Kryptorchismus – teoretická fakta a chovatelská praxe

Kdysi jsem měla to štěstí, že  mne zkontaktoval P. Bolehovský  a jeli jsme spolu na jeden ze seminářů, které pořádá brněnská klinika Jaggy pro chovatele psů.

Týkal se gynekologie, porodnictví a DKK a přestože jsem v té době už dávno nebyla začínající chovatel byl  pro mne seminář  zajímavý a přínosný .

Abychom vše zase nezapomněli, odnášeli jsme si s sebou domů  obsažnou  publikaci. Další seminář pořádaný stejnou klinikou se týkal  pohlavního ústrojí psa. Na tom jsem bohužel nebyla, ale darem jsem dostala publikaci MVDr. Aloise  Lázničky (dále jen Dr. AL)  z této přednášky. V ní lze najít mnoho jinde těžko dostupných podrobných informací  od nákresů vývoje varlat v prenatálním období, přes výklad a nákres  sestupu varlat  do šourku, přehledy genetických profilů psa a feny, krytí  až po různá vyšetření a nemoci pohlavního ústrojí psa .

V tomto textu bych ráda reprodukovala některé z těchto  poznatků   a přidala  porovnání se zkušenostmi z chovatelské praxe.

Dle Dr. AL je kryptorchismus jedna z nejvíce rozšířených vad v celé populaci psů, jehož výskyt se výrazně zvyšuje při používání příbuzenské plemenitby. U CHP tomu není jinak.

Kryptorchismus může být jednostranný, nebo, to je mnohem méně časté, oboustranný. Varle také nemusí být vůbec vyvinuté, což se však pozná až po ,,otevření dutiny břišní“ – monorchismus.

Pro svoji správnou funkci (mají  dvě funkce – tvorba spermií a tvorba hormonu  testosteronu) potřebují varlata o něco nižší teplotu, než je uvnitř těla. Proto je důležité, aby sestoupila do šourku, který dokáže reagovat stahováním či povolováním  hladkosvalových vláken na vnější podmínky.

V případě jednostranného kryptorchismu je jedno varle funkční a jedinec je schopen se rozmnožovat, čímž může šířit tuto silně dědivou vadu dál. Oboustranný kryptorchid je neplodný.

Svoji podstatnou roli však hrají v tomto procesu i feny, o čemž bude psáno dále.

Varlata se vytváří začátkem 2. třetiny březosti  přimknuté k ledvině a je z oblasti šourku zachyceno na vazu. Je tedy i možné ovlivnit negativně   z vnějšku celý proces  v prenatálním období  - vývojové vady. Negativní ovlivnění  vývoje samčího pohlavního aparátu je možné prakticky od začátku 2. třetiny březosti zhruba až do zhruba 14 týdnů věku štěněte.

Dr. AL doporučuje vyvarovat se:

-          aplikaci léčiv březí feně a pak i štěňatům, obzvláště hormonální povahy, pokud jejich použití není nezbytně nutné

-          chránit fenu před stresem

-          zabránit úlekům a pádům u štěňat, přelézání ohrádek atd.

Jeden  příklad z chovatelské praxe  mne napadl po hovoru s majitelem březí fen, který popisoval, jak byla fenka vystresovaná z ultrazvuku   -  Opečovávaná fenka byla přivedena  na ultrazvuk, kvůli zjištění březosti. Zde byla  pokládána v pro ni pocitově ne právě příjemném prostředí na záda, stuzena gelem….pokud není na takovou manipulaci běžně zvyklá, výsledkem je pro fenu stres, který nám se může zdát zanedbatelným, ale ve skutečnosti může následně znamenat vznik vývojových vad. Ten může vést i  k odúmrtí několika plodů, které se naštěstí v tomto období ještě vstřebají a nevyvolají potrat.U jiných plodů se může ,,podepsat“ např. na odchylce ve vývoji samčího pohlavního aparátu - ultrazvuky se provádějí přesně v období jeho vývoje. Já sama vidím smysl ultrazvuků pro  stanovování příčin  poporodních komplikací, nebo při podezření na zánět dělohy.  Stresovat takto březí fenku pokládám za naprosto zbytečné.  Že je fena březí pozná v určitém stupni  březosti  i nezkušený chovatel. Ultrazvuk nenapoví ani nic o tom, jak dopadne porod, ani jaké bude pohlaví štěňat, ani o tom  kolik jich nakonec před porodem v děložních rozích bude, což by mohlo chovatelům pomoci pro zjištění konce porodu. Díky zbytečné stresu to bude pravděpodobně méně.)

Vlivem hormonální činnosti dochází ke smršťování vazu (gubernakula), který fixuje varle k šourku, čímž dochází k odtahování od ledviny směrem do šourku. Celý proces je však mnohem složitější a synchronně musí dojít  k uvolnění závěsného systému varlete od ledviny a k růstu dalších souvisejících orgánů. Již 3 – 4  dny po porodu varlata  prochází tříselným kanálem do stydké krajiny. Levé varle má kratší dráhu, protože levá ledvina je v těle umístěná více vzadu. Proto je levé varle obvykle v šourku dříve. Dle Dr. AL by varlata  5 týdnů od porodu měla dorazit do šourku. Vše ostatní již považuje za odchylku od normálního vývoje.

