Shounen - ai povídky

   „Tak to je Petr Malý a provede  vás po podniku. Doufám, že se tady budete cítit dobře,“ řekne vážně starší muž.  Muž před ním lehce přikývne a strne, když slyší otevírané dveře a něčí pohled v zátylku. Zamrazí ho. Ten kdo je za ním na něho velmi působí. Usměje se.

  „Děkuji moc. Doufám, že nebudete litovat.“ Mluví správně česky, ale ve výslovnosti je citit podivný přízvuk.

  „Petře to je Bryan Dover. Proveď ho po podniku a ukaž mu svoji a jeho kancelář.“

  „Jistě. Prosím pojďte za mnou!“ vyzve ho  ten hlas za ním, Bryan se nadechne a otočí se. Na rtech má připravený úsměv. Tak to je muž, který když se objevil, tak vše z jeho hlavy se ztratilo a měl v ní prázdno.

„Děkuji,“ zamumlá nezřetelně a přehlédne jeho ruku. Vyrazí ven a přeje si, aby už byl sám. Petr nadzvedne údivem obočí a dohoní ho. Celou dobu má pocit, že ho neposlouchá a je duchem někde jinde. Povídá mu o podniku a v klidu si ho prohliží. Podle přízvuku zřejmě cizinec, ale umí perfektně česky. Vysoká štíhlá postava trochu nahrbená, neposlušné černé vlasy lehce na skráních prokvetlé, ostře řezané rysy a černé oči s dlouhými řasy. Pevné smyslné rty smutně zvlněné. Chtěl by je ochutnat a slíbat ten smutek a když si vezme, že je to jeho nejnovější spolupracovník, bude mít co dělat, aby se věnoval své práci a ne myšlenkám na to jak ho líbá. Líbí se mu čím dál víc. Moc se nevyptává, ale jeho oči si prohlížejí lidi, kanceláře a vše ostatní.

Jejich firma G Project se zabývá projekty budov, silnic a i větších staveb a tohle je inženýr přes mosty. Šéf už nějakou dobu se zabývá i projekty v cizině a Bryan Dover je jeho nejnovější objev. Odkud ho asi šéf vyhrabal, přemýšlí  a zároveň mu vypráví vše o podniku a rozdělaných projektech. Kolem nich projde v bílém plášti Viki. Ale podle něho je to jen blond štika, která... no škoda mluvit. Koutkem oka zahlédne jak zkušeným zrakem přejede po Bryanovi a jeho pohled zledoví. Chytne Bryana za paži a táhne ho pryč. Nevšimne si malého kajmaního úsměvu a chtivosti v očích Štiky.

„Tak to bude tvoje kancelář,“ řekne a stojí blízko něho. Otevře s pýchou kancelář. Šéf našel opravdu skvělé prostory plné světla a jsou velmi pohodlné. Mají i různé podnikové výhody a za to musí odvádět hodně práce.

„Děkuji moc. Jste skvělý průvodce.“ Bryan se nejistě usměje. „Omlouvám se. Jmenuji se Bryan,“ a podá mu ruku. Petr ji omámeně chytne do své ruky. Stiskne ji ve své a rozhodne se.

Je jeho. Udělá pro to vše.

„Petr,“ řekne. „Líbí se ti tady a jsi tady už dlouho?“

„Zrovna jsem přijel a moc jsem toho neviděl. Komunikoval jsem s panem Stranskym  jen přes email.“ Vejde dovnitř. „Moc krásná kancelář.“

„Stránský,“ prodlouží Petr samohlásky a jak správně se to vysloví.

„Stránský. Děkuji. I když mi moje matka ji vtloukala do hlavy hodně dlouho, tak stejně je to těžký jazyk. Je z čech a před revolucí emigrovala.“

„Aha.“ Petr stojí a neví co říct. Těká očima z Bryana po kanceláři. Bryan stojí a dívá se všude možně jen ne na Petra.

„Tak já půjdu,“ zahučí neochotně Petr a otočí se. Moc se mu nechce ho opouštět, ale nakonec vyjde ven.

