16. 12. 2012
Malý poklad
80.
Tati, co je tetě Jitce?
První myšlenka, která napadla Petra, byla ta, že se nějaká hromská kytka pohla a spadla přímo na ně. Druhá byla, že by kytka se tak divně nepohybovala. Potom začal ječet.
V tu samou chvíli začala řvát i Olga.
Tomáš jen bezradně se dívá, proč křičí, protože dozadu nevidí, stejně jako Honza, který nechápe, proč Petr se snaží dostat ven, když je jasné, že tam někdo je.
„Had!“
„Had!“ ozývá se ve dvou různých tóninách. Honza pochopí stejně jako Tomáš.
„Nene? Kdepak jsi, mazlíčku? Jej sorry,“ ozve se od Mirka, který šel zrovna kolem dveří. Tomáš se vytřeštěně dívá na postavu. „Není tu Nene? Klidně dál pokračujte.“
„Had!“ zařve opět Olga, která nevěděla, že tu něco takového je.
„Aha! Hned ho vezmu. Omlouvám se, ou!“ vyjekne, když zahlédne matně šedé tělo svého miláčka. „Prosím, klid. Nikomu nic neudělá!“ říká bezradně, když se hrne dovnitř, aniž by zavřel dveře.
Petr se konečně vydoluje, jak z plášťů, tak z Honzy, který se nepokrytě směje. Snaží se Petra zakrýt před zvědavými odvážnými zraky přítomných, ale není jich moc, protože výhled jim zaclání Luki s Jindrou, kteří se nepokrytě smějí. Další hlavu, která nad ně vyskakuje, nepoznává. Jestli zjistí, že ho viděli, bude zuřit ještě víc.
„Klid, prosím klid! Nešlápněte na něj! Je drahej a neškodnej!“ začne zoufale volat.
„Zmiz s ním!“
„Jasně, jen někam zmizel. Prosím, hlavně klidně stůjte, nehýbejte se! Nešlápněte na něj. Je to had!“
„Je mi fuk, co to je!“ zařve Petr, který se konečně vzpamatuje a s pláštěm kolem těla se snaží vypadat jak senátor v římském senátu. Honza ho objímá.
„Co rozsvítit?!“ zaslechnou návrh. „Bude se hledat lépe a my vidět taky!“
„To je pravda!“ zvolá nadšeně Mirek. „Vlastně proč je tu taková tma?“
„Rozsvítíš a budu toho tvého mazlíčka servírovat zadarmo!“ ozve se zlým hlasem Petr.
Olga mlčí, snaží se upravit, ale víc kolem sebe nervózně těká. „Já chci pryč,“ vzlykne. „Odveď mě odtud!“ vzlyká mu do oblečení. Tomáš se sám nervózně kolem rozhlíží.
„Prosím, ani krok. Můžete mu něco udělat!“
„To je fuk! Odcházím!“ Petr udělá krok, když na něco měkkého šlápne. Za vysoké: „Aaa!“ by se nemusel stydět žádný kastrát. „H...a…d!“ přeskočí mu dvakrát hlas.
„Kde? Kde?! Nene, pojď k tatínkovi! Dostaneš myšku!“ Petr odskočí dozadu, porazí Honzu, který nahý se dívá kolem sebe. U vchodu se dobře baví, zatímco Tomáš s Olgou se snaží dostat ven. Nakonec jsou vypuštění, ale ostatní se dívají dál, co se tam děje. Naopak to ještě houstne.
„Mám ho!“ zvolá Mirek šťastně. Je mu fuk, že Petra skoro ranila mrtvice. „Jsi v pořádku? To jsou zlí lidé, viď. Šlapat po takovém krásném háděti.“
„Jakému háděti? Zavři ho někam nebo z něj udělám lektvar!“ zuří Petr.
„Ale no tak. Nic se nestalo.“
„Jak nestalo? Juliana málem osiřela!“ vyjede.
„Bylo to roztomilé.“
„A obleč se, jsou tu dámy,“ spustí na Honzu, který se nepokrytě baví. Čert, aby ho vzal, pomyslí si Petr.
