Protestant s protestantem Joelem Rumlem o církevním majetku
S jistým odstupem se ozývají také hlasy podpůrců tzv. církevních restitucí. V blogu na Evangnetu napsal uvážlivý příspěvek senior pražského seniorátu Roman Mazur, bohužel se mu příliš stává, že za zdůvodnění pokládá, co zdůvodněním není.
Na sobotu 6. října královéhradecký seniorát připravil v Bělči debatu k tématu, kde také měl původně nějaký podpůrce dostat prostor. Ale oslovený zástupce synodní rady se neodvážil přímo se jí zúčastnit. Koná se to ráno, takže tam nepojedu, i když jinak by to nebyl špatný výlet.
A konečně časopis Protestant ve svém zářijovém čísle se tématu věnuje obšírněji. A především přináší rozhovor se synodním seniorem ČCE Joelem Rumlem. Tazatel (Jakub Ort) klade otázky odvážně, nenechává se zatlačit do kouta, i když by mohl být ještě zevrubnější a více se chytat toho, co interviewovaný řekl.
Rozhovor leccos vysvětluje, leckterá známá vysvětlení opakuje, ale hlavně je z něho patrná velmi silná alibistická konformnost, začínající odkázáním odpovědnosti za zákon na stát - jaký význam pak mělo církevní přičinění, o němž pak J.R. dále velmi obecně mluví? Alibismus nakonec v oficiálních postojích vnímá i tazatel, jak vysvítá z různých jeho otázek. Neshledávám důvody k úvahám o tom, že by Joel Ruml byl špatný člověk. Zároveň však se mi zdá, že sehrává velmi nešťastnou úlohu, i když lemovanou šťastnými úsměvy synodálů, členů synodní rady a ÚCK.
Otázku, jak to, že se odpor proti tzv. církevním restitucím ozývá až nyní, si kladu už delší dobu. Nad tím ale nelze jen se pohoršovat. Jsou tu určité příčiny a důvody. Problém se vleče nesmírně dlouho, různým lidem se rozležel v hlavě, někdo možná změnil stanovisko (a proč by je nesměl změnit?), návrh zákona je velmi žhavý, a nejvíce nedávno to vypadalo, že se prosadí. A tomu všemu nahrává také možnosti čilé elektronické komunikace, o jaké se nám třeba i před pár lety ani nezdálo. Sám se naopak divím tomu, jak se J.R. ošklíbá nad diskusi: "Ono je to už v poslední době zatížené ještě něčím jiným, a to je diskuse uvnitř církve, což je ještě horší." (Formulace není moc jasná, to si měl tazatel pohlídat.)
Vedení ČCE si kritiku církevních postojů k navrhovanému zákonu uvědomuje, avšak v rozhovoru J.R. kritiky shazuje – kritici nejsou pojmu kritiky hodni: To není kritika, to se mi zdá spíš jako zaslepenost. Synod něco dlouhodobě prosazuje, problém trvá dvacet let. Styl, kterým se to řeší, je už na stole pět let, protože od roku 2007 se ten model příliš nezměnil, jenom se situace pro církve trošku zhoršila. Teď ale najednou přijdou hlasy jakoby nic nepředcházelo. To je asi narážka na Miloše Rejchrta, kterou ať si oba pánové vyřídí mezi sebou. Sám zase jsem neměl nikde možnost se k věci vyjádřit. A kromě toho jsem se před časem jednoho člena jednoho pražského sboru zeptal, jestli tam neudělají k tématu debatu, a bylo mi naznačeno, že o to není zájem. Nejsou tam tedy sice přímo proti zákonu o církevních penězích, ale ani o tyto peníze nemají zájem? Anebo se za to stydí?
