Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

5.

Budík zazvoní. Ruka ho zaklapne, načež se ozve neodbytné Píp, píp. Tvář ještě s očima zalepenýma se otočí po mobilu. Natáhne ruku, aby s ním udělal něco horšího, než jenom umlčel. Do hlavy mu dotírá nějaká neodbytná myšlenka. Ví, že se mu nechce. Potom si vzpomene. Nadřízená mu přidělila nový případ. Subtilnější, vysoká ženská s brýlemi na nose. Ostrá jako dračice a její mozek myslí na týden dopředu. Někdy se zdá, že je to převlečený počítač. Jenže počítač vypadá o hodně hezčeji a k tomu pořád do něj neryje, co má udělat a co ne. Proč si ten mizera musel zrovna zlomit nohu? Copak byl lyžovat nebo je nešikovný v posteli?

Pošle mu kytky, zrezignuje nakonec. Vstane. Umlčí telefon pro vždy a s nenávisti se na něj dívá. Nesnáší ho, protože ho budí za A a za B vždy ho volá někdo, koho nesnáší. Jako šéfová. Udělá si bohatou snídaní, kterou do sebe vztekle láduje jako by mohlo za to, že má práce nad hlavu. Obleče se do košile z ramínka označeného jako pátek. Kdy to dá do čistírny, pánbů ví. Takové věcí by se neměly dít. Rozbourají mu harmonogram a bude mít z toho žaludeční vředy. K tomu nestihne tu prádelnu. Čert mu byl dlužen šéfovou. Neměl se sem stěhovat! Ale bývalého města měl plné zuby i s jeho kolegou, kterého začal nesnášet, protože se začal navážet do jeho soukromí.

Vyjede na ulici, když si po chvilce uvědomí, že jede ke kavárně. Zastaví. Podívá se do zadu, jestli tam někdo je. Nikdo, vyjede a na plné čáře se otočí. Obrátí vůz, přemýšlejíc, že si to u šéfové vybere. Nemít ranní kávu…

„Zdravím Alexi.“

„Karin nechoď mi na oči.“

„Ale copak?“

„Neměl jsem kávu.“

„Je tu automat,“ nechápavě k němu prohodí. Alex se zastaví, otočí se k ní, až Karin ustoupí.

„Já nechci kafe z automatu, já chci kafe od Daniela!“ naštvaný vrazí do své kanceláře. Rychle načmárá vzkaz, který přilepí na dveře. Kašle na to, co si o tom budou říkat.

Zákaz vstupu Karin D.

Dveře se zabouchnou a on pohledne na stoh papírů. Zakleje. Ta si to ještě vypije!

Karin za ním hledí. Daniel. Nezná tu kavárnu. Zavrtí hlavou. Něco mu donese. Když dojde k jeho kanceláři, zarazí se nad bílou čtvrtkou. Zasyčí, načež kávu vyhodí do koše. Nic nedostane. Však on uvidí.

Alexandr si sundá sako, rozváže kravatu, aby měl pohodlí. Usadí se do křesla a přitáhne si k sobě první balík papírů. Do pondělí si to musí nastudovat. Ale podle toho, že ho zaúkolovali, chtějí mít to z krku, co nejdřív.

Pátek ráno, řekne si Daniel a po něm je víkend, kdy má dva dny volno. Kavárna je otevřena jen ráno. Protáhne si, když si uvědomí, že má nejvyšší čas. Zajímalo by ho, jak dopadla Bětka s Petrem, počkat ještě schůzku neměli. Kdy ji vlastně mají? Musí se optat. Namaže si chleba pomazánkovým máslem, který dojídá venku. Tentokrát autobus stihl na minutu přesně. Přijde do práce, vytáhne roletu. Po dešti ani památka. Připraví všechno na den, doplní plechovky s kávou, které jsou vystavené. Přitáhne balík mléka s menším balíčkem smetany. Připraví taky sušenky. Malé karamelové ke kávě i větší máslové k čaji. Nakoukne do kuchyně, zda mají připravené tácy se zákusky. Zda se, že už jenom chybí ozdobit tvarohové, jinak je v přádku.

„Mohu něco už vzít?“

„Jasně ty krajní!“ ukáže na věnečky, indiánky, laskonky a další tácy s obvyklým druhem zákusků. Vezme dva, načež zadkem si otevře dveře. Tácy umístí do osvětlené vitríny. Začíná je tam nanášet. Tácek za táckem. Za hodinu, když už je má připravené i s dorty, se ukáže Sára. Zívá.

