Deník
Ležel vedle ní a oddychoval. Na to čekala, konečně snad bylo po všem, vypadalo to, že jí už nevěnuje pozornost. Rychle si natáhla kalhotky i kalhoty a začala utíkat pryč. V běhu se otočila zpátky, ale on ji nepronásledoval. Stále ležel na vlhkém trávníku uprostřed parku. Nebyla ještě tma, ale ulice již byly liduprázdné. Krásné modré oči byly zality slzami, když utíkala, rozeznávala jen stíny a obrysy. Vůbec nevěděla kde je, byla na školním výletě, když zabloudila. A pak jí potkal ten kluk. Slíbil jí že jí odvede k hotelu, ale v parku se na ní vrhl...
Začala brečet ještě víc, když uslyšela hlasy. Zněly tak cize a nebezpečně. Naštěstí zrovna stála před velkým domem, který vypadal tak starý. Majestátně se tyčil do výše jako obrovský hrad a jeho mohutné kamenné stěny působily strašně chladně. Ten dojem nezmírnily ani dlouhé šlahouny růží a keřů, jenž se táhly po celé zdi až ke střeše. Vypadalo to, že v domě je tma, okna byla nádherně čistá. Doběhla k velkým ocelovým dveřím a stiskla kliku. Na okamžik to vypadalo, že se nic neděje, ale pak dveře povolily a s překvapivě lehce se otevřely. Rychle vběhla dovnitř a zavřela za sebou. Vevnitř to vypadalo úplně jinak, než by čekala. Vše bylo vykládáno dřevem a dům tak nepůsobil vůbec chladně, tak jako z venku. Stála uprostřed velké místnosti, z níž vedly schody nahoru. Nebyla příliš zdobena, nikde pak neviděla žádné moderní zařízení, všechno působilo strašně starodávně. Mohutná skříň, paroží na stěně, obrazy... A celý pokoj osvětlovaly velké svícny, jež se táhly i chodbami, které vedly z obou stran haly. Náhle něco uslyšela, znělo to jako kroky. Vyděsila se a rychle utíkala jednou z chodeb. Běžela podél nádherných, dřevem obložených stěn a snažila se, aby nedělala příliš velký hluk. Na zdech visely portréty mužů a žen, oblečených velmi zvláštně, tak jak to znala z historických filmů. Každou chvíli míjela velké dveře, ale bála se jimi jít. Uvědomila si, že tento dům je snad hotelem, nebo obytným domem. Konečně dorazila k menším dveřím a chopila se kliky. Působily mírně a přívětivě, obyčejné dřevěné dveře, které se od ostatních lišily tvarem i velikostí. Stiskla kliku, ale dveře byly zamčené. Málem jí znovu vytryskly slzy, ale když se pokusila otevřít je ještě jednou, otevřely se bez sebemenšího odporu. Zapadlo dovnitř tak rychle, jakoby to byla poslední věc, kterou by měla udělat.
Než za sebou zavřela dveře, viděla že se ocitla v komůrce, kde se skladovaly různé věci. Viděla stohy podivného papíru, něco co vypadalo jako husí brka... Pak vše pohltila tma.
Seděla tiše na zemi a oči jí opět zalily slzy. V temnotě místnosti slyšela svůj vlastní dech, tlukot svého srdce a jen silou se přemáhala, aby nezačala křičet. Bylo jí teprve čtrnáct a to co teď zažila se již navždy zapíše do jejího srdce. Ten kluk nemohl být o moc starší, měl možná tak šestnáct... Stále viděla jeho tvář, jakoby slyšela funění, když jí přes všechnu bolest dál znásilňoval. Uprostřed parku v cizím městě. Chtěla utéct, ale byl silnější. Držel její ruce jako ve svěráku, nemohla se ani pohnout. Věděla že nemá šanci, ale stále bojovala. Než do ní pronikl, pak jí všechny síly opustily a ona ležela pouze se svou strašlivou bolestí. Snažila se zapudit ten obraz, ale místo něj přišel mnohem horší.
Viděla obličeje lidí z její třídy, obklopovali ji, ztrácela se mezi nimi a všichni měli v očích podivnou zlobu, zášť i zvrácenou radost.
