Středověká medicína

Dva proudy středověkého lékařství a jejich vzájemná komunikace

     Středověké lékařství mělo od počátku dva vzájemně komunikující proudy, učený a lidový. Ten učený má svůj počátek v klášterech, při nichž se vyskytovaly špitály a bylinářské zahrady, které vlastnily opisy antických, někdy Araby zprostředkovaných i vlastních arabských a byzantských spisů. Mezi Byzantinci byl cenným tlumočníkem starověkých lékařských znalostí Theophilos (7. stol.) /1*/, z islámských učenců měl vliv především Avicenna (980-1037).  Později se učená medicína přesunula z výhradně církevní půdy na vznikající university, zůstala však určitá řevnivost, jeden z důvodů, proč  středověcí lékaři museli stále obhajovat svou vědu, především před teology. Jejich nejsilnějším argumentem byla přitom uzdravovatelská činnost samotného Krista. Vcelku šlo o přetrvávající spor dvou koncepcí, z nichž jedna (Bernard z Clairvaux) považovala tělo za bezvýznamné a péče nehodné, odvádějící pozornost od duše, která jediná přetrvává a má význam, druhá pak hleděla na tělo jako vzácný Boží výtvor a dar, jež si vedle duše rovněž zaslouží opatrovat a chránit. /2*/ Tento rozpor ovšem nebránil tomu, aby se teolog a lékař spojovali v jedné osobě, jako komu bylo zejm. u význačných českých lékařů Petra z Aspeltu, Havla ze Strahova, Křišťana z Prachatic aj. /3*/.

Pokud jde o proud lidový, měl rovněž prastaré, předkřesťanské kořeny. Značnou iniciativu a vliv tu měly ženy (jimž zůstala i později téměř úplně vyhrazena oblast porodnictví), osoby znalé léčivých sil bylin i živočišných látek, rovněž pak různých pověrečných praktik (amuletů, zaříkávání, rituálů), což mnohdy vedlo k tomu, že jim byla přičítána čarodějná moc. Doklad takových představ a spojení lze nalézt už v Kosmově kronice: „ Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla a přiměla Kouzlem i Osud, by její vůlí se řídil.“ /4*/ Přisuzování takové moci se mohlo stát vědmě či léčiteli osudným. Proti pověrečným léčebným praktikám a jejich vykonavateli, jež „...chtíce lží tělo uzdraviti, ano lež i duši zabijie.“ (Tomáš Štítný 1376) /5*/  vystupovaly u nás reformní proudy křesťanství včetně husitů, kteří kázali různé zaklínače a zažehnávače nemocí nepřipouštět k přijímání. Nicméně vzhledem k nedostatku universitně vzdělaných mediků, značné nedostupnosti a poměrné drahotě jejich  služeb (a nijak velké důvěře k nim, viz. „Mastičkář“ a různé středověké satiry) byli různí „lékaři“ a „lékařky“, jejichž jediným diplomem bylo osvědčení že někoho úspěšně vyléčili, /6*/ různí ranhojiči, lazebníci, apatykáři a kořenářky (včetně početné obce mastičkářů a šarlatánů) nejen tolerováni ale vyhledáváni.

Ani universitně vzdělaní  lékaři výslovně  nezavrhovali tyto lidi, kterým Albík z Uničova říká empirici, protože se opírali o svou (mnohdy dobře a účinně prověřenou) zkušenost. /7*/  Zkušenost byla považována za významnou, dokonce nezbytnou i pro lékařské povolání (Albík z Uničova), zkušenost probouzela důvěru (i receptury v „Lékařských knížkách“ Křišťana z Prachatic často končí ujišťujícím „Zkušeno jest.“). Graduovaní lékaři se ostatně nijak nebránili prověřovat a případně zařazovat do své praxe i spisů účinné lidové receptury. Vedle racionálních  postupů  a léčiv, obsahující někdy dodnes užívané ingredience tak ovšem pronikaly i do knih významných kapacit vrcholného a pozdního středověku praktiky pověrečného rázu, se zřetelnými stopami ještě pohanských představ a magického využívání jmen svatých a křesťanských žehnání.  Příkladem může být „...lékařství proti veliké nemoci svatého Valentína“ (padoucnici) v „Lékařských knížkách“ Křišťana z Prachatic, zahrnující: přesně určený čas rituálu „Ve čtvrtek do slunce...“,  nehty a vlasy nemocného zavázané do šátku, zaříkávání (příběhem sv Valentína), navrtání dosud rostoucího stromu osobou stejného pohlaví jako je chorý a to  přes jeho hlavu, uložení zmíněných částí těla do stromu, který převezme nemoc a uhyne místo něj. /8*/ Mimochodem, čtvrteční časné ráno bylo zřejmě vůbec nejpříhodnější dobou k získávání medicínských  prostředků i léčebným úkonům,  stejně jako některé náboženské svátky. Ve spisech se vyskytují  rovněž prostředky proti nadpřirozeným hrozbám: „Aby můra dítěte nessála“/9*/ dosvědčující obecnější fakt že učení muži doby akceptovali viru v čáry a zásahy zlých mocností.

      Křišťanovy „Lékařské knížky“ mohou však být také dokladem opačného ovlivňování.  V Českých zemích poprvé tu univerzitní vzdělanec píše národním jazykem  přehlednou lékařskou příručku, určenou i neučeným lidem k svépomoci, snažící se držet dostupných prostředků, ale zavádějící do obecnějšího povědomí i mnohé neobvyklejší a  cizokrajné ingredience (zejm. pryskyřice z exotických stromů)  pro ty, kteří mají přístup alespoň k lékárně „...to vše najdeš v apatéce...“ /10*/ .               

Vyléčení z Boží milosti

     Vedle až magického využívání křesťanských symbolů, jmen světců, žehnání a částí modliteb, posvěcených předmětů (či prostě předmětů jež přišly do styku s posvátnem: „vezmi lilium kteréž v kostele na oltáři stálo...“/11*/  užívaly se ve středověku i pravověrnější způsoby dosažení zdraví prostřednictvím Boží milosti. Moc léčit byla známkou svatosti, jedním z projevů svěcení u držitelů církevních úřadů, ale i u pomazaných světských vládců. /12*/  Léčebná moc byla připisována relikviím, cestou (někdy i poslední nadějí) k získání zdraví byly pouti na svatá místa vykonané buď samotným chorým  nebo v zastoupení. Pomoci mohly i památky přinášené z poutí, jako v tomto léku proti nepřestávající menstruaci: „Vezmi rybí skořepiny, ježto pútníci od svatého Jakuba přinášejí, ty spal na prach a dávej píti s vodou a přestaneť ihned.“ /13*/  O zdraví bylo lze prosit v motlitbách, krom Boha samého tu měli velkou kompetenci svatí, jež drželi patronát nad léčením určitých druhů nemocí (14 svatých pomocníků) a kteří byli s určitou chorobou spojováni proto, že jí za života trpěli (případ sv. Valentina), nebo symboličtěji způsobem své mučednické smrti, či jinak. I samotní lékaři měli své patrony, sv. Kosmu a Damiana. /viz: 14*/

