Agathky svět

1. Nástup do školy

Období vstupu do školy je zátěžovou situací pro každé dítě. Nástup do školního zařízení znamená jisté osamostatnění, je to známka mentální i fyzické vyspělosti. K tomu, aby dítě mohlo nastoupit do školy, musí dosáhnout jisté úrovně školní zralosti či způsobilosti pro školní práci. Zdravé dítě ve věku šesti let má již zažité hygienické návyky, je dostatečně rozumově vyspělé, je citově a sociálně zralé. Je dostatečně samostatné. To nemusí vždy platit u fyzicky postižených dětí. Ty mají jistým způsobem stíženou lokomoci, jejich samostatnost ještě není plně nacvičena, ba může být trvale ohrožena. Jejich závislost na rodičovské péči je mnohem větší.

Velmi záleží na stupni postižení. Pokud je handicap pouze fyzický (není v kombinaci např. s mentálním postižením), nebo je-li možnost (nejsou žádné nezvládnutelné bariéry), může dítě nastoupit do běžné základní školy. Pokud dítě potřebuje speciální péči či prostředí, nastoupí do specializované školy. Když je škola mimo bydliště dítěte, může být dítě do školy denně dopravováno nebo je-li to možné, může dítě bydlet na ubytovně, která většinou ke škole patří.

1. 1. Problémy dítěte na internátní škole

S ubytováním mimo rodinné prostředí samozřejmě dochází k citovému strádání dítěte, způsobené odlukou od rodiny. Citová deprivace může mít velmi neblahé následky. Dítě může začít být citově labilní, plačtivé, uzavřené samo do sebe nebo naopak výbušné. To může samozřejmě vést i k mnohem obtížnějšímu začlenění mezi nové spolužáky. 

Také může nastat situace, že dítě bude vnímat své ubytování mimo domov jako útok rodičů proti jeho osobě, jako nedostatek jejich zájmu o něj. Tomuto problému se dá předejít častými návštěvami, posíláním balíčků, dopisů a trávení víkendů doma s dítětem. V mnoha rodinách ovšem dochází ke smutné skutečnosti. Po čase rodiče přestanou jevit o dítě, které nemají doma zájem, a můžou ho opravdu začít zanedbávat. V krajním případě mohou rodiče začít jevit libost, že se „přítěže“,kterou jim postižené dítě způsobovalo, jeho odchodem na internát zbavili.

U mnoha dětí se vstup na internátní školu neztotožňuje s nástupem na základní školu. Tímto zlomem bývá až přestup na školu střední. V tomto období (15 či 16 let) bývá mladý člověk již natolik vyspělý, že se s odloučením od rodiny mnohem lépe smiřuje, není to pro něj již takový citový zlom. Navíc je již mnohem lépe schopen navázat nové přátelské vztahy. Ale i v tomto věku mohou nastat deprivace spojené s opuštěním domova.

1.2. Problémy spjaté s nástupem postiženého dítěte do běžné základní školy

1. 2. 1. Problém s bariérami ve škole

Hlavní překážkou pro absolvování běžné základní školy může být její špatná dostupnost. Myslí se tím bariérovost. Snad každá školní budova je postavena tak, jako by se o specifických potřebách postižených lidí vůbec nevědělo a s docházkou takového člověka nikdy nepočítalo. Většinou bývají školy patrové. Ale pro dítě, které má stíženou hybnost těla, mohou být i jeden dva schody problém. Bezbariérové školy bývají většinou jen ve velkých městech a pro mnoho dětí jsou vzdáleností od místa bydliště nedostupné. Zbývá tedy jediné – aby dítě nastoupilo do školy s bariérami. Tento záměr se vždy potýká s mnoha problémy. Nejsou tím jen již zmíněné schody, jde třeba i o úzké rozpětí dveří, nevyhovující lavice a sociální zařízení. Často potřebuje dítě při pohybu po škole asistenci, protože se musí přesouvat na hodiny do specializovaných učeben v jiném patře.