Honza se rozesměje, ale to už před ním Petr stojí s pootevřeným pláštěm. „Vypadáš jak nějaký úchyl v parku. Ještě chybí, aby sis ho vzal do ruky a začal s ním točit,“ dobírá si ho.
„Jestli se neoblečeš, zatočím já s tebou,“ zasyčí. Taková ostuda. Hrůza. Jak se teď komukoliv tady podívá do očí? On profesor si užívá na pohovce uprostřed párty k tomu s jinou dvojicí. Už vidí ty vtipky.
„Jitka rodí!“ zaslechnou hlas, který zařve od vchodových dveří. „Je tu doktor?“
Všichni zapomenou na hada, na dvojice a spěchají pryč. „Nikam!“ Petr strhne Honzu na sebe. „Obléct, potom můžeš jít. Je zima a Jitka neporodí tady na zahradě!“
„Sanitku! Volejte sanitku!“ Tucet telefonů se zvedne k uchům. Petr zasténá, když to vidí. Jsou to všichni pitomci.
„Ty se nebudeš oblékat?“ podiví se, když se souká do kožených kalhot. „Pomohu ti.“
„To jistě. Zmiz a vezmi tu bandu sebou. Bože, sami diletanti.“
„Už je na cestě!“ ozvou se radostné hlasy. Místo, předtím ucpané je najednou prázdné. I Mirek s mazlíčkem zmizel.
„Tomu se říká klid.“ Zavře dveře, rozsvítí světlo, potom se rozhlédne, jako by to tu neobýval jeden had, ale tucet a k tomu jedovatých. Obleče se, zatímco Honza si ho nestydatě prohlíží. „Tobě ty chlípné myšlenky lezou i ušima,“ řekne suše Petr, když si zapíná košili.
„To víš, když vidíš takový malý poklad, pak máš chuť ho vydolovat a přivlastnit. Vytáhni si ho na chvilku. Jen, aby ti koukal.“
„Nic nebude a běž za sestrou. Jistě by tě tam chtěla mít.“
„Jo to určitě. Chci zůstat zdravý.“
„Nechápu.“
„Nejspíš svolává na Slávka hromy a blesky a nejraději by o někoho něco přerazila. Slávek živí rodinu,“ vypočítává a ohýbá prsty jedné ruky, „ale já jsem postradatelný a k tomu ji nezažaluju za újmu, pokud mi něco udělá.“
„Myslíš to vážně?“
„Jo. Bohužel jo. Minule o mě přerazila klíče.“
„Klíče nejdou přerazit. Odporuje to záko…“ Smích. „Nechť tě sežere stonožka!“
„To by musela být tlustá. Tak jo, jdeme za ní.“ Vyjdou ven. Podle davu ji najdou velmi snadno.
„Brácha, ty bastarde!“
„Vidíš?“
„Je těhotná,“ odtuší Petr. „Má na to nárok. Uvědom si, že nebýt žen, tak jsme vyhynuli před několika miliony lety.“
„Běž k čertu.“ Ostatní mu udělají místo.
„Ty hajzle!“
„To patří Slávkovi. To není moje!“ ujišťuje všechny kolem. „Čau ségra!“ pozdraví, jako by se neviděli pře hodinkou.
„Ty se miliskuješ, zatímco já tu trpím, bastarde!“ Petr nestihne uhnout a dostane přímo do obličeje vařečkou. Nechápavě zírá, jak padá a jen zvedne k obličeji ruku.
„Sorry, to bylo na toho zmetka. Auuu!“
„Ségra, nehraj divadélko! Slávku, uklidni ji,“ požádá ho otráveně, ale oči mu nejistě těkají z Jitky na ostatní.
Slávek, který stojí vedle ní, pokrčí rameny. „Jak?“
„Co já vím? Je to tvoje manželka, ne moje.“
Slávek si odkašle, nadechne se a potom mlčí. Někdo se uchechtne, když před brankou zastaví sanitka.
„Někdo by měl otevřít,“ řekne Petr. Všichni se k němu otočí. „Jo jo, už jdu.“ Jde k brance a diví se, jak se tu mohl ocitnout.
