Jdi na obsah Jdi na menu
 


11 část z cyklu Náramek bohyně Isis: Kněžky

22. 1. 2008

 

Kněžky

 

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

 

Paříž, dům Beauregarda Langa

 

„Jsem rád, že se všechno tak báječně vyřešilo!“ Beau sedí na židličce a pozoruje jak Yvo uklizí nákup. Nejdřív se mu snažil pomáhat, ale nakonec nekompromisně, ale něžným polibkem byl odstraněn z toho aby pomáhal.

„Báječně?“ odpoví s otázkou Yvo. „Jak to myslíš, Beau?“ Zamračí se a zadívá se na paštiku. Možná měl koupit husí místo kachní.

„Co kdybys odložil paštiku a všimal si mé maličkosti?“

„Zas taková maličkost nejsi“ odsekne Yvo.

„Nejsem maličkost. Víš, že se mi o tobě zdálo za bílého dne?“

„Tak to potřebuješ doktora. A co se ti zdálo?“ Zvědavě se optá a položí banány úplně dolu do přihrádky. Jablka vysype do košíku, přidá ořechy a k tomu uschlé slupky pomeranče. Dá to potom do obývácího pokoje na stůl.

„Jak se spolu milujeme.“

„Aha.“

„Jen aha?“

„Ano jen aha.“ Podívá se na Beaua, který tam smutně sedí.

„Časopisy máš v nejspodnějším šuplíku psacího stolu. Některé jsou velmi zajímavé.“ Vytáhne skleničku džemu. Finský. Ten bude dobrý a nebude tak přeslazený jako džemy z jihu.

Beau vytřeštěně na něho zírá. Úplně zapomněl na svou sbírku časopisu s muži. Má pocit, že je rudý jako rak. Yvo si odkašle. „Mně se taky o tobě zdálo.“ Beau ožije.

„Ano a co?“

„Jak mi dáváš zašít Robin!“ nemilosrdně vypálí. Beau se začne chechtat.

„Tak to jsem byl opravdu já. A proč jsem ti ji dal?“ Yvo zrudne a odvrátí se. Beau se zvedne ze židle a obejme ho. „Tak proč?“

„To tě nemusí zajímat to je...je..je intimní!“ vyhrkne. Beau ho ještě víc sevře.

„Děkuji.“ Odsune rukou jeho dlouhé vlasy a políbí na krk. Yvo si vzdychne pod těmi horkými rty. Přilíš mně rozptyluje. V jeho přítomnosti se nedokážu ovládat. Nebo spíš špatně se ovládám.

„Kdy budeme jíst? Mohl bych ještě stihnout koupit šampaňské.“

„Kolik je?“ Podívá se na hodinky. Za chvilku bude muset jít. Hřbitov není blízko. „Koupím je po cestě a budu muset jít. Bohužel. Víš jaké to pro mně bude utrpení od tebe odejít?“ Yvo se usměje.

„Pro mně taky a zatím něco uvařím a douklidím pokoj.“ Cítí jak objetí Beau povoluje. Je mu smutno, protože má pocit, že dnešní noci ztratí někoho důležitého. Už si myslel, že ani někoho takového nenajde. Prošel celé dvacáté století a pořád sám a teď měl šanci na to, aby mohl aspoň chvilku žít normálně. Možná kdyby mu to řekl, tak by nikam nešel.

„Beau?“ ale nikdo už tam není. Vyběhne ven. Náramek. Už není dole. Strne. Nemůže mu to říct. Zákony nemůže jen tek beztrestně porušovat. Přejde do svého pokoje a vytáhne oblečení. Obleče na sebe džíny a připraví svetr. Musí za ním rychle vyrazit.

„Yvo!“ Yvo vyjde z obývacího pokoje s úsměvem na tváři, ale starostlivýma očima. Upraví mu šálu.