„Konečně,“ zamumlá si Bryan a sesune se do křesla. Otočí ho k oknům a dívá se na podzimní počasí. Ještě nikdo na něho nikdy takhle nezapůsobil a on má co dělat, aby dokázal své myšlenky udržet pohromadě. Pomalu si myslel, že se bude muset omluvit a odejít od něho. „Doufám, že to přejde.“ Petr vypadá spíš jako úspěšný podnikatel než jako architekt. Není jako on. Módní oblečení a tichá dokonalá mluva. Krásný hluboký hlas, který ho tak rozrušil. Je stejně vysoký jako on. Není štíhlý ani tlustý a je vidět, že sportuje. Modré oči a světlé vlasy. Trochu do bílá a musí být o trochu starší než on. V koutcích oči vrásky, jak se směje. Připadá mu jako pohodový veselý člověk. Snad budou vycházet. Nerad by ztratil své místo hned na začátku a vždy se chtěl podívat do země své matky. Usměje se a vytáhne mobil. Vytočí číslo.

„Ahoj žabko!“ řekne něžně, když uslyší hlas své dcery v telefonu.

„Tati ahoj jak se máš? Co práce a věci tam brzy budeš mít. Víš musíš mně pozvat. Když holky slyšely, že děláš v Praze... tati musím končit už na mně čekají. Zavolej večer ano.“ Ticho. Bryan se usměje. Camille. Jeho dcera. Má ji moc rád a její veselý hlásek ho vždy rozveselí. Zřejmě s děvčaty ze školy vyrazí na nákupy nebo někam jinam. Pomalu dospívá. Povzdechne si.

Je toho tolik co musí udělat a první ze seznamu je si najít vhodné ubytování. To bude nejdůležitější. Má před sebou víkend a včera v hotelu si zatrhl několik inzerátů kde nájem není ani moc vysoký. Zaťukání. Ihned se otočí od okna. Ve dveřích uvidí tvář Petra a má pocit, že mu právě nkdo vrazil pěst do břicha.

„Tak jsem si vzpomněl. Máš kde bydlet?“ optá se Petr. Místo, aby v kanceláři seděl a pracoval na projektu, celou dobu přemýšlel jak ho znovu vidět.

„Ne..mám,“ vykoktá Bryan. „Ale o víkendu se chci podívat na několik inzerátů.“

„Tak nehledej. Moje kamrádka odjiždí do Austrálie a její byt je volný.“ Vejde dovnitř a posadí se na druhé křeslo. „Není to nic moc. Dva plus jedna. Dva pokoje, kuchyň a koupelna, ale Michala je architektka a no dělá si o něj starost a o květiny. Pokud bys ji něco dal a hlídal a staral se o její miláčky. Máš rád hady?“ zeptá se úzkostně, když si vzpomene na její zálibu. Bryan se tiše rozesměje a Petr s rozkoši poslouchá jeho smích. Je vzrušující a lechtá ho příjemně v podbřišku. Musí být jeho, musí. Právě si totiž našel toho pravého a jeho zmatený pohled jak se na něho nedívá a snaží ... jednoduše udělá pro to vše. Cítí, že jsou k sobě přitahováni.

„Ne hadi mi opravdu nevadí a kolik bude chtít?“ Stočí zrak k rýsovacímu prknu a snaží se na něho nedívat. Takhle spíš svede přemýšlet.

„Nevím, ale moc to nebude. Počkej zavolám ji.“ Vyjde ven a Bryan má pocit, že kancelář je najednou větší a prostornější. Ale taky mu tam něco chybí. Takové hlouposti. Otevře skoro prázdné zásuvky. V pondělí by chtěl začít pracovat.

„Tak šest tisíc se vším všudy. To je pěkná cena ne. Co kdybychom si na oslavu tvého nového bytu vyšli na kávu nebo na drink?“ zeptá se nadějně.

„Děkuji, ale ne. Musím ještě spoustu věci zařidit a za chvilku odcházím.“ Petr přikývne a Bryan vstane.

