Vampir
Někdy to zažil každej. Cesta domů chladným podvečerem, kotouče mlhy valící se ulicí. Tma. Stíny na průčelích paneláků, kvílení větru v téměř opadaných větvích stromů a divný pocit v zádech. Otočíš se......... možná se něco mihlo mezi kontejnery, kočka nebo velká krysa, otřeseš se hnusem....... pod žlutou lampou zapiští netopýr. Kdoví proč přidáš do kroku a s úlevou za sebou zabouchneš domovní
dveře........
Nikdy tam venku nic není. Není..........?
Seskočil ze střechy oprýskaného domu a plížil se tichými kroky podzimním večerem. Pomalu přecházel v noc a tma houstla a temněla, v tom sychravém čase, plném padajícího listí a nostalgie. Vítr studil, hnal před sebou chuchvalce mlhavého oparu, ovíjely se kolem zdí hřbitova a mezi náhrobky, porostlými lesklým břečťanem. Vrata zaskřípala v zrezavělých pantech, když se do nich opřel nápor větru a větve kaštanů o sebe narážely s kvílivými vzdechy.
Už to skoro nevnímala, i přestože pocit tísně v ní zůstal celou dobu, kterou strávila na starém hřbitově v té zanedbané čtvrti. Skloněná nad deskou hrobu se pokoušela zapálit knot v keramické lampě, zafičelo to a téměř živý plamínek odumřel, škrtla zapalovačem a jiskra zhasla podruhé. Nemělo to smysl, v tom vichru by lampička stejně dlouho nesvítila, narovnala se a zadívala se do tmy. Nechtěla se zdržet tak dlouho, ale neudržovaný hrob vyžadoval spoustu péče, hromádka plevele zůstala na cestičce a stonky poletovaly vzduchem. Rozhlédla se. Vzadu u zdi se černaly obrysy kontejneru........
Něco se v něm šustlo, lekla se a stébla spadla na zem. Chvíli bojovala s touhou nechat je tam a rozběhnout se k bráně, ale potom sebrala odvahu, přece není nějaká ustrašená káča. Hodila trávu dovnitř, prudký pohyb mezi odpadky ji přinutil uskočit, srdce se jí rozbušilo.... .Z kontejneru se ozvalo zapištění a Ester zavrtěla hlavou sama nad sebou. No tak, klid, je to jenom myš, hloupá myšička, určitě víc vyplašená, než ona sama. Musí už opravdu jít, vyrazila k východu, vůně drahého parfému zavanula nocí. Začenichal a nasál ji, tak smyslnou a zvláštní, vyhoupl se na okraj kontejneru a zadíval se za ní.....neměl by ji nechat odejít, čekání mezi odpadky nebylo zrovna to, coby..........ale v rytmu její chůze bylo něco vzrušujícího, něco po čem dávno toužil, připomínalo to staré časy. Dobu opatrného slídění a namlouvání, dobu, kdy vstup do domu byl vázán pozváním a hodokvas byl vzácností.......tiše se usmál a vklouzl do tmy pod košatými stromy.
Sýček se ozval ve větvích kaštanu, otočila se a zahléhla stín mezi hroby, se srdcem až v krku zůstala stát. Klid, uklidni se, hlavně nesmíš dát najevo strach. Krev jí pulsovala ve spáncích zběsilým tempem. Šla kaštanovou alejí k východu jak nejpomaleji dokázala, za sebou zaslechla pobavený smích. Už sem nikdy nepůjde večer......hlas sovy zahoukal své - póóóóóójď - za tmavými stromy... Zbrkle pustila spojku a motor auta zakvílel, roztřesenou rukou zařadila, rozjela se přískoky a ve zpětném zrcátku zahlédla mlhavou postavu ve hřbitovních vratech. Už sem nepůjde nikdy!!!
Díval se za ní, číslo na autě bylo snadno k zapamatování, ale ani ho nepotřeboval, najde si ji po čichu.... Hlad! Krutý pocit v žaludku mu připomněl, proč sem vlastně přišel. ... Obrátil se mezi hroby, na druhé straně hřbitova uslyšel šouravé kroky, postarší žena uložila do odřené tašky květináče a sáčky s hlínou. Pomník hrobky se blýskl v měsíčním světle, krev se rozstříkla na šedém mramoru. Nestačila vykřiknout. Nohy v černých polobotkách teď vyčnívaly z otevřené rakve na podlaze krypty. Možná si přála spočinout vedle svého muže v náruči věčného spánku.......možná že ne. Otřel si zbytky její krve z brady, bylo mu to ukradený........