Podívají se nahoru do klubu.

„Vypadá to, že se konečně polepšila. Je uklízeno.“

„To je dobrá zpráva ne. Noviny máš?“

„Ne! Nebyly.“ Oba se zamračí. „Nedá se nic dělat. Musíme je jít koupit. Aspoň dvoje troje. Skočíš tam?“ Sára poskočí jak králíček. Oči rozzářené. Daniel přemýšlí, kdy ji viděl zachmuřenou. Nebýt jejího jazyka je to veselé sluníčko.

„Takhle?“ zatočí se v krátké sukénce.

„Ne, můžeš se převléknout.“

„Blázníš? Proč asi tady ještě makám!? Rozhodně ne pro peníze ani kvůli těm starým páprdům!“ Vyběhne ven do studeného rána. Daniel se oklepe, při představě, že by tam musel být v sukni. Stoly se židlemi o víkendu definitivně uklidí do komory. Vytáhnou je až na jaře. Rád obsluhuje venku. Pan Macháček udělá zahrádku s květinami. Někdy si připadá jak na venkově a ne uprostřed náměstí rušného města.

„Tady!“

To ti trvalo,“ řekne s úsměvem. Určitě se zapovídala u stánku, ale co, zatím ještě tu nikdo není. Sotva na to pomyslí, uvidí dva muže, kteří sem jdou. Pozdraví je. Pan Šíma a pan Pelion sem chodí už velmi dlouho. Výborně se znají se šéfem. Zajdou nahoru na kafíčko s kapkou koňaku, každý přečte ty svoje noviny.

„Dobrý den. Konečně je po dešti. Dlouho jste tu nebyli.“

„V tom lijáku, kdo by chtěl chodit, že Pelione.“

„Hmm.“  

Se Sárou jim říkají Hovorný a Mlčenlivý. Je to pověstná nerozlučná dvojice a nezřídka se stává, že se nepohodnou. To potom jeden sedí v jednom koutě, druhý v druhém a čučí na sebe jako dva kaktusy.

„Dobrý den, potřebují zákusky. Máte?“

„Samozřejmě. Kolik a jaké?“ vede ji k vitríně.

„Bože to jsem ráda. Narodila se nám holčička. Včera jsem koupila pohoštění pro kolegy, pět indiánů, co myslíte, že se stalo? Ano a dejte mi ty věnečky. Můj nejstarší, ten zmetek nenažraný, je sežral. Nemám nic. Jste moje záchrana. Ano a ty dorty vypadají lákavě. Dejte taky pět a pět trubiček. Jahodové, ne s lesním ovocem. Jsou tvarohové? Máte nějaké chlebíčky?“

„Optám se. Prosím chvilku posečkejte.“ Ty jsou trochu později, ale lidé, kteří nemají rádi sladké, si je rádi dají. Proto tu mají i preclíky.

„Marci, máš chlebíčky?“

„Šunkové.“

Vrátí se. „Šunkové.“

„Deset.“ Daniel vezme krabičku, do které v kuchyni odebere deset chlebíčků.

„To bude pořádná oslava.“

„Ano to bude.“ Vyjde spokojená s balíčky. Ještě jednou mu řekne, že její syn je ochlasta nenažranej. Cože tomu nerozumí, jedině, že by ji ještě vyzunkl pitivo a vypaří se.

Zahledí se na horu. Zdá se, že se tam rozproudila zábava. Vzpomene si, že včera tu nebyli ani Grigel, ani Novotný. Co se asi stalo? Možná se pozabíjeli. Zajde do kuchyně a do vedlejší vitríny naskládá chlebníčky. Šunkové, s vajíčkem, nudličkové i rybí a lososové. Přinese ošatku s preclíky umně stočenými. Ty odebírají z jedné soukromé pekárny.    

„Neměl byste k soudu chodit,“ ozve se, až nadskočí leknutím. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml, že dovnitř vešla žena v klobouku, který ji stíní obličej. Mohlo by se něco stát, kdybyste svědčil, tak jak máte.“

„Hele, přestaňte mi vyhrožovat!“

„Ale já nevyhrožují. Jen uvádím, že by se mohlo stát něco špatného.“

„Nenechám se zastrašit.“

„Ale ano. Stačí, když se něco stane.“ Usměje se a odejde. Otočí se. „Jako například tomu muži, co sem každý den chodí. Možná bude mít nehodu. Nebo někdo jiný.“

Daniel se odlepí ze svého místa, když si uvědomí, že už dávno tady býval. Pohlédne na stolek, kde sedával. Není tu. Stalo se mu něco? Vyběhne ven, kde se rozhlédne po té ženské. Nikde. Až přijde pan Macháček, všechno mu to poví. Přece nemohou tohle dělat. O co se tu vlastně jedná?

