Madagaskar
13. 11. 2006
Někdy před dvěma lety jsme díky "base-jumpovému"
videu zjistili, že existuje stěna jako je Tsaranoro na Madagaskaru.
Začalo plánování a shánění peněz. Teprve letos se nám podařilo vše
skloubit a mohli jsme si určit termín výletu. Našim rakouským kamarádům
Haraldovi Bergerovi a Florianu Scheimpflugovi se to moc zalíbilo a tak
se rozhodli, že jedou s námi. Cíl jsme měli všichni jasný. Vytvořit co
nejlepší prvovýstup, pěkně si zalézt, natočit film a prostě si to tam
dole na ostrově pořádně užít.
Odlet byl 17.9.2006 z Prahy. Přesun do Antanariva byl celkem zajímavý. V Paříži se místní ochrance nelíbili naše lana v příručních zavazadlech. Po proběhnutí celého letiště a prosbách všude možně, jsme do letadla naskočili úplně na poslední chvíli. Do hlavního města Antanariva jsme dorazili pozdě v noci. Nikde nikdo. Říkali jsme si, "tady je ale klídek", ale ranní probuzení nás vyvedlo úplně z míry. Všude zástupy lidi, kteří se zájmem sledovaly stejně tak nás jako my je. Obyvatelstvo je složeno převážně z Arabů a jejich míšenců. Již po prvním setkání na nás koukali přátelsky a s úsměvem.
Nedaleko kempu Catta
foto by T. Sobotka-O. Beneš
Ještě to samý dopoledne dorazili Floe s Harim. Sestava byla kompletní a konečně jsme mohli všichni společně vyrazit za Tsaranorem. Cestovali jsme asi 800km směrem na jih nějakých 13 hodin. Měli jsme zajištěný odvoz přímo od campu pod Tsaranora, takže to bylo všechno o dost lehčí. Za to taky dražší. Na posledním úseku při vjezdu do parku Andrigitra jsme zaplatili vstup a museli přeložit všechnu bagáž do bytelnějšího a schopnějšího auta, který zvládne i horší terén. Během této chvíle jsme měli první větší kontakt s malými dětmi ve vesnicích. Bylo to nádherné. Ve chvíli nás obklopila spousta malých dětí. Bez bot, úplně špinavý, se soplem u nosu, ale šťastný. Všichni křičeli „Sali waza“ v překladu "ahoj bělochu".
foto by T. Sobotka-O. Beneš
Po hodině jízdy jsme jí konečně spatřili. Tsaranoro Be neboli "Veliká pěkná žena" nás napoprvé uchvátila tak, že jsem zapomněl na chvíli vyjevením zavřít pusu. Nádherná 800m vysoká žulová stěna vypadala obrovsky. Výchozí místo camp Catta se nachází hodinu od nástupu stěny. Po ubytování jsme si šli "osahat" skálu. Každý jsme si dali několik délek nějaké cesty a hned jsme si vybrali linii, kde půjdeme dělat cestu. Byla to nejdelší linie na nejvyšší vrchol masivu Tsaranoro. Rozdělili jsme se do dvou mezinárodních týmu, kvůli tomu, že Rakušáci nemají tolik zkušeností s děláním cest jako my.
stěna Tsaranoro
foto by T. Sobotka-O. Beneš
Dvojky se střídaly po dni práce rychlostí blesku a za pět dní vrtání, jsme se dostali na vrchol. Krásné lezení po fantasticky chytovaté žule. Kvalita skály se průběžně měnila. Občas se daly najít místa, kde chyty letěly dolů, nebo hrály po oťukávání prapodivné melodie, ale naštěstí ne moc často. Do cesty jsme navrtali okolo 140 nýtů a délky se pohybovaly vždy okolo 55 metrů. Popravdě řečeno si v každé délce slušně zalezete a klíčová délka za 7c+ vás muže při horku pěkně potrápit. Po řádném odpočinku se nám podařilo cestu s Tomem za 10,5 hodin vylézt a tak si připsat 1.RP této cesty. Den nato to po nás zopakovali Hari s Floem.