Josh se dotkl kliky a ucukl, plechové dveře staré kotelny, v podzemí dávno zrušené a napůl zbourané fabriky, se prudce rozletěly. Pach rozlitého vína ho udeřil do nosu, v přívalu naplno řvoucí hudby zanikl vzdech. Bílá hadrová panna, s voskovým obličejem a skoro slepýma očima, se mu zhroutila do náruče. Taky nekřičela. Nemohla. Z prokousnutého hrdla vyšel bublavý zvuk, červená pěna se řinula otvorem v roztrženém jícnu. Ušklíbl se, vypadala směšně, jak otevírala ústa v němém děsu.....leklá ryba na suchu. Bublání přešlo v chropot. Bolest, nepochopitelná a ochromující, rudá mlha před očima...........
"Pomoc, pomoz mi..." chtěla to říct bezhlasými ústy, v tu chvíli mu i
věřila. Pomůže jí, odvede jí domů ....mami........! Vycenil tesáky. Zahryzl se z druhé strany, bolest jí zkroutila v křeči, ostré zuby trhaly kůži i svaly. Krev! Horká a plná palčivé chuti akoholu, polykal ji plnými doušky. Krev znamená život! I když, jak pro koho. Ten její právě skončil, sesula se mu k nohám. Strčil do ní špičkou boty, sklouzla z železného můstku a padala z výšky na betonovou podlahu. Zamával jí na cestu.
David se rozesmál. Ta druhá holka, opilá téměř namol, se smála s ním. Vstala, zpitá jako dělo, černomodré prameny vlasů jí spadly do tváře, když se chytila zábradlí a podívala se dolů.
"Je úplně blbá!" řekla na adresu zhrouceného těla. "Neumí chlastat, válí se tady jako prase." nejistými kroky sešla po schůdcích a šťouchla do kámošky opile namířeným prstem.
"Zvedej se Ali, máme společnost." oči bez výrazu se dívaly kamsi stranou. "Ali...slyšíš?...."
"Je mrtvá." řekl Josh, olízl si zakrvácené rty, díval se na ni zpod přivřených víček. Rozesmála se znovu.
"Jasně že je mrtvá, uplně mrtvá po flašce vizoura. Já už jsem taky ..." trochu se zapotácela a dotkla se ruky, bezvládně ležící podél těla. Dotek zastudil jako led. Rezavé vlasy zakrývaly ránu na krku. "skoro mrtvá......." Otočila se zády a s problémy se vyškrábala zpátky nahoru.
"Pokecal ses červeným," řekla a prstem přejela Joshovi přes ústa, rozmázl jí krvavou šmouhu po tváři. Stále se ještě smála, když ji vytáhl ven do noci. David zabouchl dveře kotelny a vzal ji kolem ramen z druhé strany, s poloprázdnou lahví v ruce. Zarazila se.
"Neblbněte, je tady zima, kam chcete jít......."
Vrazil ji hrdlo flašky do pusy. "Nekecej a chlastej!"
"Jdeme na návštěvu." řekl Josh s úsměvem. "Ke starejm známejm." K hodně starejm, prohodil v duchu.
Vešel do hřbitovních vrat. David a ta nalitá nána zůstali někde vzadu, slyšel tlumené výbuchy smíchu. Téměř je nevnímal. Vůně, naléhavá a vábící, zůstala viset mezi hroby a ani ostrý vítr ji nedokázal odehnat. Meluzína zakvílela a pták vytržený ze sna se poplašeně prodíral mezi listím. Šedý pomník z leské žuly v rohu hřbitova. Vůně zesílila, nasál ji do sebe, přimrazila ho k zemi.........pojď si pro mě........vezmi si mě..........bledý srpek měsíce proplul mezi stromy a zmizel.
"Joshi!" S trhnutím se probral. David se připotácel ze tmy s tou holkou, najednou mu šla na nervy. Už ho to přestávalo bavit. Rychlovky, holky napraný chlastem, pořád to samý. Vítr jí připlácl triko na tělo a zdůraznil prsa vycpaná silikonem. Znechuceně se odvrátil. Vůně orchidejí se vinula mezi náhrobky, těžká a hmatatelná .......musí ji najít! David se zastavil vedle něho, asi to cítil také, obrátil se k Joshovi s pohledem plným neklidu. Dlaně mu zakryly oči, netrpělivě jí setřásl.
"Co je s váma?" řekla uraženě, "Usnuli jste?" Hrábla po visce, pachuť alkoholu jí nadzvedla žaludek, odhodila láhev do křoví. Vítr zesílil a zledověl, zima ji probrala docela. Vypadalo to, že mejdan skončil. Stáli tam beze slov a civěli do tmy, otráveně mávla rukou.
"Víte co, štvete mě, jdu domů." Otočil se, bílý obličej v měsíčním světle, krvavá ústa, přízrak hrůzy. Zaječela. Ani nevěděla proč, najednou ji děsil, vycenil špičáky, ostré jako nože.
"Ty nemáš domov. Už teď jsi mrtvá."
