Přežije ČCE?
… ne. To je jasné mnohým, alespoň soudě podle internetových diskusí. To je jasné skoro všem, dokonce i vedoucím činitelům této církve. I když navenek hýří optimismem, započítají každého psa a kočku, kteří se otřou o kostelní plot, jako nadějný přírůstek, mluví o ní jinak odevzdaně jako o vymírající církvi. Navíc, všem je naprosto jasné, proč? Jediná potíž je, že ty názory se od sebe liší, někdy jsou dokonce protichůdné: jednomu je ČCE moc ztvrdlá v minulosti, jinému moc moderní. Je to dokonce i jinak zamotané: někomu jsou mravy této církve moc „moderní“, duchovní hudba příliš zastaralá. Jiný by to raději naopak: ať je v mravech pružnější, kéž by se však víc držela tradiční bratrské, snad dokonce kalvínské, střízlivé estetiky!
Druhou stránkou věci tudíž je, každý ví, kudy z toho ven: udělejte, co vám říkám, a budou vám kostely pukat ve švech; ale vy to stejně neuděláte, takže při příštím sčítání lidu uvidíte (tedy vlastně neuvidíte, bude to jasná nula)! Šmytec!
Bylo by asi zoufalé pokoušet se cokoliv vážného z takových diskusí destilovat. Přesto se o to pokusme. Předně, kde se s nimi setkat? Předesílám, že tu nemíním na konkrétní případy odkazovat, každý ať si je vyhledá sám. Byla by to úmorná práce; stačí Evangnet, facebooková skupina příznivců ČCE a samozřejmě zejména SPS. Ano, je nápadné, že tolika lidem stojí za to takovými úvahami atakovat právě prostředí této a ne jiné církve! K tomu se najde i pár jedinců zevnitř, kteří se nad budoucností své církve snaží zodpovědně zamýšlet. Ačkoliv k nějakým optimistům, pokud jde o skvělou budoucnost a početní růst ČCE nepatřím, nebo možná právě proto mě fascinuje, že se najde tolik lidí, kteří mají potřebu vyrovnávat se právě s ČCE. Mám i osobní zkušenost s tím, jak nepříčetní dokáží být, pokud jim jejich škádlení shodíte. Moc jim na tom záleží. Proč, tvrdí-li, že se ČCE propadá víc a více do své bezvýznamnosti?
V poslední době jsou to takové dva tematické okruhy, kolem nichž se dřív nebo později začne řešit budoucnost ČCE: sčítání lidu z roku 2011 a vztah ČCE k homosexuálům a homosexualitě.
Prostředky internetové diskuse považuji spíš za přínosné, než zhoubné (čímž se zásadně rozcházím se značnou částí veřejně deklarovaných postojů českobratrského duchovenstva). Jedním z přínosů je, že člověk může skrýt svoji identitu, pokud si úplně netroufá jít se svojí kůží na trh. Ano, i toto lze považovat za pozitivum – někdy i nejstatečnější občas váhá, a proč ne, jde-li o seriózní pokus prezentovat nějaké choulostivé téma. Ale právě skryté identity, „nicky“, dávají prostor všelijakým nickám, které mohou díky tomu urážet, napadat, ale také mást. Už v několika případech se ukázalo, že za dojemnou shodou v debatě mezi několika diskutujícími je skutečnost, že to byla tatáž osoba pod různými identitami. Chtěla předstírat, že je tu nějaký „masový“ názorový proud. I to je pro tyto lidi charakteristické: kvantita by měla být zárukou pravdivosti, odsud ona fixace na výsledky sčítání lidu. Sumou však, nejen, že často nevíte, s kým mluvíte, ale ani, mluvíte-li s více osobami, či jen jednou?
I to je nápadné, že různé (různé?) osoby používají podobné prostředky: „všimli jste si, že vás od minula ubylo, jó? Čím to je? Všimli ste si, že CB/KSM vykázala nárůst, jó?“ (jedi ještě větší, ale to nezmiňují). Odsud další doporučení, která po nás chtějí, abychom se těmi „úspěšnými“ inspirovali, nebo se k nim přimknuli. Pokud jde o KS, tak abychom projevili, či alespoň v skrytu pocítili hořkou lítost nad tím, že nás kdysi opustili.