Proč ale tedy J.R. diskusi odmítá? Pokud něco synod prosazuje, mají všichni stát jako jeden šik – jako tomu bylo v minulosti ve vztahu KSČ a jejích sjezdů? A vždyť kdysi ČCE vítala ochranitelskou náruč komunistického režimu! A pokud je nyní dlouhodobá tendence synodu, jak ji J.R. naznačuje, tak to mluví spíš proti synodu, a ne proti kritikům. Podobné tomu je to, co říká posléze: „Nehledě na to, že vůbec nikdo nepřemýšlí o tom, jak se církev bude financovat.“ Když nikdo o tom nepřemýšlí, je to velmi špatné. Znamená to totiž, že církev je v hluboké praktické krizi (o duchovní krizi nemluvě).
Když pak přijde řeč na paušální náhradu pro nekatolické subjekty, J.R. prohlašuje s ryzím alibismem: „Někdo řekne, je to málo, někdo řekne, je to moc. Někdo řekne, vznikla tady nová křivda, já řeknu, je to zkrátka cesta kompromisu tak jako celá tato kauza. Je pro to pojem, je to zařazeno, je to zvládnuto. A víc o tom netřeba debatovat.
Mimochodem je zajímavé, že v jedné chvíli mluví J.R. jménem Římsko-katolické církve: „Co se týče vyjednávací pozice, je jasné, že církev v roce 1948 byla dlouhodobě jedním z největších vlastníků nemovitého majetku.“ To však jen na okraj.
Pak ale zazní otázka: „Velká část lidí to však vnímá tak, že církev využívá své pozice, aby získala víc než běžní restituenti, viz. valorizační doložka nebo hodnocení půdy.“ A odpověď J.R. zní: „Ten dojem těm lidem nemůžu brát.“ Ta odpověď je strašidelná! Nikdo nečeká, že by těm lidem někdo bral jejich dojem – ale kam se poděla vnímavost vůči lidem – nezřídka oprávněně – pociťujícím křivdu? Jak to, že církevní vedení netrápí ani to, že mají dostat peníze ne od „komunistů“, ale od spoluobčanů?
Další otázka je: „Možná je rozdíl mezi tím, když navzdory názoru většiny prosazuji ve spolupráci s vládou nějaký zákon, ve kterém jde o můj vlastní majetek, a mezi tím, když navzdory názoru většiny hlásám evangelium.“ A odpověď na ni zní: „Podívejte se, před rokem 1948 měly církve vybudované nějaké majetkové struktury. Přišli komunisté a tuto strukturu církvím odebrali. A teď se má stát především to, že církve si ji mají opět částečně vybudovat. Jak to podávají média, je jedna věc, s tím neuděláte nic. Je to období velmi rušné, velmi kritické, období, kdy se člověk setkává opravdu s lacinou argumentací, ale je to období, které je mimořádné v tom, že se v této společnosti má konečně něco změnit. Církve se postaví na vlastní nohy, budou mít nějakou hospodářskou základnu, přidají vlastní obětavost a budou dělat to, k čemu jsou určeny.“ Tazatelově otázce sice chybí otazník, ale odpověď na ni vůbec neodpovídá. J.R. jako by se tím zříkal role toho, kdo chce hlásat evangelium. (Tazatel je tedy velmi zdvořilý, když titul udělal z věty, která se v celém rozhovoru krčí.)
Nato přichází otázka, která se vrací k již řečenému, protože tazatel zřejmě nebyl s odpověďmi zcela spokojen: „ČCE dostane z té paušální náhrady 2,266 miliardy korun. Tahle částka ale zdaleka neodpovídá tomu, co bylo ČCE odňato. Vy jste mluvil o znovuobnovení struktur. Je to tedy náhrada křivd, nebo injekce pro samostatnou existenci církví?“ Na to J.R. začne vysvětlovat: „Je tam obojí. Většina církevního majetku, kterého se týká dosavadní debata, je římskokatolický naturální majetek, to je 97 %. Dvě až tři procenta by připadla na jiné církve. Není pravda to, co se někdy říká i v ČCE, že nám nic nikdo nevzal. Existuje slušný seznam toho, co jednotlivé sbory ztratil.“ Odpověď pokračuje rozváděním čísel, ne však zdůvodněním. Jen nakonec si J.R. pochvaluje galantní gesto římsko-katolické strany.
