Platón
Platónův život
Velikán starověké řecké filosofie, zakladatel evropského idealistického myšlení Platón, je právem považován za jednoho z největších filosofů v dějinách. Nejdůležitějšími prameny k poznání Platónova života nám jsou Diogenes Laertios a sedmý z listů dochovaných pod Platónovým jménem, jejž sepsal přímo Platón anebo některý z jeho žáků.
Platón, vlastním jménem Aristoklés (Ke jménu Platón přišel prý mladý Aristoklés díky své vypracované postavě. Je odvozeno od řeckého slova patys, což znamená široký.), se narodil roku 427 př. n. l. do jedné z významných a bohatých rodin v Aténách. Jeho otec Aristón odvozoval svůj původ od Kodra, bájného posledního krále Attiky, a matka Periktioné pocházela z rodu zákonodárce Solóna. Dostalo se mu nejlepší výchovy od vzdělaných sofistů, kteří ho naučili uměním, které byly považovány za klíčové pro budoucího politika. V mládí psal Platón také básně a tragédie. Ve svých dvaceti letech potkal Sokrata a zůstal u něj po zbývajících devět let jeho života. To ovšem neznamená, že jeho filosofické vzdělání formovali jen sofisté a Sokrates. Platón se dostal do styku i se staršími filosofy, hlavně pak s Hérakleitem z Efesu a jeho stoupencem Kratyem. Studoval také eleaty a pythagorejce. Byl nesmírně vnímavý a citlivě reagoval na všechny filosofické myšlenky, s nimiž se setkal.
Narodil se v těžkých dobách. Právě probíhala krvavá peloponéská válka, ve které nakonec Sparta porazila a zpustošila jeho rodné Athény. Ve městě došlo k několika převratům, hospodářství bylo rozvráceno a lidé už nevěřili ani v pomoc bohů, ani ve své zákony. Nakonec demokracii nahradila oligarchie, vláda „třiceti tyranů“. K nim patřili také bratranec a bratr Platónovy matky, Kritias a Charmidés. Oba Platóna přemlouvali, aby se vydal na politickou dráhu. Platón zpočátku doufal, že nový režim zavede spravedlivější poměry, ale záhy se od svého záměru stát se politikem odvrátil. Útočiště nalezl ve filosofii. Když byla demokracie roku 403 př.n.l. opět nastolena, měl v úmyslu opět politicky vystupovat. Ale odsouzení k smrti jeho dlouholetého učitele Sokrata novými vládci (roku 399 př.n.l.) jeho naděje na politickou reformu Athén zlomilo. To, že město Athény dokázalo odsoudit svého nejušlechtilejšího občana, na něj nesmazatelně zapůsobilo a posléze ovlivnilo celý směr jeho vlastní filosofie. Dospěl k názoru, že spravedlnost lze uskutečnit jen tehdy, stanou-li se praví filosofové vládci či praví vládci filosofy, tj. spojí-li se politický rozum a moc v jedné osobě. Jeho filosofie má sloužit spravedlivému politickému řádu. Platón se domníval, že politickou filosofii může upřímně a přesvědčivě hájit jen tehdy, osvědčí- li se on sám v rámci svých možností v praxi. Toto přesvědčení motivovalo jeho politickou činnost v Syrakusách, která skončila naprostým nezdarem.
Brzy po Sokratově smrti Platón spolu s jeho dalšími žáky uprchl do Megary. Odtud začal podnikat dlouhé cesty, které ho stály téměř celé jmění. Kolem roku 390 př.n. l. podnikl cestu do Egypta, kde vedl dlouhé rozhovory s kněžími v Heliopoli. V Kyréně studoval matematiku pod vedením Theodóra, který vystupuje v několika jeho dialozích. Dále pokračoval do jižní Itálie, kde se setkal se slavným Archýlem z Talentu a dalšími pythagorejskými matematiky. Tím se seznámil s učením pythagorejců o matematické podstatě světa a o nehmotné a nesmrtelné duši, pro niž je hmotný svět vězením. To byla další důležitá inspirace a Platónovo myšlení se začalo stále víc posouvat k náboženskému vidění věta. Jeho cesta pokračovala dále do Syrakus. Tam pro své mravní a politické ideály získal mladého Dióna, švagra syrakuského vládce Dionýsia I. Pobyt prý skončil tím, že Dionýsos prodal Platóna do otroctví. Poté, co byl vykoupen na trhu s otroky v Aigíně se Platón po 12 letech vrátil do Athén, kde se již politická situace trochu uklidnila.
