Malé povídání o soudobých překladech bible
Předkládám malé povídání o soudobých překladech, které však vzniklo skoro před 20 lety a pro jinou příležitost. Nezmiňuji se tu například o Jedenadvacítce (leda v doplňcích), která tehdy byla sotva ve stádiu úvah. Přece mnohé z toho, o čem zde mluvím, je buď platné stále, nebo aplikovatelné na nové pokusy o biblický překlad. Zejména ve vzrušených, či spíše narušených hádkách o překlady (třeba na Evangnetu) považuji za užitečné přiblížit českému čtenáři bible, tedy hlavně překladů bible, s čím to vlastně pracuje, a jak přišlo dílko na svět. Současně se u odkazů pod čarou musím omluvit, že jejich číslování nezačíná jedničkou, je to výňatek z delšího, nepublikovaného textu.
Biblický překlad má dvojí základní funkci. Je předně pomůckou čtenáři bez znalosti původních jazyků, aby se mohl v jejím poselství maximálně samostatně orientovat, ale bývá také výrazem theologie autora, lépe, konfesijního společenství, které si za tím či oním překladem stojí, a je s to se na jeho znění dohodnout a ujednotit se. Překlady mohou být i nástrojem nejrůznějších manipulací, proto se (jak se i níže zmíním) stalo biblické překladatelství bitevním polem konfesijních sporů v reformačním a poreformačním období. Mnohé církve tak mají svůj oficiální překlad. Oficiálními překlady jsu tedy takové, které byly církevními úřady uznány za vhodné pro liturgické a katechetické uživání. Tím není ještě nic řečeno o jejich kvalitě. Oficiální překlady bývají považovány za nutné, neboť církevní společenství potřebuje mít svůj styčný jazykový bod v bohoslužbě i katechezi, a zároveň svoji společnou náboženskou řeč, jistý druh řeči odborné. Západní církvi se stal překlad pořízený sv. Jeronýmem, „Vulgátou“ - (obecně uznaným). Roku 1979 byla provedena její revize, od té doby je oficiálním textem Římskokatolické církve tzv. Neovulgata. Římskokatolická církev v Čechách má ovšem bohatý seznam překladů, uznaných za vhodné, takže se v tom ani mnozí kněží neorientují. Naproti tomu je v ČCE běžně šířená představa, že máme pouze dva: bibli Kralickou a Český ekumenický překlad (ČEP). Pokud však prostudujete všechny řády skrz na skrz, na žádné takové ustanovení nenarazíte. Zaslal jsem tedy před více jak deseti lety dotaz Synodu, o jaký dokument se toto obecné přesvědčení opírá, ale ani ten žádné rozhodnutí mezi svými dokumenty nenalezl. Má-li tedy ČCE nějaký oficiální překlad, pak jde o konvenci. Často tradované přesvědčení, že se u nás smějí používat při bohoslužbách pouze tyto dva překlady, je pouhým zvykovým opatřením. Mnoho farářů pak čte při bohoslužbách text napřed v jednom z oněch, aby učinili za dost církevním řádům, pak ještě třeba Žilku nebo Šrámka, troufalejší svůj vlastní, ale je to vlastně zbytečné. Formálně ČCE žádný oficiální překlad nemá.