Viděla svou nejlepší kamarádku, jak otvírá ústa a odporným hlasem pronáší: „Jsi špinavá!“
Zakrývala si oči, ale viděla je stále, spousta hlasů, jenž jí spílala, jako by to všechno byla jen její vina. Jako by to sama chtěla. Slyšela své přátele, učitele, dokonce i rodiče. Spousta hlasů, před kterými nemohla uniknout...
„Sama jsi to chtěla!“ smál se někdo dospělý, snad její učitel.
„Vypadáš jako děvka,“ slyšela také, „nediv se jak jsi dopadla.“
„Teď když už tě znásilnil jeden, můžeme všichni...“
„Líbilo se ti to? Ale ano líbilo!“
„Pojď sem kočičko, dostaneš lízátko...“
„A jak jsi pěkně sténala, to nebylo bolestí viď?“
„Jsi jen obyčejná děvka!“
Nemohla to dál snášet, snažila se vše vydržet, ale nešlo to. Viděla všechny ty obličeje, vypadali jako zrůdy. Jejich tváře byly nasvícené podivným, zeleným světlem, vše se jim podivně lesklo. Smáli se jak ďáblové, nemohla už nic dělat, nemohla se vůbec bránit. Vykřikla jednou a pak znovu, její pláč byl přerušován zoufalými výkřiky.
Dveře se otevřely a komůrku zalilo světlo svíček. Zvedla své uslzené oči a spatřila asi čtyřicetiletou ženu s rudými vlasy, jak stojí nad ní se svícnem v ruce. Byla oblečena podivně starodávně, ale toho si ani nevšimla.
„Co tu sakra děláš?“ zeptala se zvýšeným hlasem s podivným přízvukem. Nikdy nikoho takhle mluvit neslyšela. Z jejího hlasu ale byla slyšet laskavost, i přes ten pobouřený tón.
„Já...“ koktala a zalykala se slzami. „Ztratila jsem se,“ vzlykala, zatímco její modré oči nabývaly rudý odstín u víček. Když na ní dopadalo světlo svíčky, vypadala jako raněný anděl, bezmocný, jen ležící a čekající na smrt. „Znásilnil mě... utekla jsem...“ pokračovala v nesouvislém blábolení.
Žena nebyla příliš spokojená s jejím vyprávěním, jemuž příliš nerozuměla. „Co to pořád blábolíš? Povíš mi konečně srozumitelně co se stalo?“
Dívka stále viděla jen její obrysy ve světle svíček. Dokonce i její účes byl něčím podivný. Pomalu se snažila postavit, přičemž se zapřela o jednu z polic.
„Já jsem se ztratila,“ opakovala, teď už klidnější, svůj příběh. „Jsme tady na školním výletě a já se ztratila. Potkala jsem jednoho mladého kluka, který mi slíbil, že mě dovede na policii a tam že už mi pomůžou. Vedl mě ale do parku kde mě...“ teď se na chvíli zadrhla, než znovu sebrala sílu, aby vylíčila příběh až do hořkého konce. „Kde mě znásilnil. Potom jsem utekla, ale dostala jsem strach, a tak jsem vběhla tady. Omlouvám se, já jen...“ opět se jí objevila v očích slza, „jen se strašně bojím.“
Žena jí celý výklad pozorovala značně nedůvěřivě, ale postupem času se tvářila čím dál laskavěji. Když dívka domluvila, už nebylo po té nevlídné ženě ani stopy.
„Chudinku, jak se jmenuješ?“ zeptala se vlídně, dokonce jí pohladila po vlasech. Z její dlaně cítila dívka podivné teplo, nebylo však vůbec nepříjemné.
„Christine,“ zašeptala, ale strach jí již pomalu opouštěl. Když si ji žena pořádně prohlédla, viděla že má oblečené světle modré džíny, teď na některých místech zašpiněné a modré dámské tričko, světlejší než džíny. Krásné vlasy, jenž normálně zářily, jako by do nich byly vpleteny paprsky slunce, teď byly uválené a mokré. Nebylo pochyb o útrapách, kterými musela dívka projít.
„Já jsem paní Hellerová, Lorelei Hellerová Jsem správkyně tohoto domu. Ráno tě odvedu na policii, ale teď už je příliš pozdě. Nemůžu tě tady nikde nechat, ale na půdě je větší místnost, kde můžeš přespat. Najdeš tam i nějaké šaty, nemůžeš zůstat tak jak jsi.“
Christine si až tak uvědomila, že její oblečení je vesměs mokré, krátce předtím než byla znásilněna, zavalil město velký liják a tráva v parku byla příšerně mokrá. Nic z toho však Christine nevnímala. Musela myslet na horší věci.