Společné s „homosexualitou“ (možná kromě oněch utajených identit) mají i to, že vedou k biblickému fundamentalismu. Brzy si totiž všimneme, že těmto nickám vlastně o homosexuály či homosexualitu vůbec nejde. Přesto je to brizantní téma. Stačí jen mrknout, jaké kvantum diskusních vláken je věnováno právě tomuto tématu, a to se jej dokonce daří úspěšně vpašovávat do takových, která se vlastně původně věnovala něčemu úplně jinému. A co víc, najde se dost lidí, kteří na tuhle mucholapku sednou. Ti všichni pak pomohou k tomu, že i nejotrlejší se nakonec znuděně od podobných serverů odvrátí. Na Evangnetu už dnes diskutuje tu a tam pár šílenců s několika naivkami, a i jiná křesťanská média v podstatě umřela na diskusní pat. Bojím se, že se to může přelít z internetu do fyzické církve, a to i přes to, že spousta farářů předstírá, že ani neví, co to internet je. Internetový prostor je však jen odleskem nemocné vnitřní komunikace ČCE, lhostejno, zamotá-li se do toho internet. Kdo ví, jestli se ji právě tím nesnaží oni nepřátelé ČCE udolat?
Na jednu stranu se nám doporučuje změnit formy bohoslužeb. Zvláštním cílem útoků se stal evangelický zpěvník. Není to chyba, píšu-li „e“ malé, nejde o ten z roku 1979, ale obecně o hymnologický poklad ČCE. Písně jsou moc staré. Jeden má z toho prý i chuť zvracet! Létají všelijaké opovržlivé letopočty, střílené od boku, protože z uváděných dat většinou žádné písně nepocházejí. Jeden „historik“ dokonce tvrdili, že má pocit, že „Karel IV. stále vládne“. Z jeho doby se tam toho ale opravdu najde jako šafránu. Ale naopak, některým skutečným fajnšmekrům vadí spíš romantické 19. století a jeho probuzenecký pathos. Vidíte, jak se často neshodneme na tom, co nám vlastně na ČCE vadí? A z toho i ty cesty necesty: jeden by rád slaďoučké halekačky, jiný tvrdý rock’n’roll, hlavně však místo Kristova kříže má ČCE spasit dřevo šestistrunné.
Dlužno přiznat, že i mimo svět internetu mají mnozí faráři pocit, že když se z kazatelny zazubí na sbor přes kytaru, budou se dít divy. I to je však jeden ze znaků včerejšnosti. Kytara se z mnohých moderních žánrů vytratila úplně, mladí lidé oceňují starou hudbu víc, než tradiční evangelíci. Zvuk kytary už není pro kostelový lid takovým soustem, jako v padesátých letech minulého století. Mnohý farář chce být „písničkářem“, ale větší vzácností je farář theolog, farář biblista. Jenomže všichni chtějí církev moderní, ale jak si ji vysnili v dětství. Nejhorší jsou v tom ti mladí, protože stárnou, ale své sny po době expirace si nesou dál, jako by si neuvědomovali, že mládež už je dnes někdo jiný. Ale to není ten největší průšvih. Průšvih je v tom, že se vlastně odbíhá od podstatného k povrchnímu. Najdou-li se však takoví, kteří se na to chytnou, je možná i sklon k povrchnosti jedním z vředů ČCE.