Práce byla hotová a tak jsme si chtěli ještě něco vylézt. Tomajdovi s Floem se podařil čistý OS přelez cesty "Always on sun" 400m za 7c+.Cesta vede na levý masiv vrcholu Karambony. Harimu a mě se podařil 2. a 3. přelez cesty Bravo les Fines od Lynn Hill. Tato 650 m dlouhá cesta byla před dvěma lety poprvé zopakována Ikerem Pou. Cestu ohodnotil za 8b a dokonce zvedl o stupeň 3 délky v cestě. Bravo les Filles jsme s Harim nacvičovali 2 dni. Zrovna přišla do parku studená fronta, tak jsme měli s Harim ideální počasí na přelez. Mě se podařilo cestu přelézt bez jediného pádu za 6 hodin. Výkony jsme oslavili místním pivem THB, po kterém, jak jsme později zjistili, pěkně bolí hlava. Ale jinak chlazený bylo výborný. Poslední den pobytu v parku jsme strávili focením a točením záběrů do našeho dalšího filmu. Mezitím dorazil Hariho fotograf, kamarád Herman Erber se svou manželkou a asistentem.
Tomajdy a můj plán bylo hned odjet na sever ostrova, zatímco by Rakušáci ještě dělali nějaké fota a pak za námi dorazí. Cestování po Madagaskaru je veliká zkušenost. Jako autobusy zde funguji tzv. "taxi brusy", což jsou ve skutečnost japonské a korejské dodávky, do kterých se na menší vzdálenost naskládá až 30 lidí. Taxi brus prostě nevyjede, dokud není plný. Na delší vzdálenosti to naštěstí tolik neplní. Ale i tak, tří denní cesta přes dvě třetiny ostrova nás dost pocuchala. Silnice jsou tu většinou v dost špatném stavu. Cestu z Antanariva na sever do Antsiranany (Diego Suarez), která nám trvala 26 hodin, byla ještě před 3 lety sjízdná za týden a v období dešťů i za měsíc. Nepohodlné, ale za to levné cestování nám zpestřila krásně se měnící krajina, ale i lidi. Diego Suarez kdo nezažije neuvěří. Toto město na severu nás překvapovalo každý den víc a víc. Nejdříve jsme poznali jak vypadají místní taxikáři. Většinou Arabové jezdící ve žlutých starých Renaultech a neustále žvýkající čerstvý tabák. Měli tváře, jako kdyby si do nich strkali tenisák. O Diego se během válek kolonizátoři dost zajímali. Strategické místo severu bylo obehnané vojenskými posádkami, které hlídaly nevítané návštěvníky. Ještě dodnes jsou na pobřežích k vidění stará vojenská stavení a cvičiště. Jedinými návštěvníky tohoto kraje jsou lezci, kteří sem přijíždějí za vápencovým masivem a ostrovy. Bohužel, ale největší část turistu zde tvoří bohatí francouzi. Jejich hlavní cíl jsou místní krásky a že jich tady je. Jejich cílem jsou zase waza, takže je všem asi jasný, jak je tady těžké sednou si sám někam večer na pivo. Během 10 denního pobytu jsme navštívili masiv Montaine d´Francois a ostrovy Nosy Hara. Na ostrovy se dá dostat jedině s pomoci místní lezecké agentury, která se postará o vše za cenu 45euro na den. Dost drahé říkali jsme si, ale zas nevidět to, by byla vážně škoda. Krásné malinké vápencové ostrovy s jednou malou bambusovou kuchyňkou a s lezením maximálně tak na 5 dní, od lehoučkých cest po 8b. Nádherné tiché místo, kde je možné spatřit velryby. My jednu dokonce zahlédli, ale jen v dálce, takže jenom ploutvičku na chvíli a to bylo vše.
foto by T. Sobotka-O. Beneš
Datum odletu se přiblížil, tak jsme se museli s Tomajdou pomaloučku přesunout do hlavního města do Tany. Jako dopravní prostředek jsme opět použili taxi-brus. Díky tomuto druhu dopravy jsme ušetřili oproti Rakušákům, kteří cestovali letadlem asi za 250 euro. Tato země je plná možností, vlastně všechno je tu možné, ale nikdy nevíš jestli to půjde nebo ne. Stejně jako místní lidé. Všechno berou a dělají "mora mora" neboli "pomalu pomalu". Tito lidé vypadají spokojeně a šťastně a přitom nemají vůbec nic.