Ale ani tady nebyl tazatel zcela uspokojen, a tak přišel s další zpřesňující otázkou: „Nicméně už z toho, co jste řekl, je jasné, že tady jsou vlastně spojené dvě věci, a to vyrovnání křivd a zároveň vyřešení odluky církve od státu a financování církve. Ty dvě miliardy navíc právně vzato nedostane ČCE od katolické církve, ale od státu.“ Jenže odpověď J.R. je v již známém stylu: „V průběhu toho jednání bylo zjevné, že stát čeká, že se všech sedmnáct církví v té době registrovaných a financovaných ze státního rozpočtu spolu domluví o obou souvislostech. To byla jedna z podmínek jednání. Stát nebude jednat zvlášť s ŘKC a zvlášť s dalšími šestnácti plus židovskou obcí.“ Ani tato odpověď neodpovídá zcela na otázku. Pro J.R. to není problém mravní, nýbrž problém technický, navíc vyřešený, takže žádný problém.
Jednou slabinou rozhovoru je, že se stáčí na obraz církve v očích veřejnosti. Zčásti za to může skutečnost, že se tazatel táže prostě podle obecného vzoru novinových rozhovorů, kde se o "obrazu" toho a toho mluví stále dokola, na druhé straně J.R. se tím nechává svádět a říká: "Když člověk čte Bibli a dívá se do historie, byla snad někdy církev stoprocentně populární?" Proč právě v takto mravně prekérní věci se dovolávat bible a historie? Nebyla tehdy církev "nepopulární" z dosti vážnějších důvodů?
Téměř v závěru J.R. podotýká: „Není potřeba mít ze slova sebefinancování hrůzu, jen je potřeba si uvědomit, za co nám Kristus stojí.“ Vzhledem k dosavadnímu průběhu rozhovoru začínám mít pochybnosti o tom, co tento výrok míní, a ty mne vedou k ironickému rozpoložení: Sebefinancování církví je financováním Krista? A když mají církve přijmout peníze od státu, chtějí přitom, aby stát financoval Krista?
Závažností jiného druhu se vyznačuje formulace: "Já si kladu spíše otázku, zda českobratrská církev evangelická najde aktivní, mladé a odborně zdatné evangelíky, kteří půjdou do investiční komise a budou se starat o hospodaření s majetkem tak, aby postupně generoval nějaký výnos." Ta totiž dokládá již výše zmíněnou praktickou krizi ČCE. Je to samozřejmě smutné a jako by církevní vedení i v tom bylo bezradné. J.R. vyjadřuje odhodlání k samofinancování, ale zároveň nejasnost v představě o jeho realizaci. Alespoň že zahraniční evangelíci pomohou. Se vším? A mají se čeští evangeličtí faráři stát manažery?
Ve srovnání s J.R. se k matérii sporu daleko víc blíží příspěvek faráře Marka Zikmunda „Křesťanům proti zákonu o církevním majetku.“ Je to ale jen polemika proti kritice, má své slabiny, ty ale nebudu vyjmenovávat (vzhledem k tomu, že už jsem toho napsal až až), alespoň však bych rád poukázal na poslední větu, která to se sugestivitou docela přehání: „Atakuje-li tedy někdo „hamižné preláty“, proč si nesmlsne i na „hamižných židech“?“
Poděkování za rozhovor patří především tazateli, ale dotazovanému poděkujme, že vychází z kůží na trh. Ovšem zastánci „církevních peněz“ zatím nepřesvědčují odpůrce v oprávněnosti evangelického nároku na ně (nestačí jen říkat, že to je přeci věc státu), jednak co do jejich navrhované výše (která neodpovídá ztrátám), jednak co do jejich navrhovaného zdroje (daňoví poplatníci).
Jiří Hoblík