Temné organizace
Mrak pomalu odplul do neznáma a odkryl Měsíc. Jeho studené světlo dopadlo na zdánlivě prázdnou ulici. Vanul studený vítr, který si pohrával s několika stránky starých novin. Ulice byla, jako každá jiná v tomto městě.
Žilo zde i několik významných lidí, ale většinou tu žili jen lidé střední vrstvy, jejichž jména zůstanou časem zapomenuta. Z obou stran se k silnici skláněly dvou, nebo tří patrové budovy většinou s plochou střechou. A na jedné z těchto střech se v temném stínu krčila temná postava. V rukou třímala kufřík a strnulým pohledem pozorovala dům naproti ulice. Pojednou se z jiného stínu vynořila další postava. Byla menší a stejně, jako první postava i ona byla zahalena do černého kabátu. Aniž by první postava odtrhla oči od sledovaného objektu, tiše pronesla.
„Myslel jsem si že už nepřijdeš Kris.“
„Musela jsem si ještě něco zařídit.“ Odsekla postava a sedla si naproti něj.
„Podle naší spojky sem cíl dorazí do dvaceti minut, měl by ses připravit.“ řekla už poněkud milejším hlasem Kris.
Alex poprvé během jejich rozhovoru odvrátil pohled od domu.
„Nemusíš mě poučovat. Nedělám to poprvé a vlastně ani po desáté.“ Pronesl zahořklým tónem Alex a znovu se otočil k domu.
Kris bylo již od pohledu víc jak dvacet. Byla to krásně stavěná snědá dívka s dlouhými vlasy černými jak smola. A i když byla starší, než Alex, musela ho poslouchat. A proto, místo aby riskovala, že jej naštve, raději mlčela.
Alex byl 17-ti letý mladík s chladným pohledem a pochmurnou náladou. Nikdo by nikdy netipoval, co je vlastně zač. Alexej bylo jeho krycí jméno. Pravé jméno znaly jen rodiče, jeho sestra a on. Používal už mnoho krycích jmen, ale tohle se mu líbilo ze všech nejvíc.
Jak tam tak oba seděli a slepě se dívali na dům, ve kterém bydlí jejich momentální cíl. Alexej se zamyslel nad tím, jak se vlastně dostal až sem.
Pamatoval si, že všechno začalo začátkem léta, když mu bylo pouhých dvanáct. Jeho matka byla názoru, že se moc uzavírá, když sedí den co den před počítačem a že letní tábor bude to pravé, jak jej dostat mezi jiné děti. Za pomocí internetu našla tábor, který měl trvat skoro celé dva měsíce. Jelikož Alexova matka měla nového přítele přišlo jí velmi vhodné poslat svého syna na delší tábor a mít tak volný dům. A tak i přes všechny Alexovy námitky byl posazen do táborního autobusu a odjel od civilizace do horského tábora.
Od samotného začátku bylo Alexovy jasné, že se nejedná jen tak o nějaký tábor. Autobus byl bez jakéhokoli označení a měl kouřová skla. Sedl si vedle blondýny, které bylo okolo čtrnácti. Tvářila se nepřítomně. Když se za autobusem ztratilo nástupiště, ze sedadla za řidičem se zvedl přísně vypadající muž. Byl plešatý s malým knírkem. Celý oblečen do nějaké uniformy. Alex tehdy nebyl schopen určit do jaké, ale to se mělo brzy změnit. Muž promluvil.
„Jmenuji se Plukovník Darkkiller a po celé dva měsíce budu váš velící. Všechny případné dotazy a problémy směřujte na mne, nebo mého zástupce Raven.“ Ukázal na ženu okolo čtyřicítky, která seděla na druhém sedadle za řidičem.
„Tak a nyní několik základních informací.“ řekl s mírným úšklebkem.
Poté jim řekl základní pravidla tábora. Každý musel používat krycí jméno, které si sám zvolí. Nikomu nesmí říct o tom, co se na tomto táboře odehraje, nebo co uvidí, či uslyší. Bylo také několikrát zdůrazněno, že za porušení těchto pravidel může člověk přijít i o život. A, aby dodal na důrazu, ukázal všem svou pistoli. Byla to naprosto obyčejná Bereta, ale i to stačilo.
