Neštěstí, co vede ke štěstí
Toho rána jsem se vzbudila velmi časně. Mohlo to způsobit sluníčko, které už mi skrze malou škvírku mezi závěsy svítilo přímo na tvář. Mohl to způsobit ten děsný sen, co se mi dnešní noc zdál. Anebo předtucha, že se dnes stane něco neočekávaného, něco zvláštního, něco, co naprosto změní můj život. Crrr, zazněl zvonek u dveří do mých ranních úvah. A je to tady, řekla jsem si v duchu, dovolená začíná. Líně jsem vstala z postele a pomalu došla ke dveřím.
Za dveřmi stála má kamarádka.
„Ahoj Natálie. Co tady děláš? Je šest ráno.“ Řekla jsem poněkud nevlídně a málem znovu usnula.
„Tomu říkáš uvítání, Rebeko? Jak to vypadáš? V kolik jsi šla včera spát?“ spustila na mě, ale nebylo to k ničemu, já usínala vestoje.
„Je sobota šest ráno. Co tu děláš?“
„No dobře, je možná trochu brzy, ale v noci mě něco napadlo. Obě ještě nemáme nic vymyšleného na dovolenou a tak jsem myslela, že bychom se mohly vypravit někam, jen tak naslepo. Třeba teď hned. Mohlo by to být vzrušující. Sbalit si pár věcí a vyrazit. Pamatuješ? Jednou už jsme o tom mluvili, ty já a Milan, ale ten musí pracovat, takže vyrazíme sami. Co ty na to?“
„To myslíš vážně? Jako teď? A kam bys chtěla jet? Jen tak po Čechách?“
„No… Já v noci nemohla spát, a tak jsem brouzdala po internetu. Původně jsem se chtěla jen inspirovat, ale pak jsem tam narazila na skvělý zájezd na poslední chvíli. Už jsi o tom slyšela? Je to pak za úžasnou cenu. A tak jsem ho objednala… Pro nás pro obě…“ Natálie udělala psí oči a mě ta zpráva natolik šokovala, že jsem se konečně úplně probudila. Až teď jsem si všimla, že vedle ní stojí její obří oranžový cestovní kufr.
„Cože jsi?“
„Vždycky jsi říkala, že se toužíš podívat do Itálie. Ne? Že Itálii doslova miluješ. Zlobit se můžeš později, teď sebou hoď, za pět hodin nám to letí. Dvě hodiny před odletem musíme být na letišti a dvě hodiny trvá cesta z Varnsdorfu do Prahy. Takže, máš tak půl hodiny na sbalení kufru.“ Poté, co domluvila, jsem na ni ještě pár minut civěla, než jsem se probrala z šoku, a pak jsem si řekla, že to nakonec není zas tak špatný nápad a šla jsem si zabalit. Natálie mi samozřejmě byla v patách a dohlížela na všechno, co jsem si dávala do kufru. Mile mě překvapil kamarád Milan, který byl ochotný nám oběma po celý týden zalévat květiny a kontrolovat byty. Všechno bylo zařízeno, taxi už stálo před domem a mohlo se vyrazit.
Už cestou do Prahy se mě zmocňovala žaludeční neuróza způsobená nervozitou z tak náhlého odjezdu. Pořád jsem tomu nemohla nějak uvěřit. Ale začínala jsem se už i těšit, že konečně uvidím Itálii a splním si tak sen. Zatímco Natálka hledala v kabelce katalogy, aby mi ukázala, kam to vlastně jedeme, já, už asi po páté, kontrolovala, jestli mám to nejnutnější – doklady, peníze, kreditní karty a telefon. K Praze jsme přijížděly v ten nejhorší možný čas, před osmou, kdy každý spěchá do práce. Naštěstí pro nás jsem si ráno sbalila rychle, takže jsme na letiště dorazily včas. V klidu jsme si vyzvedly letenky a odbavily se. Pak jsme už jen čekaly na odlet.
Dovolená nezačínala moc dobře. V letadle jsme neměly sedačky vedle sebe. Zatímco Natálie si seděla vedle nějaké paničky ve značkovém kostýmku, mým sousedem byl stařík, který celý let prskal, chrápal a zapáchal. Příjezd na hotel byl docela klidný a ubytování se nám moc líbilo. Jediná nevýhoda byla, že jsme bydlely – já a Natálka - spolu ve stejném pokoji s jednou manželskou postelí. Přistýlku jsme si kupovat nechtěly, a tak jsme spaly v jedné posteli. Tím naše problémy ale nekončily. Obě jsme sice mluvily výborně anglicky, ale to samé se nedalo říct o zaměstnancích hotelu, či obyvatelích městečka. Ti uměli jen italsky, což my ne. Domluva byla poněkud složitější, ale pořád to nebylo to nejhorší.
