, že i ostatní mají stejnou šanci a činitel, který volbu měl ovlivnit, je pryč.
„Nakoupit maličkosti. Dneska přijely vozy se zbožím od Západních moří. Chci je vidět, prosím, prosím.“
„Dobrá, ale vezmi si závoj a stráž. Musíš na sebe dávat pozor, je to jasné?“ Kdyby ji nedal svolení, nejspíš by utekla i tak, takže bude lepší, když bude pod dozorem. Trochu tvrdohlavá, ale je to ještě stále dítě. Až bude kněžnou, umoudří se. Hlavní je, že ho poslouchá.
„Děkuji, strýčku,“ poděkuje Ariana. Obrátí se a radostně odejde. Tak trochu pohybovala, zda dostane povolení, proto je za ně ráda. Sice nechápe, co tu dělá, ale jednou ji to strýček jistě řekne.
„Už aby sem přijel bratr,“ zabručí. Zamne si svaly na krku. Bude muset sestavit ten horoskop, ale co řekne? Že má pravdu a opravdu má vliv na manželky knížete? Nebo že ho tam může postavit? U Temného oka, kdo se má v tom vyznat?
Připraví tabulky, dosadí čísla vzniku, přestavby, dokonce i jak shořel. Omráčeně hledí na horoskop. Potom chladně začne připravovat druhý - falešný. Dívá se na oba dva. Jeden je smrtící, druhý normální, ale proč ho to nikdy nenapadlo udělat? Nikdy by neřekl, že je tam až takové zlo. Na druhou stranu, může to být výhodné. Zadívá se na hodiny. Za chvilku to začne a bratr zatím nepřijel. Vezme první horoskop a uloží ho do skříňky. Klíček schová do tajné přihrádky, kterou zná jen on a bratr.
Jen aby se mu něco nestalo, že ještě nepřijel, ale on musí vyrazit. Určitě tam bude nuda jako vždy. Všechny Zafirahovy večírky jsou stejné. S papíry v ruce dorazí k okrouhlému pavilonu, kde se pořádají plesy i večírky. Vstoupí dovnitř. Vypadá to, že hlavní host zde ještě není. Vyhledá pohledem Zafiraha. Všichni se mu uhýbají. Letmo kontroluje, kdo přišel a ke které klice patří.
„Jahwne.“
„Zde je to, co jste chtěl.“
„Děkuji. Slyšel jsem, že u nás bude přednášet Třetí nejvyšší astrolog.“
„Ano. Povídal, že se tu zdrží.“ Koutkem oka mezi dámami spatří Arianu. Jak se sem dostala, pak si uvědomí, že to může být výhodné, i když jak tak se dívá, i ostatní kandidáti se rozhodli představit své favoritky. Zamračí se, protože jedna z nich vypadá jako kněžna Anahita. Kdo to je? Kníže by mohl zapomenout v jejím náručí na svou lásku, protože je jí podobná. Musí se ji zbavit, jenže kdo ji sem přivedl?
„Tak je tady.“ Oba dva vyrazí vstříc hostovi, který právě dorazil.
Elean ihned uvidí Jahwneho se Zafirahem. Oba dva by nejraději škrtl z tohoto večírku. Podívá se jim do očí a pomyslí si, že s pavilonem nic neudělají, ale tohle už nejsou nějaké lidské věci, to je čistě rozhodnutí o moci. Když jsou od něj tak dva kroky, lehce schýlí hlavu.
„Omlouvám se za nevhodné oblečení, přijel jsem na lehko.“
„To je v pořádku. Jde o velmi neformální večírek.“
Elean si pomyslí, že za šaty, které mají některé přítomné dámy, by se nemusely stydět ani na dvoře. Jak asi vypadá v tom případě formální večírek?