„Co se stalo?“ spustí hned. Udiveně se rozhlížejí, ale nejvíc si prohlížejí vatru a shluk kostýmů.
„Jitka, rodí.“ Připadá si pitomě, když to říká. Leontýnu do porodnice vezl on.
„Jo, aha. My se lekli, že se tu stalo hromadné neštěstí.“
„Ne. Jenom dítě chce na svět. Je škoda, že jsou čarodějnice pryč,“ řekne zdravotníkům, ale ti už směřují k podivné skupince. Když tam dojdou, znejistí, protože se tam linou takové nadávky, že to dokazuje o vytříbenosti českého jazyka nebo o pouliční výchově.
„Kdo je těhotný?“ optají se, protože dovnitř nevidí.
„Já, pitomci!“ zařve Jitka a zhluboka se nadechne. „Bože, už chci to mít za sebou!“
„Otec?“
„Pojedu za vámi.“ Najednou se dav hne jako jeden člověk a běží k autům. Nastane troubení, jak někteří se snaží vycouvat s auty.
„To jako všichni chtějí jet?“ optá se jeden zdravotník, který ji upoutává na lůžko.
„Nejspíš ano,“ přikývne Slávek se starostlivou vráskou na čele. Taky si povšimne, že ne všichni se rozjeli. Musí tu zůstat a dohlédnout, aby večírek skončil. Taky to říct tetičce. „Jitko, zůstanu tu a dohlédnu na konec, ano.“
„Táhni do pekel!“
„Tak my jdeme.“
„Miláčku, budu tam hned, jak to bude možné!“
„Trhni si nohou!“ řekne už klidněji Jitka. „Není to osel?“
Zdravotnicí mlčí. Co na to říct? Popravdě už slyšeli takové věci, že tohle už jim připadá normální.
„Nechcete se hádat?“ zabručí rozezleně Jitka.
Mladší vousatý zdravotník se zazubí. „Ne, madam.“
„Zdvořilý. Je vás škoda na takové povolání.“ Rozhlédne se kolem sebe. Stahy povolily a ona se skoro usmívá. Zatím je klid, ale později to takové nebude.
„Je to váš první porod?“
„Ježíš, to ne! Třetí. Mám dva kluky. Domiho a Patrika. Voda je fuč, sorry.“
„To nic. Lepší tady než v autě. Hezký večírek.“
„Jo, dal mi tolik práce. Počkat je prvního května?“
Vousatý zdravotník ji šoupne dozadu, potom se mrkne na hodinky. „Jo.“
„Já nechci!“
„Sotva to půjde. Kdy jste měla termín?“
„Za měsíc!“
„To je špatné, ale berte to tak, že se nebudete ještě měsíc trápit. Hoď tam sirénu, ať si to ten malý užije.“ Vyhoupne se dozadu za ní a dvířka se zavřou.
„Jak v rakvi. Je to holka. Tedy já nechci, aby měla narozeniny na prvního května, já chci, aby měla na čarodějnice.“
„Je to pěkný den,“ snaží se ji uklidnit mladší. Auto sebou trhne. Měří ji různé hodnoty. „Je to dobrý, madam.“
„Neříkejte mi tak!“
„Uklidňuje to pacientky, a jak se bude jmenovat?“
„Do prdele!“ zakleje do srdce.
Muž přestane měřit, udiveně nadzvedne obočí. „Něco se stalo?“
„Jo, nevím jméno. Jak se jmenuje vaše?“
„Moje bejvalka? Nedoporučoval bych to. Byla to semetrika. Ta před ní taky.“
„Matka, sestra?“
„Ségru nemám, mám dva bráchy a maminka? Dobrá duše, ale nemyslím, že by se vám její jméno líbilo.“
„Já chci jméno!“
„Anička?“ navrhne. „To bylo poslední holčička. Byla to taková mladá holka, tak sedmnáct, co jsem ji vezl. Většinou vozím starší, ale tahle byla fakt mladá. Nechápu, kam tak pospíchala. No, to je její věc. Tak co to bude za jméno?“
„Natálka. Co vy na to?“ navrhne jméno. Co jen bude dělat a kde je Slávek? Má být s ní a poradit jí.