1. 2. 2. Problémy s přijetím mezi ostatní

Svým vstupem do běžné základní školy je handicapované dítě vystaveno velkému tlaku ze strany svého okolí. I zde samozřejmě záleží na míře a nápadnosti postižení. Čím je postižení nápadnější, tím většímu tlaku bývá dítě vystaveno. Invalidní vozík je patrný na první pohled. Malé děti jsou na jakoukoli odlišnost od normy velice citlivé. Na druhou stranu si ještě nejsou vědomy jak se mohou osoby, na jejíž odlišnost upozorňují, dotknout. Proto bývají děti s postižením často slovně napadány. Jejich spolužáci dokáží být nesmírně vynalézaví, co se týče urážek. Postiženého dítěte se toto samozřejmě velmi dotýká a toto chování jej velmi zraňuje. Urážené dítě se nedokáže ubránit samo, je zapotřebí, aby razantně zakročili členové učitelského sboru. Měli by ostatním dětem vysvětlit, že jinakost jejich spolužáka není nic, za co by byly oprávněny se mu posmívat, že mimo jeho nemožnosti chůze je naprosto stejný jako oni, naopak by měly být upozorněny, že je tu určitá možnost, jak mu pomoci (například nosit tašku s učením apod.).

Malé děti si často tvoří náhled na svět podle názoru svých rodičů. A pokud je názor rodiče, že postižení by neměli být zapojováni do života zdravých lidí, je jasné, že dítě se na věc alespoň v útlém věku bude dívat stejně. V tom případě by bylo dobré, aby si učitelé promluvili i s rodiči spolužáků. Sami rodiče mohou být ovlivněni předsudky, které si mohou nést ještě ze svého mládí. Je docela možné, že se s postiženým člověkem ani nesetkali. V minulém režimu bylo totiž obvyklé postižené lidi co nejvíce izolovat od okolního světa.

Člověk si nese v sobě po celý život své zážitky z dětství, je jimi ovlivňován v následujících letech, ať si to uvědomuje, či nikoli. A právě špatné zkušenosti s přijetím do kolektivu z období školních let, může poškodit proces socializace jedince na zbytek jeho života. Daná osoba se může stáhnout do sebe, může být vůči okolnímu světu velmi nedůvěřivá. Jedinec se může začít obávat navazování kontaktu převážně s opačným pohlavím, čímž může být narušen i budoucí partnerský život. Tím samozřejmě dochází k velké izolaci.

1. 3. Zdařilý nástup dítěte do školy

Pokud se podaří překonat všechny problémy s docházkou do školy, a je- li dítě dobře přijato do kolektivu, je velký rozdíl, zda chodí do školy s chodícími dětmi či jestli má spolužáky podobně handicapované jako je ono samo. Každý kolektiv dá dítěti jinou možnost jeho osobnostního rozvoje.

1.3. 1. Vozíčkář v kolektivu dětí s postižením

Je-li vozíčkář ve škole spolu s ostatními postiženými dětmi, znamená to pro něj, že má kolem sebe lidi se stejnými či velmi podobnými problémy jako má on sám. Je to pro něj možnost najít zde spřízněnou duši, která mu bude velmi dobře rozumět. Vozíčkáři si mohou mezi sebou vyměňovat zkušenosti a dávat si rady.

Je zde ale riziko, že se oddálí začlenění handicapovaného mezi nehandicapované. Dítě bude nadále izolováno od běžného způsobu života. Nebude tolik obeznámeno s realitou. Samo se může, byť nevědomky, stranit okolního světa. 

1. 3. 2. Vozíčkář v kolektivu dětí bez postižení

Pokud je dítě začleněno do kolektivu nehandicapovaných dětí, má samozřejmě také možnost najít si dobré kamarády, se kterými si bude rozumět. Na rozdíl od vozíčkářů, kteří jsou mezi dětmi s postižením, bude muset být mnohem samostatnější. Bude se snažit svým spolužákům vyrovnat, či je snad v některých oblastech dokonce předčít, jak jen to bude možné. V opačném případě se může stát, že se dítě vžije do role chudinky, která si zaslouží neustálou pozornost a péči. V tomto chování by však nemělo být nikým podporován a mělo by mu být jasně naznačeno, že se má naučit se o sebe postarat do té míry, jak je samo schopno.