Zavřískla a rozběhla se mezi náhrobky, nechal jí náskok s křivým úšklebkem a potom najednou stál proti ní, jak bleskurychlý stín, vyhnula se prstům s drápy a potácela se tmou, slzy se mísily s rozmazanou řasenkou, před očima zhroucené tělo na špinavé zemi, už pochopila. Zabijou jí, jako Ali.........ne, nechtěla umřít, ne teď a tady..... Slyšela ho za sebou, odkopla boty a dala se na útěk k otevřené bráně. Ten druhý stál na cestě, opilý snad víc než ona, viskou a Alinou krví. Ledová ruka jí sevřela paži, vyškubla se z posledních sil a vrazila do něj, zapotácel se, vletěla do hustého křoví, táhlo se podél cesty až k vysoké zdi, neprostupné šlahouny jí šlehaly do tváře, teď jí to bylo jedno. Lezla po čtyřech, s odřenými koleny, tunelem trnitého houští, poškrábaná a špinavá, slyšela venku jejich smích a přála si zadusit vzlyky..... musí se dostat pryč! Měsíc se schoval za mraky, vyklouzla ven pod příkrovem tmy a rozběhla se přes zarostlé hroby. Žulová deska se jí zhoupla pod nohama..........................
Tma, bolest, strach, výkřik a beznaděj. Puch a červi. Všude kolem. V černé tmě rakve, s nehty ulámanými až do krvavých pahýlů, přílákala je krev a pomalu zahnívající skvrny proleženin na rozměklém těle. Cítila je v očích a v nose, někdy i v ústech, než přestala křičet, údery kladiva na víku rakve, nejstrašnější zvuk, co kdy slyšela. Sny.
Strašlivé představy, podoby démonů. Past.
Padala dolů a za ní se sypala hlína, svíčky, vázy a sušené květy naaranžované na pochmurné desce, zřítila se z výšky na tvrdé dřevo, něco jí udeřilo do hlavy a prkna se probořila její váhou. Dopadla. Pod ní leželo cosi měkkého a příšerně páchnoucího. Zabořila se do toho, šílený puch ji skoro zadusil , začala se zmítat v tom lepkavém něčem, co si nechtěla ani pojmenovat......měla to všude, pozvracela se hnusem, horečně stírala slizkou hmotu z dlaní a obličeje,......to není možný, něco se jí zdá, je to jen děsivej sen, proč jí nikdo neprobudí...... pod ní se hnula ta věc, chtěla zaječet, ale v příštím okamžiku toho měla plná ústa, dusivý vír z ní vysál výkřik. Tma, bolest, strach a beznaděj, něco jí rvalo vnitřnosti, svaly i šlachy, v neskutečné agónii vyvrhla sama sebe do páchnoucí hmoty. Odporné mlasknutí. Mozek se protáhl nosní dírkou, tak dokonale, jak by to dokázal nestvůrný balzamovač v Městě Mrtvých.
Vstala. Setřásla z ramen bělavé červy a po hliněné stěně vylezla z hrobu.
Nesmrtelná. Věděla že je nesmrtelná, ale život bez těla byl jen ohlupující víření v časoprostoru, šedivém zoufalstvím a plném nepřátelství, všudypřítomná bolest nedávala možnost uniknout. Pak přišlo. Tělo. Štíhlé a mladé, zabořilo se do ní a prostoupilo jí celou, stačilo jen otevřít ústa. Teď to tělo měla, patřilo jen jí.......
"Kde je ta šlapka? " zeptal se Josh nakvašeně, "Nemusel ses tak vožrat!" dodal vyčítavým tónem. Ztratila se ve změti roští a on určitě neměl náladu jí tam hledat.
"Někde tady bude." David se tvářil otráveně. Neměla mu utéct, chlast je zhouba i pro upíra, ale blbost, musí tady být, pořád viděl na vchod a pochyboval, že by dokázala přelézt pětimetrovou hřbitovní zeď.
"Tak snad, že bys ji laskavě našel."
"Trhni, si! Já jsem ji sem nepřitáhl!" Josh udělal krok, navztekaně zatnul pěsti a David raději zmizel mezi hroby. Teď nebyla zrovna vhodná chvíle na rvačku, v tomhle stavu by neměl šanci. Stejně byl jenom poskok, od té doby co se vzbudil na dně rakve v tmavém hrobě a nad sebou slyšel zvuk lopaty narážející na dřevo a kamení. Měl být mrtvý. Ten, kdo ho zabil, se opíral o žulový pomník a čekal až splní svůj úkol. Vzpomněl si na ten pocit, když mu prokousl hrdlo. Vzpomínal na něj často. Ušklíbl se...možná že je mrtvej a tohle všechno je jenom přežívající zbytek jeho vědomí, někdy to bylo jako šílenej sen. A někdy jako hladová realita. Vycenil špičáky a obešel hustou houštinu akátových keřů, něco se za ní hnulo. Napřed ucítil slabý zápach, připomněl mu minulost, pach tlejících pozůstatků v těsném hrobě........ Křoví se rozhrnulo a vyšla ven.
