Shounen - ai povídky

Dokončí a spokojeně se zahledí na papír. Odloží štětec a do ruky vezme si šálek čaje. Zvedne hlavu a odloží ho.

„Pane Oriyo.“

„Mistře,“ v místnosti se odnikud vynoří silnější muž v bohatém hedvábném kimonu tmavé barvy. Odraz plamenů svíček zatančí v dlouhých stříbrných vlasech. „Víte, proč jsem tu?“

Mistr se zamračí. Ví to. Povzdechne si. Kdyby tušil, že ta Seimeiova flétna je opravdu schopna přivolat démona, nejspíš by mu ji nedával. „Ano. Pan Daisuke je tady.“

„Ano. Byl bych nerad, kdyby se mu něco stalo, ale to vám nemusím opakovat.“ Mistr uslyší smích a pak démon zmizí. Odsune papír s nápisem a vzpomene si na dnešní odpoledne. Seděl přesně jako teď, před sebou jen čaj a svitek, který právě zkoumal.

„Mistře.“

„Slyšel jsem, že se pan Daisuke vrátil.“

„Ano pane. Já...“

„Pan Daisuke je velmi mocný... pán, a jeho otec také. Doufám, že nebude si na nás stěžovat.“

„Jistě, mistře. Jak by mohl?“ horlivě řekne Seimei.

„Můžeš jít a doufám, že mu každé přání splníš, ačkoliv zachováš přísné regule kláštera.“ Skloní se k svitku a  tajně pozoruje jeho ztuhlou tvář. Je tak průhledný. Odloží svitek, když zaslechne dveře. Možná je časem oba pošle do zadní knihovny pro nějaký zaprášený svitek, ale zatím se bude bavit. Není až zas tak starý, a v očích se mu rozhoří šibalské světýlka.

„Už je to měsíc, Daisuke,“ zasyčí vztekle Seimei. Touží po Daisukem, a zatím se ho může jen letmo dotýkat. Už několikrát chtěl jít do jeho ložnice, ale vždy ho přistihl mistr, jak se plíží různými zákoutími kláštera. Začíná si myslet, že mistr snad nespí, nebo něco tuší. Ví dobře, že je zákaz nočního styku mezi učiteli a žáky, ale tohle mu může způsobit smrt.

Daisuke sklopí zrak a pohladí flétnu. Začervená se. „Pak přijdu já.“

„Ne,“ rázně odmítne Seimei. „Ne, to je...“

„Co? Nevhodné? Jsem démon. Jednoduše se přemístím. Nikdo mně neuvidí.“

„Jednoduše ne. Dnes přijdu, i kdyby mně mělo pohltit peklo. Miluji tě.“ Daisuke  neodpoví a přitiskne si flétnu k rtům. Vnímá svými smysly Seimeie, jeho rozčilení a vzájemnou touhu.

Popravdě, je moc rád, že on nemusí chodit. Minule to pojal trochu zbrkle a nešikovně skončil v rybníčku, když ho přistihl mistr, jak plynule se přemisťoval mezi budovami. Tiše seděl ve vodě a čekal, až mistr přejde, a kdyby nevyjekl, když se mu ten zlatý kapr začal kroutit pod kimonem, bylo by všechno v pořádku. Neudržel se a začal dolovat kapra zpod kimona, a mistr... nechtěl by vidět, kdy je rozzlobený doopravdy. Kapři jsou jeho pýchou.

Když sem přišel, těšil se na horké noci v společném objetí, a od té doby nic. Zamračí se, jak se mu do jednoduché melodie vloudí falešný tón.

„Ten tón musíš zahrát takhle.“ Seimei mu vezme flétnu a přitiskne si ji k rtům. Daisuke skoro přestane dýchat, jak se v něm všechno sevře pod upřeným pohledem Seimeie. V podbřišku ho zalechtají motýlí křídla. Nenápadně si tam přitiskne ruku. Roztřeseně si vezme nazpět flétnu a pak ucítí na svých vlasech dotek a jemný polibek.

„Miluji tvé vlasy a vůni tvé pokožky. Daisuke, zblázním se.“

Daisuke se zahledí do tmavých očí Seimeie, které hoří plamenem touhy. I v sobě ji cítí stále víc. Těší se, jak se ho Seimei bude dotýkat a nakonec zmocní. „Je to tak správně?“ řekne lehounce a nakloní se k němu.

„Naprosto.“ Uslyší zadunění zvonu a pohlédnou na sebe. Večer. Je konec jejich hodiny flétny a společné chvíle.

