10. 12. 2012
Malý poklad
79.
Tati, čarodějnice jsou tu!
„Kaori? Armani?“
„Dobrý, ne? Stálo mě to peněz, ale je úžasný, ne?“ pochválí se sám sebe a má být nač pyšný. Oba s otevřenými ústy zírají na Kaoriho, kterého dlouhé černé vlasy jsou sepnuté do jehlic s třpytivými ozdobami. Šaty má nějakou dlouhou tuniku vyšívanou všemi možnými vzory, ale hlavně draky. V ruce drží těžkou knihu, kterou by tahat nechtěli a jež vypadá značně staře. Chybí jenom bílý plnovous, aby obrázek byl dokonalý. I Armani má podobné oblečení, ale nevypadá v něm tak báječně. „Východní čarodějové. Co myslíte?“
„Paráda!“ řeknou upřímně. „Ale někam bych ho schoval.“
Armani se zatváří nechápavě.
„No Kaoriho. Nebo ti ho někdo přetáhne.“
„Aha. To ne, platím mu dost, že?“
„Ano, pane.“ Petr s Honzou zaúpí. Stále stejně, i když spolu spí nebo co dělají. Nebo ne? Jenže v tu chvílí Armani pohladí Kaoriho po šíji a políbí ho.
„Je skvělá hospodyně. To se musí ocenit a já to oceňuji.“ Odejdou.
„Já se vsadím, že Kaori má vyšší plat než já na univerzitě.“
„Ani nám nepochválil masky!“ řekne nabručeně Honza.
Petr přikývne. „No jo, jenže s těmi se bude ztrácet každá.“ Vyrazí ven. Venku k nim přistoupí dva zaklínači. Na prsou se jim houpe vlčí stříbrná hlava, na zádech táhnou dva meče.
„Jindro, Luki, úžasné!“
„Vaše taky. Skvělé hole. Kde jste to vyhrabali?“
„Kde vy?“ opáčí.
„Jeden známý fušuje do zaklínače. Pravidelně pořádá setkání, tak jsem ho zdvořilé uplatil kalendářem a vstupenkami na různé akce. Je fanda do prádla. Co člověk neudělá pro známé,“ povzdechne si, jako by ho to obtěžovalo, ale září jak sluníčko.
Všichni se rozesmějí, když se najednou prostředí rozzáří, jak se zapálí vatra. Podívají se na sebe, potom jdou blíž. Přivítají je další postavy v kostýmech. Některé jsou povedené, některé ne, ale centrem všech očí je rozhodně Kaori.
„Vítejte na našem skromném…“
„Si dělá legraci,“ prohodí Honza k Petrovi.
„Večírku na oslavu Čarodějnic a čarodějníků. Dámy a pánové, přednesu menší program. Takže se bude volit Miss a Missák. Všichni! Výmluvy se nepřijímají. Oheň už hoří. Takže teď přijde jídlo, pití, dle libosti. Děti potom předvedou, co si pro nás připravili. K poslechu a tanci hrají Jane a Jane. Zatleskejte jim!“
Mohutný potlesk a hvízdot.
„Díky moc,“ ozve se hluboký hlas jedné z nich, „za parádní uvítání. Nečekali jsme to. Je to naše první soukromá akce, ale doufám, že budete spokojeni. Pokud byste měli jakékoliv přání, tak sem k nám!“
„Dům, kam až se dostanete je pro vás. Doporučují zelenou džungli, na níž se podílel tenhle zajímavý zaklínač a tamten dědek se stříbrnými vlasy. Sklep je dílem mého drahého muže Slávka. Takže vítejte na pátém čarodějnickém sletu!“ Opět potlesk.
„Jdu ke svému kotli.“ Vyrazí ke stolu, kde je černý kotel, pod kterým neustále hoří. „Zajímalo by mě… Kaori?“
„Chci to ochutnat. Tohle byl nápad!“
„Skvělý nápad. Vypadáš kouzelně.“
Kaori zamručí, podívá se do kotlíku. Začichá a zatváří se překvapeně. „To je skutečná čokoláda?“
„Jistěže. Vytáhne připravený talíř, z kterého strhne obal. Objeví se špejle. Vezme jednu, na které jsou nabodnuté různé věci, potom vezme naběračku a z výšky efektně polije špejli, kterou otáčí. Čokoláda vytvoří na špejli povlak. Podá ji Kaorimu. Ten donese ji k ústům. „Sakra to je dobrý. Odkud to máš?“
„Leontýna. Udržovala si štíhlou postavu, ale tohle milovala. Odněkud, opravdu nemám páru odkud, přivezla tenhle kotlík. Dost často když někoho hostila, tak dělala čokoládu. Má to fantasticky úspěch. Tady slečno.“ Podá ženě dobrotu.
„Tedy… já čokoládu…“
„Ochutnejte. Nejlepší belgická čokoláda. Jediné na čem nesmíš šetřit je na kvalitě čokolády,“ prozradí. „Ale chutě tu jsou různé,“ ještě dodá. Skloní se a kolem se objeví různé sáčky. Vezme a sype do kotle. Uslyší vypísknutí, tak zamíchá velkou lžíci.
„Čáry máry, co to je, Čarodějný nápoj. Chcete ochutnat?“
„Jasně.“ Kaori se podívá na špejli. Snědl to, ani neví jak, ale dal by si ještě. Otočí se a zadívá se na Filipa. Díky jeho nápadu jsou nepřehlédnutelní. Jako papoušci.
„Co to předat někomu a jít prozkoumat sestřino sklepení?“
Kaori to zaslechne. Filipe má stejně nějaké jednání. „Vezmu to na chvilku. Vím, co mám dělat.“ Odloží knihu a půvabně vezme lžíci.
„Já…“
„Mě to baví, skutečně. Hodně jsem pomáhal svým sestrám v domě. Nutili mě k tomu, ale teď jsem rád, protože jim pomáhám,“ vysvětlí to. Petr se zadívá na Honzu. Co má za lubem? Potom ho napadne jen jediné - sex. Taky mu to ale slíbil. Je pravdou, že potom taky touží. Chce to.