„Dobrý den.“

„Dobrý den.“ Opět ta důchodkyně s neznámou ženou. Pokaždé je s někým jiným. Kdo to asi je? Ale objednávka dvojité kávy a zákusků mu vyžene z hlavy všechny nápady. Za chvilku kmitá mezi stolky a pokladnou. Jako by je pěkné počasí vyhnalo z doupat celé město.

S mohutným cinknutím dovnitř vpadne pan Novotný.

„Danieli, něco přines nahoru jiskřivého!“

„Ano pane Novotný. Stalo se něco pěkného?“

„To uvidíme. Pane Grigel, dobrý den.“

„I vám pane Novotný. Danieli šáňo nahoru.“ Oba se pozorují jako protivníci na hrazdě, kteří přemýšlí, kam se zhoupne.

Daniel vytáhne šampaňské z lednice.

„Co slavíme?“

„Pane šéf. Pan Novotný a pan Grigel,“ šeptá mu úzkostlivě, „začínají něco slavit. Ale nevím co.“

„Tak půjdeme nahoru. Nedovolím jim udělat z mého klubu kůlničku na dříví.“ Daniel se šampaňským v ruce vyjde nahoru. Co se asi stalo?  Ještě víc ho překvapí, když je uvidí sedět u stejného stolu s papíry. Teprve teď si uvědomí, že oba měli aktovky.

„Dobrý den, pánové.“

„Dobrý den. Nechcete na to dohlížet?“

Daniel se rozhlédne po klubu. Prakticky tu nikdy není, až na pár stálých hostí. Pan Rízler nikde. V klubovkách poposedávají s novinami i bez nich. Kouří, popíjejí kávu nebo něco silnějšího. Nese se tichý šumot různých hlasů. Decentní atmosféra, která se v noci mění někdy v divokou pitku. Aspoň to takhle vyprávěla Sára s Magdou. Sára se na něj ušklíbne.

„Jdu dolu.“ Je raději mezi ženskými než v tomhle tichu. Po seběhnutí dolů ho zaplaví ženské hlasy, řev miminka z jednoho kočárku.

Káva zákusky, pořád dokola. Po dvanácté sem vleze Bětka, políbí ho, vypije kávu u baru a odkvačí. Ani se nestihne zeptat co ona a Petr.

Najednou si uvědomí, že jeho tajemný cizinec tu není. Když je chvilku klid, usedne s čajem u pultu. Co se asi stalo? Kde může být? Co když se něco stalo, ne ta žena lhala. Nezná ho. Jen vyhrožovala, ale mohla by to vzít vážně. Možná by neměl nic u soudu říkat nebo samé takové neurčité řeči. Nic jsem neviděl, není to tak jasné a no nevím možná měla světlejší odstín vlasů. Oslňovalo mě sluníčko. To víte, bylo to už dávno.

Cink.

Dovnitř vejdou dva policisté. Ví o nich, protože už tady za panem Macháčkem byli. Možná by jim měl to říct, ale co když jsou s tou ženskou spřažení? Ne bude mlčet.

„Přejete si?“ Dobře ví, proč tu jsou. Určitě nepřišli si dát kávu se zákuskem.

„Jaroslav Macháček  je tu?“

„Hned ho zavolám.“ Určitě půjdou do vedlejší místnosti. Vyběhne nahoru, zatímco policisté se rozhlížejí.

„Dobrý den pánové. Půjdeme do kanceláře?“ Zavede je do místnosti vzadu a dveře pečlivě zavře. Daniel si oddechne.

Cink.

„Paní Malá, ale koho to máte sebou?“

„Zaučují novou administrátorku. Nahoře jsou to tupci, kteří nikdy nic nepochopí.. Škoda hovoryty. Hano, to je Daniel.“

Daniel zasténá. „Neříkejte, že mám další dopis.“

„Kdepak,“ zářivě se usměje. Vytáhne balík dopisů s pár časopisy.

