Domácí násilí na handicapovaných osobách
15. 4. 2009
Domácí násilí
Domácí násilí má oproti jiným druhům trestných činů svá specifika
● obět zná velmi dobře svého pachatele a má s ním mnohé společné /děti, majetek/
● intimní vztahy blokují ochotu oběti trestný čin oznamovat /Matoušek, 2005/
● 28% neznámá osoba
● 15% rodič
● 10% sociální pracovník, ošetřovatel
● 7% osoba s kterou šla obět na rande.
převzato z: http://www.domacinasili.info/cze/vzdelavaci_aplikace/obet%20s%20handikepem.htm#_ftn2
Z výzkumu jasně vyplývá, že většina násilí páchaného na postižených ženách se odarávalo v domácnosti a můžeme je zahrnout pod pojem domácí násilí.
Uveďme nejdůležitější důvody, proč jsou handicapovaní oběťmi domácího násilí:
/Venglářová, 2005 in Domácí násilí a zdravotně postižení/ :
● Člověk s tělesným postižením je na pachateli závislý.
● Oběť dosáhne obtížně pomoci. Díky bariérám, které postižení
vytváří je kontakt s okolním světem stížen, či téměř znemožněn.
Formy násilí
Formy násilí jsou podobné jako u domácího násilí na osobách bez postižení: tělesné týrání, sexuální zneužívání, psychické a emocionální týrání, zanedbávání a sociální izolace. V souvislosti se sociálními dávkami, které zdravotně postižený pobírá se přidává ještě materiální zneužívání. Sexuálně zneužívané jsou často osoby s mentálním postižením díky své zvýšené bezbrannosti. Mentálně postižení nedokážou často pochopit význam sexuální aktivity a tím se snižuje riziko prozrazení. /Vágnerová, 2008/
Pachatelé násilí
Pachatelem násilí na osobách s postižením může být kdokoli z okolí osoby se specifickými potřebami. Mohou to být jak osoby žijící s obětí v domácnosti /pečující osoba, rodiče, sourozenci, partneři/ tak osoby cizí. Často se setkáváme se smutnou skutečností, že týrajícími jsou profesionální pečovatelé /nejčastěji se tak děje
při ústavní péči/.
Péče o postiženou osobu je často důvodem k sociální izolaci pečovatele /zejména na vesnicích a malých městech/, může být i důvodem ke zhoršení finanční situace, protože péče je finančně náročná a státní příspěvky nepokrývají zdaleka celkové náklady k
vedení plnohodnotného života handicapovaných osob, čímž je na pečující osobu vyvíjen silný psychosociální stres.
Mezi mechanismy vzniku násilí můžeme řadit nadměrné zatížení a stres pečovatele, které pod vlivem přepracování, sociálních či zdravotních problémů mohou být viníky počátků špatného zacházení a týrání.
Domácí násilí uvnitř rodiny vždy poukazuje na její nefukčnost a patologii. Pro její nápravu je potřeba komplexní náprava za spolupráce sociálních pracovníků, psychologů a samozřejmě Policie ČR.
Domácí násilí na seniorech
Senioři jsou další rizikovou skupinou, která bývá oběťmi domácího násilí pro svou stupňující se nemohoucnost a nesamostatnost. Staří lidé přechází do role těch, o které je třeba pečovat. V dnešní době je popřen tradiční model úcty ke starým lidem, senioři jsou chápáni jako přítěž společnosti, což vede k jejich dezorientaci a sociální vyloučenosti /Truhlářová, 2005/. Násilí na seniorech má
iž své odborné označení: Syndrom EAN. Dá se definovat jako syndrom zneužívání a zanedbávání starých lidí.
Syndrom CAN a tělesně postižené děti
V souvislosti s týráním dětí bychom měli zmínit Syndrom CAN - syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Syndrom CAN se definuje jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál. Praha, 2008. str. 593.
Právě pro svou odlišnost a naprosté odkázání na péči rodičů jsou tělesně a mentálně postižené děti velmi často oběťmi domácího násilí. Vliv na týrání a zanedbávání postižených dětí má i fakt, že dítě následkem svého handicapu nenaplňují očekávání svých rodičů a jsou tak pro ně méně žádoucí.