„Natálie Portmann. Není špatné. Dobře se říká, když je malá i velká a kdy má svátek?“
„Jak to mám vědět?“ zabručí.
„Víte co? Dejte ji provizorní jméno a potom jednoduše ji přejmenujte.“
„To se může?“ podiví se, když vyhekne. „Já dřív musela dát hned.“
„Jo,“ ujistí ji. „Máte hodně přátel,“ začne z jiného soudku.
„Dost,“ připustí. „Slavili jsme čarodějnice. Možná měl ten zmetek pravdu a neměla jsem se tolik přepínat. No co se dá dělat. Natálie… Au!“
„Co je?“
„Kopla mě, chápete to? Já ne. Má být v klidu! To je na chcípnutí. Chci injekci. Hned!“
„Až v nemocnici. To vydržíte!“
„Nevydržím! Chci mít klid!“ zařve. Zdravotník v klidu se na ni dívá. Má ještě čas. Nechápe, že tolik vyvádí. Jistě je to předčasný porod, ale za chvilku budou v nemocnici.
„Toho zdravotníka, co s ní v tom autě jede, lituji,“ prohodí Honza k Petrovi. Jedou v opplu a snaží se udržet na dohled sanitku. „Kolik jich jede s námi?“
„Co já vím? Nekecej. Která to nemocnice je?“
„Co já vím? Drž se jí! Hele, uniká.“
„Protože je červená!“ dupne na brzdu. Pásy se jim zaříznou do těl. „Nejsem Bond, je to jasné? Ježíš, tak konečně se to narodí. Hele, má tvá sestra jméno?“ optá se ho.
„Co já vím? Posledně to byla nějaká ta.“ Bezradně pokrčí rameny, jak si nemůže vybavit Jitčin poslední nápad ohledně jména. „Jeď! Zelená!“
„Oranžová, barvoslepče,“ ale poslušně jede. Ví, do které nemocnici ji vezou, protože tam rodila i Leontýna. „Nemá nějakou soukromou kliniku?“
„Ne. Prý je škoda peněz, když stejně tam bude dva dny. To mi říká, ale když si tak říkám, není to náhodou před termínem?“
Petr přikývne. „Je,“ řekne tiše. Leontýna rodila taky předčasně. Když tam stál uprostřed jiných, tak si uvědomil, že je to brzy. Snad bude v pořádku.
„Co to znamená?“
„Co já vím? Nejsem ženská, ani její manžel.“
„No jo, ale dítě máš!“
„Záleží, jaký bude průběh, ale může dojít na císařský řez.“
„Nestraš.“ Polkne. „Jako fakt?“
„Jo.“ Už chce začít líčit, když si uvědomí, že by mohl sebou seknout. Aspoň on při videu o porodu zvracel jak Alík. Ucítí ruku na čele.
„Bolí?“
„Co?“
„Ta rána. Bolí to? Já to tušil, jenom jsem netušil, že se neuhneš. Já ti to říkal.“
„Prosím tě, taková pitomost. Hele, už jsme tu. Uvidíme, kdo všechno sem přijel.“ Zaparkují a vyjdou. Postupně tu zaparkuje dalších šest aut. Podiví se, když vidí Armaniho s Kaorim, matku Barči, která táhne svého manžela a další. Dokonce se objeví Jindra s Lukim. Lukáše by chápal, ale Jindra? Je to jedno, hlavně že sem v pořádku dorazili. Vyrazí směrem k porodnickému oddělení. Stoprocentně už tam je. Vůbec si neuvědomuje, jak musí divně vypadat v těch svých hávech. Nakráčí do nemocnice, jako by mu patřila.
„Dobrý den, přivezli sem Jitku...“
„Bude v druhém patře,“ řekne s jistotou Petr.
Žena na příjmu si je udiveně prohlédne. „Ano. Druhé patro, ale…“
„Děkujeme!“ vyrazí.
„Počkejte! Tam nemůžete!“
„Proč ne?“
„Vy jste příbuzní?“
Petr se široce usměje a Honza ho v té chvíli obdivuje, protože on by se téhle korpulentní sestry zalekl. „Jistě. To je její bratr, já jsem jeho manžel a tohle jsou bratranci a sestřenice. Tamto je taky bratr. Stačí?“ Honza by se smál, kdyby se nebál, že to pokazí. Osttaní za ním stojí poslušně jako psíčci.