Po nějaké době zastavil autobus u komplexu budov. Když Alex vystoupil z autobusu, v první chvíli jej oslepilo slunce, ale když si jeho oči zvykly zůstal stát s pusou dokořán. Nutno přiznat, že nebyl sám. Kolem celého komplexu se trousily hloučky lidí. Většina z nich ve stejných uniformách, jako měl Darkkiller. Odněkud z dálky se ozývaly výstřely a občas bylo slyšet i nějaký ten nářek.
Alex a většina dětí z autobusu byla odvedena k jedné menší budově, která fungovala, jako sklad. Tam nafasoval uniformu a cvičební úbor. Poté byly zavedeni východně od komplexu, kde se rozprostíralo několik desítek chatek. Byly rozděleni po čtyřech do několika z nich a bylo jim řečeno, aby se převlékli a přesně v 13:00 se dostavily na hlavní náměstí.
Alex vstoupil do chatky spolu s ještě jedním hochem. Chatky byly vybaveny dost skromně. Dva stoly u okna, čtyři židle, čtyři železné skříňky a dvě dvoupatrové postele. Ty Alexe zaujaly, jako první. Nešlo ani o to, že byly vyrobeny z nějaké slitiny a postrádaly jakoukoli estetičnost, ale nejzajímavější byla postel, která se nacházela u pravé zdi. Otřásala se a odněkud z pod peřin se ozývalo sténání. Jakmile druhý chlapec zabouchl za sebou dveře, sténání přestalo a z pod peřiny se vynořily dvě hlavy. Jedna hocha okolo patnácti a druhá holky, které mohlo být okolo sedmnácti.
Bez jakéhokoli ostychu, nebo studu mladík pronesl.
„Zdar bažanti! Já se menuju Bob a vy?“
Jako první se vzpamatoval onen druhý hoch.
„Já jsem Ka… .“ „Doufám, že mi říkáš své krycí jméno, tvé pravé nesmí znát nikdo.“ Skočil mu do řeči Bob.
„Teda chtěl jsem říct že se jmenuji Jim.“ Opravil se rychle hoch.
„A já se jmenuji Alex.“ Řekl Alex pohotově.
„Tak jo bažanti! Vybalte si věci a až bude 12:50 tak mi dejte vědět.“ Pronesl rozhodně Bob a spolu s onou holkou zase zmizeli pod peřinou.
Nebylo lehké ignorovat dívčino sténání a tak si začali Alex s Jimem povídat. Přesně v 12:50 křikli na Boba. Ten naprosto bez ostychu vylezl s postele a začal se oblékat. Dívka, ignorujíc užaslé pohledy Alexe a Jima začala hledat pod postelí kalhotky.
Všichni tři odešli z chatky současně. Dívka nakonec našla své oblečení a odešla na nástup dřív.
Nástup probíhal naprosto vojenským stylem. Na náměstí bylo pět družstev, podle toho, jak moc jsou pokročilí. Bob odešel k druhé skupině, zatímco Alex a Jim odešli k první. Alex zahlédl i onu dívku byla ve čtvrté skupině. Na nástupu jim bylo oznámeno, že se nacházejí ve výcvikovém táboře GTO. Což znamení Global Terorist Organization. To bažantům vyrazilo dech a začali se navzájem hlasitě bavit. Darkkiller je uklidnil výstřelem z pistole a zdůraznil, že mluvit smí jen tehdy, jsou-li tázáni.
Po tomto zahajovacím nástupu, byla Alexova skupina odvedena na cvičiště a až do západu slunce běhali po překážkové dráze. Večer Alex i Jim lehli do postele a jako mrtví okamžitě usnuli. Alexovy se zdálo, že sotva zavřel oči, když ho Bob budil s tím, že musí vstávat. Jim si stěžoval, že jsou teprve čtyři hodiny ráno, ale Bob trval na svém. Alex posléze v duchu děkoval Bobovu budíčku. Darkkiller totiž trestal každého, který zaspal pěti ranami svého biče. Alexova skupina se skládala z třiceti dětí a z toho 11 bylo dívek, které výprask snášely mnohem hůř, než kluci. Až do osmi ráno běhali po cvičišti, potom byli nahnáni do sprch, kde je čekalo další překvapení. Sprchy byla velká místnost, kde ze země trčela trubka se sprchou a podstavcem na mýdlo. Byly to společné sprchy. Alex si vzpomněl, že právě zde viděl poprvé nahou holku a ne jen jednu. Prvních několik týdnů se holky schovávaly, aby je kluci moc neočumovali a ti se zase schovávali, aby nebylo poznat jak moc jsou vzrušení. Ale po dvou týdnech už si na to celkem zvykli a tak se holky sprchovaly naprosto otevřeně a všem na odiv, ale kluci si jich nijak moc nevšímali. Všichni měli jiné starosti. Za celé dva měsíce se učili základy sebeobrany, Angličtinu, boj chladnými i střelnými zbraněmi a vlastně vším od kamene až po raketomet a také jim bylo zhruba vysvětleno, co mají od tohoto tábora očekávat a jaké je nebezpečí, když budou odhaleni.