„Dávej na sebe pozor.“

„To víš že budu. Chci být s tebou hodně dlouho.“

„Ano.“ Yvo se k němu skloní a políbí. Dívá se jak otevírá dveře a dveře bouchnou. Musí ho zachránit za každou cenu. Tentokrát nedovolí těm proklatým kněžkam aby ho zabili. Rychle se obleče, vezme bundu z věšáku a z tašky vezme stříbrnou dýku. Dívá se na ni a přemýšlí o tom kolik jich už tou dýkou zabil. Tři, čtyři? Neví to, ale dnes je divný den a k tomu úplněk.

Vyjde z domu a přitáhne si bundu blíž k tělu. Nemá rád zimu a v Rusku si ji užil až až. Nasedne do auta a sleduje náramek. Aspoň tady je to hračka. Kde se asi uskuteční předání? Jede vyzdobenou Paříži a nic jiného nevnímá než tepot náramku. Na chvilku zavře oči. Kéž by ho nebylo.

„Předáš náramek a bude to“ zamumlá si zvesela Beau. „Vrátíš se k Yvovi a políbíš ho a pak se s ním pomiluješ až padneš a on taky.“ Trochu se zamračí. Když odcházel tak vypadal tak nějak smutně. Ale až přijede tak bude se usmívat a na Silvestra mu dá svůj dáreček. Bude se mu určitě libit. Pokud ne změní to. Prostě chce ho vidět v té malé zástěrce s kraječkami. „Měl bych přestat myslet na takové hlouposti nebo ještě mně chytne policie“ když na něho zatroubí auta zezadu, aby se konečně hnul.

Yvo zatím ho sleduje o několik aut za ním a s rozkoší si na něho taky zatroubí. Aspoň jednou i on si to dovolí. Bylo by příjemné mít zvoneček a Beau sem a Beau tam. Přines tohle ukliď... ne není blázen. Úklid od Beau to asi by nedopadlo dobře, ale chtěl by například. Beau sundej si tohle a udělej tohle! Ne taky ne. Prostě se k němu zvonek nějak nehodí. Ale Beauovi se náramně líbí. No taky na to zvonění nemusí pokaždé reagovat.

Beau vyplázne jazyk na řidiče v zadu a hýbne sebou.

„Konečně“ si řekne i Yvo a hne se svým nissanem. Nemá obavy, že ho uvidí. Už je noc a jsou jen vidět světla aut. „Hergot!“ vyhrkne, když naskočí červená. Praští do volantu a položí na něj ruce. Dívá se na semafory. Kvůli Beauovi červená naskočila rychleji než normálně. Náramek je v pohybu a on ho pořád cítí. Nebojí se, že by ho ztratil z dohledu.

Zelená. Dupne na plyn až zasviští pneumatiky. Brzy ho dohoní. Přece jen nemusí dodržovat rychlost jako Beau. Jedou už půlhodiny. Na kolikátou asi má tu schůzku? Začíná být nervózní, když si všimne kam Beau miří.

 

Hřbitov Pére-Lachaise

 

Takže s konečnou platnosti ví kdo tam bude. Kněžky. Dívá se jak Beau parkuje a netečně mine poslední stánek s mapkami. Má vlastní? Hřbitov Pére-Lachaise je nepřehlédný a k tomu on zde nemůže sledovat náramek. Hřbitov je jediné místo na světě, kde může někdo ukrýt náramek před jeho zrakem. Odteď je náramek v rukou bohyně. Kleje jak šílený.

Rychle vyskočí z auta a zabouhne ho. Přiskočí k prodavači, sebere mu mapku a vyrazí za Beauem.

„Pomoc krádež! On mně okradl!“ křičí prodavač. „Hej chci dvě eura!“ zakřičí ještě bezmocně se dívajíc za mizicim Yvem. „Člověk už nemůže vydělat ani na mrtvých“ zahuhlá, dýchne na konečky prstů a sbalí poslední krabici s mapkami hrobů slavných osobnosti.