„Děkuji,“ zašeptala zdvořile.
„Nemáš zač,“ usmála se na ní žena a v očích se jí zaleskl podivný žár. „Znala jsem dívku, která ti byla velmi podobná, určitě byste byly dobré kamarádky.“
Tato slova nepřinesla sice příliš uklidňující účinek, Christine už dost často slýchávala o únoscích a lidech, kteří se snažili nalákat mladé děti (ačkoliv sama již nebyla dítě, vždyť jí bylo už čtrnáct let) na divné řeči. Aby mohla myslet na to všechno však byla Christine příliš slabá. Ani nevnímala okolí, když stoupali s paní Hellerovou po schodech nahoru. Jako ve snu se dopotácela k zaprášeným schodům, které vypadaly, že už se po nich delší dobu nechodilo.
Jakoby jí četla myšlenky, odpověděla paní Hellerová na nevyřčenou otázku. „Ano, tu půdu už strašně dlouho nepoužívám, není tam pro mě nic zajímavého. Je tam ale vana, v ní se můžeš umýt.“
Pak otevřela dveře a Christine spatřila nepříliš vábně vypadající místnost. Když ale dovnitř dopadlo více světla, všimla si, že to není zase tak hrozné. Ano, místnost byla neuklizená, ale dalo by se říct, že vypadá i útulně. Byl tam i malý stůl a u něj židle. Na ní bylo položeno několik kusů oblečení. Okno bylo zaprášené, takže dovnitř nepronikala ani světla z ulice. Paní Hellerová položila svůj svícen na stůl a bez dalšího slova odešla.
To Christine trošku vyděsilo, ale vždyť přece říkala, že na policii půjdou až ráno. Očima hledala tu vanu, ale nikde nebyla. Až pak si uvědomila, že v pokoji jsou ještě jedny dveře. Otevřela je a údivem málem vykřikla. Spatřila druhý pokoj, ten se však od prvního značně lišil, ne tvarem, ten byl naprosto stejný, v druhém pokoji však nebyla ani stopa po prachu. Na zdech stály svícny a svíce hořely. Uprostřed pokoje pak trůnila vana plná vody, ta byla ještě horká, což Christine poznala podle stoupající páry. Byla už tak slabá, že jí ani nenapadlo, jak se taková vana dostala až sem. Byla to určitě starožitnost, stála na čtyřech zvířecích nohách a nikde nebylo ani stopy po napouštěcím kohoutku. Museli sem tu vodu nanosit v kýblech. Kdo a kdy to ale udělal? Takové myšlenky však Christine už vůbec netížily. Okamžitě svlékla své oblečení a rychle vlezla do vody. Trochu sykla, když se horká voda poprvé dotkla kůže, ale rychle si na ten pocit zvykla a zajela pod hladinu až po bradu. Vana byla dost prostorná, aby v ní měla dostatek místa a mohla se uvolnit. Sledovala pokoj a uvědomila si, že kromě svícnů a velkého zrcadla tam není nic. Těch zrcadel tam však bylo víc, jak zjistila. Byla hlavně u stropu, proto si jich dřív nevšimla. Viděla v nich i sebe, jak leží v horké koupeli. Sama se na sebe usmála. Poprvé toho večera. Pak si náhle uvědomila co se stalo a proč vlastně je v tom cizím domě a popadlo ji zoufalství. Vztekle se začala drbat a snažila se ze sebe dostat všechny stopy po jeho přítomnosti. Po všem co se stalo. Drhla se tak zběsile, že se málem ve vzniklém vlnobití utopila. Snad se i pak trochu uklidnila.
Z vody se rozhodla vylézt, až když byla téměř studená. Marně se však rozhlížela po nějakém ručníku, kterým by se mohla osušit a svíčky již téměř dohořely. Nakonec vystoupila z vany mokrá na podlahu. Viděla se v okolních zrcadlech, nahou a krásnou, zbavenou toho břemene, jenž ji ještě před chvílí tížilo. Prohlížela si své nahé tělo, kapky jenž stékaly po krásných oblinách až k zemi. Dokonce se i špičkou nehtu dotkla svých bradavek. Pak zhasla první svíce a to jí vrátilo zpět do reality.