„Tak děkuji moc. Víte, měli byste zkusit zajít s Armanim do zelené džungle. Je tam jedna zajímavá… Co je?!“ zvolá, protože ho Honza popadne za ruku a táhne pryč. „Co zas je?“
„Jsi kuplířem nebo co? Jak dojde na experimenty, vy dva jste k neudržení. Jako byste měli v hlavě jiné priority než normální lidé.“
„Ale Honzo, jak chceš dostat nějaký výrobek na trh, aniž bys ho ozkoušel? Je jen logické, že tyto experimenty se musí provést. Čím více výsledků, tím jsou výsledky jistější. Nechápu, že tomu nerozumíš. Víš, jak dlouho trvá, než se uvede nějaký výrobek na trh? Zvlášť v oblasti medicíny?“
„Nevím. Je mi to fuk. Je to dům mojí sestry ne bordel.“
„Ehm.“
Honza se na něj zuřivě podívá.
„Ale ale jdete se podívat do zelené džungle nebo to tmavé kobky?“
„Sestři, sklapni. Jednou z toho baráku bude bordel.“
Jitka se na něj zamyšleně podívá. „Když si tak vzpomínám: Mirek, Honza, Pavel, Petr…“ začne vyjmenovávat jména. „Jo, ty dvojčata. Myslím, že spíš z mého domu jsi udělal bordel ty!“ otočí se a odejde. Petr vyprskne smíchy. Sice se mu nelíbí ta tiráda, ale sedlo to přesně.
„Pojď, nebo tam potom bude obsazeno.“
Honza se na něj podívá. Sakra, proč se vlastně číli? Nikdy mu nevadilo, co si kdo dělá. Jdou spolu do domu. Honza ho hned vede dolu po krkolomných schodech. Dveře se zabouchnou a oni se ocitnou ve tmě. Petr už chce říct, že světlo by neškodilo, když se rozsvítí. Oběma poklesne brada.
„Honzo, to má být mučírna nebo harém?“
„Loni tu byla mučírna. Přisahám! Žebříky, řetězy, lavice, dokonce i bič. Tohle je mučírna jen vzdáleně.“ Všude kolem jsou koberce, polštáře, závěsy. Stolek stejně jako míče. Oba na ten přepych zírají.
„Zajímalo by mě, zda to Jitka ví.“
„K čertu! Kašlu na to!“ Sundá si plášť.
„Já ti nemám nějak chuť.“
Honza se pomalu otočí. Slyšel špatně. Určitě, protože to nemohl říct Petr. To nemůže být pravda. „Jak to myslíš?“
„Prostě nemám nějak náladu.“
„Náladu?“ Posadí se na stolek. Zatřese hlavou.
„Jo. Promiň. Je tu hezky.“
„Do prdele, vždyť ti stál jak stožár? Nechceš mě?“
„Nebuď takový. Jistěže tě chci, ale nějak na povel to nezvládám.“ Honza k němu vzhlédne, potom sklouzne na klín. Povzdechne si. Co teď? Klesne na kolena, pohladí ho. Kruci, chce ho mít v ústech, v zadku, všude. Chce se ho dotýkat a chce sát jeho sperma. Olízne si rty.
Petr se dívá na světlou hlavu, která je před ním. Pohladí ho, když ucítí, že je volný. Vždyť mu říkal, že to prostě nepůjde.
„Chci ho mít v ústech. Je mi fuk, jestli to nepůjde. Tak se nanejvýš tu udělám.“ Vezme ochablé pohlaví do ruky a olízne ho. Vezme ho do úst. Má raději, když je vzrušeným tvrdý, ale za chvilku bude o to se postará, jako že se jmenuje Honza! Petr překvapeně zavře oči. Ty doteky, laskání ho uklidňuji. Cítí nárůst, když zaslechnou kroky. Podívají se na horu. Klid.
„Na infarkt,“ prohodí.
„Hm!“ Honza se svlékne a položí se na koberec. „Hezky ti už stojí.“
Petr se podívá dolů. „Jsi čaroděj.“ Chce klesnout vedle Honzy, když uslyší Jitčin hlas. „Čarodějnice z všech koutů, čarodějové ze všech zemí, představujeme vám naše nejmladší čaroděje, kteří půjdou v naších šlépějích!“
Petra polije studený pot. „Juliana!“ rychle se zapne.
„Do prdele!“ zavrčí Honza, který se začne oblékat. Petr je už v tahu. Posadí se. Zase nic, ale je pravda, že situace postrádala jistou vášeň. Když vyjde ven, je už všechno v proudu. Zajde si k čokoládovému kotlíku. Vezme si špejli s něčím, polije čokoládou a jde. Potom na to chvilku zírá. To bude dokonalé. Musí to jednou vyzkoušet. Olízne špejli, potom se pustí do ovoce. Parádní čokoláda. Potom upře zrak, co se děje na jevišti. Z Barči nic jiného vypadnout nemohlo než tohle.
Postaví se vedle Petra, který pozorně sleduje hru.
„Ochutnej.“ Donese mu k ústům lahůdku. Petr si zobne. Vždy mu to chutnalo.
„Tahle zima nebyla normální, k tomu připočítejte si nemoci. Neštovice. Za to mohou čarodějnice!“ Bum.
„Ale…“
„Mohou za to a pokračuje to dál. Abigail to nevinné dítě s Betty Parrisovou, jejíž rodiče jsou bezúhonní, je viděli, jak škodí svým vlastním sousedům! Musíte něco udělat! Předstupte a dosvědčte!“
Petr se usměje, když jedna z nich je Juliana.
„Ano, ctihodnosti.“ Najednou se začne svíjet. „Ona mě proklela!“ vyřkne slova a potom zůstane ležet, načež vstane.
Dominik v licousech, vysokém klobouku pokývá hlavou. „Zahajte soudní proces s těmi ženami. Nebudeme tu trpět ehm…“
„Čarodějnice?“ procedí mezi zuby Barča.
„Čarodějnice posedlé ďáblem! Na hranici s nimi!“
Petr je nezná, ale přivlečou dvě ženy. Jednu poznává, ale nemůže si vzpomenout na jména. Klesnou na kolena před soudcem.
„To ony za všechno mohou!“ teatrálně na ně ukáže prstem. „Oh, je mi špatně!“ klesne na zem. Petr zatleská. Juliana se pyšně po něm otočí.
„Viděly jste ještě nějaké další ženy?“
„Ctihodností jenom tyhle dvě.“
„Víte to určitě?“
„Jistě. Ona na mě uvalila tu divnou nemoc. Bojím se!“
Petr s ostatními přihlížejí, jak se odvíjí soudní proces v Salemu.