Medicína na universitě

   Od 13 století byli lékaři vzděláváni na universitách, zakládaných v Itálii a v západní Evropě. /15*/   (Bologna 12/13 stol, Paříž 1215, Montpellier 1289, Praha 1348, Krakov 1364, Vídeň 1365...)   Budoucí medicus musel nejprve projít nižším všeobecným vzděláním na artistické fakultě, kde se vyučovalo „septem artes liberales“ (sedmero svobodných umění), dělící se na trivium ( gramatika, dialektika, rétorika) a quadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie a musika). Medicína pak měla místo na  vyšším stupni vedle teologie a práv, toto místo však musela (zejména vůči teologii) stále obhajovat /16*/ : „Medicína je mezi uměními přeslavná a byla stvořena samotným Nejvyšším. Je to umění samo o sobě plné moudrosti a rozumu, jehož znalost je drahocenná pro tělo i duši každého smrtelníka. Všichni moudří by si měli cenit a prokazovat jí úctu, jak učil Kristus.“ (Arnoldus z Villanovy)/ččs 314)  nebo: „Lékař je přítelem přírody, vyhání nečistoty z těla a navrací mu zdraví tehdy, kdy gramatika mlčí, logika nediskutuje a teologie je v nečinnosti.“ (promoční? přednáška neznámého studenta)   Na lékařské fakultě se student učil doctrině, znalosti starých i novějších autorit. Těmi byli  řecký lékař Hippokratés (460-380 př.n.l.), především pak z něj vycházející  Galénos (129-200?)- lékař Marka Aurelia, z Arabů zejména Avicenna (980-1037) a Rhazes (?) a jiní význační lékaři. /17*/

    Na škole také budoucí medicus načerpal množství praktických znalostí ohledně tehdejších představ o složení lidského těla a lidské povaze, příznacích nemocí a jejich průběhu, léčivých a škodlivých účincích rostlin a jiných léčebných látek, o způsobu vyrábění léků aj. Přednášky, stejně jako některé odborné spisy zpravidla  rozebíraly nemoci těla v pořadí od hlavy, která „jest oud ze všech uduov vrchní“ // doslova k patě, dále se probíraly speciálně choroby, které zachvacovaly celé tělo nebo kteroukoli část, zranění a choroby nakažlivé včetně malomocenství a moru. Lékaři se zabývali i specifickými nemocemi žen a dětí,  oblast samotného porodu však zůstávala v rukou porodních bab.  U jednotlivých chorob byly předmětem zájmu a studia příčiny, příznaky, léčba a prognóza /ččs 313-314./

    Z věd, které absolvoval na nižší artistické fakultě  byly studentu medicíny užitečnými především astronomie -astrologie a rétorika. Frekventované spojení astronomie a medicíny jako hlavních a preferovaných oborů se objevuje u řady význačných vzdělanců. (Havel ze Strahova , Jan Ondřejův zvaný Šindel, Křišťan z Prachatic, Jan z Borotína, z cizinců např.  Prosdocimus de Beldomandi) /*39/

Panovalo přesvědčení, o vlivu kosmických dějů na lidské tělo, například  mínění, že jednotlivá znamení zvěrokruhu ovládají určité jeho části. Zde je výčet, vykazující místy pozoruhodnou logiku::

Dvanáct je znamení, jež září nebeskou bání,

a lidské pokolení má tělo v souladu s ní.

Hlavu i s obličejem má totiž na starost Skopec,

 hrdlo a šíje, to je zas dávná doména Býka

ruce až po ramena se k povaze Blíženců hodí.

Vše, čím je typický Rak, chová ve svém hájemství hruď.

Žaludku pánem je Lev a tentýž i ledvinám vládne,

zatímco v oblasti střev se snaží Panna mít vliv.

Pod vlivem znamení Vah jsou obě hýždě i boky,

řiť a též přirození má ve svém područí Štír.

Další v pořadí je Střelec, jenž ovládá stehna,

pak přijde Kozorožec, jenž řídí působnost kolen,

v područí Vodnářově se obě holeně drží

a konečně chodidel pár je zrcadlem znamení Ryb.   

 ( Verše z „De  sanquinis minucione“ Křištana z Prachatic) /21*/  Nemyslitelné bez astronomických a astrologických znalostí byly takové výkony jako přikládání baněk, nebo pouštění krve. Je-li možná svobodná volba má se vybrat doba a hodina pro puštění krve  mimo jiné: „podle postavení a aspektu měsíce a dalších šesti planet ve dvanácti nebeských znameních, což je záležitostí astronomů“ /22*//  K tomuto účelu byly vytvářeny tzv. minuce,  zvláštní kalendáře pro pouštění žilou s astrologickými předpověďmi. /23*/

      Schopnost logického rozebrání problému a elegantní sofistické argumentace získaná studiem rétoriky přišla studentu medicíny vhod v budoucím jednání s pacienty, už na universitě  pak při disputacích a zvláště při závěrečné přednášce ve vysokém zdobném stylu, protkaném řečnickými ozdobami a citacemi, jako důkazy sečtělosti. I tato demonstrace způsobilosti byla nutná k získání gradu. /24*/.

Lékařská literatura a herbáře

      Výsostným jazykem středověké lékařské literatury byla latina. Od 12 století se vzácně objevují spisy  v národních jazycích, francouzštině a německých dialektech, které však nebyly určeny graduovaným lékařům, nýbrž nižším léčebným řemeslům. /25*/ V českém okruhu je v tomto smyslu průkopnickým dílo „Lékařské knížky“ Křišťana z Prachatic, určené pro široké vrstvy, včetně níže postavených gramotných lidí: „Poněvadž mnozí lidé vzdálení souc od apaték a chudší nákladuov nemají, ani líkařuo užiti z milosti k potřebě své nemohou...“ /26*/ Jelikož přirozeně v češtině ještě neexistovalo ustálené odborné názvosloví chorob a léčebných prostředků (natož aby je laici znali) také Křišťan v pojmenování kolísá : med, stred, strdí , nebo jich uvádí pro jistotu více najednou: „... proti vozhřivici aneb proti rémě anebo proti šnubě.“ (všechno rýma) /27*/  Jinak byly česky psané lékařské knihy spíše záležitostí pozdější doby poděbradské. /28, 29*/.  Po obsahové stránce byla díla vesměs kompiláty: („Lékařské knížky z mnohých knih líkařských vybrané...“) více či méně svědomitě odkazující na zdroje a naopak na vlastní zkušenosti autora, včetně názvů jím vypracovaných medikamentů: „Opět proti témuž mistra Křišťanuo lék.“  /30, 31*/  Jako u jiných středověkých prací se spíše než objevnost cenila prověřenost a odkazy na autority posilovaly důvěru: „Svědek - Avicenna.“ /32*/ Pokud jde o literární formu, středověk měl propustnější hranici mezi literaturou naučnou a krásnou. Tak se objevují  vedle zkratkovitých účelových formulací básnické metafory a podobenství, /33*/ k mnemotechnickému zapamatování důležitých poznatků a pouček napomáhají  verše, věrohodnost podporují svědectví v podobě epických příběhů, někdy spojených s význačnou osobností. 