„Chápu.“ Klidně se rozhlédne po kruhovém sále. Zachytí pohled Athiae. Těsně před odchodem ho přišla prohlédnout. Nic moc neřekla, jen poznamenala, aby k tomu pavilonu nechodil. Teď v bílém jednoduchém šatě stojí u stolu s občerstvením. Jako jedna z mala ho ignoruje. Vedle něj v modrých šatech stojí Ardina. Vlasy má opět učesané do copů, akorát že má na nich krásné mašle. Na rozdíl od své průvodkyně po něm pokukuje, jenže to většina dam a hostí. Zřejmě si jeho pohledu všimla, protože otevře vějíř a skryje tvář. Když si vezme roční období, které je mimořádně teplé, pak nemá důvod, ale jsou to ženy.
„Rád bych vás představil…“ Jména skoro nevnímá, jen pečlivě sleduje, zda se tu vyskytne ta čtvrtá osoba, která má na knížete největší vliv. Zklamaně si pomyslí, že tu není, anebo je dokonale skrytá. Neví proč, ale co na ní pomyslel, sílí v něm pocit, že je velmi důležitá pro další vývoj, ale kdo to může být? Kdo by mohl mít velký vliv na někoho tak důležitého? Rádci, velitelé, příbuzní, v neposlední řadě i ženy – jako například milenka. Byla by žena natolik odvážná, aby to celé nastrojila? Je ještě možnost, že to byl někdo, kdo nenáviděl kněžnu Anahitu.
Napůl přemýšlí o čtvrtém, napůl se usmívá, pronáší věty, přijímá gratulace k jízdě. Taková zbytečnost. Kdyby mohl, všechny by tu přetrhl za to, že Amadeo je v nebezpečí, protože jestli zemře, pak tu bude muset být další roky, dokud se neobjeví někdo jiný. Nejhorší je to, že vlastně netuší, jak mu pomůže v jeho úkolu, ale už tím, že je zde ve Fiore, mění jeho osud, což se do té doby nedalo o jeho pobytu mezi lidmi říct. Vždy měl svůj osud plně pod kontrolou.
„Nebude vám vadit menší tanec?“
„Tanec?“ podiví se. Nezemřela kněžna nedávno nebo se tu to tak nebere?
„Jistě, kvůli dámám.“
„Ach tak. Jistěže je nemohu zklamat. Taky si rád zatančím, když je tu takový zvyk. Dámy jsou krásnější než květiny v zahrádach,“ pronese zasněně. Pohne se. Jakmile si dámy uvědomí, že jde tancovat, obrátí se k němu jako k nejdůležitějšímu hostovi. Jahwne se Zafirahem se na sebe zpanikařeně podívají. Už měli pro něj každý vybranou osobou, ale tím, že odešel, aniž by se jich optal, udělal jim čáru přes rozpočet.
Elean jde k Athiae. Ta si ničeho nejdřív nevšimne, až když ji jemně zatahá za rukáv Ardina. Otočí se po ní, potom se zadívá do nádherné tváře. Zamrazí ji z tmavozeleného pohledu. „Zatančíte si se mnou?“
„Já?“ řekne udiveně. Když ostatní uvidí, koho si vybral, okamžitě utvoří páry. Zafirah s Jahwnem se mračí, potom si uvědomí, jak to působí.
„Aspoň, že si vybral Athiae.“
„Pravda. Ona ho odkáže do rozumných mezí. Nestojí za tím pavilonem právě on?“ napadne Jahwneho.
„Cože? Netuším.“ Podívá se po rusovlasé krásce. Podobá se dost první kněžně. Už se mu doneslo, že sdílí pavilon s Jahwnem, takže to určitě jeho milenka není. Má podezření, že jde o příští kněžnu, kterou chce astrolog dosadit.
„Netančím, ale tady Ardina určitě,“ odmítne Athiae.
„Pak dovolíte?“ Ukloní se, podá jí ruku.
Ardina pochopí, že odmítnout nemůže. Podá mu jí, ale v duchu svou ochránkyni Athiaeu proklíná. Dneska dostala rozkaz, že musí přijít, aby se nenudila. Co do pavilonu vešla, nevypadlo na to, že by se nudila a teď jde tančit s nejpřitažlivějším mužem na večírku. Postaví se do řady s ostatními dámami. Začne hrát melodie. Půvabně pokrčí nohy, šaty vezme do obou rukou. Za chvilku se točí v pomalém tanci, kdy se prakticky střídají partneři tvořící složité vzory, až stojí opět před sebou.