„Dnes je toho požehnaně.“

„To jo. Sára tam má dopis, tak ji to dejte do kapsy toho rozkošného fěrtuchu.“

„Jasně. Bude skákat metr vysoko.“ Sára, i když nečte, miluje dopisy a pohledy. Kdokoliv ze známých jede někam do ciziny, musí ji poslat pohled. Už má pěknou sbírku od zákazníků, kteří jezdí ven na služební cesty i dovolené. Její sen je jet na Havajské ostrovy slunit se. Kupodivu nemá sen chytnout nějakého boháče. Možná proto, že ten její je boháč. Když je pryč den, co den ji chodí dopisy. Jestli on dostal za celý život dva dopisy, ona jich má tucty.

„Tak to je vše a musí dál. Těžký život dobrodruha.“

„Aspoň neprší.“

„To je pravda. Tak se měj.“

„Hezký víkend paní Malá.“ Je rád, že se nebude doručovatelka měnit. U nich ve čtvrti, kde bydlí, doručuje nějaké mladé třeštidlo. Pravidelně nachází cizí oznámení i dopisy ve své schránce. Nemá to příliš v lásce.

„Díky i tobě. Tak půjdeme, máme ještě kus před sebou.“ Obě vyrazí za zvuku drkotajícího vozíku pryč.

Daniel s povzdechem pohlédne ke stolku, kde měl sedět pan Tajemný cizinec. Co se mohlo stát? Proč nepřišel? Každý den chodil, ale možná je nemocný. Určitě. Jestlipak o něj se někdo stará? Má dost horkého čaje? Co léky? Zabral ten prášek? Má ho ozkoušený a na něm funguje, ale na Sáře ne. Taky potřebuje teplé přikrývky a hodně tekutin. Och bože, co když nikoho nemá? Ne určitě někoho má, kdo se o něj láskyplně pečuje. Dává mu ruku na čelo, políbí na tvář, zašeptá: Spí zítra bude lépe. Usíná. Ano tak to je. Ta ženská je mluvila do větru. Kecala o tom. Je nemocný a v pondělí se tu odpoledne ukáže. Jednou se ptal Petra, zda se tu ukazuje ráno. Trošičku na něj žárlil, proto ho udivila odpověď, že nikoho takového nezná. Možná chodí jenom k němu, ale je možné, že je to náhoda.

Je mu dobře? Co když…

„V pondělí je ten soud. Přijdeš?“ zaslechne svého šéfa.

„Jistě. Proč bych neměl? Musí ho odsoudit.“

„Ano. Díky.“

Daniel zrozpačití. „Není za co,“ zabručí s očima upřenýma na dveře. Ať vejde, prosím, stýská se mi. Chce vidět jeho šedé oči, potěšit se, že k nim přišel. Zaplnit svoji fantazii jeho obrázkem.

Nepřijde. Možná na něj zanevřel, možná je nemocný, ale ne. On nemůže být nemocný. Určitě ho zavrhl. Je pro něj moc mladý. Nebo má někoho jiného. Možná objevil jinou kavárnu. Kde sakra může být?! Kdyby aspoň zavolal. To může. Číslo kavárny je v zlatých stránkách. Může brnknout, říct: „Danieli, je mi líto, ale jsem nemocný.“ Stačilo by to!

„Danieli, běž hned domu. Nejsi ve své kůži.“

„To je dobrý. Dodělám to tu.“

„To je tím, že si pořádně nezašoupe,“ ozve se usměvavě Sára.

„Cože?“ optá se nechápavě pan Macháček. Sára, která sešla vyprovodit posledního hosta, se uculí.

„To znamená, že nemá pravidelný sex.“

„Dobrý den.“

Trojice se otočí k ženě, která vešla dovnitř. Uvědomí si, že ji sjeli odshora dolu.

„Jmenuji se Blanka Ostravská. Jdu se přihlásit na inzerát, že hledáte číšnici.“

„Trochu nesmělá,“ ohodnotí ji okamžitě. „Ale kus.“

Světlejší hnědé vlasy v lesklých vlnách padají dolu do půli zad. Krátký kabátek se sukní ukazují štíhlé nohy. Možná trochu na vadu jsou brýle, ale možná by mohla nosit čočky.

Pan Macháček se usměje. „Prosím sundejte si ten kabát. Je tu horko.“

„Jistě. Vím, že pro vás je důležitý vzhled.“

Sára s Danielem fascinovaně zírají na tu ženu. Není už dívka, spíš její kolem třicítky, ale je štíhlá jak sedmnáctka. Svetřík s hlubokým výstřihem ukazuje pěkné poprsí.

„Ty vole, to jsou kozy,“ pronese Sára, až dotyčná zrudne.

