Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!
„Já si myslím, že se to prostě tomu Pavlovi nepovedlo. V bibli už to je, tak to škrtat nebudem, ale nekázala bych na to,“ reagovala kdysi na pastorálce jedna hodná sestra farářka na mé kázání na text Ř 1,18-32. Když jsem pak zase měl kázání, a vybral jsem jako text 1Kor 16,22, kolega, který měl na tento text připravit exegesi, omluvil to, že nic neudělal, že ho prý nenapadlo k takovému textu nic jiného, než jej parafrázovat „kdo to vybral ke kázání, ať je proklet!“
Nový zákon není nutně něžnou knihou. Evangelium, které by bylo radostnou zprávou pro tyrana i jeho oběť by bylo zprávou strašnou, pokud by neznamenala, že oba přestanou být tím, čím právě jsou, a je nepochybné, že to tyran neponese stejně vesele jako ten druhý. Závěry apoštolských listů slouží v liturgii často jako zdroje vstupních pozdravů a závěrečných poslání či požehnání při bohoslužbách, od kterých se přívětivost vůči shromážděným podvědomě očekává. Pavel nám to však v 1Kor 16,22 trochu zkomplikoval, když už tak problémy překypující list uzavřel kletbou:
Kral. |
NA 27 |
ČEP |
Jestliže kdo nemiluje Pána Jezukrista, budiž proklatý: Maran atha. |
ει τις ου φιλει τον κυριον ητω αναθεμα μαρανα θα |
Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha! |
Kletby jsou naprosto samozřejmou součástí židovské liturgie. Např. součástí paschální liturgie (הגדה פסח), kdy po 3. kalichu následuje prokletí pohanů – nepřátel Židů slovy Ž 79, 6 (jde však o reakci na zpustošení Jeruzaléma a odvlečení jeho obyvatel do zajetí Babyloňany. Kletba je spojena s pokáním za to, co vyvolalo Hospodinův hněv vůči vlastnímu lidu. Jde tu spíše o to, aby Hospodin svůj hněv opět přesměroval. Nikoliv na všechny národy, které ho neznají ale na ten z nich, který se dopustil násilí na Židech). Kletby jsou ve SZ (Nu 10, 35; Ž 59, 14-15; 69, 25-29; 137; 139, 19-22; Jr 11, 20-23; 12, 3) velmi častým jevem. Mají však vždy své morální oprávnění, zpravidla je užívá ten, kdo je někým tísněn. Je i jiná kletba, jíž je zaklínán lid Boží samotný: Dt 27, 15-26; 28, 15-68, aby nepáchal „ohavnosti pronárodů“, pro které byly tyto proklety a ze země vyvrženy před ním. Tímto proklínáním vlastně lid Hospodinův svolává kletbu sám na sebe, měl-li by jednat jako ony (Ř 2, 1). Di Sante dokládá (ŽIDOVSKÁ MODLITBA, Praha 1995, ISBN 80-7298-078-5, str. 101), že „požehnání (ברכת המינים v תפילה, které je spíše kletbou ‚bludařů‘ než požehnáním) prosí o vítězství lásky, a nikoliv o porážku nepřátel,“ na Babylonském Talmudu, traktátu Berachot, kde manželka rabiho Meira Beruja napomíná svého muže, že se má modlit za vyhlazení hříchu a nikoliv hříšníků. Tím se mění kletba ve skutečné požehnání (viz dále kap. 4. op. cit., stry 106-111). Je nasnadě, že této intenci odpovídá i Pavlovo užívání kleteb.
Kletby, neřku-li dokonce „nadávky“, nejsou cizí ani novozákonním autorům a postavám, ať jde o Ježíše, nebo notoricky prchlivého Pavla. Samotným evangelistům Mt a L je nejasná scéna z Mk 11,12-14.20, kdy Ježíš proklíná fíkovník za to, že nemá ovoce, ačkoliv nebyl čas fíků. L jej nepřevzal, tedy transformoval jej spíš do podoby podobenství (L 13,6-9). Mt 21,18-19 jej uvádí, sceluje (viz předěl mezi 14. a 20. v. u Mk), cudně přitom zamlčí, co Mk provokativně vypichuje ve v. 13.d, že totiž o velikonocích skutečně čas fíků není. Ale i mnohé razantní výroky Ježíšovy, třeba ten z Mt 11,20-24, lze považovat za kletebné. Zejména Mt se v nich se svojí opakující se formulí ve vv. 8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51; 25,30, přímo vyžívá; vždyť právě zde je akcentováno, že do „Království nebeského“ nemusí vejít nutně každý! Ježíš se s výroky, znějícími jako kletby, dokáže obrátit i na vlastní učedníky: Mt 16,23; Mk 8,33. A co teprve takový výrok, jaký uvádí L 12,49 nebo Mt 10,34-36! Spolu s tím patří všechny výroky o následování k těm, které se vždy po Petrově vzoru (Mk 8,42) cítili vykladači a faráři povinováni odvykládat, aby z něj to „evangelium“ přece vymáčkli, nebo je prostě přecházet. Ale ony nejsou ničím nepovedeným. Ony tam prostě jsou, patří k novému zákonu, jsou součástí kánonu, a my je musíme přijmout, nechceme-li si jen svévolně vybírat. Jako musí dědic vzít buď dědictví celé, s dědovým autem i dluhy, tak musíme vlídné části Písma přijímat i s těmi syrovými, třeba že nám narušují naše představy o Ježíšovi. Pochopitelně libovat si v nich, zejména vidět v nich zbraň proti někomu jinému, by bylo stejně mylné.