Poslední úklona a hudba končí. Oddechne si. Zavěsí se do Eleana a má co dělat, aby se nechvěla. Ještě nikdo na ni takto nepůsobil. Elean mlčí, přesto dobře si uvědomuje, jak na ní působí. Je jen škoda, že ona nepůsobí takto na něj. Zažije někdy taky takové chvění?
„Děkuji za krásný tanec, a rád bych vám poděkoval, paní Athiaeo, za ošetření. Odešla jste tak rychle.“
„Není za co.“ Nejraději by odtud odešla, jenže nemůže, protože slíbila, že tu bude, kdyby se něco stalo.
„Ale ano. Patříte ke knížecí rodině?“
Athiae s Ardinou se na něj udiveně podívají. „To jste vyčetl ve hvězdách?“ optá se posměšně.
„Ne, máte stejné čelo a oči jako kníže. Jsou velmi zvláštní a tento rys jste po něm zdědila, že?“
Ta se na něj překvapeně podívá. „Ano.“ Zřejmě nebude tak jednostranný jako jiní astrologové. „Potřebujete něco?“
„Možná. Rád bych věděl, znáte kapitána Aidana Estrahzyho?“
„Proč se neoptáte jeho bratra? Zrovna přišel.“ Vykloní se, aby viděla přes Eleana ke vchodu. Zaujme ji krásná světlovlasá žena po jeho boku, protože ji tu ještě nikdy neviděla.
Elean se nepodívá. Za chvilku se s ním bude muset přivítat. „Protože se ptám vás. Vadí vám to?“
„Ne. Kapitán není u mě zas tak častým hostem jako spíš jeho žáci, že Ardino?“
„To je pravda,“ přikývne.
„Nechť Jiskrovec ozáří noc,“ ozve se za ním formálně.
„A svítí na cestu.“ Překvapeně hledí na krásnou ženu po jeho boku, potom mu dojde, že je velmi podobná Estrahzymu, až na to, že na rozdíl od něho je velmi mladá. Zřejmě je na podobném večírku poprvé, protože se zvědavě rozhlíží. Zajímalo by ho, proč ten večírek je, zda pro něj, nebo naopak uvedení kandidátek na kněžnu. Ukloní se.
„Moje sestra Elvie Inie Estrahzy.“
Míří vysoko. „Těší mě, že mohu vidět takovou krásu, která by mohla růst v samotných dvorských zahradách.“ Trochu neobratná lichotka, pomyslí si, ale zaskočil ho tím.
„Děkuji.“
„Omlouvám se, mohl bych zanechat sestru vaší péči? Rád bych si promluvil s tajemníkem Zafirahem.“
Podívá se po dívce. „Jistě.“
„Dostali vás, pane astrologu,“ zaslechne šepot u ucha. Paní magistra na jeho účet, pomyslí si naštvaně, protože má pravdu. „Jen aby vás svýma krásnýma očima nepolapila do sítí.“
„Odjíždím, pochybuji.“ Athiea se mu líbí a opět zalituje, že nemůže být jeho ariméé.
„To říkalo mnoho mužů. Slečno, nechcete zajít ke stolu? Nemáte hlad?“ Slituje se nad Eleanem, který netuší, co s ní má dělat, protože se netancuje a povídat neví o čem.
„Jsem magistřiným dlužníkem,“ poznamená spíš k sobě.