     Specificky středověkou  lékařskou literaturou osobnějšího rázu  byla consilia, písemné rady udělované především vzdálenějším pacientům, u nichž byla diagnóza již jistá. Přestože se týkaly určité osoby v určitém stadiu choroby, při práci na nich se bralo v úvahu rozšíření mezi trpícími stejnou chorobou. Literárně (artistickou fakultou) vzdělaný lékař si proto dal práci s jejich stavbou, se stylem přístupným laikům a přitom „na úrovni“ a neopomněl se blýsknout svou učeností a sečtělostí. /34*/. Ještě osobnější byla regimina, často velmi individuální návody na dobrou životosprávu, jež rovněž prezentovala lékařovy schopnosti a získávala mu přízeň vlivných adresátů. /35*/ Obecnější regimina mohla být součástí lékařského spisu, jako v případě Křišťanových „Lékařských knížek, kde je jich dokonce několik“: „Regiment, to jest zpráva tato tobě ukáže vejslovně, sa zdráv, kterak své zdraví opatrovati máš.“ /36*/

     Zvláštním typem lékařské literatury byly výše zmíněné minuce a  herbáře,  jejichž vytváření mělo medicínskou, nikoli botanickou motivaci. Soustředily se na především na léčivky a jedy a popisovaly jejich medicínské využití. I tyto rostliny podle tehdejších představ podléhaly kosmickým vlivům. Snad první latinsky psaný herbář českého původu sepsal Křišťan z Prachatic, předcházely mu české glosy v herbářích cizích a Kalaretovy slovníky, převádějící (nejen botanické) názvosloví. /37*/

Pojetí zdraví a nemoci, života a smrti.  Prevence a příčiny nemocí

    Středověcí lékaři rozlišovali dvojí druh zakončení lidského  života, jeden zákonitý, Bohem vyměřený a nezměnitelný, „...cíl přirozený přes který dále sáhnouti nemuož.“ /38*/ druhý pak náhodný, nepřirozený, násilný, jež je možné oddálit či zvrátit (ryze středověkým obrazem je soudní spor v němž lékař hájí život proti smrti, příznaky příčiny a léčba jsou svědky) /39*/  Dobrým dokladem o představách spojených s životem, jeho délkou smrtí přirozenou a nepřirozenou a možností jejího oddálení je Křišťanova metafora s lampou: „Ta lampa když jest v dobrou zpuosobu a míru, (požadavek uměřenosti!) knot v ní zpuosoben tak dlouho hoří, dokudž knot a olej stačí, bez jiné překážky. A když knot a olej dohoří, tehdy lampa zhasne. (přirozený konec -cíl) ...neboť se přihází,  že olej přesáhne míru knotu hořícího (neskromnost v jídle pití a jiných slastech) ...takž knot utone v oleji a zhasne... Někdy také bude knot velmi veliký, hoře tak, že oleje nemaje, pokrmu, brzo zhasne. Někdy vítr lampu uhasí, (nemoc z vnějších příčin, zlého povětří, mor aj.) někdy kámen nebo jiná věc některá lampu zhasí, (násilná smrt) takže svého hoření nedokoná, ale před cílem (Bohem) uloženým zhasne.“ /40*/- a tedy ani nestihne splnit všechny Bohem dané úkoly. Proto je i z křesťanského hlediska dobré o tělo, jakkoli hříšné a pomíjející, dbát. I středověcí lidé měli zájem na délce a kvalitě svého života a středověcí lékaři se mnohem horlivěji než dnes věnovali prevenci. Při množství a frekvenci hrozeb, jež tehdy útočily na zdraví člověka si i zdravé tělo zasloužilo obezřetnou péči a ohled. Důkazem tohoto úsilí jsou již zmíněná regimina, dávající často velmi podrobný návod na správný způsob života individuálně rozlišený  podle letory, věku, pohlaví, stavu, roční doby, podnebí aj. 

     Tyto rady se týkaly na prvním místě  povětří, které bylo posuzováno co možná příčina mnoha chorob (včetně moru) „Jest-liť povětří zlé, ...jakoť velmi horké, velmi smrduté, velmi smrduté, jest-liť jedovaté, brzoť tě umoří.“ Jako příčiny takového zkaženého vzduchu se ještě v pozdně středověkých dílech objevují příklady s draky, jeho šíření i do zdravých míst napomáhají „...zlí planétové, ...jako Mars nebo Saturnus.“, ale vedle nich jsou popisovány už zcela racionální příčiny v podobě hnijících mršin a nepohřbených těl po válce (že by vliv Marsu?), viselců na šibenici a vůbec nebezpečných „smraduov“ od nichž by „...slušelo čisté město míti...“! /41*/ Nemohl li se člověk špatnému vzduchu ne městech vyhnout, mohl se bránit různými aromatickými látkami, ale i jinými prostředky: „Protož kdo chceš ten smrad od sebe zapuditi, drž oman nebo cicvár v ustech pod jazykem rozžije jej.“ /42*/

     Značná pozornost se věnovala jídlu a pití, (jež rovněž platilo za lék) /43*/ zejména pak jeho uměřenosti, člověk je neměl užívat „...k své rozkoši tělesné, nebo z obyčeje.“, měl vstát od stolu „...maje ještě dobrou chuť k jidlu, jsa chuten, lehek a čerstev.“ /44*/  Ani přílišný půst se nedoporučoval „...neb člověčí krev, která má krmě uvařiti a připraviti ku požití, ta svým přirozeným horkem sama se pálí a umenšuje...“/45*/ Vhodné jsou ty „krmě... ježto krev dobrou dělají, ježto málo kalu ostaví...“  jako „maso mladé“ zejména u červeného , lépe však masa bílá , drůbež, (ale třeba i maso veveřice!)  ryby „...nové, s malými lupinami, neb bodlivé jako okounové anebo štiky...“ /46*/ Ze zeleniny zejména byly přikládány dobré preventivní účinky zejména ředkvi, cibuli a česneku, bylo však třeba dbát aby příliš nedráždila, opatrnost si žádalo i ovoce, které „..po krmích muož hrýsti, avšak skrovně, aneb s chlebem.“ /47*/ Záleželo též na ročním období, na principu kontrastu: „V létě studené krmě a v zimě horké slušeji nasytiti žaludek.“/48*/  Mezi dvěma jídly bylo vhodné udělat si „truňk“, pít pak „víno nesilné“ kvalitní, příliš silné škodí, zejména „když jich člověk mnoho pí, neb na čtitrobu“ (nalačno) Když už se člověk opije, nemá na to jíst „...leč by se mu velmi chtělo.“ /49*/ Soudilo se, že člověk nemá ve výběru stravy pomíjet „hlas těla“ ač může být v nesouladu s obecnými doporučeními. /50*/ V každém případě: „A jídlo i pití buď čisté a upravené, to dovařené, dopečené.“ a člověk má „...jísti a píti v dobré mysli.“/51*/

    Už středověcí lékaři si uvědomovali potřebu pohybu (práce) neboť „...v prázdnosti lenivé ...mokrostí zlých mnoho v tělo nabírá se.“ Pohyb ovšem měl být přiměřený věku, tělesnému stavu a situaci, například po jídle ano, ale ne hned, - a málo „aby se krmě v žaludku ssadily/52*/. Podrobné instrukce se týkají i spánku: „...nespi o poledni, leč málo prolační. A vždy prvé sen buď na pravé straně a potom, líbí-li se, muožeš se na levou stranu obrátiti, ale vznak jest nezdravo spáti...“  Vhodná míra spánku je individuální: „...podlé jídla a pití většího neb menšího a podlé přirození každého.“  Před spaním má člověk „...svléci neb spustiti z mysli všecka těžká myšlení...“ /53*/        