Mezi nekatolickými církvemi dosáhla obecného uznání Bible Kralická. Ve své době představovala vrchol české překladatelské práce, mající kořeny již v předreformační době v Cyrilo-Metodějském úsilí o srozumitelnost liturgických textů slovanským národům. Vznikl v Jednotě českých bratří, kteří pořizovali překlady Nového Zákona podle Vulgáty již od 15. století. Tíhli k doslovnosti až konkordantnosti. Odmítali přizpůsobení latinského slovosledu českému či jiné modernizace, včetně zásady „ad fontes“. Teprve z podnětu Lutherova začali pracovat s řeckým textem, který tehdy vydal Erasmus Rotterdamský (později vydaný jako „Textus receptus“). Pro tento úkol se speciálně vyškolil Jan Blahoslav. První verzi nového zákona vydal už r. 1564, po té jej vydal ještě několikrát, s většími či menšími úpravami. R. 1594 vyšel potřetí, s poznámkami, jako šestý díl tzv. „Šestidílky“. V Šestidílce také poprvé vyšel starý zákon. S jeho přípravou Jednota váhala - určité projevy antijudaismu patřily k jejím „dětským chorobám“. Když vznikl polský překlad celé bible podle původních textů dřív, než český, kritizoval Blahoslav vedení Jednoty za toto zaváhání. Jednota šla do sebe, zformovala překladatelskou komisi, v níž byli i dva haličtí Židé (snad díky tomu se Kralická vyhnula některým omylům při překladu z hebrejštiny, které poznamenaly světové překlady). Zatímco nový zákon je „dílem jednoho muže“, starozákonní překlad je výsledkem týmové práce. Poslední revize pochází z roku 1613, kde jsou poznámky (podobně jako už roku 1603) nahrazeny odkazy. Další práce překazila třicetiletá válka a tzv. „doba temna“. Text z roku 1613 je ČBS (i UBS) uznáván za autentickou „Bibli Kralickou“, proti různým pozdějším úpravám.
V této době se nedá hovořit o žádné teorii překladu, proto je těžké Kralickou takto charakterizovat. Tíhne k doslovnosti, proto se skrze ni dostávají i do českého jazyka sekvence a idiomy semitského, nebo řeckého původu. Přece však je proti původním tendencím JB odvážnější: např. v 1Tm 6, 6 překládá filosoficky zatížené a mezi inteligencí doby novozákonní populární řecké slovo „αυταρκεια“ (autarkie) až devíti českými! Sledujeme-li však pozorně práci Jana Blahoslava na evangeliích, sledujeme-li jejich synoptičnost a porovnáváme-li ji s Textem receptem (známý i jako Stephanus), zjistíme, že považoval za svoji povinnost čistit vzájemné rozpory mezi evangelisty, a jeho harmonizace šla nad rámec jím užívaného rukopisu! Ačkoliv byl překlad Bible kralické svého času místy hovorový, plný germanismů, stala se jeho čeština v době obrozenecké jeho normou („brus českého jazyka“). Nyní je pokládán za vysoce estetický. Jeho starobylost působí v liturgii více slavnostně, nežli překlady modernější. Významný je již svojí historickou úlohou. Tato ovšem na staletí ochromila překladatelské úsilí evangelické. Překladatelství se až do našeho století pěstovalo soustavněji na půdě katolické, často ve snaze Kralickou vytlačit. Kralická Bible však byla natolik působivá, že se od jejího vzoru nemohly odpoutat ani takové překlady, včetně Bible Svatováclavské. Donedávna spojovala české a slovenské evangelíky, dnes její hodnotu uznává i církev Římskokatolická. Překladatelé ČEPu se původně pokoušeli o její revizi. Přestože se nakonec ukázala potřeba zcela nového překladu, považují ji za své východisko i vzor.
Pohnuté doby pobělohorské rekatolizace provázely již zmíněné zápasy o překlady. Jezuitští rekatolizátoři brzy pochopili, že nemohou lidem „Kralickou“ jen brát, ale musejí jim místo ní nabídnout překlad jiný. I oni začali r. 1677 novým zákonem. Překlad celé Bible dokončili r. 1715. Tak vznikla Bible Svatováclavská. Zejména Nový zákon je značně závislý na Bibli kralické, prakticky ji přizpůsobil Vulgátě a stylisticky přiblížil baroknímu cítění. Významu Bible kralické, již měl vytlačit, však nedosáhl. Přesto byl velmi rozšířen a vedle jiných katolických překladů nadále vydáván.
Na přelomu 19. a 20. století však vyvolalo celosvětovou potřebu nových překladů mnoho faktorů. Proměny cílových jazyků, nálezy nových rukopisů, zejména novozákonních, ale i pro starý zákon přišlo několik významných nálezů: káhirská geníza, Petrohradský kondex, qummránské nálezy. Intenzivně se však také pracovalo na literárním kontextu, přicházely nové a nové poznatky z archeologie, také byly hlouběji prostudovány původní jazyky: hebrejština s aramejštinou a řečtina. Rozvíjela se biblická textologie, zejména v misiích vznikaly rozmanité theoretické koncepce překladu. Nemalý význam měly i překotné změny v sociální struktuře evropských a amerických zemích, kde sice bible nebyla neznámou, přesto se zrodil nový potenciální čtenář a bylo třeba hledat nové cesty k jeho oslovení.