„To mnoho lidi,“ řekne suše Ardina, která to zaslechla. „Má to tak ráda. Oh, promiňte, to bylo…“
„Pravdivé. Zajímavá žena, ale snad vy mi něco řeknete o kapitánovi.“
„Estrahzymu? Jednou jsem ho ošetřovala. Měl bodnou ránu na ruce. Vzpomínám si dobře, protože u ošetření ani nesykl a popravdě byl mým prvním pacientem. Celou dobu jsem se omlouvala, že to bolí. Vojáci i strážní na něj pějí chválu. Mají ho rádi, a zároveň respektují jako žádného jiného velitele.“ Elean přikývne. Ano to v té škole cítil. „Je takový zvláštní a ta jizva. Neodvážila jsem se optat od čeho ji má. Víte, vede po celém čele. Není šikmá jako ostatní. Už nějakou dobu uvažuji, co se muselo stát, aby taková jizva vznikla.“
„Jsou meče, které jsou trochu jiné než běžné. V schopné ruce je možno je vést přesně tímto směrem.“
„Meč? Musel to být mistr, když tohle udělal. Slyšela jsem od vojáků o Mistrovi meče. Myslíte, že by to mohl být on?“
„Máte ho ráda?“
Ardina pomaličku přikývne. „Je ženatý a ano trošičku. Je zajímavý a nechal se tehdy ode mě ošetřit a pochválil mě. Víte, bylo to mé první ošetření a ruce se mi klepaly, tak mi zdvihl sebevědomí. Od té doby jsem se stala jistější. Je hodný.“
On by mu dal jiné přívlastky, ale nechá to být. Najednou si uvědomí, že Athiaea se dívá směrem k Jahwnovi, Zafirahovi a plukovníkovi. To jsou ti tři, kteří mají dvůr i s knížetem pod palcem, ale co ten čtvrtý? Proč se neobjevil? Nebo tu je, jen nevytušil jeho přítomnost? Je tak dobrým hercem?
„Nevíte, kde bych ho našel?“
Ardina se na něj udiveně podívá. „Ve své škole šermu nebo v akademii, kde vyučuje.“
„On ještě učí na akademii?“
„Ano, pro strážné, nevěděl jste to?“
„Ne. Moc jste mi pomohla. Vidím, že se chystá druhý tanec. Mohu mít tu čest a provést vás? Tančíte moc dobře.“
„Velmi ráda.“ Tentokrát utvoří čtverec po dvou párech. Vyjde na něj nějaký neznámý muž s moc krásnou blondýnkou, která je tak éterická, že by si myslel, že ji vítr odfoukne. Podají si ruce a začnou tančit, střídajíc opět partnery. Elean si melancholicky vybaví jejich tance na palouku, kdy tančili taky, jen trochu jinak a nebylo to tak cudné, spíš jiskřivé. Najednou zpozorní, protože si všimne, že dovnitř vejde kapitán. Takže má šanci s ním mluvit, ale jak, aby si toho nevšimli ostatní? Koutkem oka ho pozoruje a hned si všimne napětí mezi bratry. Nemusí se? Za to se sestrou jsou zřejmě v přátelském vztahu oba dva. Možná o ničem neví, ale co mohlo způsobit roztržku? Požár, Amadeo nebo co? Mohlo to být cokoliv. Poslední tón melodie, poslední dotek ruky, malá úklona jako poděkování. Odvádí Ardinu k Athiaee.
„Děkuji za tanec, teď mě omluvte. Musím něco zařídit.“ Athiaea bezvýrazně pokývne hlavou. Přesto ho sleduje, jak mizí, ale brzy svůj zrak přesune na Zafiraha.
Elean vykročí do zahrad, když zpozoruje posla, který se unaveně někam plouží. Je mu ho líto, ale musí ještě něco udělat.
„Posle!“
„Ano?“
Nadšeně to nezní, pomyslí si, a je mu to jedno, prostě ho potřebuje. „Zajdi dovnitř ke kapitánovi Estrahzymu a nenápadně mu řekni, že ho někdo čeká v zahradách.“
„Omlouvám se, na to si najděte někoho jiného. V tomhle jsem nápadný jak černá kočka na sněhu.“ Ukáže ruku na bílomodrou uniformu.
Elean se usměje. „Věřím ti. Dobrá stačí mi, aby vzkaz nikdo nezaslechl, a je to důležité. Znáš kapitána?“
„Znám všechny lidi v paláci,“ odfrkne si, jako by ho podceňoval.
