Danielčina píseň ( aneb kostel v očích pětiletého písklete )
( Částečně vlastní melodie, částečně "Tichá noc" a "Ach synku". Místy podobné zpěvům v kostele ).
Amerika. Bílá Amerika. Bílá Amerika. Bílá Amerika v americkym kostele. Moravská země, Amerika. Moravská země ta už neslouží. V naší původní dobu. Podkorán, Podkorán, Podkorán, Podkorávacím. Amerika naše, my v ní sloužíme, my a my a my, Američani. My sloužíme v ní, naše to je země, to je naše země původní. My tam žijeme a máme červeno modrou vlajku. Naše Americko. V kostele americkým, tam se zpívá na kytaru, na buben a potom ještě na basu a na píšťalku.
Anglickej kostel, anglickej, americkej. Je to jenom Anglie. Elektrickej, americkej, americkej. V tym elektrickym kostele se jenom slouží když má někdo narozeniny.
V devět hodin už musíš dávno vstávat. Já už nespím a je mi líto, že mi má maminka odjela. V americkym kostele, tam my bydlíme a nikoho tam nechceme, máme americkýho pejska a mně odjela maminka z americkýho kostela. Bůh.
( Vysvětlení- vždy když se řekne Bůh, tak to znamená konec- bez melodie ).
V anlickym kostele jsem ještě nikdy nebyla, já sloužím. Bůh. V anglickým kostele jsem ještě nebyla, ale v americkym jo. Tam bydlím a musím se sama krmit.
Bůh, Bůh, Bůh, Bůh, Bůh, Bůh
Španělsko, Španělsko, to je dál než Brno, Španělsko milý, Bůh, Bůh náš.
Teprve teď se stalo, že se píše pérama, teprve teďka se píše už pořád pérama. A my ještě píšeme, píšeme, píšeme, pérama z těch ptáků.
Americká země, mluvijó tam jinak než Češi, a jeden Čech tam přijel a odrodil jim sloku, odrodil, má milá americká sloka.
Bůh, Bůh, Bůh v Americe, jakto že se stal Bůhem? Proč se stal tady v Americe Bůhem?
Mamince
V trávě schovaný
peníz
nastydlé písně
na pupenech bříz
u domu vzpomínka
" Hej rup ! "
skrývající líc
dvojice sevřených borovic
Je zazděný v cihle
nápis moje maminka.
Malé pražské zastavení
Včera se mi stala milá příhoda. Vykračovala jsem si to po ulici na večerní procházce, rozebírala kurz ve směnárnách, rozhazovala rukama a zajíkala se, jaká že je to dobrá práce. Nu najednou nějaký pán se na mě obrátil:
"Co to řešíte, slečno? Budete se vdávat?"
Docela duchapřítomně jsem odpověděla : " Jistě, pokud si mě vezmete. "
Ten nebohý pán vzal to však vážně a abych ho uchránila od pohromy, začala jsem rychle utíkat, než si mě odvede k oltáři. Volal za mnou: " Z Vás by byla hospodyňka jako malovaná ! , slečno !"
Úsměvné. Hodně jsme se tomu nasmáli. Pro tohle mám ráda Prahu.
Mám ráda zimu. Lidé klouzají, jsou neohrabaní a naštvaní. Včetně mě. Ale když se koukám na ostatní, musím se smát.
Potkala jsem žirafu. Na zastávce tramvaje číslo 3 a 26. To dvoumetrova Hanka je podle ní maličká.
Skoro by se zdálo, že mi rozumíš
Když na zem
soumrak
lehce mne tíží
dopadá
bez šelestu
s ě
n
ží
pak
snad i trochu
na horu dorážím
z protestu !
U Í M Á R M !!!
Věříš?
Jak mluvit o čase a neukřivdit
(Věnováno, MK. Texty psané kurzívou jsou vytaženy z písní Vladimíra Merty.)
Někdy mi to přijde tak těžké, žít. Celé dny čekat na vysvobození v podobě něčeho velkého a nést přitom tíhu momentu, co právě odešel. Nepovšimnutý.
Jak mluvit o čase a neukřivdit ?, napsal Miroslav Jemelka v dopise svým dětem. Jak se v netrpělivém čekání na zítra dotýkat darů přítomnosti ?
AŽ BUDEŠ VELKÁ, POZNÁŠ LÁSKU !
AŽ ...
To mi pověděl jeden pán ve vlaku a výmluvně pokřivil výraz ve tváři.
Tak tohle tedy má být láska ... ( Asi jsem se na toho pána trochu zamračila. Nemám ráda, když lidé převažují čas. ).
/ Jistěže vzpomínám. Na poslední společně vykouřený doutník a sbohem, které mi tak přirozeně vyklouzlo z úst, až jsem ani nepostřehla, že odešel někdo, koho jsem měla kdysi ráda.
Tvé štíhlé prsty hladily struny kytary a hlas rozhodně odříkával slova, jen prsty se lehce chvěly, jako by se bály, že přijde akord, který tam být nemá. Zaváhala jsem. Chtěla jsem věřit že ... A potom! , byla by to hloupost, milovat když ... (zatím můžu být sestra nebo nevěsta v libovolné náruči jeho nebo Tebe ... kohokoliv).
Snad až budu velká. Alespoň to tvrdil ten pán. Ve vzpomínkách navždy zůstaneš. /
Pozoruju kamínky, při každém kroku k sobě přitulí. Tolik bych si přála, aby jsi zase zazvonil u našich dveří! Celý zkřehlý by ses posadil na lavičku k oknu a psím pohledem sledoval, jak se v konvici vaří voda na čaj. Mlčel by jsi. A nepřemýšlel, co se stalo. Tenkrát, když ... ( Vysvobodil jsi mě z promočených šatů a s poslušně zavřenýma očima navlékl do pánského svetru. Myslela jsem, že přesně takto jsi to chtěl, jenže.... Chtěl jsi mít pravdu, ne proto že by Tě chtěla, chtěla Tě mít ne proto že by jsi ji chtěl, tajemství uchovala naše těla, tajemství našich těl !
Bylo to krásné, pane
- ale víckrát ne. Stačí, když ve vzpomínkách navždy zůstaneš.
( Určité části mozku jsou zodpovědné za vědomí existence těla.
Deliriu tremens se dá vyhnout, pokud jsou silné abstinenční příznaky zaznamenány včas a podají se vhodná sedativa. )