Naopak k podstatě nejblíže jsou ony pokusy svést ČCE na scestí fundamentalismu. Jednoduše řečeno k představě, že bible brutto je dílem samotného Boha, její lidští pisatelé jsou jen „perem v rukou božích“, jak napsal nestor křesťanského fundamentalismu Johannes Gerhard (ne ještě proti empirické vědě, zatím jen proti autoritě katolického magisteria). Již v jiné úvaze jsem se proti tomuto pojetí vymezil, takže si to zde ušetřím. Jen tolik, že i v tom je povrchnost, neboť fundamentalismus jen klouže po povrchu, po liteře, prvním plánu bible, i když velmi zásadově, tedy alespoň u některých veršíků. Odmítá však vše, co k bibli také patří, její složité dějiny, historický a literární kontext, dělá z ní jen soubor pravd pro lidi, kteří si víru pletou s jejich ovládnutím. Ale jdou alespoň k něčemu podstatnějšímu, než jsou efemérní písničky, dnes moderní, zítra také staré. Jestli je čím se zde inspirovat, pak si musí ČCE skutečně uvědomit, jaký je její vztah k bibli? Tady se však také nedá hovořit jednoznačně, protože mnoho i starých a zasloužilých kazatelů projevuje často silné mezery v její znalosti a nevoli je zaplňovat. Proti fundamentalistickým útokům je ČCE bezbranná ne pro svůj, ne zcela právem podsouvaný liberalismus, ale pro svoji ignoranci podstatného, strachu z dalšího dovzdělávání, neboť to by nám komplikovalo naše názorové pozice. Každý nový článek poznatkové struktury alespoň během své integrace do hotového celku ohrožuje stabilitu dosavadní konstrukce. Ta se někdy i s rachotem skácí a na jejím humusu musí vyrůst nová. Tento něžně botanicky popsaný proces však bývá pro lidi bolestivý.
Homosexualita smíchaná se statistikou vede k tvrzením, že za masový odklon členstva od ČCE může právě nedostatek fundamentalismu. Všichni, kdo v této církvi dlouhodobě žijeme, víme, že to tak není, a najít skutečné důvody, by bylo mnohem složitější. Myšlenkový charakter ČCE je však pro některé zneklidňující: upozorňují, že nás pro vstřícnost k homosexuálům odsuzuje celá ekumena, či dokonce, že si máme tedy dělat, co umíme, a jiným církvím dát pokoj. Což děláme, ale členy jiných právě toto dráždí, mají pocit, že je ohrožujeme. Ale nejsme to my, kdo jim lezou na servery (kupodivu je často ani nemají), abychom si tam dělali propagandu a posílali je na hřbitov. Proč je dráždíme? A může nebožtík, jak nás prezentují, být tak nebezpečný?
Pavel v Ř 14,4 NA 28 píše „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít,“ a Jakub v Jk 4,15 NA 28 krotí lidskou pýchu slovy „Raději byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.‘“ O tom, kdo bude mít víc bodů v příštích statistikách, nerozhodujeme ani my, ani naše taktiky, ale někdo jiný. A body ve statistikách nerozhodují o tom, kdo jde správnou cestou. Tu ostatně nalézali vždy nemnozí. Kdo skutečně věří, neměl by vést chlubné řeči a před jinou církví by měl vykazovat více pokory. Ale i to je zhoubné. Hrozí totiž, že na chloubu odpovíme protichloubou, na pohrdání protipohrdáním, na útok protiútokem, a to by skutečně byla smrt ne ČCE, ale toho, co jí ještě z charakteru lidu božího zůstalo, tedy absence pocitu, že ČCE je církví zvítězilou a tou jedinou pravou pod sluncem.
Co si myslím o budoucnosti ČCE? Mám s tím problémy. Ne proto, že je vstřícná vůči homosexuálům a ochotná dát se poučit i o tom, co se její dosavadní poznatkové struktuře příčí (Jk 3,17 NA 28). Kéž by toho bylo víc. Spíš mi vadí, že to není dost upřímné a promyšlené. Třeba ona údajná vstřícnost k homosexuálům. Jednak není až tak jasná, jak by vyplývalo z dokumentů ČCE (jedna má známá lesbická evangelička žije s katoličkou. Katolická rodina je přijala mnohem vlídněji než evangelická). Bohužel i všelijaké aktivity (s výjimkou snad Logosu) stojí víc na naivní dobrotě, než na hluboké theologické reflexi. To je také jejich slabinou.
