Africké školy
Myslím, že velkým problémem jsou africké školy, a proto si určitě také zaslouží článek.
Snad každý slyšel, o rozšířené nevzdělanosti a negramotnosti v Africe. Zmínky o tomto problému jsou velice časté. Lidé z toho nejsou nadšení, ale jen malá část nás, co si v porovnání s afričany více-méně nemáme na co stěžovat, se snaží pomoci - což je opravdu škoda...
Občas, když vidím znechucené pohledy studentů, jejich neustálé připomínky a "brblání" (neříká se to lehce, ale je to občas i můj případ..), napadne mě, jak by byla spousta dětí v africe šťastná, kdyby měla možnost studovat. Myslím, že my, lidé z vyspělých zemí, jsme ..jak to říct.. trochu rozmazlení. Například školu bereme jako samozřejmost (pár z nás i třeba jako nepříjemnou nutnost) a zapomínáme si uvědomovat jaké máme vlastně štěstí. Chtěli byste být malým, vyhublým, patnástiletým človíčkem, který není ani schopen napsat své jméno? Myslím, že ne... Je mi to líto, ale to je přesně případ mnoha lidí v Africe.
Možná se někdo z vás bude ptát - "Tak proč si nepostaví školy?!", ale uvědomte si - často nemají peníze ani na jídlo, tak kde by vzali takový finanční obnos, aby stačil na výstavbu školy?? (a banky tam taky nemají na každém rohu, jako my, aby je mohli vytunelovat...TO BYL FTIP pro odlehčení!! :D) A další celkem důležitý problém - kdo by učil?? No, učitelé jako máme my asi ne. Spíš obyčejní lidé, kteří umí aspoň psát, číst a počítat a nechtějí za hodiny, strávené z dětmi tím, že je něco naučí, peníze. Měli by to být dobrovolníci a slušní lidé, kteří nevyžadují školné od lidí, kteří vycpané polštáře penězi zrovna nemají...
Proto také existují nadace a charity, které posílají peníze, (které jim poskytneme my, co chceme taky trochu pomoct), a ty se v Africe promění na malinké školy. Tyto školy zdaleka nevypadají jako naše... Chybí v nich věci, bez kterých si asi školu ani neumíme představit - lavice, židle, sešity, pera.. Třídy jsou většinou chudé - čtyři stěny(někdy i méně), jedna malá tabule a kousky kříd, kterými se musí šetřit. Ale přesto se učí! Musí být krásné, dívat se do tváře malému černouškovi, který poprvé v životě napsal své jméno. Ale je už smutnější, když víte, že je to jedno dítě z tisíce. Jedno dítě se naučí psát, ale tisíc dalších tuto možnost nedostane...