„Co se tu děje? Proč jste umučili a zabili tolik nevinných lidi? Přiznejte se!“ Do popředí vstoupí impozantní postava v černém. To bude zřejmě, vzpomene si na Julianina slova, že má mohutný hlas. Sakra, netuší, kdo to je.
„Byly čarodějnicemi a jediné právo je smrt!“
„Důkazy nejsou průkazné!“ kolem rozhodí papíry, které se snesou. „Zabili jste nevinné!“
„Ne! To ne, nás posedl ďábel. Objevil se, našeptával nám!“ křičí Juliana.
„Omluvte se!“
„Omlouvám se!“ zazní jednohlasně od porotců.
„Tak skončil případ v Salemu roku 1692, kdy bylo oběšeno devatenáct osob z podezření na čarodějnictví, čtyři zemřeli ve vězení a jeden starší muž mučením. Soudci se omluvili a napsali, že byli svedeni ďáblem. Proč se to stalo, už nevíme, ale pravděpodobně mnoho vlivu vedlo k této tragédii. Děkujeme za pozornost!“ Barča se ukloní. Všichni se ukloní.
Potlesk. Všichni se uklánějí a září, protože se to docela obešlo bez chyb.
„Netušil jsem, že to bude ono. Hezké. Napětím jsem nedýchal. Barča byla úžasná.“
„Juli taky.“
„Tati, tati, jak se to líbilo?“ dožaduje se odpovědí Juliana v dlouhých šatech a čepci na hlavě.
„Výborná. Nádherné. Jste skvělí, že ano?“
„To ano,“ přikývne Honza. Moc ti to slušelo a teď jako odměnu za skvělý výkon, který by klidně mohl být předveden v Národním divadle, každý dostane čarodějnou pochoutku. Všechny děti sem!“ zakřičí na celou zahradu tak, že dokonce přehluší praskající oheň. Petr už je u kotlíku a zvýší oheň, aby byla nádherně tekutá. Kaori někam zmizel.
„Tak tady.“ Rozdává na všechny strany čokoládovou pochoutku. Někteří si přišli i dvakrát.
„Pro mě by tu něco nebylo?“ optá se Jitka.
„Ovoce čerstvé nebo sušené nebo něco pikantního?“
„Pikantního?“
Petr se zatváří tajemně. „Nikdy jsi nezkoušela maso v čokoládě?“
„Sem s tím. Výborná věc. Nejspíš si ji pořídím taky.“ Uchopí špíz a zakousne se. „Ty jo! To je dobrota. Slávku, pojď sem!“ Ten k ní přijde a za ním, Honza se nadšeně usměje, když je uvidí.
„Pozor, pozor Zmijozel s Nebelvírem dorazil!“ Za Slávkem jdou v hábitech s příslušnými barvami jednotlivých kolejí Billy s Karolem. Billy v zmijozelské, Karol v nebelvírské.
„Omlouváme se, ale kostýmy jsme sehnali na poslední chvílí,“ zasupí Karol. Potom se rozzáří, když ucítí čokoládu. „Levitatioón!“ zasupí a švihne hůlkou.
„Děláš to špatně,“ řekne Billy. „Levitation!“ a elegantně švihne hůlku.
„Zde.“ Billy uchopí špíz. „Takhle se to musí dělat.“
„No jo,“ zavrčí Karol. „Dobrý večer, pane profesore.“
„Ježíš, jsem Petr, pro teď. Mám žízeň. Je tady víno, pivo a chci si opéct špekáček,“ prohlásí. Vrazí lžíci Honzovi, který se na ní dívá jak na nepřítele.
„Kde jsou špekáčky?“ optá se jednoho návštěvníka s dlouhým plnovousem.
„Tamhle u toho stolu.“ Nasměruje jeho kroky k další pochutině. Petr si vzpomene, že naposled dělali špekáčky u rodičů na Moravě. „Luki, co tady děláš?“ optá se, když uvidí, kdo stojí. „I když udělat si špekáček od zaklínače, to se každému nepovede.“
Luki se na něj podívá. „Je s tamtím!“ švihne rukou někam stranou. Petrův zrak se stočí příslušným směrem. Chvilku pátrá, kde je Jindra. Zatraceně už zase je ponořený do rozmluvy o tajemnu. Biolog se nezapře, když ho vidí s Mirkem v živé debatě.
„Jen hovoří o hadech nebo pavoucích.“
„Jo já vím, ale já to nedokážu. Připadám si méněcenný,“ řekne pochmurně. „Necítí se tak někdy Honza? Myslím vedle tebe?“ Petr na něj zírá.
„Tebe to ještě trápí? Má tě rád, to je dost. Je mu jedno, jestli má někdo tři vysoké školy nebo ne.“
„Jo jeho ne, on je má, ale já je nemám. Jediné co umím, je se předvádět.“
Petr se zamračí na tácek s klobáskou a špekáčkem. Zadívá se na Jindru. Je to osel. Může mu taky říct, že ho miluje. Zatím se předvádí – ne, to je špatné. On je prostě takový, jaký je. Praštit ho. „Jednu klobásku. Zdravíčko. Kterej jste vy?“
Petr se podívá na sexy čarodějku. „Jane?“
„Jasně, poklade. Utrhla jsem se od Jane. Opeču špekáčky. Prima párty a ta děcka byla skvělá. Úsměv, pane obsluho!“ zvolá, když převezme tácek. „S tím výrazem byste krachnul do měsíce, ale vy vypadáte skvělé, pane ucházející Temný čaroději, Co jít se mnou si přihřát špekáček? Opusťme, pana morouse!“ Petr zjistí, že se ji nedá odolat, hodí omluvný pohled na Lukiho a jde k ohni, který stále ještě parádně žhne.
„Opravdu pěkná párty. Už se těším na miss a missáka. I když dám hlas tomu dlouhovlasému Číňanovi, sorry. Jak se jmenuje?“
„Kaori.“
„Pěkné jméno. Kdyby na mě moje drahá polovička nežárlila, nejspíš bych zkusila ho ulovit. Nevíte, zda by si dal říct pěkné trojce?“
„Pochybuji, a když on ano, ten druhý asi ne. Dost mu platí.“
Jane vyvalí oči. „Ty jo on je gigolo?“
„Ne, hospodyně.“
„Si děláte prdel, ne? To že má být hospodyně? Blbost!“ Petr ji přitom nechá. Usmívá se. Když se poznali, byl knihovníkem. Nikdy netušil, co z toho může vzniknout a to jenom proto, že se propouštělo a Armani byl znechucen hospodyněmi a na radu Honzy ho najal. Svým způsobem se k sobě hodí. Tak jako on s Honzou, Jindra s Lukim. I když Jindra je z nich nejnatvrdlejší. Měl by mu poradit, aby zavlékl Jindru do sklepa. Určitě by si tam užili. Za to jejich pokus o sex byl žalostný. Vybouchl na celé čáře. V hloubi duše byl rád, že je Jitka přerušila.