       I když do vzniku psychologie jako vědy a specializace bylo ještě propastně daleko, už středověcí lékaři si byli vědomi významu psychického stavu člověka, měli zkušenost i s příznaky deprese: V myšlení pak těžkém a dlouhém a bázni smysla lidé pozbývají a v jakous mysl cizí upadají. Onen dí, že hlavy nemá onen dí, že jest dávno umřel a tak dále.“  /55*/  Nemoci duše figurovaly v povědomí a spisech středověkých lékařů jakožto různé formy melancholie, která se koncem středověku stala v určitých vrstvách zřejmě módní: Albík z Uničova o ní píše jako o nově vzniklé chorobě postihující hlavně ženy z vyšších vrstev, které se velmi postí. Kromě fyzického léčení dietou s podporou kvalitního vína se myslelo i na vysloveně „psychologickou“ pomoc, dlouhými hovory s lékařem a okolím, izolováním od špatných zpráv, harmonickým prostředím s léčivými účinky barev (zejména zelená a bílá) a povzbuzujícími estetickými zážitky (hudba, divadlo). /55*/ . Pro léčení obecně důležitá byla celková povaha člověka přikládaná co výsledek  především působení čtyř tělesných šťáv /56*/ a jejich živelným vlastnostem: „...krev, což jest podle Avicenny šťáva horká a vlhká... Flegma (hlen) pak, což se šťáva studená a vlhká... Cholera, (žlutá žluč)  což je horká, suchá a řídká šťaáva jasně červené barvy .. Melancholie, (černá žluč) neboli černá cholera je šťáva studená a suchá...“   /57*/  Moc nad charakterem člověka byla připisována i vlivům kosmickým, respektive astrologickým: „ Prasince měsíce... Dítě narozené spravedlivé, mocné a silné bude. (jak by ne, když se slaví narození Páně!) Slunce pod Střelcem...“  /58*/. Obecně podle návodů regimin, se měl člověk varovat negativních emocí, hněvu (s výjimkou spravedlivého), tesknosti, těžkomyslnosti a úzkosti, /59*/ ale i přílišné radosti, „neb velkým veselím srdce se otevře a duše vystoupí.“/60*/ Zkrátka všeho s mírou.

    Ambivalentní byl vztah k lázni, sice byla významnou součástí mnoha léčebných terapií, ale lázeň příliš častá, příliš horká, vyhledávaná pro rozkoš stála vysoko v hierarchii předpokládaných příčin nemocí. Zejména v kombinaci s alkoholem je vražedná, ale i konzumace jiných neřestí v lázni může přinést škodu: „...od přílišného chvostání v lázni, ...kdož se vínem opí po lázni neb před lázní,...kdož v lázni nebo jinde v horce z ženou mnoho léže.“ může dostat „suchotiny“ /61*/ Častému spojení lázeň -smilstvo se nelze divit při charakteru středověkých lázní, kde se často koupali s muži s ženami pohromadě, nebo byly k dispozici spoře oděné lazebnice, servírující ještě i jiné nezdravé občerstvení - pokrm a víno. /62*/ Obezřelého užívání lázně se týkala řada podrobných doporučení, především bylo třeba vyhledat vhodný čas, a to i období roku: „Července měsíce počištění, krve pouštění, lázně ...se vyvaruoj.“´/63*/   Ale i činností před a po lázni a jiných okolností se týkala (někdy si vzájemně odporující), vždy však důtklivá nařízení: „...ani brzo po lázni jísti, neb žaludek v lázni svou přirozenou horkost ztratí. Jest také v nové lázni nezdravo mýti.“ „Také se ve mnohých lázních nemýti, neb se od toho rozličná nemoc stává.“  Velmi moudře zní doporučení: „... aby se s lidmi mornými spolu nemyl, ...ani snimi v jednom  pokoji uzkém byl. A pak-li by byl, ale měj něco vonného před sebů.“ /64*/ Středověcí lékaři si byli vědomi nakažlivosti nejen moru, ale mnohých nemocí. Za účinnou obranu proti nákaze, stejně jako proti povětří zkaženému se považovaly především vonné látky. Krom nákazy (například syfilis) /viz: 65*/ mohl člověk v lázni přijít i k specifickému úrazu: „Kohož v lázni zlejí (opaří?), vezmi rmen žabí...“ /66*/

      Také „smilství“ se považovalo za příčinu mnoha obtíží, zvláště v kombinaci s vínem či horkem. Například „závrat“ hlavy může být „...od velikého pití silného vína, kdož k tomu rozkoš má v smilství, neb smilství jest zemdlení ouduov všech.“  „Dnu mrtvou“ může člověk dostat „...ježto činí smilstvo přes moc.“/67*/  Některé dobové představy o hrozbách, jež s sebou nese sex  jsou vskutku pozoruhodné například, že škodí očím, když se člověk věnuje psaní  po sexuálním aktu (nebo po koupeli)./68*/ Navzdory mnoha výstrahám, směřujícím však zejména proti nestřídmosti ve „smilství“ a špatným návykům, bylo myšlení středověkých lékařů v otázce sexu někdy překvapivě nepředpojaté a progresivní. Zejména ve věci žádoucího zplození potomka se angažovali radami a recepty, dokumentujícími velmi „nestředověké“ smýšlení, neváhali dávat doporučení  pro zvýšení nejen potence, ale  potěšení ze sexu a to jak pro muže, tak i pro ženy! Soulož byla dokonce považována za jeden z prostředků  tolik zdůrazňované očisty těla od nadbytečných látek, které by zadržené mohly v těle „hnít“. /69*/

     Důraz (i preventivní) na toto pročišťování  odchodem zlých, jedovatých, či nebezpečně zadržovaných, kumulujících se látek byl neobyčejný, ať šlo o vyměšování, ženskou  menstruaci, pouštění žilou,   ale třeba i zvracení a hemeroidy! ať odcházela tekutina z otoků, hnis, pot, rýma, výtoky či jiné výměšky. /70*/ Dokladem může být pozoruhodná pasáž rady člověku jemuž se „provalují“ nohy: „ Ale věz, že všechen neduh, ježto je v člověku, rád se těhne k té ráně a tudy sobě průduch činí. Protož když se noha navrátí k svému masu, až jedno malá dírka ostane, jako by vřetenem pšil, nechejž té ranky tak, ať nezacelí. ...Nebo jakž by koli všechna rána zacelela, tak by nečistota, ještoť jest ze všeho života obrátila se k té ráně, a tak by se obrátila v život k srdci. Takť by byla hotová smrt.“ /71*/

    Středověké reálie dokreslují takové příčiny újmy na zdraví nebo úrazy jako „když koho myš německá (krysa?)  na tvář zeští...“(pomočí) , nebo „když komu v ucho vleze škvor“ dokládající dobovou úroveň bydlení a hygieny: „Proti svrabu.“ Dobové nedostatky ve výživě, příběhy jako: „Potom slyše to jedno kníže, ...který měl dceru volovatou...“ (měla vole z nedostatku jódu) Mnohé zmínky dokládají i povahu společnosti: „...kdo by byl zmučen...“ či „Proti jedu a trávení.“ /72*/