Platón převzal od Sokrata metodu učení v rozhovorech a roku 387 př.n.l. založil svou vlastní filosofickou školu. Stála v zeleném háji za athénskými hradbami nedaleko svatyně dávného řeckého hrdiny Akadéma, a tak se jí začalo říkat Akadémie. Škola přijala právní formu náboženského společenství na počest Múz a byla pospolitostí žáků a učitelů. Vyučovala se zde filosofie, matematika, zejména geometrie, a gymnastika. Akademie se stala jednou z nejslavnějších „univerzit“ starověku a sjížděli se do ní žáci z celého antického světa nejen z toho důvodu, že Platón vyučoval zdarma. Platónova škola proslula svou kvalitou a pojem akademie se nám zachoval dodnes ve smyslu vysoké školy. Bývalí žáci Akademie byli politicky činní nejen a v Athénách, ale i v mnoha dalších městech. Platón byl prvním ředitelem své školy, v níž žáci žili prostým životem. Škola organizovala nejen speciální přednášky pro studenty, ale také populárně naučné pro veřejnost.
Vlastně to nebyla první škola tohoto druhu. Řečník Isokrates vedl konkurenční školu, která byla též navštěvována žáky z blízka i z dáli. Isokrates se chlubil tím, že jeho učení je praktické, že odchovává muže činu, řečníky a politiky, na rozdíl od Platóna, který podával jen teoretické vědění založené na matematice. U Isokrata se vyučilo za drahé peníze mnoho slavných politiků. Aristoteles, nejslavnější Platónův žák, napsal obranu teoretické výchovy, z které vyplývá, že Platónovi šlo o nepřímou výchovu pro život, o kulturu ducha, vzdělání charakteru, kdežto Isokrates zdůrazňoval technické otázky. Buď jak buď, Platónova škola nabyla světového významu, Isokratova zanikla beze stop. Proč v tomto velkém experimentu praxe podlehla teorii? Je snad kultura ducha, kterou nazýváme humanitním vzděláním opravdu bližší poslání člověka než zájmy praktické?
Platónova Akademie měla být společností vyvolených, jejichž duše se povznesla k poznání absolutního dobra a kteří opustili starostlivý lid tohoto světa i vědu a politiku, aby se mezi knihami odevzdávali pohlížení na čisté dobro a krásu. Platónova škola se udržela i po jeho smrti a stala se vzorem pro mnohé školy již za Platónova života- pro školy a Athénách, Alexandrii, pro středověké kláštery, středověké univerzity, ale i pro mnohé novodobé vědecké ústavy.
Akademie byla symbolem antiky. Uzavření Akademie roku 529 n. l. císařem Justiniánem se považuje za konec období antiky.
Svou činnost v Athénách přerušil Platón po smrti tyrana Dionýsia I. ( 367 př. n. l.). Dión přiměl Dionýsia II., aby Platóna přizval jako učitele a politického rádce. Doufal, že Platón zde uvede do praxe svoje vize státu řízeného filosofy jako nejschopnějšími občany. Filosof zřejmě doufal v totéž, a proto se na Sicílii opět vydal. Dionýsos se však ukázal být průměrnou povahou a ne moc dobrým vládcem. Platóna měl sice v úctě, ale jejich přátelství nebylo pevné, protože se vládce cítil zahanben tím, že by měl být někým veden. A právě na tom jeho učitel stavěl. Platón se nedokázal prosadit ani proti různým a pro něj nepříznivým zájmovým vlivům v okolí mladého vládce. Dión byl obviněn z pokusu velezradu a musel opustit Sicílii. Po rozpadu přátelství Dionýsos II. na Platóna naléhal, aby opět přijel. Platón se tedy roku 361 př. n. l. vrátil. Rovněž tato cesta skončila katastrofálním nezdarem, neboť se Dionýsos II. s Platónem neshodli kuli zapuzenému Diónovi. Platón se rozhodl odcestovat do Řecka, ale Dionýsos II. mu znemožnil opustit Syrákúsy . Teprve až po mnoha intervencích z různých stran a Archytáově pomoci bylo Platónovi umožněno vrátit se domů. Pod vlivem této špatné zkušenosti později Platón odmítal četná města, která se na něj obracela s žádostí o vypracování ústavy.