Epištoly běžně vkládají do pozdravů, ne-li přímo kletby, tedy alespoň varování před jistými skupinami uvnitř církve: zejména Ga 6,12 a Ř 16,17-20! V těchto konkrétnějších případech se jedná vždy o vnášení rozkolu do církve pro nauky, směřující k vytváření elit, v němž je spatřován únik před křížem (Ga 6,12). Postranním úmyslem těchto skupin je osobní chlouba i zištnost (srv. i Fp 2,1-11). Podobný případ, vyvolaný „pneumatiky“ (srv. i Ga 6,1), se vyskytl v Korintu. Kapitolou samou pro sebe je „vydávání Satanu“ v 1Kor 5,5 (1Tm 1,20)!?
Jako jsme mluvili o kletbách pohanů v židovské zbožnosti, nabízí se možnost, nejde-li i tady o kletbu „těch druhých“. Pozorná četba Pavlových spisů však dokládá, že jemu dělali vrásky spíš „domácí víry“, zejména když pokořující víru v omilostnění pro Kristovu oběť dokázali a stále dokáží převracet ve zdroj pýchy, v záminku k sebeprosazování, pocitu nadřazenosti druhým. Ale kletba možná vůbec míří ještě kamsi jinam: z 1Kor 12,3 lze usuzovat na to, že mohli být v Korintu ke křesťanství čerstvě obrácení pohané někým nuceni se své víry odříkat tím, že proklejí toho, kdo by Ježíše miloval. Mohlo se tak však dít i v židokřesťanském prostředí. Zvláštnůstkou Pavlovy kletby totiž je, že v aramejštině vyzní jako slovní hříčka s kořeny CHRM (kletba) a RCHM (milovat). Malá přesmyčka. Snad ta kletba byla původně vskutku formulována aramejsky …
Komentáře
Přehled komentářů
Místo „הגדה פסח“ má být „הגדה של פסח“
Re: chybička
(Jakub Dvořák, 26. 12. 2011 9:22)Plný zápis ano. Ale nepodstatné věci lze podat ve zkratkách.
Kletba a milost
(Anna Glacová, 30. 11. 2011 16:23)
Kdo nemiluje Pána, ať je proklet, Marana tha (Pán přijde - přišel?).
Mně tam přijde to maranatha ve významu docela důležité, - navozuje to pro mne dojem určitého drsného upozornění (ne kletby) protože pokud Pán přišel, pak kdo nemiluje Pána, asi bude mít trochu složitější situaci, než kdyby Pána miloval.Neboli se třeba i může cítit nebo i být svými rozhodnutími proklet - kdoví.Pokud připouštíme existenci pekla - i kdyby šlo pouze o stav duše nebo cosi takového - pak mi výrok z 1K 22 připadá jako určité upozornění, že Pavel věří, že Pán přijde a na to, co by mohlo dál být s tím spojeno, věřící možná trochu drsně upozorňuje, že by to jaksi mělo do křesťanovy víry patřit.
Ale hned po té drsňárně, následuje slovo o milosti a o tom, že Pavel má Korinťany rád. Nějak někdy mám pocit, když poslouchám různá kázání, že se točí kolem ledasčeho, ale nějak mi z toho ta Boží láska leze jaski hodně opatrně, aby , aby se s ní snad šetřilo, aby to nebyly laciné fráze - no a pak aby se člověk snažil být věřící, když ani není jasno, jestli ta Boží milost, Boží láska existuje. Jakoby člověku k pití stačilo pár kapek vody, které si ještě trochu připepří - a kdo do sebe kopne půllitr, aby se už nad sebou zamyslel...) Mám pocit, že víra je i pro nerozhodné - protože člověk to, čemu a jak věří, utváří nějak po celý život, skládá si to z nejrůznějších podnětů atd. Myslím, že míra pochybností člověka je dána strukturou osobnosti (geneticky, výchovou atd.) a proto mám dojem, že člověk, který i hodně pochybuje a nedokáže nic zabouchnout, přece může ke Kristu přicházet - a tehdy je důležité, aby mohl slyšet o jeho lásce, o milosti - úplně stejně jako ten, kdo má vše jasné a je ihned (nebo i po dlouhé úvaze) jasně a jistě s danou věcí hotov.
Je to ale jen můj laický názor. :-)
Re: Kletba a milost
(Jakub Dvořák, 30. 11. 2011 18:44)
Děkuji za reakci.