Vadí mi však vztahy, jalové vedení, víc orientované na přežití značky ČCE, než na opravdovém růstu ve víře. Zlé vztahy, absence theologie a morálky v theorii i praxi. Z toho pramení i to, proč dnes neuvažuji, zda z ČCE odejdu také a naruším jí statistiky, nýbrž, proč bych to udělat neměl? Jenomže právě tyto útoky nám nejvíc brání ve skutečné sebereflexi. Čím dál víc nás vedou k povrchním úvahám o tom, jak to udělat, aby nás bylo víc, abychom přežili, abychom AC/CB/KSM/KSČ vytřeli zrak, ale ne, jak být skutečně křesťany. Víru však nedělá dav, společenská síla či vliv, vyjádřený statistikou. Ježíš byl božím synem právě v tom, že nepostoupil do dalšího kola. Církev, jako organizace, může skutečně zaniknout, ale víc by jí mělo záležet na vlastní poctivosti a charakteru.
Advent má být prý časem takové sebereflexe: Pán přichází, dobře, ale co tu najde? Nedejme si schopnost sebereflexe sebrat ani potřebou natřít to oněm dotěrům. Nedejme si ji svést na slepé cesty zápasů o přežití, odkazy k nepodstatným záležitostem. Hledejme to podstatné, spravedlnost božího království, jak nás vede Pán v Kázání na hoře. Vše ostatní nám bude, a možná také ne, přidáno.
Komentáře
Přehled komentářů
Nechci být domýšlivý, ale mám pocit, že tento můj článek byl dost nepochopen. Z čeho soudím? V článku jsem vyjádřil i rozpaky nad svým setrváním v dotčené církvi. Mezi tím se vyvinuly poměry tak, že bylo jasné, že v ní nemám dále co pohledávat. Odešel jsem i z SPS, protože nemohu mluvit k poměrům v ní, neboť nejsem jen externím pozorovatelem, ale jsem zatížen víc jak čtyřicetiletým životem v ní a dlouhodobým působením v roli kazatele.
Přesto nemohu úplně přestat sledovat, co se v ní děje. Zejména poměry na Evangnetu jsou děsivé, děsivým svědectvím prohlubujícího se úpadku a vyprázdnění této církve.
Bohužel do toho byla zamíchána i tato má úvaha. Evangnet se stal bojištěm nicků, kteří s dobře ukrývanou identitou vystupují čím dál, tím agresivněji a arogantněji. Někteří si právě tento článek vzali za záminku nesmlouvavého a zlobného vystupování vůči každému, v kom tuší nicku z jiné církve, právem i neprávem. Zbožní patrioti ČCE je vyzývají, aby vypadli z prostoru Evangnetu, posílají je do jejich církví i jiných otvorů. Musím zdůraznit, že jsem tím článkem nic podobného nezamýšlel.
Z nicků a nicek si nedělejme hlavu. Ale i vůči nim lze vystupovat s křesťanskou vstřícností a pokorou, připraveni přesvědčovat i dát se přesvědčovat. Je lepší přemoci odpůrce vyšší kulturou debaty, než ostřejšími slovy.
Původním záměrem článku, když jsem ještě doufal, že se pro ČCE dá něco udělat, však bylo, neztratit ochotu k sebekritickému pohledu, oproštění se od snahy se s oněmi jakkoliv vyrovnávat, na tož se jim rovnat.
Proto považuji za svou povinnost se i přes distanci od celé ČCE k tomuto článku znovu vyjádřit.
Re: Autorovo prohlášení
(Jiří Hoblík, 21. 5. 2017 23:05)Kdyby byla soustavnější úvaha na takové téma, SPS by byly povděčny.
Re: Re: Autorovo prohlášení
(Jakub Dvořák, 20. 1. 2021 18:07)Pokouším se podat komplexnější svědectví o svém odchodu, kde se o ledasčem z toho zmiňuji: https://jakdrak.blogspot.com/2020/04/nekorektne-uprimna-vypoved-proc-uz.html
Re: Re: Re: Autorovo prohlášení
(Jakub Dvořák - autor, 8. 12. 2023 21:44)Na manželčino přání jsem článek z blogu odstranil. Je však dostupný v pdf na adrese https://drive.google.com/file/d/1rM9u5wycwU1oaAaXL9WpAlLSrZFf4iZe/view?usp=drive_link
Autorovo prohlášení
(Jakub Dvořák, 28. 3. 2017 16:02)