Napřed uviděl nohy, opálené bosé nohy a nad nimi zbytky zteřelého rubáše. Smrad zesílil, odporný puch hnijící mrtvoly. Zvedl oči. Tam kde byl předtím obličej té holky, spatřil děsivou podobu smrti. Holá lebka s cáry odpadávajícího masa se na něj šklebila v záblesku měsíčního světla. Proti své vůli couvl.
"Červi!" řekla dutým hlasem, vycházejícím odněkud zhloubi. "Nesnáším červy." Pohybem plným hnusu smetla hrst zkroucených larev na zem, po černém rubáši se rozlézaly další. Bílé koule očí v příliš hlubokých důlcích se po něm obrátily.
"Na co čumíš?" Nenašel slova, aby jí odpověděl. Mávla rukou s nalakovanými nehty a klátivými kroky se vypotácela z brány.
Josh vylezl z křoví z druhé strany, v ruce držel láhev ze zbytkem vizoura na dně.
"Podej mi napít." Toho panáka měl zapotřebí.
"Už si toho snad vychlastal dost........ Co tady, sakra, tak smrdí?" David neřekl nic. Červi se svíjeli v nahnědlém písku.
"Co je s tebou, jsi uplně mimo?"
"Ale ne."
"No tak kde je ta štětka?" Mezerou v křoví zahlédl odklopenou desku.
"Schovala se v hrobě? Tak to je na správným místě." Zasmál se s vyceněnými zuby a skočil dolů. David slyšel, jak zalapal po dechu.
Podivná, rudá medůza bez kůže a s vytřeštěnou tváří, ležela na dně hrobu vedle rozmlácené rakve.
Vrátila se, zpátky do doupěte, do toho starého domu.........
Josh procházel ztemnělými ulicemi. Hledal, nasával a větřil a dalo mu to míň práce, než by snad čekal.
Objevila se na rohu v zelené Corse, rezavá hříva jejich vlasů dokonale ladila s odstínem laku. Hodila blinkr a chystala se zaparkovat. Soustředil se. Impuls myšlenek vystřelil jako přesně zacílený metafyzický projektil, malé auto poskočilo a poslušně chcíplo. S úměškem sledoval jak otáčí klíčkem. Škyt, škyt...nic. Vystoupila, otevřela kapotu a zase jí zavřela, dokonalé ztělesnění bezradnosti. Pokusila se odtlačit vůz stranou, ale silnice stoupala a auto začalo couvat, v sukni skoro na zem neohrabaně naskočila dovnitř a prudce zatáhla ruční brzdu. Vypadala legračně. Úšklebek se změnil v pobavený úsměv, dobrý divadlo. Odlepil se ze stínu.
"Copak, nejede?" Pokrčila rameny. Vůně orchidejí se vznášela večerem.
"Co benzín?"
"Před chvílí jsem tankovala." Zatvářila se uraženě.
"Dovolíte?" nadzvedl kapotu, zatahal za dráty od baterky a usmál se. "Je to jenom hloupost, povolenej kabel, máte sebou nářadí?" Motor naskočil jako hodinky. Zaparkovala v řadě vozidel, počkal až vystoupila a zamkla dveře.
"Děkuju vám, nevyznám se v autech."
"To byla maličkost." Šel s ní až k domu, na chvíli se zarazila, neměl by asi vědět kde bydlí, nebyla příliš lehkomyslná, ale nasála zvláštní vůni noci a něčeho nepopsatelného, mrazivý pocit jí projel kolem páteře. No tak, přece ho vůbec neznáš. Tmavé oči se blýskly ve tmě, jako zhypnotizovaná s ním vešla dovnitř. Na fládrovaných dveřích byla ještě stále cedulka .......Sofie Remešová. ..............
"Nepozvete mě na kafe, Sofie?"
"Ester. Ester Bajerová." kdoví proč mu to řekla. "Nějak jsem nestačila vyměnit jmenovku." Opíral se o veřeje, tmavé oči se zavrtávaly do jejích. Polilo ji horko, z těžkého vzduchu který vycházel ze starého bytu se jí zatočila hlava. Měla by ho poslat pryč a jít si lehnout. Lehnout....... Konečkem prstu jí lehounce přejel po paži, ten dotek jí zasáhl na nejcitlivějším místě, odkdy je předloktí erotogenní zóna...... Kolena se jí podlomila, jeho oči plné vášně, doteky, polibky, představa něčeho tak divokého, co nezažila ani v nejodvážnějších snech, .......příšerný smrad ji uhodil do nosu. Vycházel přímo z bytu, puch zahnívajícího masa.....proboha, ještě že ho nevzala dál.....Cítila to už včera, vycházelo to z odpadní trubky, musí objednat instalatéra. Vzrušení bylo pryč.