Kde jen může být? Kam šel? Ke kterému z hrobů? Je tady pár opravdu slavných. Ty bezejmenné nebo spíš neslavné může rovnou vynechat. Roztáhne mapku a jedním mrknutím zjisti kde co je. Allan Kardece, humorista André Gilla, novinář Victor Noir, zpěvák Jima Morrison, revolucionář Francoise Raspaila, malíř Theodora Géricaulta a jedna z největších zpěvaček jeho období Edith Piaf a další.

Prosím pomoz mi, zaprosí. Kde jen může být? a úsporně hodí od jednoho hrobů k druhému.

Nemám rád hřbitovy, pomyslí si Beau a oklepe se. Jsou tak chladné a jistým způsobem děsivé. Všechno špatné se odehrává na hřbitovech. Jsou smutné a opuštěné a i přes květy, které je zdobí připomínají mrtvé místo. Dýchne a sleduje slabý kotouč páry od úst. Gill André. Musí se tam dostat. Jde tiše a pod nohama slyší jak křupé sníh. Všude jsou jen náhrobky a bílé čepice sněhu někde odkryté. Jde dál a je mu zima. Občas se podívá na mapku.

Taková zima. Měl zůstat doma. Kdyby nechtěl ty peníze, tak se mohl těšit u krbu ze společnosti Yva. Popíjet Napoleona nebo šampaňské ve vanně... „Jaký jsi osel Beau“ promluví jen aby v tom přízračném tichu slyšel svůj hlas. Otočí se jak se mu zdá, že něco slyší, ale nikde nic a jen měsíc ozařuje přízračnou scénu jak z filmu. Beau se otřese. Jen doufá, že je přízračná. Sundá si náramek z ruky a položí ho na hrob humoristy Andrého Gilla.

Vytáhne mobil a dívá se na hodinky. Ještě pět minut. Rozhlédne se a pak si všimne lavičky. Odhrne sníh a dívá se na dva malé andílky jak v ruce drží srdce. Kdo to asi je? Ale nechce se mu rušit klid tím, že začne odhrnovat sníh z desek.

Minuta a další a on se raději dívá na displej mobilu než na náhrobky okolo sebe. Má pocit, že vidí kolem sebe oči které na něm visí a něco šeptají.

„Dost!“ poručí si. Ty sekundy tak pomalu utíkají.“ Dívá se na displej a z ničeho nic mu vytane kde kdysi slyšel v jednom městě. Jak to bylo ano...

„Emilio, prokleté dítě, Emilio prokletá buď, zlá dcero vleč se po světě z ruk do ruk

tiše si pro sebe brouká refrén, který kdysi dávno zaslechl v jednom polském městě. V Gdańsku nebo ve Varšavě? Je to jedno, ale ta smutná táhla melodie, jako by mu připomínala tady tu atmosféru. Píseň o pravdě, touze i lásec a o zapomenutí kým člověk je. Proč zrovna ona mu vytanula a zrovna teď? „Yvo!“ vydechne a narovná se. Jde odsud pryč, ale pak mu to nedá a vyťuká SMS zprávu a číslo telefonu.

 

Náramek je u hrobu Andrého Gilla. Vikomt

 

Peníze jsou u památníku československých vojáků padlých v zahraničí. Kněžka

 

Beau otevře mapku stáhlou z internetu. Je to blízko vchodu. Sbalí mobil, zvedne se a přetře si zadek jak je studený od lavičky. Vydá se k východu, když se ohlédne na blýskající se náramek položený na desce bez sněhu.

Kde může být? Yvo skoro už šílí, když v dálce zahlédne se někoho pohybovat. Běží k němu a popadne ho za ruku. Prudce otočí a pustí.

„Promiňte“ zamumlá. Není to on. „Neviděl jste tady muže nebo ženy. Nějak jsem se jim ztratil“ řekne hlasem plným strachu. Muž jen ukáže rukou tam odkud Yvo přišel. Pak se obrátí a ztratí se v měsíčním světle. Yvo neuvažuje jestli to byl sen nebo jestli ten muž byl skutečný nebo nějaký přízrak. Je mu to jedno hlavně, že ví, kde někdo z nich je. Možná se přece jen Beau z toho dostane ze zdravou kůži.