„Jdeme! Znám ředitele,“ řekne nahlas Armani, kterému došla trpělivost, že tu musí čekat. „Hrajeme v neděli občas golf.“ Suverénně vyrazí nahoru. Sestra je nechá být, jenom sleduje mizící hábity. Nakonec zvedne telefon, protože to přece nejde, aby tu napochodovalo tolik lidi. S tím se něco musí udělat.
Stanou v čekárně.
„Tak tady musíme čekat,“ řekne Petr.
„Jak dlouho?“ optá se někdo.
„Tak dlouho, jak je potřeba,“ řekne Věra, matka Barči. Posadí se na křesílko. Ostatní dvě se posadí vedle ní. Zbytek tu není.
„Co teď?“
„Čekat a počkat, vlastně hned přiběhnu.“ Petr seběhne dolu a zářivě se usměje na sestru. „Víte, jak je na tom?“ úsměv mu povadne, když zjistí, že na sestru se minul účinkem.
„Rodí!“ vyštěkne naštvaná, že nemá nic dělat. „Co já vím? Je na sále.“
„Už?“ podiví se. „Neměla by být nejdřív na lůžkovém?“
„Ne. Voda po cestě praskla a jde to strašně rychle.“
„Děkuji za informaci. A její porodník?“
„Doktor Jindřišský.“
„Děkuji moc. Ten je dobrý.“
Tvář na tváři sestry změkne. „To ano a prosím, buďte potichu, ano.“
„Samozřejmě,“ ujistí ji. Jde nahoru. Zatraceně, jak jim to říct?
„Tak co?“ sesypou se na něho jako včely na med.
„Praskla ji voda, už je na sále, protože nejsou si jistý, ale prý to probíhá dobře. Její ošetřující doktor je nějaký Jindřišský.“
„To jsem já. Kdo je její manžel?“ optá se přísně. Všichni i Armani ztichnou. Upřou na něj pohledy. Doktor v bílém plášti klouže po jednotlivých kostýmech, potom se usměje. „To musela být pořádná párty.“
Všichni přikývnou, ale jenom Honza odpoví. „To byla. Jak je na tom?“
„V pořádku. Ještě několik hodin to potrvá. Vůbec tu nemusíte být. A její manžel?“
„On ukončuje tu párty. Za chvilku tu bude. Jsem její bratr, Honza. Je opravdu v přádku? Termín měla mít…“ zadívá se na Petra.
„Třicátého května. Přesně za měsíc. Myslím, že ta párty byla trochu rušnější než čekala,“ usměje se.
I doktor Jindřišský se usměje, protože ještě tu neměl celou bandu v čarodějnických hábitech. Tohle bude muset dát k dobrému. „Měla dávat na sebe pozor, zvlášť v tomhle věku. Buďte tu ticho. Máme pod vámi inkubátory a nahoře maminky s dětmi. Zaslouží si klid.“ Odejde od nich. Honza vyplázne jazyk.
„Má pravdu. Kdo chce kávu?“ optá se Petr. Nahoru vyletí všechny ruce.
„Ty máš peníze?“ podiví se Honza. Petr se na něj podívá stylem: Co je to za blbou otázku? „Jistě. Tak mi říkejte, jakou kdo chce.“ Hází do otvoru peníze, protože nikdo nic nemá. Když končí s kávou, dorazí Slávek.
„Jednu černou velkou. Jak na tom je?“
„Dobře. Ošetřující doktor… Honzo, nemáš to říkat ty?“
„Tobě to jde lépe než mě,“ ujistí ho. „Minule jsem málem skončil na dětském. No co, popletl jsem si prostě budovy, jak jsem byla nervózní. Vypadají všechny stejně,“ hájí se.
„To nic, ten můj přijel v pyžamu, tedy měl pyžamové kalhoty. No co miláčku? Bylo to roztomile a já to oceňuji. To se narodila Barča.“
„Nemusíš to říkat každému na potkání. Kdybys nepracovala, nic by se nestalo! A co ty s Leontýnou?“ optá se ho.