Identifikace potencionálních týrajících rodičů
/Hopdnocení podle Kempeho, 1962/
1. Mají především zájem o pohlaví dítěte.
2. Rodiče budou rozhořčeni, když dítě nebude s to splnit jejich
vysoké požadavky a očekávání.
3. Matka odmítala těhotenství.
4. Jde o „přespočetné dítě”.
5. Deprese matky během těhotenství.
6. Matka se obtížně vyrovnávala s tělesnými změnami během 3těhotenství.
7. Rodina je izolovaná.
8. Rodiče žádali o interrupci, pro dítě se rozhodli jen proto,
že bylo pozdě.
9. Rodiče uvažovali o nabídnutí dítěte k adopci.
Svoboda, M. a kol. Psychodiagnostika dětí a dospívajícíh. Portál. Praha. 2001. str. 705
Následky násilí na dětech
Týrané a zneužívané dítě je ohroženo v psychickém vývoji. Často dochází i k citové deprivaci, je-li dítěti zanedbáváno v oblasti citů. Bezprostředně je ohroženo postraumatickou stresovou poruchou. Dále může vést týrání a zanedbávání k inhibici citového prožívání, zhoršení školního prospěchu a nedostatku sebedůvědy. V pozdějším věku mohou z negativních zážitků v dětství vzniknout problémy v
mezilidských vztazích. U sexuálního zneužívání navíc dochází často k pocitům viny, studu a ponížení. Dítě se izoluje. Může se stát, že dítě bude mít problémy se svou sexuální identitou. Role školy v prevenci násilí na tělesně postižených dětech
V problematice předcházení domácího násilí by se měla zlepšit práce školy, protože pro postižené dítě může být kontakt se školským zařízením jediný možný mimo domov. Proto by učitelé a vychovatelé měli být obezřetní při jakémkoliv náznaku toho, že dítě je doma týráno či zneužíváno. V rámci školního vzdělávání by
mělo být dítě seznámeno s body Úmluvy o právech dítěte.
Velkou roli v prevenci sexuálního násilí může hrát včasná a dostatečně kvalitní sexuální výchova. Tělesně postižené dítě je zvyklé na asistenci druhé osoby. Čím těžší je postižení, tím je i asistence intenzivnější a zahrnuje i takové oblasti, jakými je
např. dodržování osobní hygieny. Jsou pro něj obvyklé doteky na intimních místech. Proto by se měly děti co nejdříve dozvědět o tom, jaké doteky jsou správné a jaké jsou již za hranicí toho, co si k němu mohou druzí lidé dovolovat. Dítě se musí dozvědět, že se sexuální obtěžování děje a že by se mohlo stát jeho obětí. Mělo by
se naučit odmítnout sexuální aktivity a být poučeno o tom, že pokud se se sexuálním obtěžováním setká, nemělo by se obávat toto nahlásit. Stejná informovanost by měla být i o ostatních druzích násilí.
Role sociálního prcovníka v práci s oběťmi domácího násilí
Hlavní zásady pro sociální práci s obětí domácího násilí
jsou: /Matoušek, 2005/
● vhodná komunikace
● poskytnutí informací /kontakt na policii, specializované
telefonní linky, azylové domy/
● odhad rizika dalších incidentů
● odhad zdravotních rozik pro oběť
● přesné a podrobné dokumentování případu a přijatých opatření
V případě, že se jedná o týrané nebo zneužívané dítě, sociální pracovník navrhuje soudu, zda je pro dítě lepší opustit rodinu nebo v ní setrvat. Přitom sociální pracovník musí zhodnotit riziko dvou pro dítě hrozících traumat /Matoušek, 2005/. Prvním z nich je trauma ze špatného zacházení, druhé pak trauma ze ztráty kontaktu s nejbližšími osobami a ztrátou domova.
Použitá literaura:
Svoboda, M. a kol. Psychodiagnostika dětí a dospívajícíh. Portál.
Praha. 2001
Matoušek, O. Sociální práce v praxi. Portál. Praha, 2005
Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál.