Rychle přeběhla do vedlejší místnosti a kapky vody z ní stříkaly na zem, do prachu, kde utvářely podivné obrazce. Na židli leželo několik kusů oblečení a mezi nimi našla i velkou, těžkou osušku. Přeběhla s ní zpět, aby ji nezašpinila od prachu na zemi a ve světle posledních několika svíček se začala utírat. Vůbec nevěděla, z jakého je osuška materiálu, ale úplně jí pohltil. Dotýkala se jej každým kouskem svého těla, jakoby krásnější pocit nikdy nezažila. Kdyby nezhasly poslední svíčky, nejspíš by se utírala strašně dlouho.
Náhle se však ocitla v neproniknutelné tmě, bála se. Opět. Naštěstí stála blízko hromádky svého oblečení, tak si alespoň nazula boty a zabalená v osušce se snažila najít dveře. Byly zavřené, což ji překvapilo, protože si byla jistá, že je nechala otevřené. Otevřela je a místo tmavé místnosti se vrátila do světla. V pokoji byly dva svícny, každý po čtyřech svících a každá hořela. Christine nad ničím již příliš nepřemýšlela. Rychle prohlédla šaty na židli a s údivem zjistila, že všechny jsou strašně podivné. Nadýchané látky, podivný střih, všechno to vypadalo jako nějaké středověké oblečení. Nakonec si oblékla jen lehkou hedvábnou košilku, a s jedním svícnem v ruce se vrátila do místnosti s vanou. Tam vzala své oblečení, aby jej mohla někde nechat usušit. Pak objevila několik, ve zdi zatlučených hřebíků, na které své věci pověsila.
V rohu místnosti pak konečně spatřila postel. Byla stará a zchátralá, ale Christine to vůbec nevadilo. Velká péřová peřina jí přitahovala, jako obrovský magnet. Rychle se do ní zavrtala a konečně se ponořila do říše snů.
„Ahoj Christine,“ slyšela říct někoho. Hlas šel zezadu, ale Christine se bála otočit. Stála uprostřed cizího pokoje a slyšela cizí hlas. Zněl podivně, jako od někoho, kdo má rýmu. Přesto však poznala, že to mluví dívka, mladá dívka. Váhala zda-li se otočit. Přemýšlela co vše dobrého jí v tomto domě potkalo, ona sama byla oblečená stále v té noční košilce, která jí příjemně lechtala na všech částech těla. Vzduch jí tady ale nedělal příliš dobře. Cítila podivný, nasládlý pach, jenž se šířil celou místností. A šel zpoza jejích zad.
Ani se nepohla. Křečovitě zavřela oči a čekala co se bude dít. Uslyšela kroky.
„Neboj se Christine,“ pokračoval ten hlas. „Chci ti jen pomoct. Chci ti ukázat pravdu.“
Christine odolávala touze ucpat si i uši, měla však pocit, že ten hlas by k ní přesto proniknul. S každým dalším krokem jí pak tlouklo srdce rychleji a rychleji, až měla pocit, že jí co nejdřív vyskočí z hrudi.
„Nemusíš se mě bát, prosím neboj se.“
Christine chtěla utéct, ale nemohla se ani pohnout. Pak se jí to dotklo ramene. Ucítila příšerný strach a odporný pach, který jí přiváděl až na hranici mdlob. Konečně se prudce otočila.
Spatřila dívku, možná o něco starší než byla ona sama, která stála naproti ní. Mohla mít i krásný obličej, který lemovaly dlouhé černé vlasy, většina obličeje však byla pokryta krví, část pak chyběla úplně. Christine vykřikla a vykřikla znovu, když si uvědomila, jak vypadá zbytek tajemné návštěvnice.
Její tělo bylo celé zborcené krví, která stékala až na podlahu, kde dělala v prachu loužičky. Vypadala, jakoby jí právě někdo chtěl zabít. Pak si uvědomila, že musí být mrtvá. Z děr v jejím oblečení stále prosakovala krev, přes díru v její hrudi však viděla na druhou stranu pokoje. Některé rány pak nesly stopy zubů a nehtů, někdo jí musel roztrhat a rozkousat.
Udělala ještě jeden krok ke Christine a natáhla po ní ruku, nebo spíš to, co z ní zbylo. Vypadala totiž jako ohlodaný strom a zůstaly na ní jen dva prsty.