Odlet byl 17.9.2006 z Prahy. Přesun do Antanariva byl celkem zajímavý. V Paříži se místní ochrance nelíbili naše lana v příručních zavazadlech. Po proběhnutí celého letiště a prosbách všude možně, jsme do letadla naskočili úplně na poslední chvíli. Do hlavního města Antanariva jsme dorazili pozdě v noci. Nikde nikdo. Říkali jsme si, "tady je ale klídek", ale ranní probuzení nás vyvedlo úplně z míry. Všude zástupy lidi, kteří se zájmem sledovaly stejně tak nás jako my je. Obyvatelstvo je složeno převážně z Arabů a jejich míšenců. Již po prvním setkání na nás koukali přátelsky a s úsměvem.
 |
foto by T. Sobotka-O. Beneš
Ještě to samý dopoledne dorazili Floe s Harim. Sestava byla kompletní a konečně jsme mohli všichni společně vyrazit za Tsaranorem. Cestovali jsme asi 800km směrem na jih nějakých 13 hodin. Měli jsme zajištěný odvoz přímo od campu pod Tsaranora, takže to bylo všechno o dost lehčí. Za to taky dražší. Na posledním úseku při vjezdu do parku Andrigitra jsme zaplatili vstup a museli přeložit všechnu bagáž do bytelnějšího a schopnějšího auta, který zvládne i horší terén. Během této chvíle jsme měli první větší kontakt s malými dětmi ve vesnicích. Bylo to nádherné. Ve chvíli nás obklopila spousta malých dětí. Bez bot, úplně špinavý, se soplem u nosu, ale šťastný. Všichni křičeli „Sali waza“ v překladu "ahoj bělochu".
 |
Po hodině jízdy jsme jí konečně spatřili. Tsaranoro Be neboli "Veliká pěkná žena" nás napoprvé uchvátila tak, že jsem zapomněl na chvíli vyjevením zavřít pusu. Nádherná 800m vysoká žulová stěna vypadala obrovsky. Výchozí místo camp Catta se nachází hodinu od nástupu stěny. Po ubytování jsme si šli "osahat" skálu. Každý jsme si dali několik délek nějaké cesty a hned jsme si vybrali linii, kde půjdeme dělat cestu. Byla to nejdelší linie na nejvyšší vrchol masivu Tsaranoro. Rozdělili jsme se do dvou mezinárodních týmu, kvůli tomu, že Rakušáci nemají tolik zkušeností s děláním cest jako my.
 |
foto by T. Sobotka-O. Beneš
Dvojky se střídaly po dni práce rychlostí blesku a za pět dní vrtání, jsme se dostali na vrchol. Krásné lezení po fantasticky chytovaté žule. Kvalita skály se průběžně měnila. Občas se daly najít místa, kde chyty letěly dolů, nebo hrály po oťukávání prapodivné melodie, ale naštěstí ne moc často. Do cesty jsme navrtali okolo 140 nýtů a délky se pohybovaly vždy okolo 55 metrů. Popravdě řečeno si v každé délce slušně zalezete a klíčová délka za 7c+ vás muže při horku pěkně potrápit. Po řádném odpočinku se nám podařilo cestu s Tomem za 10,5 hodin vylézt a tak si připsat 1.RP této cesty. Den nato to po nás zopakovali Hari s Floem.
|
|
|
Harald Berger- 14 délka za 7c v cestě "Shortcut" |
|
|
|
Ondra Beneš- 15 délka 7b+ v cestě "Shortcut" |
|
|
|
T. Sobotka- 12 délka 7a+ v cestě "Shortcut" |
 společné foto na vrcholu Tsaranoro Be |
 |
 |
| topo nového prvovýstupu "Shortcut" 7c+ klikněte pro jeho zvětšení |
Práce byla hotová a tak jsme si chtěli ještě něco vylézt. Tomajdovi s Floem se podařil čistý OS přelez cesty "Always on sun" 400m za 7c+.Cesta vede na levý masiv vrcholu Karambony. Harimu a mě se podařil 2. a 3. přelez cesty Bravo les Fines od Lynn Hill. Tato 650 m dlouhá cesta byla před dvěma lety poprvé zopakována Ikerem Pou. Cestu ohodnotil za 8b a dokonce zvedl o stupeň 3 délky v cestě. Bravo les Filles jsme s Harim nacvičovali 2 dni. Zrovna přišla do parku studená fronta, tak jsme měli s Harim ideální počasí na přelez. Mě se podařilo cestu přelézt bez jediného pádu za 6 hodin. Výkony jsme oslavili místním pivem THB, po kterém, jak jsme později zjistili, pěkně bolí hlava. Ale jinak chlazený bylo výborný. Poslední den pobytu v parku jsme strávili focením a točením záběrů do našeho dalšího filmu. Mezitím dorazil Hariho fotograf, kamarád Herman Erber se svou manželkou a asistentem.