"Ne, nezlobte se. Není mi moc dobře, asi bych měla jít spát." Otočila se do chodby a neviděla jeho zuby, připravené rvát na kusy křehkou kůži. Řekni to, jen jedno slovo!!!!!!!!!......
"Možná jindy, třeba zítra, kdybyste mi dal číslo na mobil určitě bych vám...." Neodpověděl. Zrudla, jak se může chovat takhle trapně, tak pitomě koktat. Popadla kliku.
"Dobrou noc, Ester." Byl pryč tak rychle, že to ani nepostřehla. Světlo na schodišti zhaslo a z chodby se táhla ledová zima. Zabouchla dveře. V bytě bylo horko a přítmí, zatáhla závěsy na oknech. Krev ve spáncích jí bušila jako rány kladivem. potřebuje sprchu, nebo raději pořádnou koupel. Zívla, skoro poslepu dotápala do koupelny a roztočila kohoutky u vany. Horká pára zaplnila prostor. Pomalu se svlékla a uvázala kolem sebe osušku, několika tahy si odlíčila tvář a nanesla vrstvu krému. Zrcadlo se zamlžilo, matný obrys obličeje zmizel v kotoučích bílé páry....zdvihla nohu a vlezla do vany, připravená na příjemný dotek téměř horké.....voda studila a svíjela se jí pod nohama. Přešlápla v něčem slizkém, hýbalo se to, vzlínalo to nahoru po nohou. Podívala se dolů a zaječela, lapala po dechu a dávila se odporem, po kolena v záplavě kroutících se červů. Sinalé larvy, páchnoucí hrobem jí lezly po těle jedna přes druhou, strhávala je ze sebe s hysterickým vřískáním, měla je ve tváři, ve vlasech, všude......ííííííííííííííí!!!!!!!!!!! Vyskočila ven, sklouzla na mokré podlaze a upadla, po břiše se plazila do chodby, zoufale se ohlédla za sebe, odporná masa červů přetekla přes okraj vany a valila se za ní.........ííííííííííííííí!!!! Praštila dveřmi do koupelny, prolézali pode dveřmi, odporný puch se táhl bytem, zalykala se hnusem. Dolezla do chodby a zběsile trhala klikou, než se jí podařilo otevřít dveře, vypadla ven a málem zaječela znovu. Otylá maska s prasečíma očima na ni zírala v nažloutlém světle.
"Šla jsem z půdy a slyším křik..........myslela jsem..." Sousedka natahovala krk a zvědavě nakukovala do bytu.
Ester popadla dech a snažila se ovládnout třes, zavrtěla hlavou. Po červech nebylo najednou nikde ani stopy. Připadala si jako naprostý blázen, s rozčepýřenými vlasy, obličejem napatlaným krémem a s ručníkem omotaným kolem těla. Nuceně se zasmála.
"To byla televize, chystala jsem si vanu a zesílila zvuk, abych slyšela i v koupelně. Promiňte, nenapadlo mě, že je tak pozdě...." Baba v zástěře civěla na její paže, poškrábané až do krve.
"No, já jenom, jestli se vám něco nestalo." Zkroucená larva se jí houpala na zbytku odrostlé trvalé. Ester si protřela oči. Sousedka kachním krokem zmizela na schodišti, na podlaze nebylo vidět ani červíčka. Halucinace, je prostě přetažená. V nočním stolku nahmatala krabičku prášků na spaní, nasypala si tři do úst a nasucho je spolkla. Spát............
V odpadní trubce pod vanou se něco hnulo. Soukala se úzkým prostorem, otvor na dně jí dal zabrat. Protáhla se ven. Hrůza. Proti ní v zrcadle stála zrůda. Štíhlé, opálené dívčí tělo neslo na svém krku cosi nepopsatelného, na podlahu pleskl kus shnilého masa a červ se vyplazil z černého důlku oka. Skoro zaječela odporem. Někde, v propasti věků zmizela její tvář, oblá, s plnými rty, vlasy barvy ohně a zelenýma očima. Výbuch nenávisti, zrcadlo prasklo a roztříštilo se. Z vedlejšího pokoj se ozval vzdech. Proklouzla z koupelny. Žena, spící v bílých přikrývkách, s krátkou noční košilí vyhrnutou až do pasu, se převalovala na posteli. Krásná, s rezavými vlasy. Po dlouhých týdnech se zasmála. Zase bude mít tvář.
Zavolal jí hned druhý den. Byla trochu zmatená, opravdu si nepamatovala, že by mu dala číslo, ale byl tady a
jeho hlas zněl mile. Stavil se pro ni večer a zašli na drink do malého baru, druhý den do kina a na večeři. Doprovázel ji domů a z jeho pohledů četla očekávání. Nepozveš mě dál, Ester? Toužila po něm, ale bylo jí s ním dobře....znala to, stane se to a pak už ho nikdy neuvidí....byl přesně ten typ. Jedna noc vášně a konec.......