Christine chtěla utéct, ale nemohla. Zvládla pouze dva kroky dozadu.
„Nechci ti ublížit Christine,“ pokračovala zrůda. „Nemusíš se mě bát. Chci ti pomoct.“
Christine jen vzdáleně slyšela co říká, protože byla omámena strachem a ječela tak dlouho, dokud téměř neochraptěla.
„Chritine, podívej se do zásuvky ve stole. Tam najdeš všechny odpovědi,“ řekla zrůda nakonec, když už byla téměř u Christine. Ta zblízka viděla její oči. Tedy oko, druhou část obličeje zdobil prázdný důlek. V jediném oku však byla vidět prosba, lítost i skryté zoufalství.
Když věc natáhla ruku ke Christinině tváři, zaječela naposledy...
Christine se probudila celá zpocená a prudce oddychovala. Nemohla uvěřit tomu, že to byl sen a ne skutečnost, působilo to tak realisticky... V pokoji už bylo téměř světlo, venku musel být už den. Zmateně se rozhlížela kolem, ale ten pokoj si vůbec nemohla vybavit. Připadalo jí, že je tady poprvé, že zde ještě nikdy nebyla. Až po několika minutách strachu a zoufalství si začala vybavovat některé věci. Dokonce viděla i své oblečení na hřebících. Nechtěla už tam zůstat příliš dlouho. Chtěla být konečně doma.
Vstala z postele a nazula si své boty. Cestou ke hřebíkům prošla temnější částí pokoje a ani si nevšimla malých loužiček krve, které ještě nevsákl prach. Botou je rozetřela do nevzhledné šmouhy.
Její oblečení ještě nebylo úplně suché, ale sama dobře věděla, že na policii nemůže v tom, co stále leželo na židli. Vypadala by, jakoby šla na maškarní bál. Pak si ale uvědomila, že v pokoji je i obrovská skříň. Vypadalo to, že je z poloviny zapuštěná do stěny. Chtěla ji otevřít, ale dveře se ani nepohnuly. Vypadaly, jakoby byly vyrobeny z jednoho kusu dřeva, zároveň pak musely být alespoň třicet centimetrů tlusté. Nebyly to dveře ale jakési vrata. Vůbec si nedovedla představit, jak se zamykají, až pak si všimla dvou obrovských zámků. Jeden byl úplně dole, druhý pak nahoře. Proto si jich nevšimla prvně, hledala zámek uprostřed.
Když nemohla najít lepší šaty, nakonec se rozhodla pro své, byť ještě trochu vlhké, oblečení. Když se oblékala, musela pořád myslet na ten sen. Na to co ta stvůra říkala. Když byla oblečená, její zrak spočinul na stole. Pod deskou stolu byl mohutný šuplík.
,Bože, ty ses zbláznila,‘ pomyslela si nejdřív, ale nakonec přece jen došla ke stolu a podívala se do něj. Byla tam velká kniha, vázaná v kůži, ale byla zanesena prachem. Christine na ni foukla, ale mále se zadusila vírem prachu, který způsobila. Když vše nakonec ustalo, vzala ji do rukou a prach z ní sfoukla uprostřed pokoje, do volného prostoru. Pak knihu položila na stůl a sedla si na židli. Středověké hadry jí však vadily, a tak je jednoduše hodila na postel. Kniha vypadala jako deník, přesto však byly její listy prázdné. Jakoby si ji někdo koupil, ale pak se k psaní ani nedostal. Zběžně prolistovala několik stran toho podivného papíru a již ji chtěla zavřít, když někde uprostřed objevila stopy písma. Nakonec našla jediný záznam, který byl zapsán asi ve dvou třetinách knihy. Vypadalo to, jakoby byl psán podivným inkoustovým perem. Sama kniha vypadala hodně stará. Zajímalo jí, co se v knize píše, a tak začala číst. Již neměla vůbec pomyšlení na rychlý odchod pryč.
12.6. 1718
,To není možné,‘ pomyslela si Christine. ,Vždyť je ten deník starý víc jak 250 let. Co jsem to proboha našla?‘ Znepokojení ale ihned vystřídala zvědavost, a tak rychle začala číst dál. Písmo se již místy ztrácelo, ale bylo tak krasopisné, že vše přečetla bez větších problémů.