„Nevšímejte si ji,“ uklidňuje ji šéf.

„To nic. Já jen, že jsem dosud nijak nepotřebovala… Rozpačitě se přejede. Jsou trochu větší, že,“ rozesměje se. Daniel uznale přikývne. Sára mlaskne.

„Tohle rozracuje chlapy, že ji budou strkat do punčoch tisícovky!“ klidně prohlásí.

„Hele, jak to, že nejsi nahoře?“

Ta si odfrkne. „Požádali mě, zda bych svoji roztomilou prdelku nepřesunula níž. Chápeš to? Jako by mě zajímalo, co mají v těch lejstrech.“

„Oni tam uzavírají obchod?“

„Na stopro. Ty vole je kus. Zajímalo by mě, co tu dělá. Jako dívka pro vyšší by vydělala majlant.“

„Proč to neděláš ty?“

„Kocourku, mám ráda mladé maso, ne staré,“ zašklebí se. Některé zákaznice pozvednou v pohoršení obočí. „Vsaď se, že ji přijme.“

„Nevsadím, já to vím, že tu bude makat.“

„Ehm?“

„Je to prostě ženská.“

„Tak tomu nechápu. Ty vole volají mě. Jdu pusu. Jo prý shání i číšníka!“ Vyrazí nahoru. Třesknutí šampaňského na dohodu mezi firmou a úřadem města nikdo neslyšel. Jenom Daniel a pan Macháček se domysleli, co se stalo, ale to nikoho nijak nevzrušuje. Nahoře se dobře uzavírají obchody. Přitočí se k té ženě se šéfem.

„Jste zvyklá obsluhovat?“

„Vůbec ne. Popravdě byla jsem na mateřské.“ Daniel, který to zaslechne, si ji prohlédne. Na mateřské? S touhle postavou?

„Ale tohle je náročná práce.“

„To je v pořádku. Já vím. Mám hlídání a děti jsou už větší.“

„Je to na večer.“

„Dobře.“

„Budete obsluhovat hlavně muže a nosit černobílou uniformu jako tady Sára. Musíte se vypořádat s opilými i nabídkami.“

„V pořádku. Můj otec byl ožralou,“ tvrdě prohlásí. „S mamkou jsme ho museli tahat z hospody domu a ukládat. Zvládnu to.“

„Fajn. Měsíc zkušební, potom se uvidí, ale kromě nemocenské, děti… nechci o tom vědět.“

„Rozumím a plat?“

Daniel se diskrétně vzdálí. Ví, že by ji dal volno kvůli dětem. Je to dobrý šéf. Za chvilku je vidí, jak se zvednou a jdou k němu. Postaví se skoro do pozoru.

„Danieli, to je Blanička. Bude tu od zítra pracovat.“

„Těší mě, ehm ahoj. Jsem Daniel. Za chvilku přijde Petr s Magdou.“

„Pojďte za mnou, ukážu vám, kde budete pracovat. Uniformu, dokud vám ji neušiji, zatím nebudete nosit. Jestli tu zůstanete na stálo, dostanete ji.“

„Ahoj, Danieli, co se děje?“

„Ale nic. Máme novou posilu. Blanku.“

„Kde?“

„Je nahoře.“ Zahledí se na Petra, který vyběhne schody. Určitě ji ocení. Blanka je kus a v uniformě ji lidi doslova sežerou. Uvidí se, ale jaká bude na place. Pohlédne ke stolku. Teď tam sedí dvě hezky ustrojené ženské, které určitě klevetí o svém nejnovějším milenci. Pokud ne, drbají své šéfy nebo své manžely nebo kamarádky. Ty nesnáší. Jsou to husy s dolarovýma očima.

„Ahoj, Danieli.“

„Míšo!“ Obejme ji. Velmi opatrně. „Jak se máš?“ Kluka vedle ní ignoruje. Určitě celou dobu se hádali o to, proč sem lezou. Je to vidět podle jeho vzteklého obličeje.

„Dobře. Jdeme tu na kafe.“

„Michalo, co kdybychom už šli. Začne fotbal.“

„Ne, chci kafe.“

„Ale no tak, je to důležitý zápas mezi…“

„Denisi, buď ti v posteli bude fotbal, nebo já.“

Daniel má chuť se smát nad nerozhodným Denisovým výrazem. Nejspíš by rád obojí.

„Danieli, cappuccino a buď tu zůstane, nebo ne.“

Danies usedne. „Kávu.“

„Jakou?“ optá se Daniel líbezně. Zřejmě se dostal pod pantofel. Nějak má radost z toho.