„Já? Nechtěla mě vidět a do poslední chvíle si myslela, že nebude rodit. Taky předčasně rodila. Kdybych nevzal tašku s věcmi, nevím, jak by to dopadlo.“
„Taška!“ vykřikne Slávek. Jako blesk sjede dolů. Ozve se smích. Ruce drží kávu, občas upijí. Všichni čekají, jak to dopadne. Za půlhodiny přiletí s taškou Slávek.
„Tak jsem tady.“
Petr si neodpustí rýpnutí. „A tu tašku budeš potřebovat ty nebo Jitka?“ Musel sem jet snad stovkou.
„Ježíš Mária. Jsem ale zblblý, co?“ úsměvy. Seběhne dolů, aby to předal sestře. Potom se doplazí nahoru. „Kávu nebo leknu žízní. Něco nového?“
„Nic.“
„Tak to bude ještě dost dlouho trvat.“
„Dárek,“ najednou prohodí Petr. „Zapomněl jsem koupit dárek.“
„Cože?“ nechápe Honza.
„Nemám dárek pro malou. Měl jsem koupit už dřív, ale pořád jsem to odkládal. Co je jí dám? Měla by dostat něco speciálního.“
„Dyť je to jedno ne?“ zasténá Slávek. „Mě osobně je to jedno. Káva. Hlavně, aby bylo zdravé. A chci moc poděkovat.“
„Je tu přítomný manžel paní Jitky…“
„Ano!“
„Chcete být u toho?“
„Ne, děkuji. Ještě by mě zastřelila. Počkám si.“
„Dobře.“ Dveře se opět zabouchnou.
„To znamenaná, že už jde na sál,“ prohodí Petr. Všichni ožijí, když do toho přijde nahoru vousatý svalnatý muž. Začne se procházet sem a tam. Všichni ho pozorují jako cizokrajného brouka. Za hodinu přisupí nahoru starší žena. Ohromeně pozoruje čaroděje a čarodějnice. Pohoršeně sklouzne po síťovaných punčochách Věry. Ta se v duchu ušklíbne bába jedna. Naschvál si popotáhne sukni a přehodí ladně nohu přes nohu. Jen ať si vidí, ale ta se hrne k muži, který už přes hodinu se tu prochází.
„Už to je?“
„Ještě ne. Prý sotva začali stahy. Prej ještě to potrvá.“
„Oh bože.“ Podívají se na Petr a spol a oni jim to oplatí. Cítí, že jsou v převaze.
„Kolik je?“ optá se Honza se zívnutím.
„Šest hodin.“
„Slavomír…“
„Zde!“ do všech projede elektrický proud. „Všichni ne! Jenom manžel!“
„Nemůžeme? Čekáme tu už pár hodin.“
„Prosím ne. Návštěvy jsou povoleny… Pojďte!“ Před nosy se jim zavřou dveře. Všichni zírají na dveře jak na nepřítele.
„Návštěvní hodiny jsou od devíti,“ prohodí Petr.
„Hele, nechci nic říkat, ale za chvilku bude ta slavná devátá hodina. Já počkám, co vy na to?“ spustí Armani.
„Jo a pustí nás?“
Armani se napřímí, potom usměje. „Zařídím to!“ řekne sebejistě v hávu čínského čaroděje. Vynadá telefon a poodejde.
„Tak mě napadá…“
„Co miláčku?“ Honza políbí Petra na tvář zrovna ve chvíli, kdy se na ně podívá ta paní. Zatváří se pohoršeně ještě víc.
„Že možná je za tím on.“
„Za čím, slůňátko?“ optá se, aniž by věděl, o čem Petr mluví.
„Nech toho. Ale rektor prostě podal demisi. Zničehonic. Uvedl zdravotní důvody, ale nějak mi to nesedí. Tak si říkám, zda za tím nemá prsty náš drahý Armani. Co myslíš, že by nemohl zařídit?“
„Naše šedá eminence?“ ozve se Jindra s úšklebkem. „Nejspíš vyslat čínskou raketu na Mars.“
„Tak zařízeno, mládeži. Chtělo to jenom jeden telefonát,“ samolibě se uculí, když jednu dostane. „Kaoru, vyhodím tě!“ ale usmívá se na celé kolo. Kaoru se na něj nečitelně dívá.