„Stejně jako existuje GTO existuje i GCTO (tj. Global Countra-Terorist Organization). I oni cvičí děti. Pokud se někdo z nich dozví vaši pravou totožnost bez váhání půjde a zabije vás. Proto vy musíte zabít je a proto musíte skrývat svou pravou totožnost.“
Také se dověděli co jim GTO může nabídnout.
„Za každý splněný úkol, který vám dáme dostanete zaplaceno a nebojte se že by to bylo nějak málo. Většinou jde výplata od deseti až do stovek tisíc. Podle toho o jaký úkol šlo. Terorismus je velice výnosné zaměstnání.“
Během výcviku zemřelo ať už „za trest“ nebo nehodou pět chlapců a jedna holka z Alexovy skupiny. Na začátku výcviku každý dostal malé koťátko o které se musel celé dva měsíce starat a chránit je. Na konci tábora předstoupili před závěrečnou zkoušku. Před nastoupenou skupinou byl postaven stůl na kterém leželo 24 nožů, pistolí a injekcí s rychlím jedem.
„Nyní každý zabije své kotě. Způsob úmrtí kotěte nechám na vás. Proveďte!“ Pronesl rozhodně Darkkiller a pozoroval. Několik chlapců své koťata chladnokrevně podřízla, Pár jich své kotě zastřelili. Holky použili jed a dvě odmítly tento rozkaz splnit.
Alex se moc nerozmýšlel a naprosto zkušeným chvatem zlomil kotěti vaz a mršinu hodil Darkkillerovy k nohám. Jeden kluk , jménem Charon, dokonce své kotě umlátil holýma rukama, tak brutálně, že z lebky kočky zůstaly jen úlomky.
Darkkiller si vše zapsal do svého notesu a poté všem oznámil, že je musí zařadit do jednotlivých oddělení. Holky byly přiděleny k špionáži a pomocným práce, ty dvě, které nezabily své kočky byli přiděleny k zásobovačům. Kluci byli rozděleni ke sniperům, administrátorům (to byli obyčejní úředníci) a pěchotě. Alex byl přidělen ke speciálním jednotkám stejně, jako Charon a Jim. Před odjezdem domů dostal každý jednu devítimilimetrovou pistoli, krabici nábojů a mobilní telefon.
Alex žil dál, jako obvykle až na občasné zakázky, které mu byly po telefonu vyřízeny. Vzpomíná si, že prvního člověka zabil ve čtrnácti během vloupačky do jedné výzkumné stanice. Od té doby jich zabil již víc jak třicet. Rok co rok jezdil na onen tábor, seznamoval se s holkama, spal s nima, zabíjel lidi, učil se a ve svých patnácti měl na kontě víc jak dva miliony korun, čtyřicet splněných misí a byl považován za jednoho z nejlepších agentů GTO.
Alex ožil. Před domem zastavilo auto.
„To je on.“ Oznámila Kris, která se dívala dolů dalekohledem s nočním viděním. Alex otevřel kufřík a pomalu začal sestavovat svůj sniper. Po chvilce se už přes zaměřovač díval do obývacího pokoje protějšího domu. Do místnosti vstoupil muž. Alex přejel zaměřovačem k mužově hlavě. Mířil mu přesně mezi oči. Onen muž byl ředitelem GCTO. Alex byl mírně nervózní. Bylo to poprvé a naposled.
„Mám ho na mušce.“ Oznámil Kris a chystal se zmáčknout spoušť.
Ozvalo se syknutí. A Alex se skácel mrtev k zemi. Za ním stála Kris a v ruce třímala beretu s tlumičem.
„Škoda že to nešlo jinak. Docela se mi líbil.“ Pomyslela si Kris a vytáhla z kapsy vysílačku. „Úkol splněn.“ Oznámila do přístroje. Naposledy se ještě podívala na Alexe, jednoho z nejlepších dětských teroristů, z kterého se pomalu řinula krev, a zmizela ve tmě.