Praha, 2008
Kolektiv autorů. Domácí násilí a zdravotně postižení. Centrum
denních služeb o.s. Orfeus. Praha, 2005
Internet:
http://www.domacinasili.info
Domácí násilí zahrnuje všechny formy fyzického, sexuálního a psychického týrání ve všech druzích blízkých vztahů, včetně vážných pohrůžek, použití podobného násilí. Matoušek, O. Sociální práce v praxi. Portál. Praha, 2005, str. 227
Domácí násilí má oproti jiným druhům trestných činů svá specifika
● obět zná velmi dobře svého pachatele a má s ním mnohé společné /děti, majetek/
● intimní vztahy blokují ochotu oběti trestný čin oznamovat /Matoušek, 2005/
Osoby s tělesným postižením jako oběti domácího násilí
Domácí násilí na tělesně postižených bývá velmi smutným kontextem handicapu. Osoby s tělesným postižením jsou častou obětí týrání a zanedbávání díky své bezmocnosti a ztížené možnosti se násilí bránit. Pokud je fyzické postižení spojené s mentálním, násobí se závislost na druhé osobě a obrana proti násilí je minimální. Statisticky je jen těžko odhadnutelné, jaké množství postižených osob je oběťmi domácího násilí, protože v České republice nemáme přehled o počtu handicapovaných občanů. Odhalení domácího násilí na osobách s postižením je složité, nemůžeme tedy udat žádná konkrétní čísla. Víme jen, že nejčastější obětí jsou děti, ženy a staří lidé.
Můžeme si však uvést americký výzkum, který zkoumá násilí na
handicapovaných ženách. Osobou páchající násilí byl:
● 37% součastný nebo minulý manželDomácí násilí na tělesně postižených bývá velmi smutným kontextem handicapu. Osoby s tělesným postižením jsou častou obětí týrání a zanedbávání díky své bezmocnosti a ztížené možnosti se násilí bránit. Pokud je fyzické postižení spojené s mentálním, násobí se závislost na druhé osobě a obrana proti násilí je minimální. Statisticky je jen těžko odhadnutelné, jaké množství postižených osob je oběťmi domácího násilí, protože v České republice nemáme přehled o počtu handicapovaných občanů. Odhalení domácího násilí na osobách s postižením je složité, nemůžeme tedy udat žádná konkrétní čísla. Víme jen, že nejčastější obětí jsou děti, ženy a staří lidé.
Můžeme si však uvést americký výzkum, který zkoumá násilí na
handicapovaných ženách. Osobou páchající násilí byl:
● 28% neznámá osoba
● 15% rodič
● 10% sociální pracovník, ošetřovatel
● 7% osoba s kterou šla obět na rande.
převzato z: http://www.domacinasili.info/cze/vzdelavaci_aplikace/obet%20s%20handikepem.htm#_ftn2
Z výzkumu jasně vyplývá, že většina násilí páchaného na postižených ženách se odarávalo v domácnosti a můžeme je zahrnout pod pojem domácí násilí.
Uveďme nejdůležitější důvody, proč jsou handicapovaní oběťmi domácího násilí:
/Venglářová, 2005 in Domácí násilí a zdravotně postižení/ :
● Člověk s tělesným postižením je na pachateli závislý.
● Oběť dosáhne obtížně pomoci. Díky bariérám, které postižení
vytváří je kontakt s okolním světem stížen, či téměř znemožněn.
● Osoba s mentálním postižením se neorientuje v realitě, nerozumí tomu, co se s ní děje.
V dnešní době díky zapojování osob s postižením do pracovního procesu, stavbě bezbariérových bytů společně s osvětovým působením médii je s handicapovanými zacházeno jako s partnery. Mnozí lidé však stále sdílejí streotypní názor doby před rokem 1989 a nadále vnímájí postižené jako meněcené jedince, kteří by měli být od
populace izolováni. Nepřijetí postiženého jedince jako rovnocenné lidské bytosti samozřejmě vznik domácího násilí podporuje.