„Odcházím. S vámi je zábava jak s kaluži bláta!“ Zvedne se a odchází.
Petr se podívá na špekáček. Je černý, že by to nežral ani vyhladovělý pes. Hodí ho do ohně. „Luki ještě jeden nebo dej raději dva. Hele, už jsi viděl mučírnu?“
Lukáš se otřese. „Blázníš? Tam mě nedostanou ani párem volů!“
„Mel by sis ji prohlédnout s Jindrou. Vsadím se, že bude nadšený zjevem, jaký může fádní mučírna dostat.“
„Hele, nejsem na sado maso jako Kaoru s Armanim.“
Petr zavrtí hlavou. „Mají ji pro hosty.“
„Naivko! Jen se podívej, jak mu říká: pane. To znamená jedno.“
„Ano? V tom případě bych to dělal jen na veřejnosti, jelikož Honza je exhibicionista.“
„To neděláte?“
Petr zaúpí. „Víš co? Co se bavit o včerejším fotbale?“
„Neviděl jsem ho. Nemám rád sport. Jindra ho taky nemá rád. K čertu, kdo je ten Mirek?“
„Bývalý milenec Honzy. Nevím, jestli jsi byl před nebo po, jelikož jsem se ho na to neptal. Jdu to opéct, potom se pokusím vyhrát nad Kaorim jako missák a víš co?“
„Co?“
„Místo, abych tady dumal o své méněcennosti, tak zatáhnu Honzu do té zelené džungle a ojedu ho tam tak, že bude křičet slastí. Sbohem.“ Otočí se. „Do prdele!“
„Jak milé, vědět jaké máš plány!“ Honza se směje od ucha k uchu. „Fandíš si, že si myslíš, že vyhraješ nad Kaorim.“
„Billy, ahoj. Hele ty spíš s Karolem nebo ne?“ optá se, jak je v ráži z dřívějšího rozhovoru.
Billy se zatváří zhrozeně. „Já? Prosím tě. Je to dítě!“
Petr se zatváří, jako by spolkl šťovík. „Hele, nejsem starý dědek a jemu je asi tak o deset let méně než tobě.“
„Patnáct,“ ho suše poinformuje právník. „A ne, nejsem na chlapy. Mám ho rád. Asi jako…“
„Jako?“ optají se ho dva hlasy.
„Jako syna. Dej sem něco k upečení. Dvakrát.“
Petr počká, až Billy odejde. „Blbost. Spí s ním.“
„Nespí. Prosím tě, není gay jako my.“
„Nespí,“ zaoponuje Honza, který dosud mlčel. „Nic s ním nemá.“
„Jo a to nevíš, že se zmijozelští pořád párujou s nebelvírskými? Přečti si něco na netu!“ vyjede na něj Lukáš. „Nemáš páru, co se děje. Sedíš si na nose.“
„A ty na zadku, který neumíš použít natož mozek. Nespí spolu.“
„Co se děje?“ optá se Jitka s čokoládovou špejli v ruce. Právě uvažovala, jak dosud mohl takový poklad skrývat. Odteď ho bude s tím kotlíkem zvát častěji.
„Lukáš s Honzou a se mnou se… Hádáme se, zda Billy spí s Karolem.“
„S tím pěkným mladíkem?“ Jitka zamžourá k ohni, kde se oba živě baví. „Ehm no…“ všichni čekají na výsledek. „Ty jo a proč myslíte, že spolu spí?“
„Protože ho všude sebou bere! Jako Armani Kaoriho!“
„Přesně tak!“
„Blbost? Dotýká se ho? Ne. Všímá si ho asi jako ty Juliany!“
„Tím chceš říct co?“ zaútočí Petr na Honzu.
„Ticho! Dost. Jsou čarodějnice, doufám, že se zúčastníte Missáka!“
„Jistěže. Já taky. Nemohu vynechat?“
„Bratříčku, ne!“ tak za deset minut.
„Nestihneme tvůj plán,“ řekne pochmurně Honza. „Zato stihneme upéct tyhle nádherné špekáčky a zalít je pivem. Mám krásnou postavu,“ poplácá se po břiše, „proto určitě vyhraju.“
„Mám toho dost!“ zrezignuje Luki, který se k nim opět přifařil. Rázně položí nůž vedle špekáčků, upraví si zaklínačskou uniformu a zamíří si to přímo k Mirkovi.
„Konečně pochopil, kde je jeho místo a že by neměl ty dva nechávat dlouho samotné nebo vyzkoušejí Julianu. Jdeme to opéct. Děcka měli?“
„Mají svou vlastní vatru. Tetička na ně dohlíží s ještě jednou osůbkou. Jasně, že bude soutěž i o malého čaroděje, čarodějnici. Tak jsem zvědavý, kdo vyhraje.“ Posadí se na špalky dřeva a natáhnou pruty k ohni. Dívají se, jak oheň praská. Vatra nejen osvětluje prostranství, ale taky ho docela dobře vyhřívá. Petr se mrkne na hodinky. Udiví ho desátá a to skoro nic nedělal. Přišel, stál chvilku u čokolády, potom ten harém a nakonec hra a pvídání.
„Doufám, že Juliana si neusmyslí, že začne hrát. Zajímalo by mě, kdo tu hru napsal a vymyslel. Juli jistě to není, i když bych řekla, že má v tom prsty. Podívej se, jak hezky se připékají. Cítím se klidně, krásně. Jsem tolik rád, že ta zpráva byla negativní.“
„Já taky, i když dnešní den je nějak divný. Možná erupce na slunci.“
„Spíš mučírnou,“ odvětí lehce Petr. Vytáhne z ohně správně přiškvařený špekáček. V duchu se olízne. Není nad tu vůní, nad tou mastnotou, která ulpí na prstech. Potom až to sní, bude nadávat, ale v tu chvílí ještě z něj cítí vůní ohně a dřeva. Opatrně sundá ho z klacku. Položí na talířek. I Honza sundá svůj. Jdou si sednout na lavičku těsně vedle sebe. Petr donese hořčici a chleba.