Určování diagnózy a prognózy

     K  správnému určení příčiny a povahy choroby, na němž závisela další léčba, měl středověký lékař za nástroj svých pět smyslů: Zrak -sledování chorobných změn,  hlavně v tváři, pozorování očí, barvy pleti, jazyka, hrdla, vzhledu ran, výměšků aj. Sluch - podrobné vyptávání se nemocného i jeho okolí za použití řečnického umění klást otázky, získaného na artistické fakultě, sepsání anamnézy. Naslouchání tlukotu srdce.  Hmat -nahmatání pulsu, prohmatání břicha, rukou a nohou, jejich měkkosti či tuhosti, teploty aj. Čich a chuť - prozkoumání, včetně chutnání jazykem pacientova potu, moči, případně i stolice co do pachu a příchutě (hořkost sladkost aj.) jež jsou důležitými signály. Zejména podrobně studovaná nauka o pulsu a moči  byla pro středověkého lékaře základem pro získání neobyčejně bohatých a přesných informací k určení diagnózy. /73*/ Krom příznaků chorob bylo třeba rozeznat i známky zlepšení, nebo naopak neblahého vývoje. Středověký lékař, jehož každý nezdar ohrožoval na dobré pověsti, případně i na vlastním zdraví a životě byl na správné prognóze velmi závislý. Tak i lékařské spisy obsahují podrobně vypsaná „znamení k zdraví či k smrti“, někdy zaštítěná autoritou: „...znamení sepsané od mistra Galiena o témž.“ /74*/  Některá mají povahu experimentu, předpokládajícího analogii mezi lidským tělem a jinými součástmi živé přírody: „...vezmi nemocného vodu, ješto k světu pustí, (moč) vlejž tu vodu na zelenou trávu nebo na kopřivu. Zuostane-liť zelená, tehdyť ostane živ, pakliť uschne neb uvadne, tehdyť umře.“ Jiná usuzovala i podle psychického stavu a projevů pacienta: „...dí jemu: „Kterak se máš?“, dí-liť nemocný: „Dobře“, tehdy jest dobré znamení. Pakliť dí: „Zle“ a obrátí se od lékaře, toť zlé znamení.“ /75*/ někdy s pověrečným nádechem: „Pakli nemocný tu hlavu položí, kde má nohama ležeti, ten zajisté umře.“ /76*/ Většina jich však vycházela ze vzhledu nemocného (zejména jeho tváře) a tělesných signálů: „Také když nemocnému krev z nosa teče, dobré jest znamení.“/77*/

Praxe lékaře

     Pokud jde o místo léčení, jedním z nich byl i špitál, /78*/ jež plnil zároveň funkci starobince a chudobince, či útočiště pro poutníky, kde se jim rovněž dostalo nutného ošetření. Graduovaný lékař tu nejspíše zastoupil (pokud jím sám nebyl) v léčení zkušeného člena zakládajícího řádu či jiného empirika. Špitály krom řádových bratrstev zakládali i bohatí měšťané a jejich velikost či úroveň vybavení byla různá, místy i dosti vysoká. Potřebných bylo tolik, že někdy museli dva pacienti sdílet jedno lůžko /79*/  Úloha leprosárií byla krom zaopatřovací především karanténní (spolupůsobení strachu a křesťanského  milosrdenství) / lepra viz: 80*/.  V „Lékařských knížkách Křišťana z Prachatic se sice objevují recepty typu: „Kterej člověk vnitř je malomocnej, vezmi červeného benediktu a požívej jeho často, jakžť se zdá.“ /81*/ otázka ovšem je, jak širokým pojmem je tu malomocenství, (například slovo mor se užívalo pro každou větší epidemii). /mor viz: 82*/  Vcelku však lepra platila za strašlivý a nezvratný osud. A byl to lékař, který posuzoval příznaky  u nemocného „podezřelého“ z této  nakažlivé choroby a vynášel rozsudek, jím mohlo být doživotní pomalé odumírání v izolaci, nebo naopak „omilostnění“, návrat mezi živé: „...já, Havel ze Strahova, kanovník kostela Pražského a Boleslavského, jsem na žádost F., měšťana města Domažlic a jeho přátel,  tohoto s veškerou péčí a starostlivostí  ...prohlédl, dokonce jsem ho prozkoumal i při jasném světle slunce, a jeho celé tělo pečlivě zrakem, poklepem i čichem  vyšetřil, a nenalezl jsem na něm žádnou známku jakékoliv nákazy leprou, ...“  zní část jednoho z dochovaných posudků. /viz příznaky lepry 83*/

     Pokud jde o soukromou praxi lékaře, prameny nezmiňují ordinace či kabinety, ale pravděpodobně  nemocní někdy docházeli do domu lékaře. /84*/  Jsou jisté doklady  o nápisech s lékařskými poučkami na stěně domu  Křišťana z  Prachatic, jež měly asi posilovat důvěru návštěvníků v jeho kompetenci a snad i působit jako reklama. /85*/. Nejčastějším dějištěm léčebných zákroků bylo ovšem obydlí nemocného.  O žádoucí četnosti návštěv a jejich účelu mluví latinský spis z okruhu Pražské university před 1422: „...aby nemocného, je-li v nebezpečí, navštěvoval ráno, v poledne a večer. Ráno kvůli moči a stolici, aby viděl barvu i podstatu dříve, než se zkazí. A aby zároveň předepsal nemocnému stravu kvůli předcházení nebezpečím. V poledne ...aby viděl, jak se vyvíjí povaha choroby. Před nocí ...aby předepsal uspávací prostředky, léky a ranní pokrm....“ /86*/

    Lékař musel umět nejen předepsat (už tehdy existovaly apatyky) ale i vyrábět léky, přezkoumávat účinnost osvědčených (např. lidových léků) a sám  vyzkoumat  léky s novým, jím vytvořeným složením, jež ponesou jeho jméno: „...Mistra Křišťanuo lék.“  nebo: „Kněžská sůl podle Mistra Albíka“ /87*,88*/  Důsledně oddělit profesi lékaře a lékárníka (aby se zabránilo nepoctivému obohacování a šarlatánství) se v Říši snažil Fridrich II. /89*/  Krom apatyky jako zdroje míval lékař kontakty s kořenářkami a jinými prostšími lidmi, kteří pro něj získávali léčebné látky z živé a neživé přírody.

