Zpěv pátý a půltý
Slavný Aineiás zle poraněný Diomédésem v bitvě vstává, aby se vrátil pro klisny, jemu srdci drahé. Cestou potkává jednoho z vůdců vojska Achájského.
Unikl všem nástrahám syn Anchísův Aineiás,
jež mu přichystali Achájci odění do kovu,
kteří ho pronásledovali s vidinou nesmrtelné slávy.
Teď leží na měkkém lůžku v slavné Tróji,
jež v oblibě má Dios, všemocný bůh.
Zachránil ho Apollón smělý:
Ten syn božský co lukem zručně vládne,
co nikdy cíl nemine.
U jeho lůžka bdí samotná Artemis: přikládá hojivé obklady
by mohl jít zpět do vřavy válečné.
Na Olympu to hoře posvátné, zatím lká Afrodíta božská,
že Diomédes statečný poranil ji božskou ruku.
Pán hromu, božský otec všech bohů i bohyň,
mocný Dios přikáže, aby ji ruku vyléčili.
Afrodíta krásného vlasu, naříká u nohou otce svého na Diomédese,
leč v srdci má strach o syna mileného.
I brzy letí dolu na zem, kde padne k lůžku syna svého.
U nohou mu lká Afrodíté, dcera Diova,
nad krutým osudem, jež ho postihl.
Prosí Asklépiose, syna Apollóna stříbrolukého, aby přišel,
leč ten je zadržen Hérou bělostných loktů, z bohyň nejmocnější,
jež nenávidí Trójany - ty syny milené jejímu manželovi.
Běduje Afrodíta spanilá, jež krásy se jí nikdo nevyrovná.
Laská pohledem zarmouceným spanilou tvář svého syna,
jež se rovná činům i kráse bohům,
když do místnosti jejíž krásu můžeme srovnat s komnaty krále,
vstoupí muž, jenž svým božským zjevem připomíná boha.
Afrodítino srdce zaplesá a zdraví radostně Hérma,
toho šprýmaře a miláčka bohů, jež jím poslem je.
Řka v bolesti krásnější než samotná Persefona:
„Co tě sem přivádí můj překrásný rychlonohý Herme?
Je to snad Dios nebo snad Arés nedostižný v umění válečném?
Nebo můj manžel Héfaistos, jež žádá mé přítomnosti?
Vyjev mi pravdu, ty jenže zprávy nosíš rychleji než myšlenku.
Co žádají po zoufalé matce, jež běduje nad synem svým?
Pověz, ať mohu si vlasy posypat popelem a roztrhnout šat,
neb snad mám se vystrojit a jít na hostinu?
Pak věz, nikam nepůjdu.
Rychle mi řekni:
Co žádá po mě můj otec milený, jež je nejsilnějším z bohů?“
Hermes rychlonohý se k ní nakloní, řka milená slova:
„Neposílá mě tvůj otec Dios – nejmocnější Kron
Ani Arés nedostižný v umění válečném,
dokonce tvůj mocný manžel, kovář božský, ne.
Leč ten, který přináší vědění a uklidňuje rozmary přírody.
Nesu ti od něj pozdravy i přání, aby
tvůj syn srdnatý, jemuž není rovno v trojském vojsku ni v Achájeském,
obětoval dvě bělostná jehňátka.
Zde je to, co tvé srdce přeje
a moudrý Asklépios ti vzkazuje toto:
Toť lék, vznešená bohyně,
jejž dovede zahnat i smrt,
z bylin vzácných, jež sbírány jsou na severu za noci temnější než studny Hádu,
v palčivém slunci na jihu země, kde Atlas zdvíhá své břemeno,
tu mast bělostnýma rukama nanes na skráně reka trójského
a smrt musí ustoupit. “
Afrodítina spanilá tvář se rozjasní.
Sevře drahou nádobku, kterou Héfaistos - ten božský kovář,
zkoval ve své kovárně pod sopkou,
pro tohoto zázračného léčitele, syna Apollóna jasného,
jehož stříbrný luk nikdy nemine.
„Ó, díky ti vznešený Asklépiose,
jehož srdce je proslulé mírnosti a laskavosti.
Jistě ti obětuje ne dvě huňatá jehňata sotva narozená,
ale i býčka mladého.
Poděkuj tomu, jež zachránil matce syna,
jež je jejímu srdci milený.
Vyřiď mu poděkování, i mé myšlenky.“
Hermes ten zlatovlasý rychlý posel bohů, sám bohem jest,
ukloní se a odejde s další zprávou.