Významný je katolický překlad Nového Zákona L. Sýkory z let 1914-1925. Vychází z řeckého textu, ačkoliv v této době měl být východiskem text vulgátní. S tím se autor v předmluvě vyrovnává proslulou logickou eskamotáží. Roku 1947 upraven a mezititulky opatřen J. Hejčlem; podobně roku 1948 vydán R. Colem, revidovaný a opatřený mezititulky.
Teprve encyklika Divino afflante spiritu (1943), upravující vztah římskokatolických křesťanů k vědeckému zkoumání biblických textů, umožnila novou etapu katolické překladatelské práce. 1961 vydává poprvé svůj dodnes velmi ceněný překlad R. Col, vycházející z kritického vydání řeckého textu nového zákona od A. Merka z r. 1957. 1969 jej revidoval J. Sokol a J. Adámek, kteří spolupracovali i na ČEPu.
Jiná překladatelská dvojice vypracovala 1951 překlad, známý od svého 2. vydání r. 1969 jako překlad Ondřeje Petrů. Původně byl míněn jako missijní, prosadil se však v Římskokatolické církvi i do liturgie, oblíbený byl svého času mezi mladými křesťany různých vyznání. Je to jediný důsledný český pokus o cestu dynamického ekvivalentu (do Bible 21), místy ovšem poplatný katolické dogmatice. Již 2. vydání však činí (ovlivněn ČEPem) úpravy směrem k doslovnosti.
Překlady k liturgickému či katechetickému užití schvaluje pro Římskokatolickou církev Liturgická komise. Zde jsem mohl zmínit jen několik překladů z velikého množství takto schválených. Jím se stal v osmdesátých letech 20. století i ČEP.
Podnět k jeho vzniku vzešel z Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF, dnes ETF UK). Od počátku r. 1961 byl připravován jako ekumenický, ačkoliv zástupci Římskokatolické církve se připojili až později. Starozákonní i novozákonní skupina vycházely z jiných koncepcí. Předmětem debat se staly rovněž citace starého zákona v novém. Starozákoní skupina se klonila více k doslovnému, místy až konkordantnímu přístupu, novozákoní naopak vycházela v duchu „Pražské linguistické školy“ z důrazu na komunikativní funkci jazyka i z teze, že nositelem významu je věta, nikoliv slovo. Přesto se nedá hovořit o dynamickém ekvivalentu (který v něm spatřují hlavně jeho odpůrci). Sami tvůrci jej vidí „nalevo od středu“, tedy směrem k dynamickému přístupu. Především novozákoníci usilovali o plastické pojetí překladu, konkordantně překládali jen pojmy, které nabyly „odborného“ charakteru již v přednovozákonní době, zato se snažili vystihnout sermo humilis (nižší jazyková vrstva) většiny novozákoních textů i individuální sloh jednotlivých autorů. Starozákoní citáty uvádějí v archaickém znění, s ohledem na jejich archaičnost ve své době. Slavnostním stylem odlišují i Ježíšovy výroky od ostatního kontextu. Jako celek vyšel ČEP ke 400 výročí prvního vydání Šestidílky r. 1979. Tehdy také vyšel jediný dokument Synodu ČCE, jímž se doporučuje užívat ČEP vedle Kralické v bohoslužbách, ten však nemá normotvorný, pouze doporučující charakter. Od roku 1988 vychází doplněn o apokryfy a korigován. Od počátku byl podroben kritice, v níž se mísí odborné výhrady s osobními, věcné argumenty s emotivními. Faktem je, že jeho „ekumenicita“ se na něm podepsala i negativně, jakož i nejednotnost v theorii překladu a účelu (spojuje nešikovně liturgická i misijní hlediska). Nutné je však respektovat, že vznikal v nepříznivých podmínkách. Jeho přínosem je, že za dob agresivního tažení proti křesťanství mohlo mnoho tehdejších necírkevních lidí dostat do rukou písmo svaté v důvěrně známé češtině, kteroužto čest mu nakonec neupírá ani předmluva překladu Nová Smlouva, připraveného v devadesátých letech, původně navzdory ČEPu, Křesťanskou misijní společností. Hlavní přínos však spočívá v jeho skutečně ekumenickém přijetí k soukromé četbě i k liturgickému užívání. V evangelických církvích je užíván běžně spolu s Biblí Kralickou.