Někdy se mohou vozíčkáři setkat s faktem, že se vrstevníci budou zaobírat věcmi a že budou řešit problémy, které vozíčkář nebude chápat, protože pro něj to budou povrchní banality. Jeho názory a postoje mohou být velice odlišné. 

2. Jedličkův ústav

V Praze je nejvýznamnější institucí poskytující vzdělávání a ubytování handicapovaných dětí Jedličkův ústav.

Hlavním úkolem JÚŠ je poskytovat komplexní výchovně vzdělávací a rehabilitační péči dětem a mládeži s tělesným postižením. Více než 170 žáků a studentů navštěvuje denně několik typů našich škol (základní, zvláštní i střední, tři obory střediska praktického vyučování), nebo u nás bydlí a dochází do jiných pražských středních i vysokých škol. Přibližně polovina žáků zde bydlí celý týden, polovina denně dochází. Pro ubytování máme k dispozici 105 lůžek ve třech domovech mládeže.Máme v evidenci dalších cca 200 dětí a mladých lidí, kteří navštěvují běžné školy, a my jim poskytujeme ambulantní služby (Speciální pedagogické centrum).

Od roku 2002 se rozšířil komfort poskytovaných služeb o možnost využívání rehabilitačního bazénu (délka bazénu je 12 m). Naši žáci a studenti využívají také rekreační zařízení JÚŠ v

Bukové u Nových Hradů.

Hlavním cílem JÚŠ je připravit mládež s tělesným postižením do života jako samostatné jedince, v co největší míře integrované do společenského prostředí. Při formulování tohoto cíle jsme měli na zřeteli následující principy: každý člověk má potřebu duchovních a sociálních kontaktů, proto je JÚŠ koncipován jako co nejvíce otevřená instituce podporující kontakty dětí s jejich vrstevníky a okolním světem nejvhodnějším prostředím pro výchovu dítěte je jeho vlastní rodina, proto je JÚŠ určen především těm, u kterých není možné zajistit výchovu a vzdělání v přirozeném prostředí součástí JÚŠ je odborná pomoc poskytovaná jednotlivcům a institucím, které ji osobně či profesně potřebují péče o děti v JÚŠ je komplexní, vyvážená, respektující jejich osobnost a potřeby.[1]

3. Doprava

Jednou z hlavních podmínek pro začleňování osob s postižením do společnosti je existence vhodné dopravní služby. V Praze je tato otázka řešena sítí nízkopodlažních autobusů, nově i tramvají a uzpůsobenými vstupy do podzemní dráhy.

3.1. Autobusová doprava

Nízkopodlažní autobusy jsou nasazovány v provozu standardních linek. Všechny používané nízkopodlažní vozy mají nájezdovou plošinu, vysouvací nebo vyklápěcí. Na jednotlivých linkách jsou v jízdním řádu tyto spoje označeny piktogramem vozíčkáře. Současný rozsah dopravy zajištěné upraveným vozem je však stále nedostačující. Situaci dále komplikují i vnější bariéry

– nevyhovující nebo chybějící nástupní ostrůvky, chybějící nebo špatně řešené nájezdy na chodníky, bariérové podchody a nadchody…)

Vedle běžných autobusových linek v Praze lze využít dvě speciální linky č. 1 a 3, které jsou zabezpečeny standardními vozy s hydraulickou plošinou a pokrývají většinu důležitých míst v Praze. K dispozici cestujícím je v denním provozu i průvodčí, který pomáhá při nástupu a výstupu. Tyto linky jsou v provozu každý všední den v pravidelném jízdním řádu.

