Hlazení bubnu Dagmar Havlíčkové
Dole při okraji vody, v místech,
kde se vytahují čluny, po dlouhé rampě,
klesající šikmo ke dnu, tenké stříbrné
kmeny leží vodorovně
přes šedé kameny, pořád dolů,
dva tři metry od sebe.
(Petr Borkovec, Pokračuji v Bishopové)
Litovel, místo dětství a dospívání Dagmar Havlíčkové, jakoby předurčovala výtvarnou dráhu autorky. Historické město se zajímavými stavbami a architektonickými detaily, jakými jsou portály kostela svatého Marka a kaple svatého Jiří, mohly ovlivňovat trochu svéhlavé romantické dítě. „Kdybych je viděla a nevěnovala se jen a jen hudbě, klavíru a zpěvu,“ jak říká sama autorka. Hudební kariéra D. Havlíčkové byla završena v jejich šestnácti letech, v době, kdy zpívala v litovelské rockové kapele. Přestupem z prvního ukončeného ročníku gymnázia do druhého ročníku Střední umělecko průmyslové školy (v roce 1977) v Brně skončila autorka s hudbou a začíná se vyjadřovat prostřednictvím výtvarného umění. K tomu jí brněnská škola nabízí hned od počátku elitního průvodce, kterým byl Dalibor Chatrný. D. Havlíčková nastupuje na SUPŠ v sedmdesátých letech, tedy v období, kdy se v tvorbě jejího učitele již několik let objevuje konceptuální myšlení, které se mimo jiné ztvární také v textových kresbách, zkoumajících některé možnosti jazyka. Setkání s Daliborem Chatrným je pro autorku jedním ze dvou osudových. Zatímco se jako správná žákyně snaží zapomenout na všechno, co ji naučil mistr, a začíná si hledat svoji vlastní výtvarnou cestu, do jejího života vstupuje výtvarník Jiří Havlíček, její budoucí muž (1985). S ním se pro D. Havlíčkovou otvírají další dveře vnímání. Začíná se filozoficky vzdělávat. Hladově oba pročítají všechno, k čemu je možné se dostat, od metafyziky barev, přes náboženství, jógu až po astronomii. Určitý myšlenkový řád přichází v autorčiných dvaceti dvou letech, kdy konvertuje ke křesťanství. Oč oslnivější je hledání a nasávání nových věcí, o to depresivnější je žitá realita socialistických osmdesátých let. Po škole nastupuje D. Havlíčková do JZD v Července. Pod vševědoucím dohledem sekretářky družstva navrhuje diplomy pro nejzdatnější pracovníky zemědělství. Ve své volné tvorbě vytváří v té době cyklus lidských hlav. Hlava ji nezajímá jako zobrazení nějakého tvaru, vnímá ji jako symbol, který v závěru vyabstrahovala až do zkratky kříže.
Po ročním působení v JZD pracuje v propagaci olomouckého Vlastivědného muzea. Abstraktní kresby z období poloviny osmdesátých let vytváří krátkými, nervními čarami tuší. Tato tvorba ji nakrátko přiblížila k pracím o generaci starší olomoucké autorky Inge Koskové. V letech 1986 a 1989 se D. Havlíčkové narodily 2 děti. Těhotenství a mateřství znamenají pro autorku zároveň nástup další etapy výtvarného vyjádření. Opouští krátké tušové čáry a kreslí tzv. spirálové kresby. Spirála zachycující vývoj lidského plodu je pouze začátkem výtvarného obrazu, postupně se uvolňuje do abstraktní kresby.
Uklidňující pocity, plynoucí z mateřství a uvolnění po převratu v roce 1989, byly narušeny těžkou nemocí Jiřího Havlíčka, končící jeho smrtí v roce 1997.
Nepříznivé životní podmínky devadesátých let však zároveň pro autorku znamenají vymanění se z názorového vlivu skvělého a doposud nedoceněného výtvarníka J. Havlíčka. Autorka se oprošťuje od omezení názory okolí a jde si za svým. Vznikají její první textové kresby modliteb. Abstraktní, někdy až nehmotnou kresbu doplňuje tvorba háčkovaných reliéfů a obrazů. Téma Ježíšovy modlitby rozvíjí a variuje. Text ztvárňuje pomocí grafické techniky, přičemž na plochu papíru obtiskuje razítko s textem modlitby. Po vyčerpání tisku na bílou plochu postupuje dál přes barevný papír až k pouťově sladkým vzorovaným balícím papírům. Pokud je už přesycena pokrytou plochou, nechává působit pouze několik zvětšených písmen textu nebo část plochy doplní ručně psaným textem. Cyklem Ježíšovy modlitby se Dagmar Havlíčková vrátila ke svým začátkům, nikoli k výtvarným, ale těm hudebním. Tak jako afričtí bubeníci začínají své písně jen tak mimoděk, letmým úderem do bubnu, pak dalším... a dalším, posléze přidávají slova, pak věty, vše v naléhavém rytmu. Najednou ji slyšíme. Celou píseň: začíná vibrovat v opojném rytmu, na jejím začátku bylo pohlazení bubnu.
Anna Zónová