Evangelické prostředí jen nesnadno tráví nové překlady, neboť překladatelská práce zůstává stále v podezření z útoku na Bibli Kralickou. Čeští evangelíci očekávají od překladu především doslovnost, proto nové teorie překladu u nás nenalezly živnou půdu. Silnou vazbu na Kralický text ukázala diskuse na téma „Kralická versus ČEP“ v Českém bratru v letech 1989-90, která vyústila v nekultivované slovní útoky, tato tendence je patrná i z diskusí o překladech v moderních médiích. Z ní však třeba připomenout myšlenku, že právě Jednota českých bratří nám nedala svůj překlad na věky, ale udala příklad, že každá doba a kultura si musí připravit vždy znovu překlad sobě přiměřený. Ani ČEPem by úsilí o srozumitelné slyšení slova božího nemělo vyvrcholit! Proto není nic špatného, že se další jedinci i skupiny pokoušejí převést bibli do soudobého jazyka. V zahraničí, zejména v anglickém a německém prostoru, jsou tyto pokusy naprosto běžné, a nikdo se nad nimi nepohoršuje, ačkoliv i Němci jsou někdy fixováni tu na Lutherův překlad, jiní na Curyšskou bibli, anglofonní svět se zase vrací k Bibli krále Jakuba. Každý překlad by měl mít předem ujasněno, k čemu má sloužit, jakou cestou půjde, jakými prostředky dosáhne svého cíle, a čím českého čtenáře oproti jiným překladům obohatí. Použitá theorie přitom není zárukou kvality. Každá theorie má své přednosti i zápory. Jde tedy spíš o funkčnost takového pokusu o překlad.
Jsou v podstatě čtyři možná hlediska a přístupy k překladatelství, z nichž mohou vzejít tři různé typy překladu, a každý znich má svoji oblast legitimity. Žádný pak nenahradí originální znění.
Překladatelé tedy buď vytvoří zcela nový překlad, nebo zrevidují některý ze starších, ceněných překladů. Od Glos až po bibli Melantrichovu byly české bible revidovány, tyto revize jsou tříděny na tzv. 4 recenze. Kralickou revidovali například už sami čeští bratři několikrát, v pobělohorské době i sám J. A. Komenský, v minulém století J. Karafiát; nedokončen zůstal pokus bratří Bašuse a Pípala. Bible 21 začínala také jako pokus o revizi (Nová bible kralická), pak ale její překladatelé otočili o 180°. Totéž se dá říct i o ČEPu, ačkoliv tam to není tak patrné, i když kvůli tomu došlo i k rozpadu původního překladatelského týmu. Důvody k revizím jsou vnější, jako proměna cílového jazyka, nebo vnitřní, nález a rekonstrukce lepších předloh, nebo lepší pochopení některých slov a obratů původního jazyka. Revizí Bible krále Jakuba je bezpočet, mají i svojí anglickou (RSV) a americkou (ASV) větev, ty jsou dále revidovány. Podobně je tomu s Lutherovým překladem. Ačkoliv jsou tyto revize předmětem zanícených debat, většinou se postupně prosadí. Žádná z revizí bible Kralické se naproti tomu nikdy neujala. Sám ČEP už byl revidován několikrát, naposledy v roce 2001 (pokud je mi známo).
