Tak mě jednoho dne osud zavál do televize Prima,
kde tehdy "letěl" velmi oblíbený pořad
Mňam aneb
V prvním ze tří natáčení /v roce 1998 /
jsem kromě šikovných kuchařů od kterých jsem se ledacčemu přiučila, poznala také oblíbenou paní herečku, která se kdysi osobně znala s Janem Werichem a byla také v angažmá v jeho divadle,
paní Stellu Zázvorkovou.
Vyměnily jsme si některé naše oblíbené recepty a rady, protože stejně jako paní Stella i já ráda vařím a za ta léta se nějaká ta zkušenost a vychytávka v kuchyni najde.
Musím dodat, že paní Stella byla nejen výborná herečka, ale především skromná a citlivá žena, která si popularitu připouštěla jen v tom případě, pokud se zapojila do charitativní činnosti a pomáhala potřebným, většinou dětem. Po natáčení jsme se ještě chvíli zdržely a popovídaly o životě a svých osudech.
Moderátorkou byla paní Kateřina Jozífková.
Druhé natáčení / 2000/ proběhlo opět v duchu nepříjemné trémy a nejistoty, zda se člověk něčím nevhodným - gestem či grimasou - neznemožnil po zbytek života před rodinou, známými i před celým národem. Věřte, že tohle je jedna velká nejistota.
Názor "jájsempřecezvyklávystupovatnaveřejnosti" lehce zanikne ve frmolu, který nastane těsně před tím, než vás začne sledovat magické oko kamery a věřte, že se vám ještě několikrát hodně orosí čelo, než se za vámi dveře natáčecího atelieru zase zavřou.
Než vstoupíte do studia, projdete rukama vizážistů, kteří z vás sice neudělají /pokud jste postarší osůbka/ pružnou růžolící dvacítku, ale po jejich odborném zákroku trochu té rozverné mladosti je vám nakonec z obličeje znát. Jenom nedoporučuji se na sebe dívat moc zblízka do zrcadla. Vypadáte totiž jako něco mezi Picassovou noční můrou a zmalovaným kolotočovým koněm a to na sebevědomí moc nepřidá. Poté vám nasadí mikroport, což je krabička, od ní metrový káblík a malinký mikrofonek. Jenom samotná instalace je groteska hodná natočení. Krabičku vám připnou na biskupa, káblík vedou pod oblečením /což děsně šimrá/ a mikrofonek připnou na klopu saka, halenky apod. Na ten nesahat, protože vás přes dvůr v natáčecím studiu poslouchá zvukař, který má na uších sluchátka a toto je pro něj velmi nepříjemný zvuk. Až vás takto namašlí, opásají vás apartní zástěrkou,a dají vám znovu přečíst recept, který jste poslali do dramaturgie a který budete vařit. Pokud je to ten váš a nikdo ho nezaměnil, jde se na věc.
Čekala jsem, že až budu /v dobrém rozmaru/ „promlouvat k národu“, ozve se odněkud z útrob zšeřelého ateliéru režizérovo nervózní stoooop! A budu opakovat co už jsem řekla, tentokrát pěkně pomalu, nebudu nic drmolit, ani se opravovat a třeba mi zbude čas i na letmý šibalský úsměv vstříc svým divákům. Jak hluboce jsem se mýlila, jsem poznala ve chvíli, kdy jsem začala marně lovit v paměti, jak se jmenuje na talířku to kulaté nakrájené na plátky a vedle toho to sypké bílé, a něco podobné konzistence, ale tmavé. Moderátor Zbyněk Merunka, ve kterém jsem nalezla oporu a který měl velké pochopení pro mou málo trénovanou paměť, lehce naznačil: Ano a tady máme připravenou nakrájenou šunku na kolečka a co tady máme nachystáno dál paní Zdenko, vidím tu sůl a pepř. A dvě vajíčka, no to bude určitě dobrota. A teď se půjdeme podívat k další soutěžící...
V tomto duchu pokračovalo celé,asi hodinové natáčení na jeden ráz.Žádné stop, žádné vracení a žádné čekání, než madam vyloví z útrob své chabé paměti co je to sůl a pepř…
Tenkrát jsem nabyla přesvědčení, že naučit se daru improvizace by nebylo až tak od věci.
Člověk otupí, protože je vtažen do děje, nervozita z části opadne a začíná moje
životní čtvrthodina slávy.
Do podvědomí nám vnikne zvuk bublající polévky na sporáku o kterém se nám ani nesnilo, cibuli krájíme nožem z „titánu“,ostrým jako skalpel a všude kolem se povalují a visí různá udělátka, strouhátka a strouhadla, drtičky a mixérky, filtry vody a odšťavňovače. Dobromila by se zaradovala.I já jsem se radovala, můj živel mne pohltil.
