Child 9. kapitola
Najednou jsem dostala hroznou předtuchu. Vše ve mně ztuhlo a srdce přestalo bít. Otočila jsem se a odběhla do pokojíčku, kde spala Nessinka. Jestli ji tam nenajdu… ale, našla. Ležel v postýlce a spokojeně oddychovala.
„Bože díky.“ Díky zašeptala jsem, klekla jsem si na kolena a rozbrečela. Cítila jsem, jak mě bere do náruče, a slyšela jsem, jak mě utěšuje. Jemně mi utřel slzy a políbil na obě tváře.
„Děkuju.“ Konečně jsem si oddechla.
„Přestěhujeme se. Bydlíme na Aljašce, hluboko v lese. Pojedeme domů.“ Koukla jsem se na ni. Bylo vidět, že by si to moc přála, Jesper ji chyběl. Ale já jsem se koukla na Edwarda.
„To nemůžu, je tu Jacob a celá jeho smečka, kterou má Ness pod palcem, ti nás spíše ochrání. Budu mít větší klid, když budu tady, než když budeme hluboko v lese.“
„To má Bella pravdu Alice. Ještě nevíme, co chystá, a myslím si, že ostatní se rádi vrátí.“ Souhlasil se mnou Edward. Moje barva se změnila do jemně růžové, to bylo poprvé, co jsme se takhle spojili.
„Ano to má. Jdu jim zavolat.“ Najednou měla zastřené oči… vize .Tak jsme čekali na výsledek.
„Zítra jsou tu,“ řekla spokojeně Alice, když se probrala.
Běhala jsem po domě a uklízela. Byli jsme dohodnutý, s Edwardem bude bydlet tady, já jsem ten dům milovala a jemu se moc líbil, ale teď, v době nebezpečí budeme v Cullenovic sídle. Balila jsem, jak sobě tak Nessince, teda jen sobě, k Nessince jsem se teprve chystala. Když jsem přišla do pokoje, našla jsem na zemi klečet na zemi Alici, jak zapíná zip u jedné z mnoha tašek. Zaraženě jsem se na ní koukla.
„Jé Alice, to jsi nemusela.“
„Bello, to byla maličkost, jsi přece má sestra ne?“
„Děkuju,“ Řekla jsem, a když vstala a objala jí.
„Hodně ti chybí co?“ Zeptala jsem se jí.
„Chybí, už aby tady byli,“odpověděla mi.
„To jo.“ Najednou jsem zaslechla bouchnout dveře.
„Edwarde?“ Zvolala jsem.
„Jsem doma Bells.“ Edward si chtěl ještě před jejich příjezdem skočit na pár pum, ale mně se ten nápad vůbec nelíbil, teď se mi hodně ulevilo. Vyšla jsem z pokoje a koukla se na něj. Byl božský, jako vždy. Zářil, měl kouzlo, měl vše, co jsem milovala…
„Ahoj.“ Zašeptala jsem.
„Ahoj,“ odpověděl a přistoupil ke mně.
„Chyběl jsi mi!“ Podotkla jsem.
„Ty mě taky, víš, že tě miluju?“ Odpověděl mi.
„Vím,“ souhlasila jsem s úsměvem na rtech. Myslím, že se ta propast začala radikálně zmenšovat.
„Už máš vše zabalené?“ Zeptal se mě, teď už vážně.
„Ano, ale nejsem to schopná odnosit do auta.“ Opravdu, bylo to moc těžké.
„A k čemu jsme tady my?“ Ale představa drobounké Alice s mými taškami, byla přece jenom dost vtipná, ale nečekala jsem, že v ten samí okamžik kolem mě projde oběšená, jak Vánoční stromeček…
„Nechceš pomoct, Alice?“ Zeptala jsem se jí.
„Můžeš no,“ odpověděla mi se smíchem a podala mi jednu tašku, já jsem ale okamžitě prohnula v zádech a taška spadla na zem. Oba dva se smáli a já jsem rudla.
„Ty jsi to věděla!“ Obvinila jsem ji.
„Možná,“ přikývla se smíchem.
Asi za pět minut bylo vše připravené a já jsem vázala Ness do sedačky. Pak jsem zabouchla dveře a sedla si vedle Edwarda. Alice říkala, že se trochu proběhne a skolí nějakou srnku, nesouhlasila jsem, ale co jsem měla dělat? Auto se pomalu rozjelo a já doufala, že se sem budu ještě někdy moct vrátit. Milovala jsem to tu, ale hlavně tady bylo spoustu vzpomínek… na vše.