Daisuke se zvedne a opráší si světlé kimono od fialových plátků odkvétajících vistárií. Ukloní se. „Děkuji učiteli za hodinu.“ Seimei přikývne hlavou a pak zvedne k rtům flétnu. Zavře oči a vybaví si, jak se ji dotýkaly rty Daisukeho. Slyší vzdalující se kroky po cestičce.

Před měsícem k němu přicházely, a teď odcházejí. Jenže už nikdy od něho neodejdou. Začne hrát v paprscích zapadajícího slunce něžnou melodii. Hraje, až se objeví měsíc a jeho odraz spočine na nedalekém jezírku. Zahrada i budovy se ponoří do stínů tmy a ptáci ulehnou ke spánku. Nastane ticho a zahradou se nesou zvuky nočních tvorů, zpěv posledních cikád a jemná hudba vinoucí se jejími zákoutími. Obyvatelé kláštera ji poslouchají a chystají se k spánku.

„Krásně hraje, že, mistře,“ zamumlá postava u otevřeného okna. Měsíční paprsky se odrážejí od stříbrných vlasů.

„Ano. Proč jste tu, pane Oriya?“

„Přišel jsem se podívat. Daisuke je můj nejmladší syn a mám ho velmi rád.“ Zůstane stát u otevřených dveří. Začíná chápat posedlost svého syna tím smrtelníkem. Povzdechne si a vyjde ven, ztrativší se v tmě.

Nezvyknu si na jeho odchody, ale dnes se něco v melodii flétny změnilo. Je tak smutná, tak plná touhy a odříkání. Neměl by to dopustit, ale i on byl mladý a běhal dolů k vesnici každou noc. Slabě se usměje nad vzpomínkou z mládí. Flétna umlkne a on se nezvedne. Dnes zůstane tady a bude pozorovat tanec světlušek.

Určitě i dnes mi nějak mistr překazí moji návštěvu, hořce si pomyslí Seimei. Jenže nechce, aby za ním Daisuke chodil. Je to tak správné. Zastrčí si za pás flétnu a upraví tmavé kimono. Pokusí se o to. Musí zkusit dostat se k němu. Je tu přece šance, jak obelstít mistra. Vydá se loudavým krokem k svému pokoji. Smysly má nastražené, ale v klášteře je ticho, jak na něm leží dusná černá pokrývka noci. Zvedne oči k obloze, poseté hvězdami. Zítra má hodinu s Daisukem. Budou se učit o hvězdách. Bude se ho dotýkat. Vdechovat jeho vůni, pozorovat jeho nesmělý úsměv a tmavé oči plné smíchu. Zblázním se. Vstoupí na dřevěnou verandu a rozhlédne se. Sundá si geta a jen v bílých ponožkách se obrátí k ubytovnám žáků,  kde má své pokoje i nejctihodnější pan Daisuke. Nejmocnější z žáků kláštera.

Nejmocnější určitě, a on po něm touží. Kradmo se plíží podél tmavých zdí budov. Dnes mu to možná projde a on se...

„Seimei?“ Seimei se obrátí a v duchu drtí svého mistra pekelným ohněm.

„Mistře.“ Snad si nevšimne, že nemá boty a stojí tu jen v ponožkách.

„Chtěl jsem se optat na pana Daisukeho. Jeho otec tu nedávno byl a rád bych věděl, jak pokračuje v učení.“

„Velmi dobře, mistře. Líbí se mu tu.“

„To je výborné. Nechci to opakovat, ale oba jsou velmi mocní.“

Ví, že jsou to démoni? Určitě ano, ale nemůže odmítnout Daisukeho otce.

„Nechci, aby si na cokoliv stěžoval. Chci, aby tu byl spokojený. Vyjdi mu ve všem vstříc.“ O to se právě snažím, pomyslí si nevrle Seimei. „Dnes je krásná noc. Jedna z posledních, a pak nastane podzim s překrásnými barvami... nezdržuji tě, Seimei?“ Dobře si všiml sundaných bot a je mu jasné, kam míří. Začíná ho litovat, když vidí, jak by ho nejraději viděl někde jinde.

„Vy, mistře? Ne.“

„Výborně. Takže...“ trochu ho napnu.

„Přejete si s něčím pomoci?“

„Víš, ani ne. Myslím, že půjdu spát. Děkuji. Jsem rád, že pan Daisuke je spokojený.“ Byl by o moc spokojenější, kdybys mně tady nezdržoval, pomyslí si  Seimei. Má pocit, že jestli ho ještě chvilku zdrží, tak se neovládne. „Jdeš na procházku?“ Seimei zamrká. Procházka v hodině démonů? A pak mu to dojde.