„Kávu, sakra. Přines ji.“

„Nebuď hrubý. Mám já to zapotřebí?“ řekne s jiskřícíma očima Míša. Daniel si pomyslí, že je ve svém živlu. Je rád, že nemusí nikoho takového snášet. Jde připravit kávu, když do kavárny zapluje Bětka. Petr, který mezitím sešel dolů, ihned k ní přiběhne. Odsune jí židličku, vezme kabát, který pověsí. Bětka si to užívá.

„Kávu?“

„Raději horkou hrušku. Hodně horkou.“

„Pro tebe všechno.“

„Bětuško, mám menší problém.“

Bětka se ušklíbne. Zajímá ji, s čím přijde. Stejně líbezně mu odpoví. „Petříčku, jaký?“ Oba se zasměji.

„Dobře, dnes jaksi pracují a to kino nezvládnu.“

„Fajn, a to jsi to nevěděl včera?“

„Věděl, ale co večeře nebo někde si půjdeme po práci sednout. Prosím!“

„Dobře.“

Petr se usměje. Je rád, že nevyvádí. U vedlejšího stolu do Denise hučí Michala. „Vidíš, takhle by ses mohl taky zachovat. Co mě místo fotbalu někam pozvat.“

„Ten fotbal je důležitý.“

„Tak se s ním ožeň!“ málem, že nepráskne šálkem o stůl. Potom si povzdechne. Musí se s tím naučit žít. Bude brát, že si vzala doktora. Ten je taky pořád v práci. „Tak běž.“

„Díky moc!“ vstane, políbí ji na tvář a vypaří se.

„Slaměná vdova?“ prohodí Daniel, když se k ní dostane. Posadí se.

„Ale ne. Mám ho ráda, budu si muset na to zvyknout.“

„Tohle bych nesnesl. Mít někoho vedle sebe, a aby ten dotyčný dával přednost někomu jinému. Chci, aby se mi věnoval, aby věděl, že existují.“

„Nikdo není dokonalý.“ V očích Michaly se objeví smutek. Snad je ten zápas důležitý.

Daniel pokrčí rameny. Kdyby mohl, vytmavil by mu to, ale nejde to. Petr se mezi tím baví velmi živě s Bětkou. Daniel uhoněný jako čokl se na něj podívá. Má toho dost. Vstane s vražedným úsměvem. Bětka se uculí, když zahlédne jeho odhodlanou tvář.

„Petře mazej na plac. Mám toho dost.“

„Pět minut. No tak.“

„Máš na něm být už půlhodiny. Jdu domu.“ Rozváže si dlouhou zástěru, kterou přehodí přes ruku. Zapluje do převlékárny. Za chvilku vyjde oblečený. Zda se, že Petr přece jenom převzal plac. Bětka stojí u dveří.

„Ahoj!“ Petr k nim přiběhne, popadne Bětku, které vlepí pořádný polibek. Zašeptá ji do ucha. „Dneska a moc se těším.“

Daniel zajde se rozloučit s Michalou. Ta stále smutně upijí cappuccino. Je mu ji líto, ale chtějí s Bětkou zajít do města si prohlídnout pár obchodů. Vyjde ven směrem k hlavní třídě, kde je mnoho butiků. Ještě víc v přilehlých uličkách. Najednou do někoho vrazí. Denis. Zalapá po dechu. Denis se ušklíbne, ale nechá ho být.

„Vrací se.“

„Zdá se, že přece jen má charakter,“ podotkne Bětka. Daniel si vzpomene na škrcení i ránu do břicha. Asi nakonec možná přece jen Michala vyhraje nad fotbalem. Otázka je na jak dlouho.

„Možná. Co si chceš koupit?“ pozvala ho na nákupy. Je to lepší než sedět doma a čumět na bednu.

„Teď? Halenku a sukní.“

„Chceš okouzlit Petra?“

„Přesně tak. Když už vypadá tak dobře, musím mu dělat čest. Proto velký výstřih, krátká sukně. K tomu možná nějaký doplněk. Chci udělat dojem.“

„Uděláš. Co kočka?“

„Díky za ni,“ políbí ho na tvář. „No nekoukej se tak. Dobře vím, kdo mu to poradil.“

„Jen jsem mu řekl, že má koupit svíčku. O zbytek se postaral sám.“ Usmívají se, prohlížejí si výlohy, až zajdou do nákupního střediska.