„Tady adresa. Zítra už odjiždí a telefon na ni.“ Petr rychle vše načmárá na lístek  a podá mu ho do ruky. Bryan se po něm natáhne a dotkne se jeho ruky. Má pocit, že mu chybí vzduch a vše se v něm sevře. Zvedne oči a zadívá se do jeho příjemných modrých oči. Polkne a rychle stáhne ruku pryč. Musí se s nim vidět co nejméně.

Ten den se nastěhoval do bytu Michaly. Moc se mu libil se svými hnědými a béžovými prvky. Květinami a krajtou jménem Boo, která se plazila všude kam chtěla. Dostal instrukce co má dělat a co ne a jak ji krmit. Vše úhledně sepsané na kuse papíru.

„Nechávám to tady vám jen proto, že Petr povídal, že jste fajn chlapík. Měl pravdu,“ dodá nenuceně a sebere kabelku, dá mu náhradní klíče a Bryan osamí uprostřed ztichlého bytu s krajtou, která je obtočená kolem stromu. Rozhlédne se a překvapí ho, že drobnosti jsou uklízené, takže si bude mohl dát svoje fotografie kde chce a místo v šatníku je taky dost. I když moc toho oblečení nemá, ale vše má teprve přijít z Birminghamu. Dojede do hotelu, odhlásí se a přestěhuje svoje věci do jejího teď už svého bytu. Vystaví fotografie Camille a Corinny. Jeho manželka... zvonek. Udiveně zvedne hlavu a jde se podívat kdo to je. Petr. Zasténá a opře se o dveře. To není možné. Co ten tady dělá? Ale je jeho kolega a nebylo by slušné neotevřít.

„Ahoj Petře!“ vykoktá. Opět má na něho pustošící účinek. Myšlenky jsou opět někde jinde, tělo je jak v ohni a on nemůže dýchat.

„Ahoj Bryane. Volal jsem Michale a ta mi řekla, že doma nic není, tak ti nesu večeři a něco do lednice.“ Vstoupí dovnitř a odsune bezmocného Bryana. Mrkne po něm. Je unavený. Možná to stěhování a k tomu časové pásma. „Ahoj Boo, ty uličníku. Měl jsem ho původně dostat na starost já, ale znáš to. Nevím jak by se Roger s ním shodl. Vlčák,“ dodá na vysvětlenou, když vidí jeho zmatený výraz. „Taky ti mohla nechat aspoň něco k jídlu. Zítra bys měl dojet na nákup.“ Bryan stále ještě drží otevřené dveře a najednou uvidí jak Boo si to sune ke dveřím. Zavře dveře s cedulkou  POZOR HAD. Boo zasyčí a svine se na jednu větev. Bryana mimoděk napadne, jestli už jednou se takhle nedostal pryč.

Přejde do kuchyně. „Já ano, nakoupím a co to je?“ dostane ze sebe.

„To tam nemáte. Svíčková,“ řekne vítězoslavně Petr a vytahuje jídlo. Nakonec vyndá i červené víno a dá ho do lednice. Nanosí to k stolu a Bryan jen pozoruje jak se tady vyzná.

„Vy jste spolu chodili?“ napadne ho.

„Ne proč?“ udiveně se optá Petr.

„Nic jen, že se tady tak vyznáš.“ Petr se rozesměje a zálibně spočine na něm. Má na sobě vytahané tričko, volné kalhoty a je rozkošný.

„No já bydlím mimo Prahu a když byly večírky nebo podobné akce ,dost často jsem tady přespával.“ Vše naservíruje a Bryan usedne za stůl. To je prostě neskutečná situace. Po prvních soustech se nadšeně rozzáří.

„Tak to je moje oblíbené jídlo!“ Zvolá.

„Tobě maminka nevařila české jídla?“zeptá se udiveně Petr.

„No něco znám. Bramboráky a podobně, ale některé věci tam prostě nejdou sehnat a tohle je dobrota,“ řekne nadšeně a jí. Petr si to zapamatuje a přemýšlí, že by to příště mohl uvařit. Po jídle vytáhne skleničky a nalije do nich víno. Oba jdou do obývacího pokoje. Petr se už chce usadit, když si všimne fotografii. Ztuhne, když uzří je všechny pohromadě.