Nevím, komu všemu se tento záznam dostane do rukou, ale je to jediné svědectví o tom, co se tady stalo. Nikdy jsem neměla šanci to někomu říct, a tak jsem to alespoň zaznamenala na tyto strany. To co se zde stalo, nejspíš nebude nikdy potrestáno. Ať se o tom alespoň dozví ti, kteří zde přijdou...
Christine na chvíli odvrátila oči od knihy, zaskočena podivným úvodem. Co se tu mohlo stát tak hrozného? Kdo to všechno psal? A proč? Jaký zločin nebo zrůdnost se zde mohla odehrát? Christinina mysl byla plná otázek, odpověď na ně však nemohla najít. Nepřišla jí na mysl ani spojitost s přízrakem, s tou věcí, kterou viděla ve snu.
Stalo se to před týdnem a od té doby mě ta událost straší. Byla jsem zde, ve svém pokoji, zatímco správkyně domu byla někde pryč. Byla jsem zde úplně sama, ani v domě nikdo jiný nebyl. Hrála jsem si se svými panenkami, když jsem uslyšela kroky na schodech. Myslela jsem že se vrací správkyně a chce mi něco říct, ale těch kroků bylo nějak moc. Jakoby nahoru šlo víc lidí. Dostala jsem trochu strach, ale ne zas příliš velký. Prostě jsem myslela, že si správkyně přivedla nějaké známé a přišli mě pozdravit. Nestávalo se to často, ale již tomu tak několikrát bylo. Čekala jsem, až návštěva otevře dveře. Když se tak stalo, uviděla jsem obličej cizího chlapce, který nebyl oblečen vůbec hezky. Vypadal jako jeden z těch vandráků co okrádá slušné lidi. Vykřikla jsem a chtěla utéct, ale on rychle vpadl do pokoje a skočil na mě. Spolu s ním pak do pokoje vešli ještě další dva chlapci a dvě dívky. Všichni byli oblečeni stejně nuzně a já z nich dostala strach. Prosila jsem je, ať mě nechají, ale vůbec mě neposlouchali. Ten co mě chytil mě hodil na postel a rychle si na mě lehl. Chtěla jsem se bránit, kopala jsem a volala o pomoc, ale jedna z těch dívek mi dala nůž na krk a říkala, že mě zabije, jestli jim nebudu po vůli. Jen jsem plakala, zatímco mi ten kluk rozřezal celý spodní díl šatů. Tiskla jsem kolena k sobě, ale bránili mi v tom. Pak jsem ucítila strašnou bolest tam dole. Tomu klukovi se to asi strašně líbilo, ale mě to hrozně bolelo. Ani jsem nevnímala čas, byla jsem hrozně vyčerpaná. Takhle na mě vlezl každý z těch kluků a mě to pořád strašně bolelo...
Christina vzrušením ani nedýchala. Četla o utrpení mladé dívenky před více než čtvrt stoletím, které se odehrálo přímo tady v tomto pokoji. Možná i na posteli na které v noci spala. Bylo jí hrozně, cítila s tou dívkou, vždyť si včera sama prožila něco takového. Strašně ji rmoutilo že jí nemůže nijak pomoct. Jakoby se sama stala jí.
Když už jsem doopravdy myslela, že mě zabijí, uslyšeli kroky. Někdo možná slyšel můj křik, pomyslela jsem si. Než se stačili vzpamatovat, vtrhla do místnosti správkyně a vrhla se na mé tyrany. Byli jejím útokem tak zaskočeni, že se mi podařilo utéct z postele. Správkyně na mě pouze zakřičela ať běžím pro strážníky. Podařilo se mi dostat až ke dveřím, protože příchod statné ženy mladé zaskočil, ale bylo jich přece jen víc a správkyně byla proti nim bezbranná. Utíkala jsem po schodech dolů, ale bylo mi strašně líto ženy, která mi zachránila život. Nemohla jsem ji tam nechat samotnou. Z komůrky jsem si rychle vzala kladivo a pomalu vyšla opět nahoru. Nebyli v mém pokoji, ale slyšela jsem hluk z vedlejší místnosti. První co jsem spatřila byly nohy a záda správkyně, její hlava byla ale ponořena do vany. Několikrát se jim ale vysmekla, tak jí jeden z chlapců praštil hlavu o tvrdou stěnu vany. Najednou se správkyně přestala hýbat. Doufala jsem, že je jen omráčená a vrhla jsem se na ně. Jednoho z chlapců jsem praštila kladivem do spánku a vypadalo to, že jsem ho asi zabila. Ohnala jsem se ještě po druhém, ale to mě obě dívky chytly zezadu. Kluk mi vyrazil kladivo z ruky a odtáhli mě ke skříni. Jak mě táhli, ještě jsem si všimla, že má správkyně hlavu stále pod vodou. Slyšela jsem jak otevřeli obrovské dveře skříně. Kluk něco zakřičel a pak jsem ucítila bodavou bolest v břiše. Zavřeli mě do skříně a já věděla, že sama se již nikdy nemůžu dostat ven...