3.2. Metro

Nové stanice, které byly postaveny v posledních deseti letech, jsou všechny přístupné pro vozíčkáře, ale stanice starší, jsou zcela bariérové. Několik bariérových stanic bylo v minulých letech zpřístupněno schodišťovými plošinami, na jiných stanicích byly vybudovány výtahy. Na několika dalších jsou jen technické výtahy, které lze stále používat pouze s doprovodem oprávněným obsluhovat technické výtahy metra. Toto oprávnění dokladuje průkazka, kterou lze získat po odborném školení zajištěném přímo zaměstnanci DP Metro.

Bezbariérový přístup na nástupiště stanic metra

linka A 

 Dejvická, Muzeum, Strašnická, Skalka 

linka B 

 Zličín, Stodůlky, Luka, Lužiny, Hůrka, Nové Butovice, Smíchovské nádraží, Vysočanská, Kolbenova, Hloubětín, Rajská zahrada, Černý Most 

linka C 

 Ládví, Kobylisy, Nádraží Holešovice, Florenc, Hlavní nádraží, Muzeum, Vyšehrad, Pankrác, Budějovická, Roztyly (n), Chodov, Opatov (n), Háje(n) 

(n) - Pouze pro přepravu invalidních osob na vozíku s doprovodem vyškoleným DP-Metro.[2]

3.3. Tramvajová doprava

V současné době je na území hlavního města nová nízkopodlažní tramvajová souprava, která je mnohem vhodnější. Jezdí na trase č. 3 z Modřan do Lehovce.

Nová tramvaj 14T je částečně nízkopodlažní a skládá se z pěti článků spojených klouby. Jeho délka činí zhruba 31 metrů, což přibližně odpovídá délce soupravy dvou vozů klasické tramvaje T3. Šířka vozidla je 2,46 metru. Starý model T3 v tomto směru novou tramvaj o čtyři centimetry předčí. Vozidlo je jednosměrné a jeho rychlost je omezena na 60 kilometrů za hodinu. Do vozidla se vejde 279 cestujících, z toho 69 jich může sedět. Hodnota kontraktu je zhruba 1,1 miliardy korun.[3]

 4. Aktivní využití volného času

K tomu, aby mohli vozíčkáři aktivně využívat svůj volný čas, je nejprve nutné, aby jim bylo umožněno se samostatně pohybovat po městě. O MHD je pojednáno v předchozí kapitole. Dostupnost místa však není jen otázkou dopravy. Opět se tu setkáváme s největším problémem vozíčkářů: s bariérami. Tyto problémy se týkají všech oblastí využívání volného času: nakupování, divadel, kin, galerií, knihoven, kostelů, ale i parků. Dostupnost těchto a mnoha dalších míst velmi pěkně monitoruje publikace Bezbariérová Praha, vydávaná Pražskou organizací vozíčkářů. Je i v elektronické podobě na adrese www.pov.cz. Na této adrese jsou k dispozici i velmi pěkně zpracované turistické trasy centrem Prahy, samozřejmě s ohledem na postižení.

4. 1. Sport

Sportovní aktivity handicapovaných jsou kapitolou, která by svým rozsahem vydala na samostatnou práci. Pokusím se jen nastínit základní problematiku tohoto tématu.

4. 1. 1. Volba sportu

Je jasné, že lidé na vozíku mají zúženou možnost výběru, která je daná jejich handicapem. To ovšem neznamená, že jsou plně odkázáni jen na aktivity, které se dají provozovat na invalidním vozíku. Samozřejmě velmi záleží na druhu postižení.

Uveďme alespoň nejoblíbenější sporty, kterým se vozíčkáři věnují:

atletika, basketbal, boccia, curling, cyklistika, florbal, lukostřelba, lyžování, plavání, rugby, sledge hokej, stolní tenis, tenis

Závěrem

Myslím si, že by se o této problematice mělo více hovořit, protože pokud se nezmění náš postoj k handicapovaným spoluobčanům, jejich integrace do společnosti nebude plně uskutečnitelná, protože největší bariérou je naše lhostejnost. 

 Gillernová I., Malotínová M: Psychologie pro střední školy 

 Vágnerová M.: Psychologie handicapu

Zdroje na internetu:

www.komplex.cz

www.dpp.cz/cz/index.htm

www.novinky.cz/82824-.html