„Všechno je to tak fádní,“ prohodí o dvě hodiny později v kavárně u skleničky džusu.

„Já nevím. Nevyznám se v tom.“

„Cha - sám sis koupil jedno tričko, modrý svetr a ponožky. Pak, že nic nemají. Ale já potřebují něco chic. Něco po čem zůstane stát, slintat a oči se budou válet po podlaze.“

„Tak proč si nekoupíš šaty? Víš, takové přiléhavé mini na tělo. Dovolit si to můžeš.“

„A jako kradu nebo co? Fajn jdeme hledat.“

„Ne!“ zasténá.

„Jsi kamarád nebo ne? Potřebuji posudek!“

„Tak jo.“ Zaplatí a jdou po obchodech. Daniel čeká před krámem jednoho butiku s prádlem. Odmítl tam jít. Najednou mu padne zrak na protější butik. Ve výloze nic moc, ale kdo ví. Zajde tam a přímo ke stojanu. Za chvilku zírá na šaty, které jsou přesně to ono. Otočí s předtuchou cedulku. Zlevněno. Juchu. Jde za prodavačkou.

„Slečno, můžete mi to tady podržet?“

„Sotva, ale schovat na hodinu, ano,“ řekne s příjemným úsměvem.

„Děkuji!“ hned vběhne do butiku. Nerozhlíží se napravo nalevo a roztáhne závěs. „Mám… promiňte.“ Zatáhne závěs. „Bětko?“ Z kabinky se objeví hlava.

„Co tu hulákáš?!“

„Mám je! Objevil jsem. Modrou jak půlnoční stíny s hvězdami.“

Bětka i ostatní ženské ho udiveně pozorují.

„Jo a vzadu mají napsáno osm tisíc. Ne.“

„Hele, nabízel bych ti, aby ses zruinovala?“

„Ne.“

„Dobrý den, nejste z kavárny?“ osloví ho prodavačka. „Já tam chodím na kafe. Máte tu nejlepší. To je vaše přítelkyně?“ vychrlí na něj prodavačka.

„Ano jsem. Vezmu si tuhle soupravu.“ Před nadšeným Danielem se objeví ramínka s černým krajkovým prádlem. Malé nic. Jak tohle mohou nosit?

„Vaše přítelkyně má výborný vkus. Tohle je značka a velmi pohodlné.“

„Děkuji.“

Za chvilku Bětka vyjde z kabinky. Pyšně jde k pokladně. Udiví ji cena.

„Udělejte mu to pořádně.“ Prodavačka na ní mrkne. Bětka zrudne jak vlčí máky.

„Co je ti?“ optá se Daniel, když chytne ji ruku a táhne do protějšího butiku. „Jsou tu ještě?“

„Jistě, ale nevím, zda na ní budou.“

„Budou, i kdyby měla hladovět! Ukažte je.“ Prodavačka pokrčí rameny a ukáže je.

„No ty jo, jsou nádherné!“

„Děkuji.“

„Ale malé číslo.“

„Neeee!“ zasténá Daniel. Tolik práce!

„No, možná, víte, daly by se povolit, pokud to umíte s jehlou a niti.“

„Cože? Kde?“ obě už zkušeně vedou řeč o povolení. „Ok, zkusím je.“ Vejde od kabinky. Jakmile si je k sobě přiloží, zamiluje si. Ten lem dole s flitry a nahoře hladce přilehají, ale když to povolí, bude to perfektní. Vyjde ven.

„Ehm ty prsa…,“ nejistě pronese Daniel. Jsou nějak promáčklý…

„Beru je.“

Prodavačka jí je zabalí. „Promiň, ale musím domu je jít upravit.

„Jasně, budeš zářit jako hvězda na noční obloze.“ Podle jejího nepřítomného výrazu ví, že ho neslyšela. Nechá ji odejít a sám se vydá domu. Pohlédne na hodinky. Vyděsí se, už jsou rodiče doma. Ještě dobře, že mají klíče. Autobusem dojede domu.

„Ahoj!“

Maminka z kuchyně zakřičí: „Ahoj, Dani!“ Tatínek z obýváku. „Nazdar, otevřel jsem si víno! Kde je pivo?“

„Je tu pro tebe. Zapomněl koupit.“ Maminku políbí na tvář a prohlédne ledničku. Je plně zásobená. „Musíš si koupit mrazák, Daníčku. Tahle to nepůjde,“ nařídí mu přísně mamka.

„Příště.