„Ano. Nemohu usnout, a tak jsem si řekl, že procházka mně trochu unaví.“

„Dobrou noc.“ Mistr nečeká na odpověď a s jemným úsměvem odchází.

Ví to? Neví to? Přemýšlí a pokračuje dál v procházce. Nenápadně se otáčí, jestli ho někdo nesleduje. Nechce být vyloučen ze školy. Konečně je tady. Ještě jednou se rozhlédne, a pak ucítí něco na noze. Vyjekne a pak zpozoruje žábu. Zvedne ji a odloží na trávník. Uvědomí si, jak se ten křik rozlehl po klášteře, a vpadne do dveří. Ucítí vonné tyčinky a...

„Da...“ hlas mu uvízne a on očarovaně hledí, jak sedí u malého zrcadla a češe si vlasy. Hlavu má nachýlenou na stranu, aby si je lépe rozčesal, a červené kimono odhaluje rameno. Jeho zrak přitahuje něžná křivka krku.

„Seimei?“ natočí k němu hlavu se sotva znatelnou výzvou.

„Učešu ti je.“ Přejde k němu a vezme mu z ruky hřeben. S úctou vezme stříbrné prameny vlasů a přitiskne si je k rtům. Daisuke ho pozoruje v zrcadle.

Seimei ho blaženě češe. Neví, kolikrát si to představoval, jak je rozčesává, a pak si vzpomene, že ani jednou. Odhrne mu vlasy na stranu a odloží hřeben. Přitiskne rty k odhalenému krku a začínající křivce zad. Je tak nádherný.

Daisuke sevře ruce v klíně. Cítí, že je vzrušený z jeho pohledů a rtů na krku. Dobývají ho a spoutávají ho svými žhavými pečetěmi. Čekal na něho tak netrpělivě, až přijde. Nejraději by za ním přišel sám. Neví, proč to Seimei nechce. Jemně zasténá pod jeho polibky, a pak ucítí ruce, jak pomalu shrnují červené kimono s modrými květy z těla. Vzal si je, protože ví, že mu sluší.

Seimei se nemůže odtrhnout od jeho lákavé sametové pokožky. Miluje její chuť i to, jak Daisuke reaguje na jeho přání, ruce i polibky. Daisuke se najednou zvedne a vezme Seimeie za ruku. Vede ho k lůžku. Posadí se na ně s napůl rozevřeným kimonem, pohladí ho po tváři a  přitiskne si Seimeiovu ruku k rtům.

„Miluji tě, Daisuke,“ vybuchne vášnivě Seimei. „Prosím...“ ucítí prst na svých rtech.Vezme si ho do úst a olízne. Neptá se, jestli už měl nějakého muže, jestli se s někým miloval. Je mu to jedno. Jen ho chce svírat ve svém objetí, těšit se z jeho krásy, mít ho jen pro sebe.

„Já tebe taky!“ odvětí Daisuke a zatáhne za pásek. Odhodí ho, a pak mu rozevře tmavé kimono. Pohladí ho štíhlými prsty po hrudi. Chvějí se mi ruce, uvědomí si, ale nemůže se nabažit teplé pokožky.

Seimei zavře oči a nic jiného nevnímá, než prsty, které ho laskají. Přisune se k němu blíž a odhrne mu kimono. Skloní se k jeho lákavým plným rtům. Tak zřídka je ochutnal, a ponoří se do dosud neprobádaných hlubin. Zasténají, aniž si to uvědomí, a tisknou se k sobě, jak to jenom jde. Třou se o sebe polonahými těly.

Seimei se odtrhne a jemně ho políbí na rty. Putuje svými polibky na bradu, na krk a Daisuke se mu nabízí. Roztáhne nohy a Seimei se mezi nima uvelebí. Připadá mu to tak přirozené. Jako by spolu byli odjakživa. Sklouzne níž po svůdném krku a snaží se políbit každé odhalené místečko, každý kousek pokožky tak vyzývavé, tak lákavé. Jazykem se dotkne bradavky a sevře ji mezi rty.

Daisuke sebou trhne. Tak nádherné pocity snad ještě nezažil. Je čaroděj, si pomyslí. Nemůže být obyčejným smrtelníkem. Vypne se ještě víc. Chce, aby ho hladil všude, kam jen může, chce mu patřit. Rukama se opře o podlahu. Nevnímá svoji zvoucí pozici, nevnímá svoji tvář, zvednutou v extázi, a zavřené oči. Jen vychutnává laskání a společnou touhu.