Formy a složení léků

     Léky měly ve středověku velmi rozmanité podoby, z nichž některé by člověk běžně považoval až za vynález mnohem pozdější doby: masti, kapky, pilulky!, prášky, oleje, octy, náplasti, obklady, aj. /90*/ Ale třeba i kaše, jež se co srozumitelná, snadno zhotovitelná forma léku často objevuje v „Lékařských knížkách,“ určených krom jiné laikům: „Proti bolesti hlavy, který člověk rozum potratí. Vezmi vlaské vořechy,  též i také jalovce, rozetři polní kmín, přičiň medu, vsyp v to mouku vysušenou jaré rži (z jarní setby); vařiž varmuži. (kaši) Jeziž ráno a večer.“/91*/  Také způsoby aplikace medikamentů byly různé, krom  užívání vnitřně a potírání přesně určených míst (například „židovin“ -skrání, a čela) se někdy doporučovalo  lékem  se omývat: „Item bukvici, když ji kdo vaří u víně nebo u voctě a hlavu jí zmyje,...“ (proti bolesti) /92*/  Jindy se lék vdechoval: „Vezmi zázvor a routu s octem silným, zetra spolu přičiň k chřípím nosovým.“/93*/ (O víře v ochranný účinek vonných látek výše.) Někdy se sáčky s bylinami také kladly pod polštář. Častou formou léčby byly obklady, zábaly a velmi různé druhy lázně: „Učiň sobě lázni suchou.“  (proti jedu) /94*/ Obvyklé bylo rovněž napařování, pára z horké léčebné směsi se vpouštěla především do různých otvorů těla: „Proti žábě (otoku) v hrdle. Vezmi kožku spodní bzovou a přistav k ohni u vodě a přikrej pokličků - ať má svrchu díru ... a když dobře povře, púštěj sobě tou dírkú páru v ousta.“ /95*/  nebo: „Které žene se hne matka (děloha) s místa, vezmi lebédku a chvůji jedlovů a tříslo koželužské nemočené ...A to vař u vodě, a nad tím seď, ať by pára v tě šla.“ /96*/  Trochu zvláštně působí představa, že lze přijímat lék pohledem: „Vezmi kolomasti čisté v střípek a vzhlédej se v ní často. Spomáhať.“ (proti „žloutenici“) /97*/

Někdy postačilo mít lék u sebe, nebo přivěšený k určité části těla (zejména u nerostů, drahých kamenů aj.) /98*/

    Mezi ingrediencemi léků dominovaly rostlinné látky (úroveň znalosti jejich léčebných účinků byla mnohem vyšší než dnes) části bylin, keřů a stromů. (u těch posledních šlo zejména o kůru a pryskyřici). V apatéce byly k mání i pryskyřice z exotických rostlin, například „galbán“, silně páchnoucí pryskyřice z Persie, „serapium armoniacum“, pryskyřice z šaku amoniakového, či „mastix“, pryskyřice z pistáciových stromů. /99*/  Ty se užívaly především do mastí.  Také ovoce, mezi ním některé cizokrajné  (fíky), nebo pecky („břeskvové“) byly součástí léků a přirozeně koření, ať dostupnější (šalvěj, kmín, máta -  „polej“ aj.) nebo vzácnější a dražší (skořice, pepř, šafrán aj.). Vynechány nebyly ani houby: „Vezmi tu houbu, jež zove pýchavka...“  /100*/ Léčebné účinky se přikládaly i obilí a mouce (zejména z jarní setby), v receptech se častěji objevuje ječmen, někdy žito aj.. Široce využívanou přísadou do léků nejrůznějšího druhu a účelu  byly  ocet a med. Z medu a rozličných bylin se skládal také tzv. dryák, považovaný za všelék: „Mistr Galienus pokládá jej ke všem nemocem, že všecky staré neduhy opravuje a zvláště proti jedom hadovým se hodí a proti nedostatku smysla, prospěšen jest mozku, srdci, plícem, žaludku posilňuje a všecko tělo opravuje.“ /101*/ Pro chudé tuto roli zastupoval česnek.Také používané oleje byly rozličné včetně („dřevěného“ a „cihlového“?) Frekventovanou součástí léčebných prostředků bylo víno, někdy pivo, Křišťan z Prachatic v „Lékařských knížkách“ popisuje široké účinky „vína páleného“ (pálenky) /102*/

    Z látek živočišného původu převažovaly vejce (především bílek) mléko (zvláště lidské)  - tyto látky mohly mít i magický podtext vzhledem k takovým souvislostem jako (znovu) zrození a mateřství. Zejména v mastech a kaších se často užívalo sádlo (hlavně vepřové), jinde i morek zvířat, jejich maso, kůže (zejm. psí) srst (zaječí) aj. Někdy se brala zvířata celá: „Vezmi kočku celou a tu vlož v hus a pec ji s tou kočkou. A ten tuk, což z té kočky vykape, schovej.“ (na mazání) / 103*/, často živá: „...Item holoubě holé na pupek uvaž, nahoru hlavou, potom druhého dne uváže druhé, nosiž též. Ažť umře, přestaneť,...“ (žloutenice) /104*/  K zvláštním prostředkům živočišného původu, objevujícím se v léčebných receptech  patří „kámen z hlavy hadové“ - drakonit, kůstka, spojující  u ještěrů čelist s lebkou (proti vodnatelnosti)  a  „bobrový stroj“, výměšek žláz mezi řití a pohlavními orgány bobra. /105*/ Ale užívaly se i jiné výměšky, zvířecí (krev, lejna „hnůj“) i lidské, (menstruační krev, výkaly, moč) „Proti vodnému teleti. (vodnatelnosti) Vezmi lejno dítěte, kteréž kojí ještě mátě, a směs je s pivem a s bylinami novými a vonnými ...a dej píti nemocnému.“ /106*/  I jiné recepty málo dbají na jemnocit a doslova zavání živočišnou svépomocí: „Také přestává, když voní k střevíci, když se zzuješ.“ (rýma)  či „Kdo má opar v ustech, vezmi roušku a utírej sobě nos a tím maž sobě. Toť jest jisté, ačkoli ohavné.“ přiznává alespoň lékař. /107*/  Lidské moči ( nejlépe vlastní) se zřejmě připisoval i dezinfekční účinek: „...kohož vzteklý pes ukousne, hned tu ránu zmej močem svým.“ /108*/ Dobovými dezinfekcemi byly jistě víno a vinný ocet, užívaly se dokonce k čištění podlah a předmětů při epidemiích. /109*/. Konzervační účinky „vína páleného“ popisuje mistr Křišťan: „Také kdož umyje jim umrlé tělo, dlouho neshnije, aniž bude snadně smrděti. Také maso nebo ryby když jim zmyješ, dlouho bude trvati.“ /110*/  (Konzervace mrtvých, zejména význačných osob, které zahynuly v cizině, byla velkým problémem, neboť mumifikace byla zapomenuta. V rannějším středověku se někdy  ze zoufalství sahalo k vaření mrtvol, které posléze zakázal papež Bonifác VIII.) /111*/

      Mezi dobovými léčebnými prostředky nerostného původu patřily například hlína (zejména hlína z pece), kovy, drahé i jiné, včetně jedovatých (přede všemi rtuť -“rtut, tutí“; olovnatá běloba „plevejs“se objevuje ve složení masti /112*/). Také sůl a síra: „Kdo má mnoho nežituov, vezmi suol, mejdlo a siru, ztluciš to vše s voctem...“ /113*/ (síra se užívá na vady pleti dodnes)  I dnes se používá kamenec k zastaven í krvácení, jako u mistra Křišťana: „Vezmi vílek vajce nového a kus dobrý kamence bílého, ztluc spolu čistě a vomoč v tom lněnice, přilož na ránu.“ /114*/  Zvláštní oblastí jsou účinky připisované drahým kamenům (často s astrologickými souvislostmi) jež pacienti  nosili  při sobě. Jiný způsob aplikace popisuje tento recept: „komu krev nechce státi a jest rána hluboce probodená, vezmi bílé kadidlo, sanguinem draconis, totiž drakenblut (východoindické pryskyřice) ...víno červené ...kamen ametyst a to vše spolu ztluc a z toho učiň flastr s bílkem vaječným.“  /115*/    Rozdrcené nerosty se někdy užívaly i vnitřně.