.....rozhodla se to oddalovat, jak to jen půjde.
"Já, " řekla rozpačitě, "dneska se mi to nehodí, chápeš co myslím, za pár dní....." nebyl tak pitomej, aby tomu nerozuměl a s pochopením se usmál. Čekání. Je to pak o to sladší. Rozloučil se s ní polibkem. Zavřela za sebou těžké, zvukotěsné dveře. Scházel dolů po schodech a neslyšel ten vřískot.
Už si nepamatovala, jak je stará. Žila celé věky a živila se masem a strachem, kdysi snad byla čarodějka, démon, ghůl, sama nevěděla. Těch názvů bylo mnoho, ale nebylo to jméno. Kdo nemá jméno, jako by nebyl.
Ester......slyšela ji jak mluví, předtím....teď už nemluvila ...........Ester.........to jméno se jí líbilo. Bude se k ní hodit.
V klubu byla skoro tma. V hlasité hudbě zanikala jakákoliv slova. Přišla pozdě, seděl tam už dobrých dvacet minut a pil třetího panáka. Obejmula ho zezadu a políbila na ucho, v tom přítmí z ní viděl jenom obrys obličeje. Někdo do něj strčil a Josh se otočil. David na něj kývl, posadil se vedle a pohybem ruky naznačil barmanovi velkou vodku, přijela mu po naleštěném pultu.
"Co to tady smrdí, sakra?" Divná směs, tráva, silný parfém a něco neidentifikovatelného.... Josh nasál vzduch a Ester se odvrátila. Někdo zesílil muziku.
"Omluvte mě." křikla do toho kraválu a prodírala se zakouřeným klubem směrem k toaletám.
"Vona ještě žije?" David se za ní díval s naprosto nevěřícným výrazem. "To si snad děláš srandu?"
"Do toho ti nic není."
"Je mi do toho. Chodíš si s ní po hospodách? Všichni na tebe čuměj, až bude její fotka v novinách, bude si tě pamatovat každej kretén! Co takhle nějaká subordinace, nic ti to neříká?"
"Já nikoho neohrožuju. Ze všeho nejmíň tebe, nechápu, co ti na ní vadí."
David se zasmál. "Na ní samotný nic, tvůj výběr je jako vždycky na úrovni, jenom to, že nemá žádný stigmata, na krku, na rukách, nikde. Co chceš dělat, hodláš se s ní oženit?"
"Zavři hubu." řekl Josh. "Zavři tu svojí zatracenou hubu!" Davidova tvář ztvrdla.
"Jseš do ní blázen?! Do ní? Je to jen potrava, míň než popel. Nemůžeš se zamilovat do žrádla! Něco ti řeknu, nemám chuť riskovat krk kvůli tvejm slabomyslnejm posedlostem, skončíš to dneska v noci. Rozuměl jsi?!"
Josh se díval do skleničky s vodkou, neodpověděl a David se zle ušklíbl.
"Porušuješ pravidla Joshi, zrovna ty,..... jak zvláštní. Víš co, vždycky jsme se o všechno dělili a nevidím důvod dělat vyjímku. Je to jasný. Buď to budeš ty, nebo já!" Hodil na pult stovku a byl pryč. Procpal se davem a ani nečekal, že by ji zahlédl, ale ty rezavé vlasy si nemohl splést z nikým. Zastoupil jí cestu.
"Zatancuj si se mnou." řekl. Podívala se mu do očí. Temné a bez výrazu, fascinovaly ji svou černou bezedností, najednou věděla....byli stejní, oba. Ale ten druhý byl nebezpečný. Tenhle........Usmála se, zdvihla ruce nad hlavu a začala se před ním svíjet hadími pohyby.
"Takhle ne!" přitáhl ji k sobě, obejmula ho kolem krku a její boky se zavlnily v rytmu hudby. Vůně orchidejí přebila odér marihuany, načichlý i ve zdech, vůně orchidejí smíšená s něčím.....pojď si pro mě.........vezmi si mě....... pocítil závrať a hlad! Josh má prostě smůlu, začíná bejt trochu měkej..........
"Pojď!" řekl jí, "Vypadneme!"
Josh seděl na baru a uviděl je u vchodu. Sakra. Sklouzl ze židle a prodral se k ven, nasládlý kouř se valil otevřenými dveřmi. Zahlédl je na konci ulice, odrazil se od zdi a zastavil se před nimi. Trhla sebou, divný pohled v očích ........sjetá .........omámená? Sotva. Její nohy někoho připomínaly, v duchu uviděl krvavou medůzu ve starém hrobě. Instinkt mu signalizoval nebezpečí.
