Historie Hanspaulky
HANSPAULKA SPOJUJE UŽ TÉMĚŘ PŮL STOLETÍ
Zajímalo by mě, jak by dopadla anketa s otázkou „Co je to Hanspaulka“. Jestli by více respondentů odpovědělo „prominentní pražská čtvrť“, nebo „amatérská liga v malém fotbalu“. Já bych se klonil k variantě B, neboť populární soutěž momentálně v české metropoli hraje zhruba 10.000 fotbalistů různého věku, kvality i pohlaví. Registrováno jich je dokonce pětkrát tolik. Sám už léta patřím do druhé skupiny, ale svoje světlé i horší chvilky jsem během několikaletého působení v týmu Paraguay zažil na vlastní kůži.
Zatímco dnes se hanspaulka hraje výhradně na umělé trávě s možností absolvovat všechny zápasy (nebo aspoň většinu) na stejném místě, v živé paměti mám trmácení se po hřištích často nevalné kvality v místech, kterým bych se jinak obloukem vyhnul. Typickým příkladem jsou třeba zbraslavské Baně, kam jsme si na podzim 1998 dojeli pro první vysokou výhru v dějinách našeho klubu (ta ovšem byla draze vykoupena zlomenou klíční kostí jednoho z nás).
Dalším specifikem, které dnes v podstatě vymizelo, je pískání zápasů ostatních celků. V současnosti si totiž většina týmů najímá placené rozhodčí, čímž se dobrovolně zříká možnosti být po celou dobu zápasu (a často i po jeho skončení) terčem posměchu, urážek i nadávek nejhrubšího zrna ze strany obou mančaftů a jejich fanoušků (pokud nějací dorazí). I tak si hanspaulka, v níž se během jednoho kalendářního roku odehrají dvě kompletní sezony, nadále udržuje jistou poetiku.
Tvrzení, že „hlavní myšlenkou soutěže nejsou výsledky, ale zábava a fair play“, je sice spíše utopistickým přáním než realitou, ale sílu spojovat hanspaulka rozhodně má. Jak jinak si vysvětlit, že vždy aspoň šest (v nejhorším případě pět) lidí se je schopno sejít dvaadvacetkrát do roka. A to i přesto, že už zápas není pouhým prologem k navazující hospodě, jako tomu bylo v dobách, kdy jsme byli ještě mladí, štíhlí, vlasatí, svobodní a bezdětní.
Ani hanspaulka už dávno není žádná mladice, spíš dáma v letech. Nedávno totiž uzavřela sezonu s pořadovým číslem 93. Zúčastnilo se jí 720 týmů v osmi ligových úrovních plus dalších 240 ve třech veteránských soutěžích. To znamená přes pět tisíc odehraných zápasů během necelých čtyř měsíců. Jaký to rozdíl oproti premiéře na jaře 1972, kdy se systémem každý s každým utkala osmička pionýrských celků!
Vzniku organizované soutěže, za jejíhož zakladatele je považován Jiří Sedláček, předcházelo několik přátelských střetnutí mezi studenty dejvických gymnázií. Zpočátku se hrálo systémem 3+1, prvním (a na několik let jediným) pláckem bylo školní hřiště na Dlouhém lánu. V polovině 70. let přibyly Zavadilka a Pekárka na Hanspaulce. Jak se soutěž rozšiřovala, vznikala další hřiště, téměř výhradně písčitá či škvárovitá.
O šatnách i sprchách si mohli všichni zúčastnění nechat jen zdát až do počátku 80. let, kdy Sedláček dělal vedoucího Spartakiádního stadionu na Strahově. Na jeho obří ploše vzniklo šest hřišť, a přestože nekvalitní povrch příliš fotbalové krásy nepřinesl, v útrobách stadionu našli hráči dosud nepoznaný komfort. Ten ale ještě dlouho nebyl automatickým. Dodnes vzpomínám, jak jsme se po jednom z našich prvních zápasů „myli“ v obrovské kaluži, jež těsně sousedila s hřištěm na Zelené lišce.
Popularita hanspaulky prudce rostla, během šesti let stoupl počet týmů z původních osmi na 60. V roce 1979 tak došlo k založení místní organizace SSM Zavadilka, což tehdy představovalo nezbytný krok ke zlegalizování organizace jakékoli spolkové činnosti. Za další dva roky se soutěž rozrostla na 128 celků v pěti ligách a ČSTV pověřilo řízením soutěží v malé kopané na území Prahy nově založenou Tělovýchovnou jednotu Mládí Praha 6.