Po návratu do Řecka Platón dál pokračoval v práci ve své Akademii, kde přednášel celkem 40 let až do své smrti. Zemřel pravděpodobně roku 347 př. n. l. ve věku 80 let.
Učení o nehmotných idejích
Ohniskem celého Platónova díla je učení o idejích. V idejích objevil Platón novou říši, říši ducha, ke které se může člověk povznést duchovním zrakem.Toto učení je první skutečně idealistická filosofie v evropských dějinách. Pro ilustraci uveďme část podobenství o jeskyni z Platónovi Ústavy:
„Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod z šíři celé jeskyně, v tomto obydlí již od dětství žijí spoutání na nohou i na šíji, takže zůstávají stále na stejném místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim v tom pouta brání, vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku.
Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí. Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.
Podobní nám, odpověděl jsem, neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. A co předměty nošené podél zdi? Neviděli by z nich právě tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, které dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.
A což kdyby to vězení odráželo od protějšku i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín? Nuže, pozoruj, jeden z nich je vyproštěn z pout a přinucen náhle vstát a otočit šíji a jít a hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích by nebyl schopen dívat se na ony předměty, jejichž stíny tenkrát viděl: Co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkrát viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, že je mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečným? A kdyby ho docela nutil hledět do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívat, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co mu ukazuje?
Empedoklés i Demokritos tvrdili, že všechny úkazy v přírodě plynou, ale že přesto musí existovat něco, co se někdy nemění ( čtyři živly nebo atomy). Platón přejímá problém jako takový, avšak chce ho pojmout úplně jiným způsobem. Domníval se, že všechny věci v přírodě, jichž se můžeme dotknout nebo které můžeme cítit, plynou. Neexistují však žádné pralátky, které podléhají rozkladu. Bez výjimky všechno, co patří do světa smyslů, je utvořeno z látky, která podléhá času. Zároveň je ale všechno utvořeno podle nadčasové formy, věčné a neměnné. Hmota je podle Platona naprosto druhořadá. Základní a skutečnou podstatou světa je říše nehmotných, dokonalých idejí. Protože jsou dokonalé, nepotřebují se nijak vyvíjet, jsou neměnné, nehybné a věčné. Během svého života ale nikdy nevidíme ideje přímo. Naše vnímání je nedokonalé a zamlžené. Místo idejí vidíme jen jejich stíny- a to je náš hmotný svět. Hmotné věci jsou tedy pouhým odrazem, rozmazaným stínem idejí. Jsou proměnlivé, a proto nedokonalé a mohou se jen snažit aspoň trochu přiblížit k dokonalosti svých nehmotných vzorů.
Tato touha je vlastní všem věcem na světě. I lidem. A nejvíce ze všech lidí touží po dokonalosti filosofové, neboť ti jsou podle Platóna nejrozumnějšími a nejvyspělejšími členy lidské společnosti. Pouze jejich myšlení je tak jasné, že dokážou prohlédnout závojem a rozpomenout se na svět idejí, z nějž nesmrtelná lidská duše pochází. K poznání idejí se může povznést jen ten, kdo má filosofický pud. Tento pud nazývá Platón éros. Dává tomuto slovu, které je v řečtině pojmem pro tělesnou lásku, vyšší význam. Éros je snahou přejít od smyslového požitku k duchovnímu. Je to vlastně puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Zvláště důležité pro téma idejí je pochopení matematiky a hudby, které připravují cestu pro skutečnou filosofii a učí odvracet oči od smyslového světa. V pozdějším období svého vývoje Platón rád uváděl ideje do vztahů s čísly, používal přitom pythagorejských myšlenkových postupů. Podle Platónova poměrně těžko pochopitelného výkladu stojí v jeho říši idejí na vrcholu idea dobra. Je to v jistém smyslu idea idejí. Nejvyšší dobro je nadřazeno všemu ostatnímu jako nejvyšší cíl, jako poslední cíl světa.
Spojení mezi světem idejí a světem pozemským je duše. Právě ona- přesněji její jediná část a to rozum- jako jediná přenáší dokonalosti ideálního světa do našich poměrů.