     Již středověcí lékaři znali cosi jako kontraindikace. U „vody pálené z vlaštovic“ se například píše: „...ale žena se jí varůj břichatá ( těhotná),  neb plod moří.“ /116*/

Chirurgické výkony, také baňky a pouštění žilou, pijavice

       Zevním lékařstvím se často nezabývali  graduovaní „medici“, zejména drobnější výkony byly pod jejich úroveň. Ty vesměs přenechávali nižším léčebným řemeslům, především lazebníkům (prořezávání vředů, hojení ran, vytržení zubu železným háčkem.aj.). Také  přikládání baněk a pouštění žilou (zejména preventivní) se často obešlo bez učeného lékaře. (Mezi lázeňským personálem se jmenovitě vyskytují „puštědlníci“) /117*,118*/ Někdy ovšem drobnější operaci provedl i kovář, nebo dokonce kat. Na vážnější operace se později specializovali chirurgové „cirologové“ (v letech 1380 -81 jsou mezi pražskými měšťany doloženi čtyři), z nichž mnozí zřejmě byli pouzí „empirici“, bez universitního vzdělání, (někteří se odštěpili od lazebníků a bradýřů) /119*/. Životně důležitým a ve středověku potřebným aktem byla amputace končetiny,  zachvácené snětí (k čemuž docházelo třeba po zranění v boji)  Na tak významném zákroku, který se zdaleka ne vždy podařil, se alespoň u význačných pacientů podíleli skuteční lékaři. /120*/ K vrcholům středověké chirurgie patřil  porod císařským řezem (jen zřídka úspěšný), stržení šedého zákalu či odstranění močových kamínků pomocí smyčky. Za jakýsi počátek plastické chirurgie lze považovat (občas zdařené) zakrytí rány po nose, ztraceném v boji, tkání z paže. /121*/. První zmínka o ošetřování střelných ran je z roku 1460 od německého řádového rytíře von Pfolsspeundta: do rány se vléval terpentýn a růžový olej aby vyhnisala a zacelila se. /122*/ Na rány jiného druhu se mohla použít třeba „Mast šerá proti ranám smrdutým, kdež maso roste.“  nebo jednodušší: „Ranná mast velmi dobrá. Vezmi mouky žitné a sádlo vyškvařené z starých slanin, stred a víno, vařiž to spolu a potom zcedě schovej dobře.“ /123*/

      K poznání fyziognomie lidského těla přispěly pitvy, z nichž první byla povolena v Benátkách 1308. /124*/  (V Praze provedl první veřejnou! pitvu Jan Jesenius v roce 1600)

      Přikládání baněk či pouštění krve bylo ve středověku významným a častým léčebným a preventivním úkonem. (O předpokládaných složitých astrologických souvislostech jež měly za důsledek sepisování minucí“ se zmiňuji výše).

          O podstatě sázení baněk z pera Křišťana z Prachatic: „Baňky, jimiž krev s vlhkostmi zákožní táhne se, ty bývají skelné, rohové, opět dřevěné, neb mosazné. Ty na dně mají býti dobře šíroké a k svrchku uzké, kteréžto čistě vymyté a pozahřelé u vohně k tělu oudův přisazují se tak, aby ssouce krev s vlhkostmi, táhly na vrch kože a potom po zsekání pušťadlem ji vylévaly. ...Dvojím zpuosobem obyčejně baňky sázíme. Prvním, baňky vsadíc, míst pod nimi sekati nedáváme... (vylíčení případů) ...Pod baňkami pak místa sekati dáváme ...místo žil zatínání...“ (pro ty, pro něž se pouštění žilou nehodí) a nebo i preventivně: „...neb krev porušenou zákožní táhnou, a mnohým vředuom, prašivinám a jiným těžkým neduhuom zakořeniti v těle brání...“ /125*/ Úkon si žádal jistou opatrnost a dodržování pravidel, např: „...s baňkami nastudeno vycházeti není bezpečné... aby pouštěl v lázni prostředně teplé...Kdo by byl v žaludku plný, aby jej prve vyprázdnil lehkým počištěním...“ /126*/  Stejně jako u pouštění krve mělo přikládání baněk na různá místa rozličné účinky. /127*/

    U  venesekce (pouštění krve) se ve středověku užívaly dva postupy, známé již a antiky: derivace (umenšení) -otevření žíly na postižené straně těla v blízkosti zasaženého místa (odvádění špatných šťáv) a revulse (odvrácení toku) -otevření žíly na protilehlé části těla (k zabránění přítoku špatných šťáv k nemocnému místu). /128*/  Žíly měly různá jména jako Cefalika, Bazilika, Mediana atd. různé funkce v těle, specifika a účinky při pouštění.  Pouštění krve se (Podle Křišťanova „De sanguinis minucione“)  liší od ostatních očistných „evakuací“ projímadlem či zvracením. V krvi jsou obsaženy i zbylé 3 ze 4 šťáv (Flegma, Cholera, Melancholie)  a jsou dováděny spolu s ní . Tím je „flebotomie“ universální. /129*/ Zkušený „minutor“ musí umět: „... na žílu, jež má být otevřena, opatrně přiložit nožík po její délce a nikoliv šířce a otevřít ji aniž by se dopustil chyby  a aniž by žílu prořízl úplně, a to tak, aby neporanil a nepoškodil ani tepnu, ani nerv, nebo sval nacházející se kolem žil a pod nimi. ...Minutor má mít také užší nožík na léto a širší v zimě ... (S krví v létě řídkou totiž:) ...odejdou mnohé éterické látky. (V zimě je krev hustší a:)... Kdyby se tedy udělal malý otvor, řídká a dobrá krev by vytekla a zůstala by hustá a špatná. “ /130*/ Pro pouštění krve „...je dvojí doba a hodina, totiž doba tísně a doba svobodné volby. Doba tísně je ta, kdy hrozí nebezpečí z prodlení...“ (a smrt pacienta). Pokud jde o svobodnou volbu, k pouštění krve je vhodná doba, „...která není příliš horká nebo studená, vlhká nebo suchá...“ (Ty, ve shodě s astrologickými souvislostmi,  jaro a podzim) Co se týče strany těla, z níž se má pouštět: „Z levé v čas podzimů, z pravé v jarní a podletní fázi.“ Podle fází měsíce a věku pacienta pak: „Nov žádá mladistvou krev, zato úplněk hledá si staré.“  /131*/  Středověký lékař věnoval velkou pozornost vlastnostem pouštěné krve a to jak ještě tekuté, tak sražené, sledoval její konzistenci, chuť vůni teplotu, přítomnost žlutého krevního séra, její případnou zpěněnost, její srážlivost a přítomnost hrubých tělísek. /132*/  Existovaly i speciální zkoušky krve, jako vymýváním z plátna, solí či octem, destilování krve mělo oddělit sérum a čtyři v ní obsažené šťávy.(Flegma, krev, Choleru, Melancholii) /133*/  O vlastnostech krve Mistr Křišťan  uvádí ve svém traktátu „De sanguinis minucione“  tyto verše:

 „Krev má-li nemocný spíš bílou a s povlakem pěny,

 kašel to ohlašuje a bolení plic dá se čekat.