V dnešní době díky zapojování osob s postižením do pracovního procesu, stavbě bezbariérových bytů společně s osvětovým působením médii je s handicapovanými zacházeno jako s partnery. Mnozí lidé však stále sdílejí streotypní názor doby před rokem 1989 a nadále vnímájí postižené jako meněcené jedince, kteří by měli být od
populace izolováni. Nepřijetí postiženého jedince jako rovnocenné lidské bytosti samozřejmě vznik domácího násilí podporuje.
Formy násilí
Formy násilí jsou podobné jako u domácího násilí na osobách bez postižení: tělesné týrání, sexuální zneužívání, psychické a emocionální týrání, zanedbávání a sociální izolace. V souvislosti se sociálními dávkami, které zdravotně postižený pobírá se přidává ještě materiální zneužívání. Sexuálně zneužívané jsou často osoby s mentálním postižením díky své zvýšené bezbrannosti. Mentálně postižení nedokážou často pochopit význam sexuální aktivity a tím se snižuje riziko prozrazení. /Vágnerová, 2008/
Pachatelé násilí
Pachatelem násilí na osobách s postižením může být kdokoli z okolí osoby se specifickými potřebami. Mohou to být jak osoby žijící s obětí v domácnosti /pečující osoba, rodiče, sourozenci, partneři/ tak osoby cizí. Často se setkáváme se smutnou skutečností, že týrajícími jsou profesionální pečovatelé /nejčastěji se tak děje
při ústavní péči/.
Péče o postiženou osobu je často důvodem k sociální izolaci pečovatele /zejména na vesnicích a malých městech/, může být i důvodem ke zhoršení finanční situace, protože péče je finančně náročná a státní příspěvky nepokrývají zdaleka celkové náklady k
vedení plnohodnotného života handicapovaných osob, čímž je na pečující osobu vyvíjen silný psychosociální stres.
Mezi mechanismy vzniku násilí můžeme řadit nadměrné zatížení a stres pečovatele, které pod vlivem přepracování, sociálních či zdravotních problémů mohou být viníky počátků špatného zacházení a týrání.
Domácí násilí uvnitř rodiny vždy poukazuje na její nefukčnost a patologii. Pro její nápravu je potřeba komplexní náprava za spolupráce sociálních pracovníků, psychologů a samozřejmě Policie ČR.
Domácí násilí na seniorech
Senioři jsou další rizikovou skupinou, která bývá oběťmi domácího násilí pro svou stupňující se nemohoucnost a nesamostatnost. Staří lidé přechází do role těch, o které je třeba pečovat. V dnešní době je popřen tradiční model úcty ke starým lidem, senioři jsou chápáni jako přítěž společnosti, což vede k jejich dezorientaci a sociální vyloučenosti /Truhlářová, 2005/. Násilí na seniorech má
iž své odborné označení: Syndrom EAN. Dá se definovat jako syndrom zneužívání a zanedbávání starých lidí.
Syndrom CAN a tělesně postižené děti
V souvislosti s týráním dětí bychom měli zmínit Syndrom CAN - syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Syndrom CAN se definuje jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál. Praha, 2008. str. 593.
Právě pro svou odlišnost a naprosté odkázání na péči rodičů jsou tělesně a mentálně postižené děti velmi často oběťmi domácího násilí. Vliv na týrání a zanedbávání postižených dětí má i fakt, že dítě následkem svého handicapu nenaplňují očekávání svých rodičů a jsou tak pro ně méně žádoucí.
Identifikace potencionálních týrajících rodičů
/Hopdnocení podle Kempeho, 1962/
1. Mají především zájem o pohlaví dítěte.
2. Rodiče budou rozhořčeni, když dítě nebude s to splnit jejich
vysoké požadavky a očekávání.
3. Matka odmítala těhotenství.
4. Jde o „přespočetné dítě”.
5. Deprese matky během těhotenství.
6. Matka se obtížně vyrovnávala s tělesnými změnami během 3těhotenství.
7. Rodina je izolovaná.
8. Rodiče žádali o interrupci, pro dítě se rozhodli jen proto,
že bylo pozdě.