Druhý den ráno jsem si chtěla jít zaplavat. Natálie ještě spala, takže jsem jí nechala na pokoji vzkaz a vyrazila sama. Cestou mě však popadla badatelská nálada a já se namísto plavání rozhodla prozkoumat okolí. Nechtělo se mi chodit pěšky, a protože jsem měla peněženku s sebou, zamířila jsem na autobusovou zastávku. Jízdní řády se mi ale nezdály moc přehledné, užuž jsem to chtěla vzdát, když kolem projel barevný turistický vláček a zastavil asi dvacet metrů ode mě. Bez zaváhání jsem se směrem k němu rozeběhla. Řidič základní fráze angličtiny zvládal, koupit si jízdenku a zjistit trasu cesty tedy nebyl problém. Nasedla jsem a vyjela. Užívala jsem si překrásný výhled i rozmanitou přírodu a všechno to fotila na mobilní telefon. Pak jsme najednou zastavili. Nevěděla jsem, co se děje a zůstala sedět. Řidič za mnou přišel a lámanou angličtinou mi řekl, ať vystoupím, že dál už nejede. Chvilku jsem nechápala, než mi došlo, že to myslí vážně. Zkoušela jsem se s ním hádat, aby mě vzal zpátky, ale on na to jen, že nerozumí a odešel. Kupodivu jsem pořád zůstávala v klidu, pamatovala jsem si jméno autobusové zastávky nedaleko mého hotelu, a kdyby bylo nejhůř, měla jsem s sebou telefon. Vydala jsem se proto prozkoumat okolí. Ani ne za pět minut chůze jsem narazila na další autobusovou zastávku. V jízdním řádu jsem po usilovném hledání našla čas dalšího spoje, který by jel mým směrem. A myslela jsem, že mám vyhráno.
Ze začátku jsem hypnotizovala hodinky, ale po pár minutách jsem to vzdala a nechala se unášet proudy svých myšlenek. Z těch mě vyrušilo až mé kručící břicho, v tu chvíli mi bylo jasné, že hotelovou snídani už asi nestihnu. Zkontrolovala jsem hodinky a zarazila se. Autobus měl jet už před hodinou. Vyskočila jsem a znovu zkontrolovala jízdní řád, když v tom jsem strnula hrůzou. Předtím jsem si té poznámky nevšimla, až teď. Pod čarou stálo, že autobusy tu jezdí každý den, kromě neděle. Tím má smůla nekončila, byla jsem připravena zavolat Natálii, aby mi nějak pomohla. Doteď jsem ji o svém neštěstí nechtěla říkat, abych se neztrapnila, ale teď jsem začínala být v úzkých. Vytáhla jsem telefon a s lítostí zjistila, že je vybitý. Zřejmě za to mohlo mé horečnaté focení cestou sem.
Tak v tuhle chvíli jsem už opravdu nevěděla co dělat. Byla jsem na zastávce, někde uprostřed pusté krajiny, vedle silnice, kde za celou dobu neprojelo jediné auto. Můj orientační smysl byl na nule, takže pravděpodobnost, že se dostanu do hotelu pěšky, nebyla žádná. Můj telefon byl nefunkční a další autobus jel až druhý den. Začala jsem být hysterická a strachy bez sebe. Sedla jsem si na lavičku, schovala tvář do dlaní a dala se do breku.
Mojí záchranou se stalo auto - černý sporťák, který tudy pomalu projížděl. Řidič si mě musel všimnout, a proto zastavil. Pohledný mladý Ital vystoupil ze svého auta, pomalu ke mně došel a oslovil mě, nejprve italsky. S tím neuspěl a tak to zkusil anglicky. Ptal se mne, jestli jsem v pořádku a začal mi vysvětlovat, že autobusy dnes nejezdí. Požádala jsem ho, zdali by mi půjčil telefon a nechal mě si zavolat. Jelikož mi vyhověl, vyťukala jsem číslo Natálky, ale telefon jen zvonil a ona ho nezvedla. Určitě vyrazila na pláž a nechala ho na pokoji, pomyslela jsem si. Se zklamáním jsem mu telefon vrátila.
„My name’s Angelo di Maro.“ Představil se a podal mi papírový kapesníček jako pravý gentleman. Také jsem se mu představila a ještě jednou mu poděkovala. Angelo byl natolik zdvořilý a ochotný, že mi nabídl, ať se s ním svezu do města. Jindy bych asi odmítla a měla strach nastoupit k cizímu muži do auta, ale on byl natolik sympatický a milý a já tak bezradná, že jsem s vděkem souhlasila. Cestou v jeho krásném autě jsme si povídali. Řekla jsem mu, kde mám hotel a on trval na tom, že mě k němu zaveze. Když jsme vjížděli do města, Angelo zastavil u jedné kavárny a pozval mě na pozdní snídani. Během jídla jsme se ještě více sblížili a zjistili, kolik toho máme společného.
Celou dovolenou jsme pak strávili bok po boku, ačkoliv to bylo vůči Natálii nezdvořilé, srdci se nedalo poručit. Zprvu nešťastná dovolená se pak stala tou nejlepší. A ta předtucha z rána, kdy jsme odjížděly, se vyplnila. Nejenže se stalo něco neočekávaného, stalo se něco, co mi změnilo život. Dnes je tomu již rok, co spolu já a Angelo chodíme. Jsme zamilovaní až po uši, učím se italsky a za měsíc se stěhuji do Itálie, do milované země, za milovaným mužem.
Kristýna Němcová 2010
Komentáře
Přehled komentářů
super slohovka, super příběh... já určitě nic tak dobrýho nevymyslim :-)
slohovka
(bára, 26. 4. 2010 18:08)