"Davide!" Díval se na něj bez mrknutí. Změnil se. Už nikdy ho nebude poslouchat. Muselo to přijít, každý jednou dospěje, Josh odhadoval síly, nepříjemné srovnání, mimoděk ustoupil. Temné oči změnily výraz, David ji držel za ruku a pohodil hlavou. Ve vzduchu visel smrad, vycházelo to z .....?.......pochopil všechno. Měl by mu říct.......pěst mu přistála v obličeji, mlátili do sebe na chodníku, dokud ho David neporazil na zem. Držel ho za krk, s obličejem zkřiveným vzteky.
"Přestaň mi kurva pořád řikat, co mám dělat. Nejsi můj otec, blbečku." Josh se ušklíbl, tak docela pravda to nebyla, měl by........otravnej pocit zodpovědnosti....
"Davide!"
"Fuck you!" řekl David a vstal, ona se zasmála a vlasy jí spadly do tváře. Protáhli se kolem něho. Josh se díval se za nimi dokud nezmizeli, sebral se ze země a setřel si krev z rozbitého rtu, pak mávl rukou. Má co chtěl, šmejd zasranej, stejně mu začal přerůstat přes hlavu. Olízl si prsty...krev...protivný pocit hladu mu projel žaludkem....ještě dneska nic nejedl. Otočil se a vyrazil zpátky do klubu, bělavé larvy, kroutící se na chodníku, nebyly v té tmě ani vidět.
David jí objímal jí na schodišti, vůně orchidejí omamovala smysly, těžká a sladká. Jak asi chutná její krev....
"Nepůjdeme dál?" Otevřela dveře. Vyvalil se z nich zápach shnilého masa, otočil se, ale kostnatá ruka mu pevně sevřela rameno, strčila ho do bytu a zamkla. Tma a puch hnijící mrtvoly. Něco tady nehrálo.
"Promiň, ale budu muset jít, zapomněl jsem....."
"Až potom." řekla. Ani se ho neptala na jméno, řekne jí všechno, všechno co bude chtít. Tím si byla jistá.
Ještě nikdy neměla mužské tělo, nikdy neměla mužskou tvář.............
"Pojď ke mě." Esteřin, trochu ke straně posunutý obličej, se na něj usmíval roztaženými rty, mezi zuby se kroutily sinalé larvy červů...pojď si pro mě......vezmi si mě..........otřásl se hnusem. Ustupoval před ní a zalykal se smradem, šlehl pohledem po věci, která se plazila podél zdi pokoje. Něco bez tváře otvíralo to, co snad kdysi měla být ústa. Najednou mu došlo, proč se mu Josh pořád snažil něco říct. Do hajzlu, v duchu mačkal číslo na mobilu, zasraná telepatie, nikdy to nefunguje, Joshi, Joshi, Joshi, zvedni to ty sráči, švihla po něm pařátem se zahnutými drápy.......uskočil.......Joshi!!!!!!!!... v mobilu zapraskalo a vyzvánění ztichlo. Sakra!!!!!!! Couval před ní a zakopl o věc u zdi. Zakvílela.
Psal se rok 1789. Protivný zvuk mu pronikl do mozku a Josh Gordon se vzbudil. Malátně vstal z postele a vyhlédl ven. Za oknem se už smrákalo, z bavlníkové plantáže sem vánek přinášel melodický zpěv otroků, vracejících se z pole. Nad stromy vycházel měsíc. Nepříjemná bolest hlavy, která ho poslední dobou provázela téměř nepřetržitě, s počínajícím večerem pomalu ustávala. Dotkl se místa na krku, něco ho tam kouslo, možná komár, bylo to už několik dní a on se cítil stále unavenější. Asi malárie, kdo ví. Pro jistotu spolkl několik hořkých tabletek chininu. Jediná ochrana před zničující nemocí, snad dostatečná odměna za tu odpornou chuť. Pronikavý zvuk zazněl v jeho uších, jako by mu vrazil do hlavy hřeb. Ustalo to .....něco se mu zdá......celé dny jen spal....... Sny.................
Pamatoval si sny, dlouhé a zvláštní, sny z podivné doby, byly v nich předměty které neexistovaly, dělal v nich věci, které by nemohl ani popsat. Sny......co je skutečnost a co sen. Nedokázal to rozpoznat. Vyšel ven z domu a měsíc se vyhoupl nad mraky...........
Minna byla otrokyní od narození, asi třicetiletá obtloustlá černoška, s koštětem v ruce vešla do pokoje a sbírala šaty pohozené na zemi. Všechno to oblečení vypadalo nějak divně a massa Josh poslední dobou vypadal taky hodně divně. Jako šílený. Pokřižovala se. Z kožené bundy se ozval pronikavý zvuk, vypískla a upustila hromádku šatů. Vypadla z ní stříbřitá věc, nikdy v životě nic takového neviděla. Věc zaječela a Minna taky, zkoprněle zírala na podivný předmět na podlaze, který vydával ten protivný zvuk. Čertovská kouzla, ďábelské svody, ale téměř stokilová Minna nikdy nebyla strašpytel. V duchu vzývala všechny svaté, vyskočila a dopadla na to plnou vahou, dupala po vřeštící věci plochýma nohama v dřevácích, až to chřuplo a najednou bylo ticho. Rychle nametla zbytky na lopatku a vyhodila je oknem do křoví. Tumáš čerte..........