„Lahoda ne?“ Podívá se na Honzu v kapuci, kterou si právě stahuje. Potom se šťastně rozesměje. Rychle dojedí to. Jsou spokojení. „Víš, tvoje sestra má vzácný dar.“
„Jaký? Otrávit každému život?“ Z domu v tu chvílí zazní výkřik, že by tuhla krev v žilách. Nikdo se ani nehne, aby dotyčnému přispěchali na pomoc. „Narazili na Neneho nebo na souložící pár.“
„To by tak nekřičeli. Byl to Nene nebo pavouci.“
„Myš!“ Oba se na sebe podívají a opět se rozesmějí.
„Tak jaký vzácný dar má moje sestra?“
„Ty dávat lidi dohromady a ona je udržet a připravit něco při čem lidé se dobře baví. Podívej se. Je snad někdo opilý nebo podobně? Všichni se královsky baví. V tu chvílí nepřemýšlí, kolik je stálo kostým, kolik jídlo, že sem museli přijít a vsadím se, že na to nebudou myslet ani potom. Je jako gejša.“
„Tak to bys ji potěšil. Jitko, prý jsi jako gejša!“ zvolá, když ji vidí procházet kolem.“
Jitka, Petr to poprvé vidí, zčervená. „Nechte toho. K nim mám ještě daleko. Alou na přehlídku. Juliana bude taky soutěžit.“ Oba se zvednou a vyrazí k červenému koberci, který se tam nějakým zázrakem objevil. Petr zahlédne Mirka v té strašidelné masce, protože vlasy začaly světélkovat, skoro plát. Určitě nějaký kosmetický zázrak. Ale efekt je královský. Honza chytí židli a zazubí se na Petra, který musí stát.
„Tak začíná přehlídka našich nejmenších. Prosím, nejdřív skupinově.“ Na červený koberec, permanentně uložený u Jitky doma, jak se vzápětí dozvěděl od Honzy, vyjdou všechny děti. Petra udiví jejich množství. Počítá. Dominik, Juliana, Patrik, Richard, Barča taky dále ještě pět dívek a čtyři chlapci různého věku. Za nimi tetička, která je jen o krapet méně strašidelnější než Mirek.
„Teď vyvolám každého z vás a vy předvedete svůj kostým ano?“
„Dominik jak strašný čaroděj Severu.“ Dominik vyleze na koberec, kroutí se a potom se ukloní. „Patrik jako čaroděj Východu.“ V hávu s dlouhým plnovousem vypadá jako skřetí čaroděj. „Juliana jako čarodějnice na koštěti.“ Petr zatleská s ostatními. Vypadá skoro, jako Saxana jen nemá černé vlasy. Zamává ji a on ji odpoví. „Teď naše krásná a sexy Barča!“ ta vyjde perfektním krokem, na konci se ukloní. Přicházejí další děti.
„Tak a porota jsem já a Slávek a Vlaďka s Jane. Krátká porada.“
„Třetí místo vyhrává Richard jako Světlý čaroděj Saruman!“ Na koberec vstoupí Richard. Zubí se od ucha k uchu a mává všem. „Druhé místo získává čaroděj Východu, Patrik!“ Počkají, až se postaví vedle Richarda. „No a první místo naše okouzlující Barča!“
Petr si pomyslí, že to místo si zaslouží už za tu hru, protože určitě je všechny učila a podobně. Ohromující potlesk.
„Dámy, prosím, seřaďte se. Bohužel mi nedovolí moje bříško se zúčastnit, ale věřím, že příští rok vyhraju já!“ Zahrada zaduní smíchem. Někdo mu strčí půllitr s pivem, tak se napije. Je zvědavý na dámy. Leontýna by se neskutečně bavila.
Musí přiznat, že je to tu skvělé. Ženu, která není ani hezká spíš při těle, ale její výkon čarodějnice je parádní, nezná. Ruku položil Honzovi na rameno a pomalu je hladí. Skvělý den, který málokdy nastane. Nejdřív ta zpráva, potom rektor, i když ho Karin pěkně rozladila svým tvrzením, že za to může on. Potom tahle párty. A konec? Kdo ví.
„Pánové doufám, že předvede stejný výkon jako tady Pavlína!“
„Jasně.“
„Takže první Lukáš v kostýmu…“ Na koberec vletí Luki s roztáhnutým pláštěm. „Sežeru vás, zakleju vás, vy daremní ničemové! Mému meči neujde žádný potvor!“
„Sakra nerozumím mu! Co říká?“ optá se ho někdo z davu.
„Jak mám to tušit?“ Někdo řekne na Kaoriho projev s napřáhnutou rukou a otevřenou knihou. V tom čínském úboru vypadá opravdu nádherně.
„Čaroděj Východních věží!“ Petr vyleze s rozpaženýma rukama. Sakra, taky mohli říct, že musí něco předvést. „Zaklínám východní větry, zaklínám temné bytosti, sešlete vítr na tyto červí bytosti!“ Honza obdivně hvízdne. Najednou se zvedne vítr a zmizí.
„Tedy tak tohle bylo i s praxí. Mám rozcuchaný účes a dal mi zabrat dvě hodiny!“ zazáří se do mikrofonu Jitčin hlas. „Dále tu máme přímo zaklínače z jeskyně maroi… sorry dotyčný šíleně škrábe!“ Mezi přítomnými zazní smích.
Zrudlý Luki vyleze na koberec. „Rozsekám každého, kdo mi vleze do cesty. Za svou práci beru poctivé zlaťáky!“ švihne párkrát mečem, potom odkráčí pryč.
„Huch, co já!“ zaskřehotá hlas stříbrovlasého muže. V ruce drží kouli, v které se něco pořád mění. Mumlá nějaké věty, potom a najednou buch a kašel, kdo byli příliš blízko. „Nikdo není hoden postavení Mistra ctihodného čaroděje. Jen já!“ zahřmí. Odejde a uvolní dalším.