Beau se otočí od náramku a vykročí k památníku vojáků padlých v druhé světové válce. Jde klidně a nespěchá. Možná dokonce potká tu tajemnou kněžku cestou. Vyhrne si límec kabátu a doufá, že v té tmě není moc poznat. Nikdo nikde a jen sníh mu neustále vrže pod nohama. Tam je památník. Zastaví se a obezřetně se zaposlouchá do ticha hřbitova. Má divný pocit, ale nikoho nevidí neslyší.

Nevidí černé přízračné stíny postávajíc u hrobů a čekajíc. Nevidí je, nevnímá je. Jde k památníku. Kufřík. Skloní se k němu a chce otevřít.

Vůně? Závan vzduchu? Instinkt? Neví co ho varovalo, ale překulí se. S údivem se dívá do tváře ženy. Nádherné ženy jen lehce oblečené.

„Kněžka“ vydechne a dívá se do bezedných propastí ohňů, které planou. Vášnívé oči, ale studené jako led. Polkne, když si všimne dýky. Kněžka se napřáhne.

„Nemohu ti dovolit žít...musíš zemřít“ řekne tichým hlasem bez citu a bodne. Beau vykřikne.

Výkřik.

Ticho. Yvo se zastaví a pak vyrazí prudkým během.

„Neeee!“ zařve Yvo a vytáhne dýku.

„Yvo!“ zašeptá Beau.

„Ochránce!“ vykřikne s nenávistí kněžka. Vytáhne nůž z rány Beaua a on se převalí na bok. Dívá se na Yva jak tam stojí v obklíčení těmi podivnými ženami. „Nemá šanci a já taky.“ Nemá a zavře oči. Mělce dýchá jak každý nádech a výdech mu dělá potíže.

„Náramek je náš! Víš to!“ vykřikne vítězoslavně a zaútočí. Yvo se bezcitně usměje a přehodí si dýku do druhé ruky. V oddílech byl s nožem nejlepší a poté co se stal Ochráncem tak se ještě zlepšil. Bodne a trefí. Vytáhne dýku a nevšímá si ječení kněžky a jak se svíjí na  bezejmeného hrobě.

Čtyři to je hodně velký počet. Stiskne rty. Potřeboval bych malou pomoc, zaprosí znovu, ale odměnou je mu jen tiché mlčení a nenávistné pohledy žen kolem něho kroužících.

„Všechny nemůže zvládnout sestry!“ zahrčí jedna a všechny zaútočí.

Beau se jen dívá na stříbrné záblesky dýk, na rozmazané poohyby žen i Yva. Nic neslyší jako by ty bytosti ani nedýchaly.

„Jsou to lidé? Je Yvo člověkem?“ šeptá si v úžasu a zapomíná na to jak sníh se barví do červena a jak ho rána bolí. Nemůže odtrhnout zrak od nich jak bojují.

Kolik uběhlo? Sekunda, minuta, hodina? Neví. Jen ví, že tohle patří do říše fantazie a kouzel. Jejich tanec smrti a to jak kolem sebe krouží ve fantastickém reji pohybu úhybu výpadu a skoro akrobatických kousku. Dokáže svým okem zachytit jen zlomek toho do tu předvádí.

„Yvo“ zašeptá neslyšitelně. Netuší, že pro Yva je každý zvuk jak výstřel a uslyší ho. Žije a znásobí svoje útoky. Už zbývají dvě. Je unavený, ale ne natolik, aby je nezvládl a neposlal do Anupovy říše stínů. Zrodí se znova a budou proti němu stát nebo proti dalšímu Ochránci, ale jemu je to jedno. Pro něj má cenu jen ta chvíle, která je teď. Teď žije a žije i Beau. Jiná chvíle než tato nemá cenu.