Christine se sama od sebe podívala na obrovskou skříň a ačkoliv byla velká, nedovedla si představit, že by jí do ní někdo zamknul. Určitě vevnitř není příliš mnoho prostoru. Nedovedla si představit jak se asi musela cítit znásilněná dívka, které předtím před očima zabili správkyni. Na zemi vedle skříně pak viděla ležet panenku.
,Museli jí tam odkopnout, když ji znásilňovali,‘ pomyslela si. Pak ty myšlenky ale zahnala, nebylo přece možné, aby tam zůstala ležet víc než 250 let. Ta dívka se stejně nějak musela dostat z té skříně, když nakonec napsala i ten deník. Jediný záznam...
Strašně jsem se v té skříni bála. Byla tam strašná tma, z venku nezabloudil ani malinký paprsek světla. Bála jsem se, že tam zůstanu navěky. Paní Hellerová, správkyně, mi ale pomohla... Cože? Bohužel bylo pozdě, byla jsem už mrtvá. Mrtvá? To nedává smysl! Jeden z těch kluků mě bodl nožem do břicha... Krvavé skvrny na panence, teprve teď si jich všimla. Paní Hellerová byla ale taky mrtvá, utopili jí. A ti zlí kluci byli taky mrtví. Zabily jsme je. Roztrhaly jsme je na kusy.
Tady záznam skončil. Christine nemohla pochopit konec... Co to mělo za význam?
„Ahoj Catherine,“ ozvalo se za ní. Hlas to byl odporný, vřeštivý, takový jaký nikdy nemůže patřit člověku. Otočila se a spatřila to.
Dveře skříně byly otevřené a z nich stoupala podivná mlha, z té mlhy pak vyšla zrůda. Nebyla to dívka ze snu. Bylo to monstrum, oživlá mrtvola. Napůl shnilé tělo mladé dívky. Možná měla krásné blonďaté vlasy, stejně jako Catherine, ty teď však vypadaly úplně jinak. Jejich původní barva byla vidět jen z několika kousků, zbytek byl suchý, polámaný a měl podivnou nazelenalou barvu, stejně jako kůže na těle té dívky. Oční důlky měla již dávno prázdné a z rozpadajícího se těla vylézali červi, museli ji jíst zaživa. Zaživa??? Ona byla živá? Mrtvé tělo se potácelo k ní. Nebylo to jako ve snu, mohla utéct a také se o to pokusila. Ve dveřích ale stála druhá zrůda. Tělo bylo podobně v rozkladu, jako u té dívky, ale i tak Christine poznala paní Hellerovou.
„Eleanor, miláčku,“ zavřeštělo to. „Vidím že jste se už seznámili.“ V shnilém obličeji bylo vidět ještě pár ostrých zubů, z hlavy tomu pak neustále stékala voda. „Christine, říkala jsem ti, že jsem znala dívku, která ti je podobná.“
Udělalo to krok směrem k ní. Christine byla v pasti.
„Dům nám dal život, ale musíme mu dluh splácet,“ vřeštěla menší stvůra, Eleanor. „Musíme mu dopřát krev...“
Obě bestie už byly na dosah pahýlů, které kdysi byly ruce. Christine naposledy zaječela, než se na ní vrhly a trhaly jí na kusy...
Kolem rozbořeného domu šel mladý muž. Zdálo se mu, že zaslechl dívčí křik, tak se podíval směrem vzhůru. Nic kromě rozbořené střechy té odporně staré barabizny neviděl. Asi se mu to zdálo. Pro jistotu však od té trosky, která byla kdysi krásným domem, než jej před více než dvěma stovkami let občané vypálili, odešel na druhou stranu cesty. Tělem mu projelo podivné mrazení.