Child 10. kapitola
„Edwarde?“ zeptala jsem se, když jsem viděla bolestný výraz v jeho očích. Seděli jsme naproti sobě a koukali se navzájem do očí.
„Jsem tvoje. Naprosto, absolutně ti patřím a nikdo s tím nic neudělá!“ Přes rty mu přeběhl lehký úsměv, ale nesmál se, abych poznala, že to myslí vážně.
„Bello?“ zeptal se mě. Trochu mě překvapil, ale nechala jsem ho mluvit.
„Moje kamená srdce jsem ti dal a… já vím, že je to teď těžší, ale víš, já jsem taky tvůj a nikdo s tím nic neudělá.“ Byla jsem tak překvapená a dojatá. Po tváři mi začaly téct slzy. On mě asi opravdu miluje. Jemně natáhl své ruce ke mně, jakmile jsem pochopila, co chystá, natáhla jsem se a našla jeho ústa. Byl to jiný polibek, než jsem znala, byl to polibek, který mě osvobozoval od té temnoty, co se mi usazovali. Byla jsem šťastná… On se, jako vždy odklonil moc brzo, ale cítila jsem, že to bylo, co jsme oba dva potřebovali. Prokázat si lásku. Lehce vyskočil a natáhl ke mně ruku, se slovy:
„Nessinka čeká.“ Ale já jsem se jen usmála a přitáhla jsem si ho zpět k sobě.
„Paní Swanová, vy pokoušíte mé schopnosti.“ odpověděl na můj čin s úsměvem.
„Já Vám naprosto důvěřuji, pane Cullene.“ Byl krásný den, svítilo sluníčko a on, jako vždy neuvěřitelně krásně zářil. Najednou jsem si všimla výrazu v jeho obličeji. Koukal se na blankytně modré nebe a byl zamyšlený. Lehla jsem si na bok, abych ho mohla pozorovat, a přitom jsem mu zajela rukou do vlasů. Chytl mě za ruku a zasypal jí polibky, pak se mi koukl do očí. Poklek si přede mě a s tajuplným výrazem se mě zeptal.
„Bello, chtěla by ses jmenovat Cullenová.?“ Co? On chce, abych si ho vzala! Rychle jsem vyskočila ze země, až se mi zatočila hlava, ale vždyť se mi ta představa vlastně líbí! A na čem záleží? Edward by byl na vždy můj. Jen můj a nikdo by mi ho nevzal a on už by mě nikdy neopustil… Čekal, až se mi na tváři objeví úsměv, nebo až přejde šok.
„Já, Edward Cullen, tě Isabelo, žádám o tvoji ruku, protože jsi žena mé existence a přeji si, aby můj pohled patřil navždy tobě. Miluju těm takovou silou, že to sám nejsem schopný pochopit.“ Ano, má očekávatelná reakce, začala jsem plakat. Klekla jsem si na kolena, jako on a pevně ho objala. Tak pevně, jak moc moje lidské tělo dovolilo.
„Ano.“ Bylo milion různých odpovědí, ale já jsem zvolila tuhle. Najednou se začal smát.
„Co je?“ zeptala jsem se ho.
„Víš, já myslím, že má klečet jen chlap…“ Pak mě popadl do náruče a vyskočil. Postavil mě na zem a začal něco hledat v kapse bundy. Nakonec vytáhl malou černou krabičku. Chytl mě za ruku a chtěl mi nasadit prstýnek. Sebrala jsem všechnu odvahu a jemně se mu vyškubla. Zmateně se mi podíval do očí.
„Edwarde, já si tě vezmu. Ráda a s veškerou láskou, kterou ti můžu dát, ale má podmínku… Přeměníš mě.“ Přes jeho obličej se mihla bolest, strach možná zloba, ale já jsem si pevně stála za svým. Ale on ovládl své emoce a přemohl strach.
„Ano, myslím, že na tuhle podmínku můžu přistoupit.“ Asi nevěřím svým uším! On si mě vezme a já budu upírka a máme malou Nessinku a zase uvidím Cullenovi… Dnes snad nepřestanu plakat, přes slzy jsem se, ale nemohla koukat do jeho nádherných očí. On přistoupil a slzy mi jemně setřel, znovu mě pevně objal a věnoval mi dlouhý polibek a pak další. Bylo to nádherné.
Když sluníčko zašlo za mrak a on si mě vysadil na záda. Rozběhl jsem se přímou cestou do Cullenovic sídla. Celu cestu jsem měla zavřené oči, že jsme tam, jsem poznala díky jeho šepotu.
„Bells už jsme tady.“ Pomalu mě postavil na zem a já konečně zamžourala do jasného světla. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Všechny ty známé tváře. Esmme, Emmett, Carlis Jesper, Rosalli… Nesměle jsem se na ní usmála. Ona mi úsměv kupodivu opětovala. Někdo mě objímal, někdo líbal na tvář, ale než jsem stačila cokoliv říct, dav se rozestoupil a Alice, v náručí malou Ness a hned se na mě a na Edwarda vrhla…
„Proč jste mi neřekli, že mám plánovat svatbu?“ vykřikla. Nebyla jsem tady jediná, která nesnášela překvapení. Ale překvapení to bylo pro všechny…