Usměje se. Nebezpečně a chladně. V očích smrt. Oči, které žiji válkou. Hodí dýkou a zásahne. Vítězoslavný smích.

„Zbavil ses posvátné dýky!“ nepodívá se na svou družku, která se svijí bolestí na sněhu a svými nehty drásá zmrzlou hlínu se sněhem.

„Myslíš?“ natáhne ruku k dýce a skočí. Ucítí jak na něho útočí kněžka s nožem a pak ucítí chladný kov stříbra v ruce. Otočí se a jen se dívá jak se nabodává na nůž.

„Neee!“ zachraptí a Yvo se dívá jak ji oči se rozšíří překvapením a pak hrůzným objevem a bolestí. Zavři ty oči šeptá si v duchu a zavře svoje.

Beau se jen dívá jak hází nůž po té ženě a pak jekot a další. Proč proč? Kdo jsi? Yvo! Yvo z ni vstane a dívá se jak po nich nezbylo nic než oblečení. Yvo schová nůž a vstane. Pak se rozeběhne k Beauovi.

Přiklekne k němu a obrátí ho. Žije, ale na jak dlouho? Je to těžká rána a být ve válce, tak se o nic nesnaží. Stáhne si ze sebe košili aniž si všímá mrazu a ovaže ho. Navleče si kabát a vezme ho do náruče. Jde k vchodu ke svému autu.

„Y...“ kašel „... Yvo ... kdo jsi?“ dostane ze sebe Beau a drží ho kolem krku. Vnímá jeho teplo a je mu taková zima. Tak velká zima.

„Psss nemluv“ napomene ho Yvo a přitom rychle jde k autu. Otevře dvířka auta a opatrně Beaua položí na sedadlo, zaklapne dvířka a oběhne auto. Sedne si za volant a za protestu auta vyrazí vpřed. Zná jen jednu nemocnici a to Percy. Je vojenska a je dobrá. Beau to musí přežít. Jeho vrabčáček musí ještě dlouho žít a trápit lidi svými kousky.

Jede a nic nevnímá jen cestu před sebou. Houkačka.

Zastaví a stáhne okénko. Policista.

„Mám raněného, okamžitě mi uvolněte cestu k nemocnici. Hned!“ Co se naučil na vojně bylo nejen zabíjet lidi a poslouchat, ale taky jak správně vydávat rozkazy.

 

Paříž, nemocnice

 

„Ano pane“ řekne jen policista a vrátí se k autu. Něco v tom hlase toho muže, kterého zastavil, ho nutí poslechnout. Zapne maják a jede šílenou rychlosti k nejbližší nemocnici. Auta a všechno v dosahu jim uvolňuji cestu a Yvo se ho drží jako klíště. Policejní auto zabrzdí až před nemocnici a policista vletí dovnitř. „Rychle máme tu pacienta!“ ale to už Yvo vchází celý od krve s Beauem v náručí.

„Doktory a sál! Hned!“ Rozhlédne se kolem sebe. Netečně pozoruje doktory, kapačku pojízdné lůžko a volání sestřiček k doktorům.

„Yvo nechoď!“ Yvo se skloní k němu na pojízdném lůžku a drží ho za ruku.

„Neboj se. Budeš v pořádku. Jsem stejně vynikající ošetřovatelka jako hospodyně.“ Beau se pokusí o úsměv.

„Pane tady nemůžete!“ zabraní mu přísně vypadající sestřička v drdolu a čepečku. Yvo kývne a stojí. Dívá se skleněnýma dveřmi jak ho odvážejí na sál. Otočí se, když nikdo tam není a posadí se na lavičku.

„Pane. Auto musíte přeparkovat.“ Sestřička polkne, když vidí jeho výraz. „Bráníte ve vjezdu sanitkám“ dodá statečně.