9. Rodiče uvažovali o nabídnutí dítěte k adopci.
Svoboda, M. a kol. Psychodiagnostika dětí a dospívajícíh. Portál. Praha. 2001. str. 705
Následky násilí na dětech
Týrané a zneužívané dítě je ohroženo v psychickém vývoji. Často dochází i k citové deprivaci, je-li dítěti zanedbáváno v oblasti citů. Bezprostředně je ohroženo postraumatickou stresovou poruchou. Dále může vést týrání a zanedbávání k inhibici citového prožívání, zhoršení školního prospěchu a nedostatku sebedůvědy. V pozdějším věku mohou z negativních zážitků v dětství vzniknout problémy v
mezilidských vztazích. U sexuálního zneužívání navíc dochází často k pocitům viny, studu a ponížení. Dítě se izoluje. Může se stát, že dítě bude mít problémy se svou sexuální identitou. Role školy v prevenci násilí na tělesně postižených dětech
V problematice předcházení domácího násilí by se měla zlepšit práce školy, protože pro postižené dítě může být kontakt se školským zařízením jediný možný mimo domov. Proto by učitelé a vychovatelé měli být obezřetní při jakémkoliv náznaku toho, že dítě je doma týráno či zneužíváno. V rámci školního vzdělávání by
mělo být dítě seznámeno s body Úmluvy o právech dítěte.
Velkou roli v prevenci sexuálního násilí může hrát včasná a dostatečně kvalitní sexuální výchova. Tělesně postižené dítě je zvyklé na asistenci druhé osoby. Čím těžší je postižení, tím je i asistence intenzivnější a zahrnuje i takové oblasti, jakými je
např. dodržování osobní hygieny. Jsou pro něj obvyklé doteky na intimních místech. Proto by se měly děti co nejdříve dozvědět o tom, jaké doteky jsou správné a jaké jsou již za hranicí toho, co si k němu mohou druzí lidé dovolovat. Dítě se musí dozvědět, že se sexuální obtěžování děje a že by se mohlo stát jeho obětí. Mělo by
se naučit odmítnout sexuální aktivity a být poučeno o tom, že pokud se se sexuálním obtěžováním setká, nemělo by se obávat toto nahlásit. Stejná informovanost by měla být i o ostatních druzích násilí.
Role sociálního prcovníka v práci s oběťmi domácího násilí
Hlavní zásady pro sociální práci s obětí domácího násilí
jsou: /Matoušek, 2005/
● vhodná komunikace
● poskytnutí informací /kontakt na policii, specializované
telefonní linky, azylové domy/
● odhad rizika dalších incidentů
● odhad zdravotních rozik pro oběť
● přesné a podrobné dokumentování případu a přijatých opatření
V případě, že se jedná o týrané nebo zneužívané dítě, sociální pracovník navrhuje soudu, zda je pro dítě lepší opustit rodinu nebo v ní setrvat. Přitom sociální pracovník musí zhodnotit riziko dvou pro dítě hrozících traumat /Matoušek, 2005/. Prvním z nich je trauma ze špatného zacházení, druhé pak trauma ze ztráty kontaktu s nejbližšími osobami a ztrátou domova.
Použitá literaura:
Svoboda, M. a kol. Psychodiagnostika dětí a dospívajícíh. Portál.
Praha. 2001
Matoušek, O. Sociální práce v praxi. Portál. Praha, 2005
Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Portál.
Praha, 2008
Kolektiv autorů. Domácí násilí a zdravotně postižení. Centrum
denních služeb o.s. Orfeus. Praha, 2005
Internet:
http://www.domacinasili.info
Komentáře
Přehled komentářů
Kam se může obrátit a hlavně uchýlit osoba úplně závislá na pomoci jiné osoby, mentálně v pořádku, když nechce žádat o umístění do ústavu soc.péče a chce setrvávat v prostředí, na které je zvyklá a nebo aby alespoň mohla být v bytě kdekoli, když ne ve stávajícím. Finanční prostředky na péči/asistenci z venku rozhodně nepokryjí ani polovinu potřeb na měsíc. Děkuji předem za odpověď
komedie - handicap s úpknou závislostí na péči partnera