Začnu jaksi od konce. Víte, můžeme mít různé zkušenosti. Znám faráře, jemuž utíkají lidé z kostela, protože jim prý v kázáních jen nadává (on má ambice být prorockou postavou :-)). Já mám spíš zkušenosti s tím, že se všichni snaží tu milost nacpat i tam, kde není (problém vidím v jednostranosti značné části našeho duchovenstva: jedni stále hrozí, druzí jen utěšují. Ale všechno má svůj čas a místo). Nesmíme, to máte pravdu, zapomínat, že je to o boží lásce. Ale stejně nesmíme zastírat, že ona má své vážné a velmi náročné stránky. Myslím třeba na nešvar odvysvětlovát Kázání na hoře (Mt 5-7) tím, že Ježíš jen přepíná své nároky, aby nám ukázal, jak je nemožné boží vůli splnit. Pak se nad námi smiluje. Byla by to poněkud perverzní hra kočky s myší!
Bůh na druhou stranu ví, "že jsme jen lidé" (Ž 103). Měl např. velkou trpělivost se svým lidem v Egyptě, s jeho nerozhodností a vrtkavostí. Ale pak nastal okamžik (Ex 12), kdy se všichni museli rozhodnout, a kdy už nebyla cesta zpět. Prožíváme-li moment trpělivosti, dobře tak, ale musíme myslet na to, že je to jen čas na rozhodnutí, a to bude muset přijít brzy. Mluvím-li o nerozhodném sezení na dvou i více židlích, nemluvím o oprávněných pochybnostech; ty považuji naopak za nedílnou součást víry. Pavel miluje korintské, ale tu kletbu to nijak neumenšuje.
S tím příchodem máte pravdu, je tu ovšem jedna zřejmě jednoznačně nevysvětlitelná nesrovnalost: některé řecké rukopisy tuto aramejskou aklamaci přepisují μαραναθα, jiné se ji snaží rozseknout na dvě slova, jedni jako μαραν αθα, stejně tak Pešita (ܡܳܪܰܢ ܐܶܬ݂ܳܐ) - Pán přichází (toho jsem se přidržel); jiné, stejně jako vydání NA 27 (s nímž jinak pracuji) ji dělí na μαρανα θα (ܡܳܪܰܢܐܳ ܬ݂ܳܐ) - Pane přijď. Asi už nezjistíme, jak to Pavel myslel. Ale je to jedno. Důležitý je ten pohyb směrem k nám. Ten je. Druhá varianta by byla dokonce modlitebnkovým vyjádřením, že si to přeje, nevolá "počkej ještě", to je také důležité, ale zároveň musíme vědět, že je to i fakt, ať chceme nebo ne.
Re: Re: Kletba a milost
(Jiří Hoblík, 1. 12. 2011 12:47)
Jak jsem jednou někde napsal: I boháči jsou socky a je pozřeba mít proto s nimi soucit. Momentálně o tom probíhá vášnivá diskuse na Evangnetu.
Jinak kletba má svou zvláštní funkci, nosím to delší dobu v hlavě, snad to jednou dohromady dám. Jenže když evangelická mentalita zčásti inklinuje k tomu: přeci nebudeme na nikoho zlí, a když už, tak aby to aspoň tak nevypadalo, tak to potom se o věci hůř hovoří. Zavést inkantnaci přímo do křesťanské praxe samozřejmě nehodlám, i když by někdo mohl snadno takové podezření vznášet. Když ale jde o odporování zlému, o boží nárok na odporování zlému, tak právě to asociuje kletbu, a to ne jako prostředek ventilace vlastních pocitů, ani jako výzvu k páchání násilí.
Paradoxy
(David daggie Geisler, 1. 12. 2011 9:32)
Moc zajímavý článek. Teda...dost zajímavý a dlouhý, abych ho okomentoval a pořádně ho nepročetl. To téma je zajímavé - nelze se stím vypořádat jen tak nějak lehkomyslně, lacině. Nový zákon je vůbec zajímavý soubor knik - zvláště pro křesťany. Pro českobratrské evangelíky tuplem! :)
PS Moc se mi líbil příběh onoho faráře, který na téma Podobenství o Lazarovi a boháči vykřikl: „Na toto podobenství jsem nikdy nekázal a kázat nebudu, protože v něm není žádné evangelium pro toho boháče,“ . Ha ha!!! :) Kdyby jenom podobenství! Ono s tím "evangeliem pro boháče" je to v NZ hodně těžký. Co kdyby chtěl někdo vzít jako základ kázání třeba něco z tzv. "slaměné epištoly" - Listu Jakubova - Jk 4, 1-6. To se konzervativcům musí otevírat kudla v kapse! Jaké levicové, jaká anarchie! Vždyť boháči živí stát, živí i církev!
Opravdu? Kdo je Pánem církve? Kdo živí svůj lid - svým slovem i chlebem vezdejším? Boháči nebo Hospodin? Je sůležitější zjevení Písem nebo "lex naturalis"? Není to slovo právě proto součástí Nového zákona? A právě proto se na tato zdánlivě ostrá slova v NZ musí brát zřetel. Neboť Hospodin, a jen Hospodin je ten První a Poslední. Ten, který má co říct. My lidé (ať už věřící v jeho Syna nebo hledající) jsme jeho děti. My v upřímné víře nasloucháme a necháváme se poučit. Nicht wahr?
chybička
(סלע, 26. 12. 2011 2:30)