Na rozdíl od tohoto výkladu dr. AL  chovatelé obvykle pokládají za normální vývoj, pokud jednoduše řečeno ,,varlata  sama  někdy doputují“ do šourku bez veterinárního zásahu. V praxi zhruba  do 14 týdnů, což je dáno růstem varlat. Když dosáhnout určité velikosti, už to zabrání možnosti doputovat do šourku (ale  na druhou stranu jim to znemožňuje  i  ,,opustit “  šourek).

Sama za sebe, ze své chovatelské praxe a z praxe poradce chovu mám zkušenosti takovéto:

-          80% našich odchovů má v 5 týdnech v šourku hmatná  obě varlata

-          u větších a silnějších štěňat než je průměr (nad 5 kg v 7 týdnech), bývá sestup varlat častěji pomalejší

-          pokud varle není na svém místě do odběru v 8-mém týdnu   je  zhruba 50% předpoklad, že varlátko ještě sestoupí do šourku

Pokud se na mne obrátí o radu zájemce, který má  zájem pejska  v budoucnosti uchovnit a je mu nabízeno 7-mi týdenní štěně, které ještě nemá sestouplá hmatná obě varlata, moje rada zní aby si vybral jiné štěně (nejlépe i z jiného vrhu), které má v 7 týdnech obě varlátka v šourku hmatná, nebo aby  se dohodl s chovatel na pozdějším odběru, pokud pejskovi varlátka sestoupí. Maximálně však o 2 týdny později.

Možná veterinární pomoc při sestupu varlat spočívá v:

-          opakovaném  injekčním podání hormonálního preparátu

-          masážích tříselné  krajiny, které se používá jako doplněk při podání hormonálního preparátu 

Podání hormonálního preparátu -  provádí veterinární lékař a měl by jej vždy zaznamenat do PP.  Toto podání je naprosto v pořádku z pohledu zdraví jedince, jehož se dotýká. Je to jistě lepší, než jinak veterináři  doporučované vyoperování varlete. Udávaná účinnost opakovaného  podávání hormonálního  preparátu je však jen do 30% případů.

Není však v pořádku z hlediska chovu – takový jedinec  by měl mít tuto aplikaci zapsanou veterinárním lékařem v PP a pokud je léčba úspěšná, tak už nepatří do chovu.

Bohužel, z praxe víme, že  veterinární lékaři to do PP ve všech případech nezaznamenávají.

Což je v přímém rozporu s tím, co veterinární lékaři obecně  propagují.

Na rozdíl od jiných vad je KR v chovu poměrně dobře podchytitelný, díky kontrolám vrhů.

(Ještě lépe podchytitelné jsou  deformace ocasních obratlů, protože ty jsou zjistitelné hned po porodu a navíc jde o nezměnitelný stav.)

Kontroly vrhů  probíhají obvykle v sedmém týdnu, někdy i na začátku osmého týdne věku štěňat. Tedy v období, kdy už by varlata na svém místě být měla. Pokud nejsou, je to již určitě důvod k podchycení do přehledu pro poradce chovu.

Dr. AL doporučuje vyřadit z chovu všechny jedince u jejichž potomstva se kryptorchismus byť jen 1 x objevil, přestože sám konstatuje možnost, že ne vždy musí jít o důsledek genetického založení jedince (vývojové vady a získaný kryptorchismus).

Stává se, že v zápise z kontroly vrhu je uvedeno, že jedinec měl obě varlata hmatná a při předvedení na svodu dorostu je zjištěn kryptorchismus. V tomto případě se může jednat o tzv.

získaný kryptorchismus (může proto, že i varle, které je hmatné, ještě nemusí být fixované, může být hmatné, ale  ještě trochu výše) .

Zde veterinární lékaři předpokládají , že dojde k narušení gubernakula a mechanickému povolení fixace varlete v šourku při poranění šourku, nebo při prudkých  pohybech.

Protože však pravá skutečnost vzniku kryptorchismu  je těžce odhalitelná, doporučuje Dr. AL přistupovat ke všem formám  kryptorchismu z chovatelského hlediska tak, že je vyvolán geneticky.

V knize Genetika v kynologické praxi uvádí autor Ing. J. Dostál několik autorů – vědeckých pracovníků, kteří uvádějí různé způsoby dědičnosti kryptorchismu. Jedná se  údaje  z let 1966- 1989.

Dr. AL jednoznačně uvádí, že kryptorchismus je vyvolán autosomálně recesivním genem.

Což znamená, že aby byl jedinec navenek (fenotypově) postižený  v alelovém páru musí být oba   geny – od matky i otce  ,,defektní“ – v tomto případě recesivní geny.

Postižení jedinci jsou tzv. recesivní homozygoti.

Důležitým faktem, který si ne každý uvědomuje je, že fena sice nemůže mít vnější projev vady, ale ve své genetické výbavě může mít pro tento vnější znak stejné varianty  výbavy, jako pes. Domnívám se, že najdeme u CHP minimálně 2 příklady feny, které jsou z pohledu tohoto znaku ve své genetické výbavě recesivními homozygoty.

V těchto případech by fenky už v chovu dále působit neměly, protože dají jedině postižené samčí potomky a přenašeče, nikdy v potomstvu nedají ,,geneticky zcala zdravé potomky,,.

Na závěr bych však ráda dodala ze života a ne z hlediska chovu, že znám a znala jsem  kolem sebe psy  ,,postižené kryptorchismem,, ,  jejichž majitelé nepodlehli doporučením veterinárních lékařů, nechali tomu volný průběh  a  jejich psi  spokojeně prožili svůj život .