On je ženatý? V tu chvílí má pocit, že všechno se sesypalo jako domeček z karet a on je někde na ledovém poli a kolem něho fičí studený vítr. Pomalu se otočí k Bryanovi. Ten se na něho klidně dívá.

„To je Corinna a Camille. Dcera.“ Petr se otočí zpět a nechce tomu uvěřit. Byl si tak jistý, že nikoho nemá, že je sám. To není možné. Napije se a vypije skleničku na ex. Potřeboval by něco silnějšího. Takže jeho plány ohledně Bryana jsou včudu.

„Aha. Netušil jsem, že jsi ženatý.“ Má pocit, že se tím zalkne. Už si maloval jejich společnou budoucnost a najednou jsou jeho představy roztříštěné na kusy.

„Hmmm,“ odpoví neurčitě Bryan.

„Tak já půjdu,“ řekne rozpačitě Petr. Tady nic nezmůže. Manželka, dítě... musí se prostě vzpamatovat. Možná zajde do nějakého klubu, posedí s přáteli a možná se trochu uvolní. Vezme z věšáku kabát a obleče se. Ovine si krk šálou a z kapes vytáhne rukavice. Podívá se na Bryana, který stojí ve dveřích. Do pekla, proč to musí tak být? Proč někdo tak nádherný, je zadaný? Přivolá si výtah a té noci se důkladně opije v jednom z baru pro gaye. Ráno vstane vedle svého bývalého přítele, který se na něho soucitně dívá a podává mu sklenici něčeho odporného. Jelikož dělá za barem, vypije to na ex a oklepe se.

„Měli jsme ..“ naznačí a zaúpí.

„V tvém stavu, drahoušku?“ Mlaskne a jde do kuchyně. Měl by s tím přestat. Po chvilce se mu hlava uklidní a on ucítí kávu. Obleče se a jde na kávu.

„Tak kdo je to, miláčku?“ pohladí ho. Petr se zadívá na jeho růžové tričko s nápisem I love you.

„Kolega,“ utrousí Petr. „Asi půjdu a dobrá káva. Díky moc Pájíku.“ Políbí ho na tvář a odejde. Pavel za nim zavrtí hlavou a nechá ho jít. Je to zlatíčko, ale ne pro něho. Potřebuje vedle sebe někoho jiného.

Druhý den ráno se Petr dostaví do kanceláře a přemýšlí o celé situaci.

„Ahoj Petře. Není ti něco? V sobotu jsi vypadl tak narychlo,“ řekne Bryan a vstoupí. Petr se na něho obdivně zadívá. Upnuté černé kalhoty a šedý svetr. Vypadá sexy. Zaúpí. Má manželku. Ztracený případ. Proč zrovna on?

„Není,“ zabručí nevrle. To jen ty fotky, ale to si nechá pro sebe.

„To jsem rád. Já půjdu.“ Petr mrzutě přikývne. Slyší zaklapnout dveře a s povzdechem si sedne k počítači. Otevře soubor s posledním projektem. Za chvíli je ponořený do práce.

Celý týden jde stejně. Ráno se pozdraví, pak se ponoří oba do práce a večer s posledními odcházejí domu. Petr se snaží zmizet dřív, ale pořád na něho nemůže zapomenout a tak večer v pátek se rozhodne. I kdyby na chvilku tak to bude stát za to.

„Bryane je na čase poznat noční život Prahy!“ Vletí dovnitř a Bryanovi ujede tužka. Vytřeští  na Petra oči a dívá se jak je oblečený. „Jdeme na večeři a pak posedět. Jsme tady zašití jak králící v hrobě. Vstávej!“ hodí mu bundu a Bryan ji automaticky zachytí.

„Nemám ještě dodělaný...“

„Máš. Šéf to schválil. Moc pracuješ a jsi hubený. Jdeme někam kde se najíš.“ Bryan s údivem poznává toho starého Petra jakým byl, když ho poprvé uviděl. Od té doby kdy byl u něho doma se změnil. Pořád má na něho zničující účinek a od ostatních včetně té blondýny co ji říkají Štika se dozvědel, že Petr je gay. A on neví jak má reagovat.