„Jak to jde?“ Klesne s taškami na pohovku naproti tátovi.

„Jde to.“

„Už sis někoho našel?“ Ve dveřích stojí maminka a přísně si ho prohlíží. Daniel zvrátí hlavu. Co jim má na to říct? Že miluje chlápka, který je nedostižitelný jako kometa. Že se míjejí v práci a nemá odvahu mu říct, co cítí, protože se bojí, že jako hetero muž uteče? Co má dělat? Až si ho najde, bude jednou stát maminka ve dveřích a ptát se. „Kdy bude konečně svatba?!“ Vidí to přesně.

Co jim mám říct?

Deset hodin!“ Sundá si brýle. Uvědomí si, že má hlad. Vstane, přejde k oknu, z kterého má výhled na stromy a kousek řeky. Opře si čelo o chladné sklo. Vsadí se, že je jediný, kdo tu ponocuje. Možná by si mohl vzít sebou opravdu spacák a přenocovat. Ne, pojede domu, kde se aspoň trochu vyspí. Zítra sem nakluše. Zhasne světla, vezme tašku a temnou budovou se vyplíží ven. Strážné už nepotká. Zřejmě jsou na obchůzce. Vyjede a vzpomíná, kdy naposled byl tak dlouho v práci. Ne, nebude myslet na práci, ale na Daniela. V úterý mu navrhne schůzku. Ví přesně, jak to udělá. Dá mu do krabičky milostný dopis a druhý den buď dostane odpověď, nebo bude si hledat jinou kavárnu, kde by si dal kávu. Nebo což je nejlepší, spokojí se s automatem.

Dojede domu. Vypne zapalování, takže vše kolem utichne. Slyší vát podzimní vítr. Měl by udělat něco se zahradou, napadne ho, když si vzpomene na svého souseda. Snad neřekl Danielovi kým je. Raději bude panem tajemným. Někdy vidí v jeho očích touhu, aby mohl vědět, kdo k němu chodí. Ještě je na to brzy. Bojí se toho trochu. Možná v úterý začne nový život. Nakonec vyjde z auta, došourá se k vchodovým dveřím. Nemá ani psa, který by ho vítal. Zavře dveře, rozsvítí. Předsíň, z které vedou schody do ložnic a na půdu. Jde do kuchyně. Musí utišit žaludek. Hodí do vody obsah sáčku, na kterém píše Slepičí polévka.

Nechá ji bublat na sporáku, zatímco jde ložnice, svlékne se a v koupelně, která je hned vedle pokoje se osprchuje. Ve sprše si vydechne úlevou. Konečně se cítí jako člověk. Ovine si ručník kolem pasu a najednou vidí, jak dovnitř vlítne Daniel. Svěží jako větřík za horkého dne. Stáhne mu ho, odhodí se smíchem. Potom se postaví, aby si ho prohlížel. Samozřejmě začne hledat ručník. Jenže mu to nedovolí, ale místo ručníku nahradí sebe. Začnou se vášnivě líbat…

Proč je tentokrát tak prázdné? Beze vší vášně, bez toho nádechu, který mu napne všechny svaly, motýlci se rozletí po těle, bude netrpělivý a mozek bude myslet, jak se dostat, co nejrychleji do postele a tam si pořádně užít. Něco chybí. Možná je to tou únavou?

Sejde dolu, bez chutí sní polévku s chlebem. Odsune talíř. Ticho. Zblázní se! Zapne televizi, aby bylo hlasité pozadí.

Danieli!“ šeptá v posteli. Zachumlá se. Musí to nějak pokračovat. Věčně si hrát nejde. Rád by ho měl vedle sebe, i když moc sám sobě nerozumí. Proč teď najednou. Vyhovovalo mu, že je sám.

„Danieli, já…,“ usne, že neví o světě.

„Takže někoho máš?“

„Sám nevím, ale zkusím to.“ Najednou to ví. Optá se ho, zda s ním nechce hodit. Je to šílenství, které nemá jméno a možná ano. Láska? Ale už dál nechce se trápit, i když ví, že se bude trápit tím, že ho nebude už nikdy mít.

„Zítra nám všechno řekneš, ano. A teď si dáme boršč.“

„Mami!“

„Poslechni mamku, synku. Ona vždy má pravdu.“ Oba na sebe pohlédnou. Daniel ví, že ne vždy měli pohodu, ale vydrželi to spolu, proto by rádi viděli i jeho s někým.

„Děkuji.“

6_dil  - Tajemný cizinec