Překladatelé se dále mohou pustit do samostatného překladu. Překlad musí vždy sledovat maximální shodu (ekvivalenci) s originálem, ale to není plně možné ani u překladů z příbuzných jazyků. Otázkou tedy je, zda dát přednost slovu nebo smyslu. Podle toho rozlišujeme překlady na formální (doslovné) a smyslové (např. podle Nidovy therie dynamického ekvivalentu). Čeští čtenáři v tom vidí někdy zásadní spor, ale spíš jde o účelnost. Smyslové překlady (např. německá Die gute Nachricht (DGN) či anglická Good News Translation (GNT), dnes už zastaralé) jsou dobré zejména pro prvočtenáře, a nezaškodí do nich nahlédout ani při srovnávacím čtení při důkladnějším studiu. Zájemci o důkladnější studium bez znalosti původních jazyků je však třeba doporučit překlady formální, které zachovávají i strukturu původního textu, jež je ve smyslových často necitlivě potlačena (když jsem studoval v Německu, byli někteří němečtí studenti zaskočeni, když jim profesorka na starý zákon užívání důvěrně známé DGN v semináři zakázala. Ale pro tento účel vskutku vhodná není).
V každém případě má český jazykový prostor přes svoji omezenost mnoho více či méně známých překladů bible. Poslední staletí už minimálně kvůli konfesijním sporům, ale evangelíci (třeba Žilka) i katolíci (kromě již zmíněných například Heger, Pavlík), samozřejmě též Židé (Sicher/Hirsch) jistě chtěli především nalézt cestu k jejich věrnému přetlumočení českému čtenáři. Překlady vznikaly i z jiných důvodů, než konfesijních a theologických. Třeba z uměleckých (Šrámek). Pro někoho je to možná příliš. Já to však chápu pozitivně, jako doklad významu, který tato kniha v dějinách našeho národa měla, a snad stále má. Proto jsem na to i patřičně hrdý, že právě z takového národa pocházím. Spíš než vést o překlady spory, měli bychom hledat cesty, jak z tohoto dědictví vytěžit co nejvíc. Překlady nejsou od toho, aby se na ně přísahalo, abychom se jimi bili po hlavách, nýbrž abychom je četli, studovali a jejich poselství při nás neslo své ovoce.
Proces překladu podle modelu dynamické ekvivalence postupuje následujícími kroky: analysa textu jeho rozborem na jednotlivé prvky (při semantické analyse zvláště pomocí analysy komponentů), myšlenkový převod a výstavba nového textového celku v cílové řeči. Podle toho by vypadal překlad Ř 1,17 takto:
Ř 1,17a
|
||
δικαιοσυνη
|
neboť spravedlnost
|
|
γαρ θεου
|
Boží
|
neboť
|
εν αυτω
|
|
v něm
|
αποκαλυπτεται
|
zjevuje se skrze ně
|
se ukazuje, jak Bůh dává spravedlnost,
|
εκ πιστεως
|
z víry
|
která je z víry
|
εις πιστιν
|
u víru
|
a vede k víře
|
Problémem svého druhu je přepis vlastních a místních jmen. Pro veliké odlišnosti v německých překladech byl pro německé prostředí přijat ekumenický pravopis, tzv. „Lokumské směrnice“. V českém, jazykovém prostoru nic podobného neexistuje. Biblická jména mají svoji tradiční podobu již po staletí. Většinou je známe ve zkomolených podobách, včetně jména Ježíšova. Teprve v padesátých letech se zejména mezi starozákoníky projevuje tendence Slavomila Daňka přepisovat biblická jména věrněji originálnímu znění. To vyvolalo spor mezi starozákonní a novozákonní překladatelskou skupinou při přípravě ČEPu. Jeho syntézou se stala zásada, že známá jména se přepisují tradičně, méně známá blíže originálu (neprosadil se např. „Ješajáh“ proti „Izajášovi“ a td., zato se proti „Elizeovi“ prosadil „Elíša“). Vzhledem k malému jazykovému prostoru takový úzus stačí.
Nedoceněný je dodnes Hellerův požadavek na překlad, připraveny speciálně pro liturgické účely, kde by mělo být zohledněno čtení v perikopách, zároveň zapojena i hlediska estetická. Snad na to odpovědá místa brzy také přijdou.
Are you 18? Come in and don't be shy!
(AynIntar, 20. 11. 2022 20:12)