 |
| foto za triko a čepici foto by T. Sobotka-O. Beneš |
Tomajdy a můj plán bylo hned odjet na sever ostrova, zatímco by Rakušáci ještě dělali nějaké fota a pak za námi dorazí. Cestování po Madagaskaru je veliká zkušenost. Jako autobusy zde funguji tzv. "taxi brusy", což jsou ve skutečnost japonské a korejské dodávky, do kterých se na menší vzdálenost naskládá až 30 lidí. Taxi brus prostě nevyjede, dokud není plný. Na delší vzdálenosti to naštěstí tolik neplní. Ale i tak, tří denní cesta přes dvě třetiny ostrova nás dost pocuchala. Silnice jsou tu většinou v dost špatném stavu. Cestu z Antanariva na sever do Antsiranany (Diego Suarez), která nám trvala 26 hodin, byla ještě před 3 lety sjízdná za týden a v období dešťů i za měsíc. Nepohodlné, ale za to levné cestování nám zpestřila krásně se měnící krajina, ale i lidi. Diego Suarez kdo nezažije neuvěří. Toto město na severu nás překvapovalo každý den víc a víc. Nejdříve jsme poznali jak vypadají místní taxikáři. Většinou Arabové jezdící ve žlutých starých Renaultech a neustále žvýkající čerstvý tabák. Měli tváře, jako kdyby si do nich strkali tenisák. O Diego se během válek kolonizátoři dost zajímali. Strategické místo severu bylo obehnané vojenskými posádkami, které hlídaly nevítané návštěvníky. Ještě dodnes jsou na pobřežích k vidění stará vojenská stavení a cvičiště. Jedinými návštěvníky tohoto kraje jsou lezci, kteří sem přijíždějí za vápencovým masivem a ostrovy. Bohužel, ale největší část turistu zde tvoří bohatí francouzi. Jejich hlavní cíl jsou místní krásky a že jich tady je. Jejich cílem jsou zase waza, takže je všem asi jasný, jak je tady těžké sednou si sám někam večer na pivo. Během 10 denního pobytu jsme navštívili masiv Montaine d´Francois a ostrovy Nosy Hara. Na ostrovy se dá dostat jedině s pomoci místní lezecké agentury, která se postará o vše za cenu 45euro na den. Dost drahé říkali jsme si, ale zas nevidět to, by byla vážně škoda. Krásné malinké vápencové ostrovy s jednou malou bambusovou kuchyňkou a s lezením maximálně tak na 5 dní, od lehoučkých cest po 8b. Nádherné tiché místo, kde je možné spatřit velryby. My jednu dokonce zahlédli, ale jen v dálce, takže jenom ploutvičku na chvíli a to bylo vše.
|
|
Datum odletu se přiblížil, tak jsme se museli s Tomajdou pomaloučku přesunout do hlavního města do Tany. Jako dopravní prostředek jsme opět použili taxi-brus. Díky tomuto druhu dopravy jsme ušetřili oproti Rakušákům, kteří cestovali letadlem asi za 250 euro. Tato země je plná možností, vlastně všechno je tu možné, ale nikdy nevíš jestli to půjde nebo ne. Stejně jako místní lidé. Všechno berou a dělají "mora mora" neboli "pomalu pomalu". Tito lidé vypadají spokojeně a šťastně a přitom nemají vůbec nic.
 |
Tana byla jiná než vesnice, prostě jako každé hlavní město. Děti zde žebrají a nevolají "Sali waza", špína a smrad. Zato ale super exotika. Nechápali jsme, co všechno oni dokáží prodávat na místních tržnicích. Od prázdných pět lahví, po nefunkční elektroniku. Prostě to, co kdo má, to prodává. Během třídenního pobytu v Taně jsme stihli ještě navštívit Lemurs park a zažít několik zajímavých večírků s místními obyvateli. Celý výlet nám utekl neskutečně rychle. Šest týdnů jak jeden. Každý den plný nových zkušeností a zážitku. Madagaskar je velkolepá země s ještě velkolepějšími lidmi, kteří jak věřím, vám ze srdce dlouho nezmizí.
 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