„Nevím jestli je to dobrý nápad,“ namítne nesměle s myšlenkou jak mu to Štika naservírovala na stříbrném podonose u kávy. Petr ho chvilku studuje a pak trochu se začervená.

„Aha už ti někdo řekl co jsem. Máš proti tomu něco?“ Bryan zoufale zavrtí hlavou. Vždyť jeden jeho kamarád v Birminghamu je taky gay. Je to jen kvůli té přitažlivosti...

„Ne nic. Půjdu rád.“ Petr rozzářeně přikývne a Bryan je trochu nesvůj. Bože do čeho se to pouští. Už Barret jednou povídal, že ho přitahuje. Tehdy se to odbylo smíchem, ale Petr je jiný. Petr ho popadne za ruku a táhne do svého auta.

Oni ho snad všude znají, napadne Bryana ve dvě hodiny ráno kdy nenápadně zívá a snaží se nedat najevo jak je unavený. Jenže asi ne moc dobře.

„Jedeme domu nebo mi tady spadneš pod stůl.“ Zvednou se a Petr mu přidrží kabát. Bryan automaticky do něho vklouzne a ucítí jeho ruce na ramenou. Zarazí se a zrudne, když uvidí některé pohledy. Hned vypadne. Rychlým krokem jde k autu.

„Stalo se něco?“ dostane ze sebe Petr, když ho dožene.

„Nic. Opravdu nic,“ zamumlá rozpačitě Bryan. Petr je tak jiný než Barret. Petr otevře dvířka a posadí se dovnitř. Dnes kvůli tomu nic nepil. Podívá se na Bryana.

„Dnes ti to moc sluší.“ Nastartuje auto a vyjede. Bryan se po něm podívá. Ta poznámka. Co má dělat? Petr ho přitahuje, ale nechce mít žádný další vztah. Ten poslední byl tak zničující a dlouhodobý. Povzdechne si a dívá se už na vánočně vyzdobenou Prahu. Měl by něco nakoupit Camille a poslat. Petr zastaví před domem Michaly a vysedne.

„Nemusel jsi mně doprovázet.“ Teď ho musím pozvat dovnitř, si dělá starosti Bryan.

„Já vím, ale chtěl jsem. Sluší ti to,“ dotkne se jeho ruky a Bryan zalapá po dechu. Má pocit, že to déle nevydrží a udělá nějakou pitomost. Vždyť ho zná týden. Vyjde z výtahu a Petr stojí ve výtahu. Čte mi myšlenky? Zděsí se Bryan. Snad ne. Oddechne si, když sjede dolu.

Uběhne měsíc a jsou tady skoro Vánoce. Bryan nakoupil dárky a poslal do Anglie. Petr se jen podiví, že tam nejede, ale Bryan mu nic neřekne a teprve jednou se rozpovídá o svém rozvodu a jak raději přijel sem než, aby tam byl a vídal Corinnu. Má rád svou dceru, ale se svou ženou si už nerozumí jak kdysi nebo spíš nerozuměli a vysvětluje mu svůj úlet s výsledkem Camilla. Petr si oddechne a nejraději by někoho objal a políbil. Takže hlavní překážka padla a on konečně může klidně spát. Bryan si toho ani nevšimne jak je najednou Petr dychtivější  a veselejší. Je ztracen ve vzpomínkách a tak sedí u skleničky a dumá o životě.

Uběhne další týden a Bryan neví co dělat s Petrem až v pátek odpoledne mu zazvoní telefon a slyší svého šéfa.

„Bryane můžete dovézt Petrovi pár plánů? Stavte se u mně ano. Vysvětlím vám kde bydlí. Já nemohu a on nutně je potřebuje a nemůže sem přijet. Budete tak hodný?“ Bryan si povzdechne. Šéf sice ho požádal, ale spíš je to příkaz.

Jde k šéfovi a dostane klíčky od vozu, plány a plánek k domu, kde bydlí. Je to na okraji Prahy a on po různých objížďkách, ztracení v ulicích  konečně dorazí před pěkný dům se zahradou. Zaparkuje a tiše se dívá na osvětlený dům. Na zahradě je stromek s vánočními svíčkami.

