>zpět<
Vzpomínka na Prokopa Valenu
Málo je těch smrtelníků, kterým náleží neustálá úcta, vážnost a obliba. Jsem přesvědčen, že k nim patří i nevšední osobnost mého příbuzného - převora řádu Karmelitánského P. ThDr. Prokopa Valeny O.C.C.
Zcela však vylíčit v krátké stati jeho život a práci je nadmíru nesnadné. Vždyť P. Prokop působil nejen slovy, ale především svými činy. Všude, kam přišel, vykonal tolik dobrého a prospěšného, že ve všech místech jeho působení zůstala na něho milá vzpomínka.
Byly to tisíce lidí různého věku a povolání, které jeho soustavným a účelným přičiněním poznaly cestu k Bohu. On sám kráčel po ní s věřícími a také s těmi, kteří se na pravou víru teprve obraceli, pokorně, důstojně, důsledně a cílevědomě.
Nesklízel však jen radostné plody své práce. Přes jeho hlavu přešla i mnohá příkoří a to zejména v padesátých letech 20. století, kdy byl tehdejším komunistickým režimem pro svoji víru pronásledován, označen jako nástroj nepřátelské moci, zatčen a odvezen do internačního kláštera v Želivě. Přesto v jeho mysli byly jen pozitivní cíle, být služebníkem Božím. Toto mu totalitní zřízení vzít nedokázalo. Jeho motto znělo: "Poklidný život jsem nikdy nehledal." Byl nezištný v každém ohledu a vzácné dobré jeho srdce oplakávala po jeho skončené životní pouti nejen rodina jemu vždy drahá, ale i nepřehledná řada přátel a farníků. Mezi těmi, kdo želeli jeho smrti byl i kardinál František Tomášek, bývalý spoluvězeň ze Želiva.
P. Prokop za svůj život poznal mnoho farností do všech jejich koutů. Protože nepocházel z bohatých poměru na majetek ani na vzdělání, byl již od malička úzce spjat se svým rodným krajem a se životní moudrostí prostých lidí, což mu umožnilo snáze proniknout k duši každého člověka.
Narodil se 28. 5. 1902 v Prostředním Vydří, vesničce nedaleké farnosti Kostelní Vydří na Dačicku jako druhé dítě ze sedmi sourozenců. Jeho otec zde byl obuvníkem a kromě tohoto řemesla pečoval o drobné hospodářství výměry asi 3 ha. Matka se starala o početnou rodinu a taktéž vypomáhala při zemědělských pracích. Oba rodiče byli velmi zbožní a v tomto duchu vychovávali i svoje potomky.
Životní osud tehdy malého Antonína ovlivnil již počátek školní docházky. Začal chodit do školy v Kostelním Vydří, kde působili Karmelitáni. Zde si jeho nadání všiml představený řádu P. Telesfor Hardt. Zprostředkoval mu bezplatné studium na gymnáziu v rakouském Linci. Po jeho absolvování požádal Antonín přijetí mezi Karmelitány a v letech 1918-1919 absolvoval v kostelnovyderském klášteře noviciát, 9. září 1919 složil řeholní slib, při němž dostal řeholní jméno Prokop. Další jeho příprava na kněžské povolání ho zavedla do italského Říma, kde studoval filozofii a teologii. Dne 28. 6. 1925 byl ve zdejším karmelitánském kostele S. Marian Traspontia vysvěcen na kněze. Primici sloužil v Kostelním Vydří 19. 7. 1925.
Poté se opět vrátil do Itálie, kde složil doktorát z filozofie a teologie a pokračoval tu v dalším vzdělávání na Papežském biblickém ústavu. To však po 2 letech přerušil, protože byl vyslán jako duchovní do polského Krakova. Zde vedle výkonu kněžského povolání přednášel na řádovém učilišti teologii a filozofii, učil i na tamějším učitelském ústavu. Po čtyřletém krakovském působení se vrátil do svého rodiště. Od 1. 6. 1931 se stal farářem a zároveň převorem v Kostelním Vydří. Ve své práci se nezaměřoval pouze na svoji farnost. Konal bohoslužby v Dačicích, vyučoval náboženství v přilehlých obcích. Byl i zpovědníkem v premonstrátském klášteře v Nové Říši, spolupracoval s dačickým řádem Františkánů, s řeholním Institutem Marie Wardové ve Štěkni u Strakonic. Známá je i jeho činnost na prázdninových táborech katolické mládeže v Kostelním Vydří, kde zde přítomným středoškolákům z různých míst republiky vštěpoval základy náboženské výchovy a výuky. Usiloval rovněž o zřízení nového kláštera Karmelitánů v Čechách, za tímto účelem vedl četná jednání s čelnými představiteli církve v Itálii a Německu. Žel jeho snahy zůstaly nerealizovány. Naopak se mu podařilo dosáhnout, že klášter v Kostelním Vydří byl ustanoven generálem řádu P. Kiliánem Lynchem 11. 10. 1949 na základě vatikánské kongregace noviciálním domem.