„Avaka kedavra! Zhyňte vy nicotní červi!“
„Nezdá se vám, že se tu červi nějak množí?“ ozve se Jitka. „Takže moment a jdeme na to. Třetí místo obsadil Čaroděj Východních věží. Jeho ukázka vyvolání větru byla excelentní.“ Petr vyjde na koberec. Juliana poskakuje jako zběsilá a tleská taky tak. „Druhé místo získal kandidát na Mistra ctihodného čaroděje!“
Výbuch a ukáže se Mirek.
„NO a první místo, chvilka napětí získává, čaroděj Jižních moří, pán bouří a větru!“ na koberec vejde Kaori.
„Moje práce!“ je slyšet od Armaniho na všechny strany. „Není nádherný?“ Honza ho praští, až vyjekne.
„Nech toho. On to odkecal, ne ty!“
„No jo, ale hezčí tu nikdo není,“ prohlásí jako by to byla jeho zásluha a ne Kaoriho rodičů.
„To je fakt. Jeho by jedině dokázal trumfnout náš pánbíčkář!“ Honza se zasní.
„No jo, ale ten tu není. Je fakt hezký, ale je to kněz. Je k ničemu. Naprosto nepoužitelný v jakékoliv oblasti. To Kaori není. Je prakticky, okouzlující…“
„Hej, dost!“
„Závidíte, co?!“
„Není co! Jdeme nebo ho praštím. Chudák Kaoru. Jak jenom s ním může vydržet.“ Felippe se zatváří uraženě, ale potom při pohledu na vítěze se mu rozjasní tvář.
„Tak a teď všichni na parket. Prosím nespadněte do bazénu!“Zvolá Jitka. „Připomínám, že nám hraje známé duo Jane a Jane!“
Ty už se sluchátky na uších se pohupují do neviditelného rytmu. „Smím prosit, pane čaroději?“
„Jistě. Neblbni.“ Jdou tancovat. V klubu si někdy připadal trapně, ale tady je mu dobře. Nikdo se nediví nebo si ho neprohlíží jako exota. Vedle něj se pohupují jeho přátelé známí, když najednou na nebi se rozsvítí hvězdice. Zlatá modrá stříbrná, všechny duhové barvy. „Tvá sestra se zbláznila.“
„Nech ji. Na chvilku ji to přejde. Od Halloweenu uběhlo hodně času a podívej se - vadí to Slávkovi?“
„Kolik je tady jeho nadřízených?“ optá se sarkasticky. Bouchnutí do zad.
„Kušuj. To se prostě dělá. Dost,“ přizná. „Ale to bylo odjakživa. Někdy si říkám, zda není tak vysoko jenom díky sestře.“
„Neřekl bych. Je chytrý.“
Honza přikývne. „To ano, ale od té doby, co je s Jitkou, postoupil velmi rychle, ale taky dřel. Když si vezmu, kolik hodin například trávil na hodinách angličtiny a němčiny – brr. Kam pojedeme?“
„Nechápu.“
„Na dovolenou. Kam pojedeme? Chci ji strávit s tebou. Rád bych jen s tebou sám, ale není to možné.“
Petr se zachmuří. „Juliana patří ke mně. Mám se ji snad zbavit?“
„Probůh, to ne! Nemyslel jsem to tak. Jen prostě bych chtěl mít s tebou víc času. Tím myslím soukromých. Jako ten s táborem.“
Petr přikývne. I on tehdy byl rád. Aspoň na chvilku se zbavit povinnosti. Julianu má strašně rád, ale někdy by ji přizabil. Je to normální? „Někdy bych ji přizabil a přeju si být svobodný. Potom si vybavím její první úsměv, nebo jak mi řekla tati a neměnil bych to za nic na světě.“
Honza přikývne. Objímá ho kolem pasu, když písnička skončí a zazní rychlá. Odpojí se, i když jak tak kouká, Jindra s Lukášem přešlapuji ve stejném rytmu celou dobu. Zajímalo by ho, zda využili služeb Jitčina harému – mučírny. Možná ano možná ne, ale jsou tak spokojeni, ale když tak počítá, potom to musela být šílená rychlovka. Šup tam šup ven.
Pohladí Petra po zádech. Kruci, dál by si říct. Má pocit, že se mu zadek scvrknul od té doby, co ho měl v sobě posledně. Zachvěje se.
„Je ti zima?“
„Trochu. Co zajít do domu?“ navrhne nevinně. Snad to neprokoukne. Zajímalo ho, zda v tom zeleném pekle je i nějaký olej. Rozhodně nechce skončit v nemocnici s natrženým zadkem.
„Dobře. Jak chceš. Já se zatím podívám po Julianě.“
Honza zaúpí. Bože, to je osel. On se snaží ho dostat do drápů, aby ho pořádně ošoustal, a on myslí na Julianu. „Přijdeš potom za mnou?“
„Jistě. Pěkný večírek.“ Ohňostroj už dávno skončil a zahradou zní hudba. Sousedé budou mít co zase říkat, pomyslí si. Nedivil by se, kdyby to skončilo u policie, ovšem pokud by to Armani nebo další dovolili. Vsadil by celý svůj plat, že by tísňovou linku ignorovali. Mnoho práce… Výsada bohatých. A on je mezi nimi. „Tak si říkám, že patřím mezi smetánku.“
„Jakou smetánku?“ vytřeští oči Honza. Rozhlédne se kolem. „Hele, Tomáš a Olga! Nakonec přišli. Hodně se změnila. Zajímalo by mě, zda Tomáše uloví nebo ne.“
„Ahoj!“ Tomáš ji ochranitelsky drží kolem ramen. „Omlouvám se, za pozdní příchod, ale služba.“
„Jasně, stejně se to teprve pořádně rozjíždí. Čichám čichám svařák?“
„Přesně. Podává se u kuchyně.“
„Jdeme. Mějte se!“ Honza popadne Petra za ruku a vleče ho do domu. Postaví se do fronty na svařák, který se line z domu. Všem se sbíhají sliny. Petr se rozhlédne, zda někde neuvidí cácorku, ale ta nikde není. Musí se optat Jitky, zda ví, kam se schovali. Vatra už taky pomalu dohořívá, i když stále je ještě dost silná. Čokoládový kotlík je prázdný. Někteří ho zastavovali a ptali se, kde to sehnal. Leontýna by měla radost, že její vynález tolik chutnal.
Vezmou svařák v kelímku. Stojí vedle sebe, pozorují ostatní a vychutnávají si pití. Opět se vrátí, jako tolikrát předtím k tomu, co se stalo. Je šťastný, že snad ani víc nemůže.