Krev barvy blankytné když se jindy naskytne zraku,

 horkost to ohlašuje a bolest jater tu je.

Pokud je i ve vodě krev jako karmín, pak podle

 lékaře postižený je zatížen přes kameny.

Jestliže suchá je krev a mísí-li vícero barev

 a přitom se rdí jako nach anebo královský šarlat,

paralýzou štván je dotyčný ze všech stran.

Silně zelený stín pokud možno objevit v krvi,

 silně pak bolívá hruď i srdce nocí i dnem.

Jestliže najednou krev má barvu činěné kůže,

 o mor v mezikoží tu zcela zřetelně běží.

Krev krásně rumělkovou když kryje vrstvička séra,

 těší se bezpochyby ten člověk pevnému zdraví.

Na tělo vředovaté lze soudit z kuliček v krvi.“ /134*/

    Byla dávána i přesná naučení, jak se chovat po pouštění ohledně jídla, spánku pohybu aj. často též shrnovaná v snadno zapamatovatelných verších.  /viz: 135*/

     Ještě je záhodno se zmínit o třetím dobovém  způsobu „očišťování“ vytahováním šťáv z krve, totiž o pijavicích, které podle Mistra křišťana přitahují šťávy podobně jako bańky „...avšak z větší hloubky...“ /137*/ Doporučuje je zejména při nemocech kůže. Je však třeba se mít na pozoru, „...protože jsou mnohé pijavice jedovaté a více škodí, než prospívají...“  Proto se věnovala pozornost jejich výběru „...z čisté vody...“ zabarvení „...Na spodní straně se blíží jakoby barvě jater, na zádech jsou zelenavé a mají dlouhé a jemné červené proužky...“, uskladnění „..aby nepošly... ve vodě, do níž se vlila jehněčí krev, nebo ...do níž byla položena vodní řasa...“ , správnému způsobu přikládání „... na místě bolavém, nikoliv na zdravém...“ (po vyhladovění a dezinfikování vínem) a též jejich odpadnutí: aby „...odpadly, tu na jejich hlavičky nasyp sůl, vápno, popel, nebo prach.“ Naposledy i ošetření místa, případně zastavení krve „...práškem z čerstvě vypálené cihly a duběnek.“ /138*/

Lékařova pověst a etika

     Středověký lékař musel dbát na svou pověst na čemž byl existenčně závislý. Několikerý někdy i jediný nezdar mu mohl být osudný uvrhnout ho do nemilosti a naprosté bídy. (Lékaři si bránili i společnou profesní pověst, jednak hněvivými útoky na všechny neschopné a nedouky, jednak dáváním návodů lékařům dosud nezkušeným.) Albík z Uničova lékaři radí jako reklamní a preventivní opatření: „...platit si staré ženy, které o něm budou všude rozhlašovat, že je to výborný lékař.“  a  také mluvit o každém případu (s okolím, nikoli s nemocným!) jako o těžkém, -uzdravení mu přinese auru zachránce, smrt alespoň zkušeného prognostika. Taková  obezřetnost se ovšem mohla někdy dostat do sporu s lékařskou etikou, jak ji chápeme dnes: ve velmi nepříznivých a beznadějných případech středověký medicus nepociťoval povinnost bojovat až do konce, /138*/ z pohledu dobového učení o spáse bylo dokonce jistější včas přenechat chorého knězi. O této oblasti problémů se zmiňují i některé z „Deseti otázek o postavení lékaře“ (theologický spis z 15 stol, o jisté rivalitě teologů a lékařů psáno výše) : „Za šesté: zda medici hřeší, když přijímají peníze za léčbu nemoci, o níž vědí, že je nevyléčitelná.  Za sedmé: zda medici hřeší, když nenapomínají nemocné, že by měli především zavolat lékaře duše. ...Za desáté: zda ti lékaři, ať už podají nějaký lék či provedou nějaký zákrok, po němž nastane smrt, by neměli ztratit právo léčit.“ /139*/  Při známkách neblahého vývoje nemoci (i z toho je zřejmá důležitost „znamení k životu či k smrti“) středověký lékař raději neriskoval: „A proto je třeba utéci a medicus předstírá, že odchází daleko, jinak ho stihne zlá pomluva.“ /140*/ (Někdy nezbývalo než se zcela nepředstíraně spasit útěkem z města, protože společenství by se za selhání, byť nezaviněné, mohlo i mstít)  

     Co se naopak od  středověkého lékaře očekávalo, byla pomoc nejen bohatým, ale i chudým. Autor „Deseti otázek“ se ptá: „Za osmé: zda by nemělo být nařízeno, aby medici poskytovali chudým a duchovním osobám-? pomoc i radu zdarma.“ /141*/  Dobrý medikus to v případě chudých zřejmě alespoň občas dělal, například ve špitále. Na chudé myslí i medicínské spisy speciálními recepty z levnějších ingrediencí, často stejně účinných, jako ty drahé. Tyto rady se nacházejí i v „Lékařských knížkách“, obecně zaměřených na dostupné prostředky a znevýhodněné uživatele, kteří potřebují hledat úlevu svépomocí: „Proti dušnosti chudým. Semenec s pivem rozetra procediž, vařiž v tom jišelu řimbabu, přičině zájemného koření. Píž to ráno a večer. A muožeš-li cukr míti, přičiněj k tomu, lépe prospěje. To jest zkušeno.“ /142*/

     Jinak se ovšem lékaři nezdráhali říci si o honorář, třeba i předem. Sám Albík z Uničova píše: „Je vhodné, aby medicus žádal polovinu mzdy hned na samém počátku onemocnění. ...dokud je jim zle, tak platí, ale jakmile pookřejí, nechtějí dát nic.“ /143*/ Takové vymáhání ovšem přispívalo k negativnímu obrazu lékaře v dobových satirách: „Tak jen hojí samý měšce -věřit jim, co chytrej lišce!“ /144*/

      Další nebezpečí v němž se mohla ocitnout lékařova etika, bylo, stejně jako dnes, zneužití moci a mocí. A nemuselo jít o románovou zápletku s jedem,  pozitivní posudek o lepře  by zcela stačil k odklizení nežádoucího člověka.   I proto není divu, že bylo postavení a mrav lékaře předmětem vážných tázání, byť se některé otázky dnes mohou zdát irelevantní: „Za druhé: zda medici, nejsou-li z manželského lože, mohou bez hříchu vykonávat lékařské povolání.“ /145*/  

     Vcelku pojem křesťanského milosrdenství a soucitu, ani předobraz Krista - uzdravovatele nebyl středověkým lékařům cizí. Jistě alespoň někteří z nich se ho v rámci daných možností a omezení snažili naplňovat. I soukromé záznamy o prohrách jsou dokladem urputného úsilí poučit se z nezdarů a rozšířit své poznání o nemoci pro naději v budoucí úspěch /146*/, úsilí jež se  nevzdalo ani v zápase s nejstrašnějším nepřítelem - morem. /147*/ To a jiné svědčí o nelhostejném postoji k osudu pacientů.    

    Neboť: „Medicína je umění, které zdobí svého provozovatele jakoby skvělými zázraky a činí ho čestným a laskavým člověkem... „(Avicenna) /148*/

(Poznámky pro nedostatek místa nevkládám)