„Omouvám se. Přítel“ zašeptá a zvedne se. Musí jít a něco dělat. Nemůže tu tak být a jen čekat. Zbláznil by se. Přeparkuje auto a vrátí se. V umývarně se očisti od té nejhorší krve a vrátí se.

Musí čekat. Nesnáší čekání a navíc porušil zákon Ochránců.

První je vždy Náramek.

Tak zní první a nejdůležitější zákon Ochránců. A on ho porušil. Ted mě být na hřbitově a hledat náramek a on místo toho zachránil Beau. Bude potrestán. Ví to. Neví jaký trest bude, ale zdá se, že náramek je pořád na hřbitově. Možná, že si ho nikdo nevšimne a on se tam zítra vrátí a najde ho.

Jenže škoda byla napácháná. Co má dělat? Má toho dost. Pro něho je Beau stejně tak důležitý jako náramek. Čeká. Neví proč čeká místo, aby šel a hledal, ale čeká a čeká. Slyší minuty jak ubíhají a hodiny jak se vlečou. Co chvilku vstane a dívá se ke dveřím za kterými zmizel Beau.

Co tam tak dlouho dělají? Proč jim to tak trvá? Nakonec si sedne s lokty na stehnech a hlavu skloněnou. Brouká si, aby si zachoval rozum a přitom studuje jednotvárný vzorek na podlaze.

„Pane?“

„Ano sestřičko?“

„Je stabilizovaný, ale zatím nikdo k němu nesmí.“ Yvo ji popadne do náruče až vyjekne. Zatočí s ní a dá ji polibek.

„Uzdraví se. Určitě.“ Postaví ji na zem a pak galantně ji políbí na ruku. „Děkuji moc. Děkuji“ zopakuje a pak pustí její ruku. Odchází z nemocnice. Je ráno, když vyjde ven a náramek je mimo hřbitov.

 

Paříž, dům Beauregarda Langa

 

„Promiň Beau, ale to bude můj trest.“ Nasedne do auta a odjede k domu Beau. Vejde a zplaví ho vzpomínky na krátké žití s jeho láskou? Asi ano, když si balí tašku. Na dně tašky najde balíček z letiště. Odloží ho a pak jde do kuchyně. Naplní pytel jídlem z lednice, které se určitě zkazí.

Otevře dveře a pak si vzpomene. Vběhne do pokoje v kterém nespal a vezme balíček. Přejde do obývacího pokoje a dívá se na stromek. Vydrží až do příchodu Beau. Položí pod něj dárek pod stromeček. Chtěl by mu jich dát statisíce, ale má jen ten jediný.

„Veselé Vánoce Beau.“

Zavře dveře od domů a odpad hodí do popelnice. Podívá se na dům a pak raději bez ohlédnutí odjede.

 

„Alfrede! Alfrede on někam odjíždí.“

„Asi na nákup.“

„Ne má tašku. Takovou cestovní. Možná se pohádali nebo co?“ Paní Simone sedí na stoličce u dalekohledu a dívá se na beaův dům. Alfred s tužkou a s časopisem v ruce něco luští.

 

Paříž, nemocnice

 

„Yvo! Kde je Yvo?“ Beau zachraptí jak ho všechno neuvěřitelně bolí.

„Doktore probudil se“ řekne sestřička. Beau zavře oči. Nemocnice. Pamatuje si to jak ho sem přivezl. Matně, ale byl s ním.

Yvo proč tu nejsi?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Keiro, 28. 1. 2008 12:04)

Mám jeden jediný dotaz. KDE JE SAKRA TEN YVO! Kat! Zlobíš mě. To mi přeci nemůžeš udělat (já vím, že já to dělám pořád, ale ty máš určitě ráda šťastný konce). Prosím, prosím honem další díl, ať se zbavím té netrpělivosti.
Jestli tady ten díl nebude rychle, tak asi prasknu a budou mě ve škole seškrabávat ze zdí. Tak šup, šup čekám a těším se jak malý děcko na Vánoce.

Amatére!

(Nex, 23. 1. 2008 20:40)

(Seeino, jaká JEMNÁ manipulace?!!)