Usmívala se Esteřinou tváří, cizí utrpení jen násobí vzrušení.
"Pojď!" řekla chraptivě, "Udělám ti to ve vaně." Prosmýkl se mezi jejíma vztaženýma rukama, otevřela ústa a dýchla na něj pach hrobu.Urval bojler ze zdi a praštil s ním po ní, plech praskl a dvě stě litrů vody jí podrazilo nohy, hrabala se z louže se vzteklým zavřísknutím. Rozběhl se ke dveřím. Neartikulovaný skřek drásal uši, nejvyšší čas vypadnout. Dotkl se kliky, roztavený kov mu protekl mezi prsty, otočil se a kopl do nich porážkou těžké boty, dřevo se tříštilo a odletovalo kolem, za nimi byla skála. Civěl na masu šedého kamene, která vyrostla za rozmlácenými dveřmi. Zasmála se, jestli se tomu zvuku dalo říkat smích.
"Není úniku." řekla hlasem z hloubi země a natáhla k němu tu příšernou, páchnoucí držku, ......plyn syčel z vytržené trubky, děsivá tvář se zkroutila v nepopsatelné grimase.......pojď ke mě.......vezmi si mě! Není úniku.......? Zády se opřel o vypínač na zdi. Výbuch a smršť. Rudá stěna z plamenů smetla vše, co mohlo hořet. Tlaková vlna vyrazila okna i dveře, tašky na střeše se rozlétly po okolí, okapy a parapety rozpálené žárem dopadaly z výšky na zem jako tříštivé granáty. Třípatrový činžák z roku 1698 vyletěl do povětří. Viděl to před sebou jak ve zpomaleném filmu, bortící se zdi a věci svištící vzduchem, podlaha se rozlomila a propadla se do přízemí. I s ní. David stál na kusu betonu, přilepeném k popraskané stěně, než se vlna ohně odrazila od protější zdi a vracela se zpět.........upíři přece neumírají.........hrst žhavého popela se rozplynula ve větru.
Josh Gordon kráčel pomerančovým sadem. Proti tmavé obloze nad plantáží se rýsovaly chatrče otroků, postavy ebenových těl míhající se mezi nimi, muži i ženy........ mají v sobě krev, rudou, horkou.........vzpomněl si, jak před týdnem zůstal ležet opilý na nábřeží, pod nízkým mostem, probudil ho ranní chlad a na pomačkané košili měl stopy krve....Krev! ........ cosi mu zazvonilo v uších, protivný ostrý zvuk....chytil se za hlavu. Ten sen, tvář démona........postava muže s tmavýma očima.... znal ho?..........nevěděl..... Záblesk a výbuch, oblaka kouře a rachot padajícího zdiva, plameny ohně, šílený křik a krev......... Krev?!! Vycenil zuby a vklouzl do noci.
Vyšla ven ze zříceného domu, obličej trochu nakřivo..........šla kymácivým krokem po zaprášené ulici, poslední stěna se s ohlušujícím hlomozem sesula...... jekot sirén, sanitky......někdo ji zabalil do deky, podívala se na něj.... zděšeně ustoupil..........
Bílý pokoj s mřížemi byl v pátém patře starého zámečku, přestavěném na sanatorium. Občas zaslechla neartikulovaný výkřik, mechanicky opakovaná slova, pacienti s tupými pohledy postávali po chodbách. Za okny se snášel soumrak. Seděla na ustlané posteli a zírala do zdi, klíč zarachotil v zámku.....
"Slečno Bajerová"....ošetřovatel položil na stolek tác s večeří.
"Pomůžu vám vstát."Potácivě se o něj opřela a sedla si na židli. Vložil jí lžíci do ruky a povzbudivě se usmál, předstíral, že nevidí jizvy v jejím obličeji.
"Nechte si chutnat, Ester." Poslušně hrábla do špaget s rajskou. Visely jí z úst, dlouhé larvy svíjející se mezi jejími zuby, podívala se do talíře. Bledí červi v omáčce z krve. Ester zaječela, a omáčka se rozstříkla po stropě, vrhl se k ní a snažil se ji uklidnit......Drápy.....zavřískl.....jeho krev se rozstříkla po stropě..... červi se plazili po nehybném těle. Prošla dveřmi a po schodech dolů, zahradou a otevřenou bránou ven, nohy v plstěných papučích tiše pleskaly ulicí. Nikdo si jí nevšímal. Na rohu se zastavila a smetla z pruhovaného županu hrst zkroucených larev.
"Nesnáším červy!" zamumlala pro sebe a zmizela v houstnoucí tmě.