„Zajdu za Julianou.“
„Jasně, já budu doma. Snad mě Jitka pustí dokonce do kuchyně. Najdeš mě?“ Předstírá starosti, ale popravdě už plánuje, jak konečně dosáhnout toho, po čem celý den touží. Všechno se v něm svírá.
„Najdu.“ Nahne se k němu a dá pusu. Honza se za ním dívá.
„Jak hladový čokl po feně,“ zahřmí mu u ucha Mirkův hlas.
„Fuj! Vylekal jsi mě! Co je ti potom?“
„Nic, jen si dobře vzpomínám, jak jsme byli spolu. Mají úspěch, že jo,“ čímž naráží an svou sbírku potvůrek.
„Jako každý rok.“ Prohlédne si ho. „Vypadáš v tom strašně.“
„To je účel, pane Jane Strašný.“
„Zní to ještě hůř. Jitka si aspoň to příjemní změnila, ale já nemohu.“ Zmáčkne plastový kelímek. „promiň, ale mám neodkladnou práci.“ Mirek se vědoucně zasměje, ale Honzovi je to jedno. Tak to všichni budou vědět, tak co. Zamíří si to rovnou do zeleného pekla. Hodlá odstranit každého, kdo tam zrovna bude.
„Jitko!“
„Co je?“ sedí v teplém oblečení u ohřevné lampy. V rukou má něco horkého. Vedle ní stojí Slávek, coby kníže pekel.
„Jak to, že ses neúčastnil Missáka? Já tam musel šaškovat!“ obviní ho.
„Cha jsem pánem domu, ten má udělenou výjimku. Co potřebuješ, že otravuješ mou drahou polovičku?“
Petr si zahanbeně odkašle. „Víte, ztratil jsem nějak Julianu.“ Je mu stydno.
„Je na půdě s tetičkou a zbytkem děcek. Některé už odjeli. Pomalu to tu končí. Líbilo se?“ optá se dychtivě.
„Náramně.“
„Díky moc. Tvůj kotlík měl úspěch a čokoláda taky. Asi tě pozvu i příště,“ ušklíbne se. „Tak běž a kde je můj povedený bráška?“
„Uvnitř domu. Je mu prý zima. Díky moc.“ Otočí se a odchází.
„Tak by mě zajímalo, co můj drahý bratříček má za lubem.“
„To co vždy. Žhavý sex. Nechceš jít domů taky?“
„Ne. Ještě si to chci užít. Baví se, viď,“ řekne úzkostně.
Slávek jí sevře ruku. „Baví se, nemusíš se bát.“
„Díky. Pokaždé se na to ptám. Nebyla jsem…“
„Tvoříš kouzla.“ Políbí ji na rty. Oba sledují Petra, který zmizel v domě. Druhé patro. Ještě kousek. Moc dobře ví, kde je půda, protože už tam několikrát byl. Hlavně, v létě pro kostým čarodějnice. Vypadala v něm úžasně. Otevře dveře, když někdo zaječí.
„Juli?“
„Tati, zmiz!“ Petr ohromeně poslechne. Stojí a neví, co má dělat. Jeho dcera ho vyhodila z půdy. Dveře se otevřou. V nich stojí tetička.
„To je dobrý. Povídají si strašidelné příběhy. Výborné načasování, ale potom jste to zkazil tou Juli místo, abyste zvolal: Moje rudé vlasy přinášejí smrt!“
„Teti…“
„Je v pořádku. Běžte se bavit. Já je ohlídám. Žádné nevypadne dolu a nezlomí si krk.“
„Já…“
„Tak běžte.“
„Huhuuu!“ ozve se z půdy.
„Baví se dobře.“
„Výborně.“ Jemně ho postrkuje k schodům. „Víte, nejen dospělí potřebuji být pryč. Platí to i pro děti.“
„Tak děkuji.“
„Papa.“ Zamává mu, potom si povzdechne. „Ti dospělí.“ Odšourá se ke dveřím, otevře je a zakřičí. „Rudé vlasy přinášejí smrt!“ Ozve se sborově. „Jééééééééé!“
Petr s úsměvem schází do přízemí domu. Je zvědavý, kde najde Honzu. Dům není velký, ale kam by se mohl zašít? Nakoukne do kuchyně, kde momentálně je hora nádobí, ale je prázdná. Podívá se do obývacího pokoje. Ten je plný, jak někteří se sem přesunuli. Napadne ho koupelna. Neví sice, co by tam dělal, ale vezme za kliku. Zavřeno. Zacloumá, když mu to dojde a krvavě zrudne. Je pitomec. Taková noc přímo nahrává párům k milostným hrátkám. Nahoře není. Ložnice? Nějak pochybuje. Pak zbývá jedině… Jde ještě níž, tam kde je sklep.
„Och! Ještě víc! Jo to je božské!“
„Však… Světlo?“ Petr ihned zavře dveře. Ještě stihne zaslechnout. „Kašli na to!“ hlasy moc dobře poznává. Sebe si dokáže představit, ale své přátelé jak to dělají moc ne. Usmívá se, když upře zrak na cedulku DŽUNGLE. Tam? Chce vzít za kliku, když si všimne rukou načmáranou cedulku. Nerušit od… podívá se na hodinky. To je za pět minut a je to celá hodina? Někdo… Otevře.“
„Konečně!“ Dveře se s prásknutím zavře a on se ocitne uprostřed přítmí. „To ti trvalo. Už jsem si myslel, že budu…“
„Honzo?“ přeruší ho. „Ty jsi…“
„Jo,“ oplatí mu to a svléká ho. Ruce se rozkoší dotknou nahé pokožky. „Ani netušíš, co to bylo mít tě na dosah a nemít tě v sobě.“ Slastně se ho dotýká, přejíždí kontury svalů, vnímá teplou pokožku. „Utrpení, které bys mi měl vynahradit.“
„Hodinu?“
„No a co!“ Strká ho k pohovce. „Jsem nadržený a nevykládej, že ty ne!“ klesne na kolena, rozepne mu kalhoty a vytáhne ho ven. „Krása,“ řekne uctivě, než ho vezme do úst. Petr zasténá. Kašle na vše a přitáhne si ho ještě víc.