„Dáš mu plány a pojedeš zpět,“ řekne si a vystoupí. Pod botama mu zakřupe sníh a on zabouchne dveře od auta. Rychle přeběhne ke dveřím a zmáčkne zvonek se jménem Petr Malý. Odněkud se vyřítí vlčák z vyplazeným jazykem a přistane u bránky. To má být hlídací pes? když ho Bryan  vidí vrtět ocasem. Je zmatený. Petr mu povídal jak skvělé hlídá dům a...

„Pojď dál. Neboj nesní tě.“ Bryan otevře branku a koutkem oka pozoruje vlčáka a jak ho doprovází ke dveřím. „Jsi celý promrzlý. Hned udělám čaj.“

„Já musím...“ ukáže na dveře „ jít.“

„Kdepak napiješ se něčeho teplého. Jsi promrzlý na kost,“ rezolutně namítne Petr. Bryan ho pozoruje jak je v teplácích, ponožkách a tričku. Je tady teplo a dům.... pane jo. Má pocit, že podobně je zařízen i jeho byt. Tedy Michaly. Ale vždyť je bytová architektka. Pokoj je ozdobený vánočně a je cítít vůní lesa.

„Běž do knihovny!“ slyší odněkud Petra. Bryan si sundá boty a pozoruje louži, která se udělala od sněhu. Kde je asi hadr? Pak toho nechá a jde do místnosti, kterými vidí knihy. Má dokonce krb a u ní pohovku. Sedne si na ni. Vše tak vyzdobené. Moc krásně a vůně polen v krbu. Je mu příjemně jak se dívá do ohně a poslouchá nějakou tichou melodii.

„Taky rád na ni sedím.“ Petr přijde s podnosem a čajem. „Med, koňak.. ne med stačí nebo čistý.“

„Jen čistý,“ hlesne Bryan a ošije se. Má tak hloupý pocit, když tady sedí a Petr ho obsluhuje a přitom se cítí tak dobře. Jako by byl doma.

„Sundej si ten kabát.“ Bryan si ho stáhne a dívá se jak ho Petr odnáší. Rychle popadne čaj a usrkne si. Je horký a zanadává.

„Nenádáváme. Dnes ti to opravdu sluší.“ Sedne si vedle něho a oba se dívají do krbu. „Jak jde projekt?“ Petr si říká, že se nějak Bryan musí uvolnit. Sedí vedle něho tak, že i pravítko by mu mohlo závidět jeho rovnost.

„Projekt. Jo ten,“a začne vyprávět. Petr se trochu ironicky dívá jak Bryan vstane a přechází sem a tam a vypráví, když v tu chvílí se Bryan zastaví a zadívá se do jeho laskavých oči s  jemným ironickým úsměvem. Nemohu, musím odejít jinak udělám kardinální blbost, si řekne v duchu a jde pryč.

„Počkej kam jdeš?“ vykřikne Petr. Nechce, aby odešel. Chce, aby tady s ním zůstal. Jenže jak ho má přesvědčit?

„Petře jsi fajn, ale já prostě.. nedokážu já nevím.“ Neví co dělat. Nazuje si boty a najednou zničeho nic ucítí Petrovo objetí. Zlapá po dechu jak neuvěřitelně se u něho cítí. Petr ho přitahuje, ale pořád váhá.

„Zůstaň. Nebudu nic chtít.“ Šeptá Petr. „Jen se budeš mít dobře. Jen tě trochu rozmazlím.“ Bryan se zachvěje pod jeho svůdným hlubokým hlasem. Má na něho takový účinek jako salva z děl.

Bryan se mu vykroutí a vyběhne ven. Do obličeje mu zaduje vichřice se sněhem. Cítí jak mu šlehá do tváří a jak mu zima proniká do morku kosti.  Otočí se k usmívajícímu Petrovi. Udělá krok do tepla a k tomu čemu se chtěl vyhnout.

„Jak jsi to zařidíl?“ zeptá se. Na sobě cítí sníh a vodu jak mu steká za límec kabátu. Petr se k němu nakloní a vtiskne mu polibek na rty.

„Známosti,“ zašklebí se a popadne ho do náruče. „Tak nakonec přece jen jsi můj.“

Konec