Od roku 1991 spadá soutěž pod Pražský svaz malého fotbalu, který o osm let později zavedl osmou ligu. Účastnický rekord „pět plus jedničky“, vlajkové lodi hanspaulky, platí od jara 2003. Tehdy hrálo v 68 skupinách 816 týmů. Od roku 1992 existuje veteránská liga pro fotbalisty nad 35 let, od roku 2001 superveteránská (nad 45 let) a od roku 2012 ultraveteránská (nad 55 let).
Do soutěže zasáhlo během její šestačtyřicetileté existence více než 2500 týmů. Historicky nejúspěšnější je Fišerka, která v letech 1973 až 1988 ovládla první ligu devatenáctkrát. „V jejím kádru se vystřídala řada hráčů z Dukly Praha, kteří to měli z areálu Julisky kousek na Zavadilku, tehdy tradiční pískové hřiště,“ vysvětloval nadvládu Fišerky předseda výkonného výboru PSMF Karel Filip. Nejúspěšnějším celkem po roce 1989 co do počtu titulů je Klokan club Peron s 10 triumfy, o prvenství v historické tabulce podle počtu získaných bodů se přetahují Vojenské lesy a Inter Lotyšák.
V seznamu šampionů jsou kromě „bezejmenných“ fotbalistů i bývalí reprezentanti a prvoligisté Vladimír Šmicer, Jan Rajnoch, Lukáš Droppa, Luděk Zelenka, Radek Šírl, Pavel Černý, Pavel Karoch, Jiří Jeslínek či Karel Jarolím. Nechybí ani Timothy Mwitwa, který se počátkem 90. let mihnul ve Spartě a později zahynul při letecké havárii národního mužstva Zambie.
Ke kuriózní situaci došlo na podzim 1998, kdy se záložník pražské Slavie Radek Krejčík vymluvil před derby se Spartou trenérovi Jaroslavu Hřebíkovi na zranění, aby mohl nastoupit v souběžně hraném utkání hanspaulské ligy. Vysloužil si tím přeřazení do béčka „sešívaných“ i nechtěnou pozornost ze strany médií.
O všemožné přehledy a statistiky hanspaulky se dlouhá léta pečlivě stará Miroslav Srb, s 539 zápasy rekordman soutěže v počtu odehraných zápasů. Když jsme si u něj byli před lety doplnit naše chybějící záznamy, měl na šanony se zápisy o utkání vyhrazený celý pokoj panelákového bytu. Zajímalo by mě, jak to u něj vypadá teď…
Kolik hráčů – ať už z řad profesionálů, poloprofesionálů či amatérů – nastoupilo během necelého půl století existence hanspaulské ligy, nespočítá nikdo. Kromě desetitisíců řádně zaevidovaných (jedinou podmínkou k registraci je dosažení 15 let věku) je to nespočet tzv. černochů. I my jsme je v případě nouze párkrát využili, ačkoli jsme tím riskovali kontumaci. Někdy však nebylo zbytí, pokud jsme si chtěli zahrát.
A jak vůbec nové týmy vznikají? U nás to bylo stejně jako v případě řady dalších pozitivních věcí v hospodě během oslavy dvacetin budoucího spoluhráče. Zvláštní kapitolou bývá vymýšlení názvu a nejinak tomu bylo i v našem případě. Nakonec zvítězila varianta Paraguay podle jednoho z outsiderů nadcházejícího světového šampionátu, který oproti všem předpokladům potrápil v osmifinále pozdější šampiony Francouze.
Jak šel čas, měnila se i naše vizáž. Zpočátku jsme nosili trička od Vietnamců s našitými číslicemi, zbytek každý podle svého (jeden spoluhráč například přišel na první zápas, který se hrál na rozbláceném hřišti v Karlíně, se sněhobílými trenkami a podkolenkami namísto stulpen). Později dodal kamarád dresy s natištěným číslem i jmenovkou v rámci reklamy na firmu, v které tehdy pracoval. Teprve když už jsme nemuseli řešit každou korunu, přišly na řadu červenobílé repliky dresů Paraguaye, i s odpovídajícími modrými trenýrkami.
Mezitím se radikálně obměnil také kádr – z původní čtrnáctičlenné soupisky už je aktivní jen jeden hráč – ale to nijak nebrání tomu, abych i nadále bedlivě sledoval počínání týmu. A když jsme nedávno po vítězství v přímém souboji o první místo v tabulce v hojném počtu aktivních i bývalých hráčů oslavili historicky devátý postup, došlo mi, že hanspaulka je právě o tom setkávání. Aspoň tedy pro mne.