Nakonec jsme se my, dvě pozvané soubojnice od sporáku, i za celý natáčecí den neskutečně unavení moderátoři doplichtili až ke zdárnému konci natáčení. Převzaly jsme ceny, poklábosily s kuchaři a sezobly navzájem kousek toho, co jsme pod odborným vedením profíků stvořily.
Moderátory byli již zmíněný sympaťák Zbyněk Merunka a Kateřina Jozífková.
Tentokrát jsem jako milého hosta poznala paní ředitelku Divadla Spejbla a Hurvínka paní Helenu Štáchovou. Nemám ji na fotce, protože ty jsou z natočeného videa a ona vystupovala jako host po mě. Potkaly jsme se v kantýně na chodbě. Byla ohromě milá, příjemná, nádherně voněla a nakonec nás pozvala /protože na každém natáčení mě psychicky podporoval můj nenahraditelný manžel/ do svého divadla, do zákulisí, abychom načíhli, jak to ti dva S+H a Mánička spolu řídí. Dodnes jsme toho nevyužili.
Natáčení třetí a poslední 2002
Tentokrát jsem neměla podle scénáře sama vařit, obsadili mě jako křoví. Byla jsem k ruce kuchaři, který vlastnil pojízdný catering se kterým přijížděl na místa natáčení filmu někamo do exteriéru a krmil naše i cizí hladové herce a jiné umělce svými výtvory. S tímto kuchařem jsme při natáčení grilovali lososa, kterého jsme potom nakonec se štábem snědli. Celý pořad se točil v duchu muziky 70. - 80. let, konkrétně Ozzyho Osbourna, kterému můj přidělený kuchař vařil po celou dobu jeho pobytu tady. Ozzyho mám ráda, jeho písničky se mi líbí a když mě přelízá přes hlavu naše dechnopárty, pustím si do uší jako relax Sabbathy.
Ale k našemu vaření: Stejně to navzdory scénáři nakonec dopadlo tak, že já jsem míchala, krájela, loupala, trhala salát, dělala dresing, obracela lososa, solila, pepřila a kuchař s moderátorem do kamery řečnili jaký je Ozzy větroplach, co všechno mu vařil a jak moc mu chutnalo. Oba mi nasísali do kastrolku, hodnotili vůni a slintali, jako kdyby týden nejedli /třeba ne :-)/. Co se mi tentokrát ale moc líbilo, bylo to, že jsem nemusela moc mluvit. Položili mi jedinou otázku: Co bych řekla Ozzymu, kdybych měla tu možnost. Řekla jsem, že bych ho pozvala k nám na oběd. Protože potom by zapomněl na lososy, různé mořské potvory a podobně a začal se živit pečeným uzeným kolenem, karbanátky se zelím a dršťkovou polívkou, protože na tu jsem zatím utáhla každého mlsouna. Štáb se pobaveně "válel po zemi" ale nakonec to vystřihli, prý jsem odbočila od tématu .
Na tomto natáčení jsem poznala paní Martinu Kociánovou, moderátorku a hlasatelku televize Prima, jejíž opravdu nezapomenutelný přebrept při hlášení zpráv: "Na prase Paříž /a něco/se srazily dva vlaky jedoucí po stejné koleji". Položil nejen celý natáčecí štáb Televizních novin, ale i všechny diváky u televizních obrazovek. Přesto je to profesionálka, bezvadná skromná holka, vynikající operní pěvkyně a dělá maximum pro charitu. Snad se jí a jejím kolegům podaří zrenovovat klášter v Pivoni, kde má být dětský domov a domov pro seniory. Držím palce.
Z natáčení jsme se cestou domů stavili v blízkých Velkých Popovicích na večeři a pivo, protože jsem byla vyklepaná jak Partoška a potřebovala nějakou vzpruhu. Tentokrát mně do natáčecího studia v Hostivaři doprovázela i moje maminka, zvědavá, jak to vše probíhá. Dočkala se. Seděli s mým manželem přímo ve studiu, asi dva metry ode mne. Měla trému za mě a toho frťana na konci potřebovala víc než já. :-)
Tím pro mě veškeré natáčení v televizi skončilo. Světla atelierů jsou přijatelná, pokud jsou zhasnutá. V momentě když se rozsvítí a rudé oko kamery se zaměří na mou osobu, připadám si jako retardovaná, neumím mluvit, šišlám, tvářím se jak vykoplý krtek a v hlavě se mi zdravý rozum rozhodí jak puzzle.
Uznejte sami, je tohle člověku zapotřebí ?
Náhledy fotografií ze složky Galerie skupiny SonetDuo