„Ano, pane.“
„To mám pořád. Ale prej jeden po druhém a jen na krátko.“
„To stačí,“ ujistí ho vehementně všichni.
„Tedy já jsem nervózní!“ prohodí Jindra.
„Cože, ty?“
„Mám na to právo ne?“ Všichni se usmějí. „Jen si to vemte. Nový život. Když se podíváme na to z genetického hlediska, potom by mohla…“
„Jindro, přestaň.“
„Tak jo.“ Povzdechne si jako tajfun. „Už aby to bylo. Co když bude mít snědou pleť?“
„A proč proboha?“ Nikdo nechápe jeho poznámku.
„Co já vím?“
„Nechte toho!“ vyjede na ně ta cizí ženská. „Nemůžeme mít trochu klidu?“
„Paní, nechápu proč? Čekáme tu déle než vy, tak chceme to prodiskutovat a pak vy nepotřebujete klid, jste nervózní jako prase. Klid potřebují ty maminky nahoře a nemyslím, že jsme tak hluční, aby to některou vzbudilo,“ odpoví Jindra. Petr na něj zírá.
„Zažalují vás!“ zaječí, až sestra dole zvedne hlavu.
„Konečně vzrušení. Myslíte, že mě Billy bude zastupovat?“
„Určitě. Oškube je na dřeň,“ ujistí ho Petr. „Je nejlepší ve městě.“
„Hele, to je nedorozumění!“ spustí vousatý muž, kterého to vystraší. Paní tahá za rukáv.
„V pohodě.“
„Tak kdo to zařídil?“ ozve se znechucený hlas ode dveří. „Nejsem vůbec tím šťastný, ale bylo mi jasně řečeno, že pokud to neudělám, tak si ani neškrtnu,“ spustí ode dveří doktor Jindřišský. Všichni ukážou na Armaniho. Ten se šťastně zazubí, jak mu to parádně vyšlo. Tohle miluje. „Příště mi to nedělejte!“
„Omlouváme se, ale čekáme tu strašně dlouho. Máme všichni moc Jitku rádi, tak bychom rádi viděli ji jako první.“
„Dobře. Chápu to, i když musím říct, že takový zájem tu vidím snad poprvé. K tomu, když se podívám, kdo tu je. Holčička se jmenuje Natálie, má tři kila sto padesát a měří padesát tři centimetry.“
„Jupí! Jdeme!“ Všichni se zvednou a chtějí vejít.
„Ještě, prosím, strpení, ano.“
„Děkujeme, pane doktore. Tak tedy Natálka. To je krásné jméno, ne?“ ozývá se z různých úst. Přikyvování.
„Moc to Jitce přeju, ale tedy, že jsem byla nervózní, jako bych tam byla,“ řekne Věra té druhé.
„Závidím. Snažím se otěhotnět a pořád nic. Doktoři už nevědí, co by a pořád to shazuji na mou váhu. Ale já vždy tolik vážila. Ať jím, jak jím, pořád nepřibývám.“
„To je mi líto, ale neboj se, to půjde a o umělém jste neuvažovali?“
„Budeme muset. Už jsem to nadhodila, ale ten můj se nějak zasekl. Ještě, že tady není.“
„On povolí, uvidíš.“
„Doufám.“
„Co koupíme?“ optá se Honza Petra. „Všechno má.“
„Stříbrnou lžičku?“ popíchne ho Petr.
„Proč ne rovnou zlatou?“ odsekne Honza.
„Proč stříbrnou lžičku?“ optá se Kaori.
„To je zvyk. Říká se, že bohaté děti se rodí se zlatou lžičkou v puse,“ vysvětli Petr. „Mohli bychom koupit nějaké náušnice.“
„Skvělý nápad. Díky moc,“ řekne Armani spokojeně.
„Počkej, to je můj nápad,“ ohradí se Petr.