Afrodíta se něžně nakloní k synu milenému,
kterého porodila na bělostném pobřeží Kyreneiky.
Potře mu masti, jež byla připravená bělostnýma rukama boha,
jehož smrt se i bojí.
Mast je vyrobena z bylin nacházející se v celém známém světě:
Ze skalnaté Aulidy jsou byliny utišující bolest.
Z Kyparissu jež sluje posvátnou Krísou
a v Hyampolii jsou vzaty ty, jež přinesou úlevu nemocné duši.
Z ostrova Ithaky, kde žije Odysseus syn Láertův,
jsou utrženy při měsíčním slavnosti byliny,
které zabrání zlovolným kouzlům omámit duši.
A mnoho jiných obdivuhodných a zázračných bylin jest v masti,
kterou vyrobil ctný Asklépios,
jehož umění je proslavené, stejně jako moudrost.
Mast je nanesená na skráně mladého reka,
bělostnou rukou, jiskrné bohyně.
Všichni čekají a modlí se za jeho zdraví.
Ženy lkají a trhají si v hrůze oděv,
muži zasmušilé se dívají na Ágénora,
druha jeho mileného, aniž tuší,
že je to bohyně proslulá svou krásou.
I rek trójsky pod pečlivou péči bohyň krásných,
vydává se zpět do vřavy válečné,
kde pobije mnoho Áchajců mužů to věhlasných.
Vrátí se do Tróje mocné, rek to smělý, i ptá se všech:
„Co se stalo? Povězte mi to! Je snad mrtev Pandar jehož střela
nikdy se neminula cíle? Povězte mi, co se stalo, neboť si to nepamatují.“
Moudrý Priamos, jež sešel ze svých komnat na to řka:
„Můj drahý Aináie, jest mou povinnosti ti smutnou zprávu donést:
Leč naslouchej pozorně, co se stalo toho krutého dne.
Dívali jsme se, jak jsi vyrazil ve svém lehkém voze,
jež táhly tvé nepřekonatelné klisny.
Srdce nám plesalo nad tím pohledem, i já pravil:
Zde jede rek, který zastaví toho zpupného Diomédése!
Pandor ten chrabrý střelec, co nechal své vozy i koně doma, vystřelil,
ale za tím jistě boží vůle byla,
že šíp neproklál toho drzého Achájce s dlouhými vlasy.
Jistě při něm stála Athéna, ta smělá bohyně,
jež na nás se zlobí bezdůvodně.
Pandor, Lykáonův slavný syn,
padnul kopím vrženým Diomédésem, synem Týdeovým!
A jeho zlatá zbroj břinkla, když klesl k zemi chladné.
Kopí mocné vržené mířilo: to jistě řídila Pallas Athéna –
na nos blíže oči hrot pronikl bílými zuby,
naráz ten nezlomný mu přeťal jazyk.
Tys seskočil, jak se na řádného syna Achínose sluší a patří,
svůj rod jistě jsi neposkvrnil zbabělostí,
a bránil tělo svého druha, leč zrádných Ahájců bylo příliš mnoho.
Ni tvůj mocný štít, ni tvoje mocné kopí nezmohlo nic proti nim.“
Zasmušiv se Ainéias mocný to rek, jehož otcem je slavný Achínes
a matkou nejkrásnější z bohyň - Afrodíte.
„Povězte mi milení druzí, co se stalo s mým jasným vozem?
Mýma klisnami, jež pocházejí s koní, jež mocný Dios
Dal jako náhradu Tróovi za spanilého Ganyméda, jež krásou proslul,
a jehož si odnesl do svého paláce, by se těšil z jeho krásy.
Nešetřete mě a povězte tu krutou zprávu, leč bych raději slyšel dobrou zprávu.
Kde jsou mé jasné klisny, jež mému srdci jsou milené, více než jiné?“
Tak ptá se srdnatý rek a všem okolo zaplesá srdce nad láskou,
k slavným klisnám, jež jim žádné nejsou rovny na této zemi.
Hector silný, nejstarší syn Priamův slyše to i pravil:
„Musela tě zachránit spanilá Afrodita,
jež tě přikryla svým rouchem
A učinila neviditelná. Leč tvé klisny
byly připoutány ke korbě vozů
a odvedeny k dutým Achájským lodím.“
Zaplakal Aineás největší z reků Trójských.
Přikryl si hlavu rouškou a štkal.
Afrodíta jeho matka ho konejšila v podobě věrného druha,
jehož měl Aineiás ve velké oblibě.