Pevně doufám, -ve tvém vlastním zájmu- že se objeví zničehonic aspoň proroctví ve smyslu, že Náramek prokletý zradou kněžek bude odeklet láskou, že až se jednou stane, že se Ochránce zamiluje do toho, kdo Náramek právě má. No a protože Ochránci jsou imunní proti kráse žen, je logické, že si všichni pozdější vykladači proroctví mysleli, že nemůže být odeklet - žena se nemůže stát Ochránkyní a muž se nemůže zamilovat do muže... Ale TO SE SPLETLI! Takže čekám minimálně toto:
1) Náramek odeklet. Moc a) navždy vyprchá, ale Yva zanechá ve stavu, v jakém je teď - tzn. je skoro stejně starý jako Beau, oba mohou prožít bok po boku spolu celý život a pak spokojeně zemřít b) chrání ty jež se milují => Beau a Yvo budou moci žít ještě celá staletí, když budou chtít
2) a) Kněžky zmizí, poraženy odekletím. Už na Náramek nemají právo. b) Láska která je porazila je očistí, takže dál se o Náramek postarají ony.

Upozornění: Toto NENÍ manipulace; jakákoli podobnost s vyhrožováním je čistě náhodná. Uschovejte tuto zprávu pro případné odvolání.

...

(Danika, 23. 1. 2008 8:31)

T.T já tě zabiju! Takhle to nesmí zkončit!!!! T.T Yvoooooooooo vrať se k Beauovi!!!!!!!! (newím jak se to skloňuje)T.T takový konec nechci!!!!!! Ale musím uznat že to bylo perfektní.

Asi se začnu modlit...

(Tigie, 23. 1. 2008 7:31)

Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi jejich dušičky... Žádný trest! Osobně si to vyřídím s každým, kdo by mu chtěl dávat nějaký trest! I s náramkem! Teď by se měl Beau rychle uzdravit a namířit si to rovnou čarou k Yvovi

kaa-san...

(E..., 22. 1. 2008 21:22)

ne to ne! nemůže odejít, nemůže! *klade důraz na poslední slovo* Q_Q etoo, to mě odrovnalo, takle navečer... ale rychle rychle další díl, honem honem honem, todle nevydržim!

*velké magnety

(Arisawa, 22. 1. 2008 17:42)

OPRAVDU VELKÉ MAGNETY, a dostanou je oba do trenýrek (to je pro upřesnění xD)

auaaaa

(Arisawa, 22. 1. 2008 17:40)

no taaak, tohle je kruté, že ti pošlu dva magnety s opačnou polaritou... G.G

.......

(Mája, 22. 1. 2008 16:14)

Lidičky já se držím *hlasitě zasmrká* Je to nádherné,prosím,prosím ať je ještě pokračování...Vždyť,vždyť...prosím. Chudák Beau,chudák Yvo. Je to přenádherné,moc a moc. Jak to děláš,že si tvé povídky vždy tak oblíbím? :)

! _ !

(Arashinka, 22. 1. 2008 16:03)

Boze boze*zatajil se ji dech* takhle to nemůže skončit,chudáček Beau. V nemocnici a sám.Ne přeci ten trest nemůže být tak krutej,nemůže po nich chtit aby se od sebe odloučili !_! pokráckooo

=DDDDDDDD

(Lirael, 22. 1. 2008 13:44)

Tak to mu říkám bombáááá nejenom napínavý příběh.ale i ryhclé pokračování..co více si přát že??=DDDDDDD jenom doufám že se Yvo vrátí...to by se po něm stýskalo...=((...ale vraátí se že!??!?!?!? =oD

Chjo....

(Seeina, 22. 1. 2008 13:32)

Tak tohle je opravdu, fnuk, opravdu, fnuk, fnuk....smutne.
Jeste smutnjsi by ale bylo kdyby to nepokracovalo dal (snaha o jemnou manipulaci autora:-))