Seimei sevře druhou bradavku mezi prsty a stiskne ji. Uslyší slastné zaúpění a rty sklouzne k břichu, a odhrne kimono mezi nimi. Je krásný. Chvilku se dívá na úd, jak pyšně stojí proti němu a zve ho, aby si s ním dělal, co chce. Vezme ho do úst a olízne. Daisuke sebou trhne, jak je pohlcen teplými rty, hrajícím si jazykem a čarovnýma rukama. Ucítí, jak Seimeiova ruka klouže níž a rozevře ještě víc nohy. Cítí ruce, jak ho hladí po stehnech. Vzrušuje ho to. Chce...  ani neví co.

Seimei se dotkne jeho otvoru a začne dráždit. Po chvilce vsune prst, a pak přidá druhý. Roztahuje ho na svůj vpád. Cítí svoji bolest  a sotva se ovládá, jak po něm touží. Posadí se a přitáhne si Daisukeho do klína.

„Bude to bo...“chce říct, ale je přerušen.

„Dělej!“ a nadzvedne se. Seimei se dotkne otvoru špičkou údu a pomalu ho na sebe spouští. Daisuke zavře oči. Bolí to. Obejme ho a zatne mu nehty do zad. Stiskne rty. Nechce, aby věděl, jak ho to bolí. Seimei ho pomalu spouští na sebe, až dosedne.

„Promiň,“ zašeptá vztekle. Co ho napadla zrovna tato pozice? Daisuke se mu přisaje na rty. Cítí, jak bolest pomalu ustupuje. Vlastně je mu dobře, když cítí, jak ho vyplňuje. Seimei opětuje jeho polibek a sklouzne rukou mezi jejich těla. Daisuke se odtáhne a pozoruje, jak ho Seimei laská rukou. Líbí se mi to, a vykřikne rozkoší. Slastně zakloní hlavu a vyvrcholí. Oddechuje, a pak se vrátí do původní polohy. Nadzvedne se. Ještě to trochu pobolívá, ale už ne tolik.

Seimei si lehne a Daisuke mu rozhrne úplně kimono. Hladí, až skoro škrábe svými nehty po hrudi a nadzvedává se. Chce vidět Seimeiovu tvář staženou rozkoší, jeho rty rozevřené do slastného výkřiku ukojení. Chce ji vidět spokojenou a vědět, že on je tou příčinou, proč k němu dnes přišel a byl u něho, když v tom se Seimei zvedne a začne mu pomáhat v pohybu. Svírá ho pevně v náručí a najednou Daisuke dosedne a je držen. Cítí, jak v něm úd pulzuje a jak ho zaplavuje horkost.

Seimei ho sevře  a vykřikne do jeho stříbřitých vlasů. Cítí se tak ohromně dobře. Odtáhne se a pohlédne do tváře svého milence.

„Daisuke?“

„Copak?“

„Bylo to nádherné. Á...“

„Jsme ještě oblečení.“ Seimei se rozesměje a pak ho sevře v objetí. Ani jeden se nesvlékl.

„Tak to napravíme, ne?“ pomalu mu stáhne kimono a odhodí je do kouta. „Jsi krásný,“ pohladí ho po paži a pak rukou sklouzne k rtům a k naběhlé bradavce. Pohladí ji a zamne. Daisuke zasténá a zvedne se. Seimei si sundá kimono a šťastně se dívá na Daisukeho. Ten se k němu skloní a políbí, naznačujíc, co žádá.

„Zítra budeš cítit bolest. Nebudeš...“

„Nevymlouvej se, jsem démon a je mi to jedno,“ zašeptá a žádostivě se k němu přitiskne.

„Přijdeš dnes ke mně?“ Daisuke se líně protáhne a vystaví své tělo Seimeiovu zraku.

„Jak bych mohl nepřijít? Klidně zbořím celý klášter.“ Daisuke se rozesměje. Dívá se, jak se Seimei obléká do tmavého kimona. Nejraději by tu zůstal a miloval se s Daisukem ještě celý den a celou noc, až by se úplně vyčerpali. Otevře dveře a zděsí se, když zaslechne ranní zpěv ptáků. Otočí se na svého milence, který odpočívá na lůžku, a za ním stojí  paraván s vlaštovkami - znamením štěstí. Tiše zavře dveře. Kolem proletí vlaštovka hlásící krásné slunečné počasí.

Konec