„Díky. Vymysli si nějakou dámu a budu u sochy Labutě.“
„To si za to hodně koupím,“ zamumlá a odkvačí do plesového sálu. Okamžitě zpozoruje kapitána, který se tváří, že by někoho zabil. Jemu je to jedno, on je jenom poslem, který je nedotknutelný, proto nikdo se nedováží na něj sáhnout. Přistoupí k němu a zatáhá ho za rukáv.
„V zahradách u sochy labutě vás někdo čeká. Prý to spěchá.“
„Díky.“ Dáma? Milostné dostaveníčko? Ach jo, nechce se mu tam, ale co když je to něco jiného a důležitého? Stejně chtěl odejít, tak má šanci zmizet. Ještě chvilku tu zůstane a pozoruje svého bratra. K Jahwnovi, tomu fialovému intrikánovi, přistoupí nějaký muž. Šeptá mu něco do ucha, takže další pikle. Je tu jeho sestra a ostatní dámy krásnější než slunce. Zvláštní večírek s hudbou, když kněžna není mrtvá ani měsíc. Proč? Bratr kuje pikle, Jahwne kuje pikle a dokonce i Zafirah a Athiaea se tváří jak kamenná svatá. U nevyzpytatelného Oka, tomu se říká spolek. Za nikoho by nedal ani měďák. Všichni by podřezali svého psa za výhody. Odejde nebo začne podezřívat sebe. I tak je tu jenom, aby se neřeklo, že s bratrem se zase hádají. Prý by to mohlo poškodit zájmy Estrahyzů. Jaké, u Oka?! Nic neví, a popravdě nezajímá ho to, pokud vynechají z toho jeho rodinu.
Zamíří si to do zahrad, když ho dostihne bratr.
„Odcházíš?“
„Ano, promiň, ale měl jsem těžký den. Ukázal jsem se tu!“ zaútočí. „A proč tu, U Oka je sestra? Není to trochu špatné ukázat se na večírku, když kníže truchlí?“
„Ne, není. Měl by ses ještě zdržet. Nesmíme dovolit jim dvěma, aby ovládli–“
„Co, Essie? Víš, že se o politiku nezajímám.“
„Možná bys měl. Ano to vím, jenže jako rodina musíme držet při sobě. Tak se vrať.“
„Budu v zahradách.“
„Dobrá, ale chci tě tu vidět a aspoň jedno kolo si s Elvie zatančí.“ Aidan sebou trhne. Tančit, když sotva zemřela kněžna a její domácnost? To odmítá, jenže jídlo a pití je zadarmo, což mu zvedne náladu, když si vybaví posla. Socha labutě? V zahradách stojí dost osamoceně a hlavně v takovém koutku… Jde k ní, když se vynoří Elean. Aidan ho na první pohled pozná, když si uvědomí ve světle další věc – tuniku švestkové barvy, stříbrný kroužek ve vlasech.
„U Oka, astrolog!“ zvolá znechuceně. „To je dvojnásobné neštěstí!“
Elean se usměje. Tomu se říká upřímnost. „Třetí nejvyšší astrolog Elean, kapitáne. Prosím, zde je lavička. Co myslíte, je tu někdo schovaný?“ posadí se.
Aidan zůstane stát. Nemá ty fialové potvory rád z mnoha důvodů. „Netuším. Proč jste mě sem zavolal a co znamenala ta komedie u mě ve škole?“ optá se zamračeně, až jizva na čele zřetelněji vystoupí.
„Je osvěžující…“
„Kašlu vám na osvěžující. Odcházím. Ze mě si dělat legrací nebudete!“ Otočí se, když se zarazí, protože Elean pronese jméno. Ovládne se.
„Amadeo Astryhze.“ Elean je rád, že kapitána vztek opustil, proto ještě dodá. „Posadíte se? Jen chci informace.“
„Jaké?“
„Vše co o něm víte, a taky co se stalo, že je naživu.“
Kapitán skoro zalapá po dechu. „Jak to víte?“ Vsadí se, že Aiol to drží pod pokličkou jako státní tajemství. Pochybuje, že to vědí dva lidé.