Honza ho blaženě olizuje po celé délce, hraje si s jeho žaludem a tiskne kůži zuby. „Ani nevíš, jak je mi líto, že ho neodkážu vzít celý. Udělej mi to. Hned. Nahý se opře o pohovku a vystrčí zadek.
„Počkej, nemám sebou nic.“
„Ježíš. Tady máš!“ hodí mu olejíček. „Šlohl jsem Jitce v koupelně.“ Nedočkavě na něj vystrčí zadek. „Jsi pomalý jak šnek!“ zachraptí. Rukou si podebere koule a hněte si je. Úd mu pěkně trčí dopředu. Olízne si rty, když vidí, jak Petrovy ruce si mažou penis. Odvrátí se a zavrtí zadkem.
Petr polije ho a rozetře. Pronikne dovnitř prstem, až Honza vzdychne rozkoší.
„To je ono! Ještě víc. Ještě!“ udělá pohyb proti ruce, čímž dává najevo svou nedočkavost. Petr přiloží svůj úd k otvoru a zatlačí. Nejde to, ale najednou je uvnitř. Honza vzlykne bolestí i slastí.
„Do prdele, to bylo ono.“
„Bolí tě to?“
„Jo, tak dělej. To je neskutečné!“ říká si pro sebe. Je tak nádherně plný, že málem by zemřel. Nezná nic skvostnějšího. Petr se povytáhne a vklouzne dovnitř.
„Rychleji.“
„Ale…“ Potom přestane a tvrdě do něj zajede. Bojí se, ale když slyší slastné vzdechy a mručení, tak přestane si dělat starosti. Pravidelně přiráží, že Honza je doslova k pohovce přišpendlen, když vykřikne a zmalátní. Se zavřenýma očima si konečně vychutnává pravidelné tvrdé Petrovy přírazy. Neví, co je větší slast. Jestli před vyvrcholením nebo potom, kdy vnímá každý detail o to víc. Petr zahrčí a přidrží si ho. Honza vykroutí oči. Je božský a ten napůl rozepnutý hábit je sexy. Čeká, až se do něj udělá. Petr otevře oči, nachýlí se a políbí ho na rty. Pak z něj vyklouzne. Tak jak je, posadí se na pohovku. Honza se přetočí a začne se hladit.
„Svlékni se.“
„Nemáš dost?“
„Ani náhodou. Myslíš, že zvládneš ještě jednu rundu?“ obdivně spočine na velkých koulích.
Petr pokrčí rameny, ale to už ho Honza svléká, roztáhne mu nohy a klekne si mezi ně. Foukne mu do klína, rukou pohladí hnízdečko, v němž je úd. „Ten tvůj klacek je macek,“ řekne s uchytnutím.
„Neublížil jsem ti?“
„Už jsem ti několikrát říkal, že to tak chci. Jsi příliš džentlmenem, což někdy je na škodu. Podívej se, jak jsou úžasné!“ Dotkne se koulí, potěžká je, jemně je zmáčkne. Penis se zachvěje, tak je vezme do úst. Petr se zavřenýma očima vychutnává si rozkoš, kterou mu Honza poskytuje. Jednou rukou mu hladí záda a druhou čechrá vlasy.
„Vida, rozkošný ptáček hezky stojí.“ Bez rozpaků se postaví a sedne si rovnou na úd.
„Hej!“ zaprotestuje, ale potom zmlkne. Pravdou je, že je mu nádherně, tak když to chce, proč bránit?
„Je hezky roztáhnutá. Ani jsem nic necítil. Vážně.“ Zavrtí se, aby ho dostal do sebe ještě kousek. „Musím ho mít někde v břiše. Škoda, že nevíš, jaký je to pocit, mít v sobě takový kus.“
„Ani nechci.“ Stáhne ruce z pasu a přesune je na Honzův úd.
Honza se nadzvedne. Pečlivě sleduje jak daleko je a potom se prudce posadí, zavrtí, aby se dostal ještě dál.
„Jsi masochista!“ zaúpí s rukou sevřenou kolem jeho údu.
„Blbost. To, že to mám rád tvrdě, ještě neznamená, že bych se nechal bičovat.“ Ruce sklouznou k bradavkám, ale Petr pochopí a odsune je. Nadzvedne se a olízne je, zanechávajíc na nich své sliny. Honza se potěšeně usměje a jeho ruce laskají malé tvrdé hroty na hrudníku. Zatahají, až Petr zaúpí slastí.
„Jsi kouzelník.“
„Budu ještě větší,“ zašeptá mu do úst při polibku. Nadzvedne se a opět přisedne. Opře se o Petrovu hruď a jezdí na něm. „Do prdele, nejlepší sex jaký kdy jsem měl.“
Petr neodpoví, protože se mu skoro tmí před očima. Vykřikne, ale Honza přitom tvrdě dosedne a začne si ho honit, až vystříkne na Petrovu hruď. Slízne to. „Jo, nejlepší sex.“ Ztichne, když někdo vejde dovnitř. Oba už chtějí upozornit, že tu jsou, když se ozve vyheknutí a potom už jen sténání. Oba se na sebe podívají a potom dolů. Nechápou, ale vzrušení se vrátilo. Honza se líně na něm začne pohybovat. Není to už tak divoké jako předtím, spíš mazlivé, ale ti dva tomu přidávají.
„To je ono. Ještě víc.“
„Kolik jen budeš chtít…pane.“
„Přesně,“ odvětí poslušně hlas a zasténá. Petr s Honzou se na sebe podívají., Mají co dělat, aby se nerozesmáli.
„Jsem spokojený, pane.“
„Já taky.“ Polibek? „Jen myslím, že tu ještě někdo je.“
„Tak se ztratíme, ať nerušíme,“ řekne Filip a je slyšet klapnutí dveří. Honza se podívá na Petra. „Pane, jste božský.“
„Tak dělej, slouho! Pořádně si ho vyčistí!““ Oba vyprsknou v smích, ale dokončí to.
„Třikrát za sebou.“
„Hm,“ Petr ho hladí po hrudi. „Jasně si vzpomínám, že poprvé to bylo taky tak.“
„Myslím, že takový půst má něco do sebe.“
„To má. Sakra, zase někdo! Dostaneme se odtud?“ zašeptá. Obejme ho a přetáhne přes něj plášť.
„Tome…“
Honza se podívá na Petra. Ten se na něj odevzdaně podívá. V očích má otázku: Co teď? Potom zaslechnou slabý šelest a na plášť sklouzne těžké tělo…