„Kaoru, hned mě vezmeš do nějakého zlatnictví.“ Spokojeně se ušklíbne, jak Petrovi vyfoukl před nosem dárek.
„Ano, pane.“
„No tedy!“
Honza zatahá Petra, protože se dostává do ráže a mohl by vybuchnout. Sice ještě nikdy nevybuchl, ale někdy má pocit, že až k tomu dojde, bude hurikán proti tomu slabý vánek. „Petře, klid. Přijdeme na něco lepšího.“
„V tom případě je to na tobě. Ty si ho sháněj!“ Uraženě odejde k velkému oknu. Dívá se ven na stromy, kde se začínají rojit první pacienti na procházkách, první nedočkaví návštěvnici. Taky divné, že nechtěla soukromou kliniku. Tam by to bylo jiné. Ale tedy Armani ho naštval. Tak krásný dárek už měl vybraný a on mu uzme. Prý něco lepšího! Jenže co? Zatraceně vůbec nemá představu. Taky se měl Jitky optat, zda už má všechno. Pochybuje, že bude používat věci po klucích. Taky možná chtěla nakoupit na poslední chvílí, i když podle něj je to čiré bláznovství. Oni s Leontýnou chodili nakupovat hned, jak se to dozvěděli, i když rodiče z obou stran úplně byli mimo. Jenom říkali, že to přinese neštěstí, ale oni na to nic nedali. Kočárek by možná nebyl špatný, i když je to velká položka. Ne spíš něco jiného. Oblečení? To by šlo, ale i tak je naštvaný.
„Co je ti? Jsi stále naštvaný?“
„Jo. Není snadné něco koupit. Taky vůbec netuším, co už má nebo nemá. Měl jsem se zajímat už dřív.“
„Jitce to bude jedno.“
„Můžete jít. Jeden po druhém. Pojďte za mnou.“ Pod nos si zamumlá: „Protekce zasraná.“ Vede je do druhého patra, kde jsou rodičky. Tam už je čeká šťastný Slávek.
„Je kouzelná. Nádherná.“
„Nadává?“
„Už ne.“
„Chvála bohu,“ řekne Honza. „Jdu jako první. Jsem její bratr.“ Vejde dovnitř se Slávkem, který je pořád v modré zástěře. „Jitka odpočívá, tak jsem ji dostal na hlídání já.“
„Zatraceně, ta je prťavá. Myslíš, že bude jako Juliana?“
„Co já vím? Je krásná, ne?“
Honza na ni zírá. Je malá pomačkána a nemá ani vlas. „Jo je,“ přisvědčí, i když si to nemyslí. „Pošlu ti dalšího nebo mě sežerou.“
„Jasně.“
„Kouzelná,“ rozplyne se Petr nad ní. „Ty ručičky. Počkej, až ti sevře prst. To je úžasný pocit. Nebo na tebe upře oči.“
„Fakt máš rád děti.“
„Mám. Tak sem pošlu dalšího.“ Ještě se otočí za vozíkem a Slávkem. Ten mu zamává. „Další. Honzo je nádherná.“
„To je. Chtělo by to zapít. Máme něco doma?“
„Určitě. Půjdeme. Když si vezmu, v jakém hábitu jsme tu byli je div, že nás sem pustili.“ Zasměje se. „Byl to skvělý den. Jsem zdravý, k tomu máme přírůstek do rodiny.“
„A pomilovali jsme se.“
„To nebyla zrovna ta dobrá věc. Vůbec nevím, jak se teď ostatním podívám do očí, obzvláště Olze.“
„Klídek, podíváš. Nasedej, budu radši řídit, protože jinak se mi rozplyneš. Co koupíme?“
„Nevím, ale zavolám Jitce a bude to. Lepší, když koupíme, co bude chtít než, aby to nepoužívala.“
„Jasně. Jej!“
„Co se stalo?“ optá se vylekaně Petr.
„Uvažuji. Chvilku. Je sobota. Jsme doma sami.“
„A? Počkej, kam jedeš?“
„Bude SEX!“ zvolá vítězně, když zatočí k Petrovu bytu a mine odbočku k domu Jitky.
Malý poklad - 81. Tati, svět je velký.