Při práci s lidmi vhodnou formou využíval i své záliby. Byl např. aktivním sportovcem, hrál kopanou, tenis, věnoval se plavání a tak často sportoval jak s mládeží, tak i s dospělými Patřil na Dačicku i mezi zanícené divadelní ochotníky. Byl nejen hercem, ale působil i jako režisér, maskér, osvětlovač a v neposlední řadě rovněž jako autor. Napsal několik divadelních her, z nichž nejznámější je "Mistr šídlo, jak se ty kopyta rojily". Měl i značné výtvarné nadání. Maloval obrazy jak krajinářské, tak i portréty. Zejména mezi dětmi byly jeho práce oblíbeny a vyžadovány. Uměl i krásně zpívat. Patřil také k vynikajícím varhaníkům. Hrával a zpíval nejen při bohoslužbách, ale tímto svým umem obohacoval rovněž četné kulturní programy v blízkých i vzdálenějších obcích. Přišla však padesátá léta 20. století a s nimi utlačování náboženství a pronásledování kněží. To se dotklo i P. Prokopa. Ten byl 3. 5. 1950 zatčen a odvezen do internace v Želivě. Byla vůči němu vznesena vykonstruovaná obvinění mimo jiné byl obžalován z toho, že působil jako vedoucí ilegální skupiny organizující nezákonné přechody osob přes státní hranici do Rakouska. Při internaci zažil mnoho šikany a ponížení jak mi vyprávěla zejména jeho sestra Anna, provdaná Marková z Vanova u Telče, která byla jednou z mála příbuzných, jimž bylo dovoleno ho navštěvovat. Setkání v internaci v Želivě se mohlo uskutečňovat jen přes přepážku ze skla. Rozhovor byl odposloucháván dozorci, mnohdy byl povolen jen několikaminutový. Termíny návštěv se vyznačovaly dlouhými intervaly. Značně omezeno bylo i zasílání balíčků. Pokud byl P. Prokopovi nějaký poslán, byl obsah nejen přísně kontrolován, ale často i částečně případně zcela zabaven. P. Prokopovi nebylo umožněno ani krátkodobé propuštění z vězení k návštěvě umírající matky.
Z internace se dostal po četných svých žádostech a naléháních jeho přátel a známých na úřední místa až v r. 1955. Bohoslovecká činnost mu byla nejprve zakázána, posléze pak povolena se záměrem, aby byla sledována jeho loajalita ke komunistickému režimu. Cíl moci byl jasný - najít další záminku k nové internaci. Jako místo výkonu kněžského povolání mu bylo určeno pohraničí. Nejprve působil v Moravské Nové Vsi, pak jako administrátor v Načeradicích u Znojma, později v Březí u Mikulova a v Brumovicích na Břeclavsku.
Všude pracoval s plným nasazením. Byl také mezi těmi, kteří s nadějí přivítali r. 1968, který přinesl i polevení ateizujícího tlaku státu. To mu umožnilo vycestovat do zahraničí a účastnit se generální kapituly řádu v italském Římě. Po letech izolace se tak mohl opět setkat s karmelitány z řady zemí a hovořit s nimi nejen o věcech bohosloveckých, ale také o politické situaci v tehdejším Československu. Dostalo se mu i možnosti konat v Kostelním Vydří poutě, kázat a zpovídat.
R. 1969 však znamenal v životě. P. Prokopa další zlom. Okupací státu sovětskou armádou a následnou normalizací se zhoršilo u nás postavení církve a k omezování náboženského života docházelo i ve farnosti, v níž působil. P. Prokop. Závažnější však byla skutečnost, že vážně onemocněl leukémií. Nepomohly mu ani zahraniční léky, které mu řádoví bratři mnohdy tajně obstarávali, neboť byly v Československu v té době nedostupné. V této souvislosti stojí za zaznamenání, že věřící tehdy zorganizovali velkou pouť do Žarošic, aby mu vyprosili zdraví. Prosba mu prodloužila život o 2 roky. Zdravotní stav se P. Prokopovi nadále zhoršoval, musel být hospitalizován v Brně v nemocnici u Sv. Anny, kde 6. 4. 1971 zemřel.
Ani po své smrti nebyl ušetřen tehdejším společenským zřízením persekuce. Nesměl být pohřben v Kostelním Vydří na lesním hřbitůvku naproti klášteru. Dojemné rozloučení však režim zakázat nemohl. To měl P. Prokop nejprve v místě svého posledního působení v Brumovicích, odkud byl převezen do Kostelního Vydří. Zde 13. 4. 1971 v 11 hod. se uskutečnil velkolepý pohřeb za účasti obrovského počtu věřících z mnoha farností. Pohřben byl na farním hřbitově v dolní části obce.
Smrt P. Prokopa zapůsobila na všechny, kteří ho znali, jako obrovská rána. Odešel člověk všestranně nadaný a vzdělaný, dobrého srdce, který by jistě vykonal mnoho dalších dobrých skutků. Žel smrt způsobila, že četná jeho předsevzetí nemohla být již uskutečněna.
Věčná budiž jeho památka!
Ing. Jiří Ptáček