„Nenaříkej, což nejsi Aineiás, syn Aníchose?
Jdi a vezmi je zpět, což v tvém srdci neplane pomsta
za smrt Pandora, jež ti byl druhem mileným?
Kde je tvoje odvaha?“ plísní ho něžně.
„Nejsi žena, která čeká u stavu,
leč muž, co slávu si vydobyl na poli bitevním!
Směle jdi mezi ně, nechť jejich srdce vzplanou
závisti a obdivem a jejich ústa řeknou: Toť Aineias, rovný bohům,
přišel se pomstit!“ našeptává mu spanilá Afroditá jiskrných očí,
„Jdi a ukaž, že nikdo nebude slavné klisny ze slavného rodu vlastnit.
Což tě odvaha opustila?“
„Ne, můj drahý Ágénore, moje srdce plane touhou
oplatit jim pokoření, jež se mi dostalo.
Nedopustím, aby mé klisny odvezli za moře.
Vždyť by steskem zemřely po jasných zelených lukách
na kterých se proháněly od narození.
Neplísní mě už více, drahý Ágénore, hle beru si zbroj, vidíš:
Štít mi daroval sám Héfaistos a zde je přilbice věnovaná
milovanou všemi Afrodítou.
Beru si i kopí mocné, které neminulo svůj cíl.
Než však vyjdu z bran mocných,
Obětuji jehňátko bělostné za šťastnou cestu.“
A jak pravil rek božský, tak udělal.
V chrámu Afrodítě jasné, té jež láska není cizí,
obětuje jehňátko kudrnaté a dvě holubice jež milené ji jsou nejvíce.
Modlí se za šťastný návrat, netuše že Ágénor je jeho matkou.
Afrodíta nakloniv se k milenému synu svému,
vdechne mu hbitost, sílu a krásu, které neodolá žádný smrtelník.
Vrazivši jen ve zbroji jasné, zdobené zlatem,
se štítem mocným a kopím, jež nemine cíl,
mečem pevným, ukutým v jeho rodné zemi.
Tak rek trojský vyrazí pro klisny, jež mu byly odvedeny.
Srdce mu plane touhou se pomstit za příkoří spáchané na něm!
Po boku mu jest jeho matka, překrásná bohyně lásky.
Vyjde směle z bran mocných, rek trójský zvaný Aineiás:
Spěchá za svými klisnami v srdci žal,
nad jejich ztrátou neb je miloval víc než jiné.
Spěchá k táboru Achájců mocných kovem pobitých.
Netuší, co ho čeká, ale v srdci plane hněv mocný.
Té doby jiný mocný rek z rodu Láertů jež odmítal odejít,
od své věrné ženy Pénelopé a svého synka Télemachose,
jež předstíral šílenství, prochází se za jasné noci,
pod paprsky jasné Artemis, lovkyně smělé:
Pozoruje širé moře se steskem v srdci.
Právě odešel z hostiny, kterou uspořádal rek to mocný,
Diomédés je zván, pro svou krásu a mocné kopí
a jeho otcem by slavný Týdeus.
Odešel, nikým neviděn, jako by při něm stála bohyně Athéna,
jejíž moudrost a znalostí jsou proslavené mezi bohy i lidmi.
Nikam nepospíchá, když zpozoruje postavu,
jež ho oslní svoji nádherou. Zvolá:
„Kdo jsi, cizinče, kterého nepoznávám. Nepatříš mezi
Achájce s dlouhými vlasy. Řekni, kterého jsi rodu,
a věru musí to být rod velmi slavný.
Kdo byl tvým otcem a matkou, ať jim požehnám?
Vyjev mi, kdo jsi neb ochutnáš mé kopí, cizinče!“
Aineiás se zarazí a pozoruje vysokou postavu, jež spíš připomíná
svým vzrůstem - podobou bohům než smrtelníkům.
Je krásný ten cizinec, který se mu postavil do cesty,
když v záchraně svých klisen došel až sem.
„Já se ptám, kdo jsi ty, cizinče.
Spíš jsi bohem než smrtelníkem.
Řekni mi svůj slavný rod, jméno otce a matky své,
abych se jim mohl poklonit a říct:
Nikdy jsem neviděl reka krásnějšího, ušlechtilejšího.
Řekni kdo tvým otcem a matkou jest,
ať jim mohu jako bohům obětovat jehně bělostné.
Jistě jsou hrdí na syna tak skvělého, jakým jsi.“