Elean sevře dlaně, uvědomí si Nitky, které by mohl tak snadno použít. „Čtu ve hvězdách, to nevíte? Říkají mi, že žije, ale má v zádech nebezpečí. To jsou Lovci, že?“
„Ano. Bratr za ním vypustil své psy. Nejlepší jednotku Lovců jakou měl. Ani jeho nenechal ušetřit. Nevím, co se stalo. Přišel jsem za nimi do vězení. Všichni byli rozhodnutí zemřít, tak jak První zákon káže. I Amadeo, s kterým jsem mluvil. Co se stalo, že utekl, nevím. Snažil jsem se tomu všemu zabránit, ale co zmůže obyčejný kapitán. Amadeo byl velmi nadaný šermíř. Ještě tak nadaného žáka jsem neměl. Chtěl jsem ho poslat do Dračích kopců, jenže po tom co zemřela kněžna, věděl jsem, že je to zbytečné. Nejraději bych dotyčného, co to knížeti poradil, osobně zabil.“
Dračí kopce? Co tam? „Netušil jsem to. Krutý zákon.“
„No jo. Co mu vlastně chcete? Nechte toho, stejně mi to neřeknete. Takže je v pořádku.“
„Relativně.“
„Nemůžete pro něj něco udělat?“
„Doufat, že se z toho dostane. Jak vypadal?“
„Jak vypadal?“
„Ano. Nevím to. Všichni, kteří mi to mohli říct, jsou mrtví a za rodinou nechci jet, jestli to nebude nutné.“
„Aha. Jeďte za Olivienou do města Drun nedaleko Fiory. Je porodní bábou, a zároveň i jeho tetičkou. Jednou mi to povídal u poháru vína, kdy jsme bojovali víc než je zdrávo. Prozradí vám mnohem víc. Pro mě to byl obyčejný černovlasý chlapík s talentem pro šerm. Den před požárem byl u Mistra meče, ale potom mi řekl, že mu ho nemohl vykovat, protože jeho umění toho nedosahuje a přál mu, aby svůj meč našel. Nechápu to. Jak může najít lepší než ten, který by vykoval Mistr meče?“
Elefianský meč, pomyslí si. I teď je rád, že tehdy nepředali všechno své umění lidem. „Netuším.“
„Taky ne.“ Takže už ví skoro vše, kromě jednoho, ale to odkryje postupně.
„Kapitáne Estrahzy, kdo má největší vliv na knížete?“
„Nevyznám se v politice.“ Prudce vstane. „Nechci s ní nic mít.“
Elean vstane. Cítí, že by v kapitánovi mohl mít spojence. Dotkne se jeho ramene. „Udělám vše proto, abych ho zachránil.“
„Proč?“
Elean mlčí.
„No jo. Kecy. Až to uvidím, uvěřím vám. Zatím sbohem. Pití je tam zadarmo, že?“ Setřese znechuceně z ramene ruku.
„Mohu přijít do školy?“
Kapitán se zastaví. Ten astrolog, nechápe tomu, je dobrý. Nemá s kým trénovat od té doby, co Amadeo odešel. „Můžete,“ utrousí. Elean se usměje a vrátí se dovnitř o dost později než kapitán. Zahlédne ho u malého soudku, odkud čerpá do poháru pití. Plukovník zdá se, že je naštvaný a hádá, že svého bratra brzy vyprovodí. Jahwne zmizel. Kam?
„Zatančíme si?“ Udiveně si prohlédne Athiae, která se na něj usmívá.
„Jistě.“ Přikývne zmateně. Podá jí ruku. Je to stejná osoba nebo není, protože na rozdíl od tamté se proměnila v někoho jiného. Má snad paní magistra v sobě dvě osoby? Není, pomyslí si, když vidí pohled, který sklouzne za jeho rameno. Někoho vidí a její pohled je ledový. Neotočí se, i když by rád. Uvědomí si podivný chlad, co se šíří od magistry, a který dříve necítil.
Co to znamená a co se stalo, když byl pryč?
