I´m really vampire! 3. kapiotola
Utíkala jsem tou zelení. Působilo to na mě ohromným dojmem, byla jsem skrytá, a přesto jsem mohla existovat. V lese bylo tolik života. Naposledy před zimou. Povzdechla jsem si, zase zima. To období, bez slunce a naděje. Lidé trpěli… A vůbec, sluníčko jsem měla moc ráda, i když jsme se museli skrývat. Na slunci se nejlépe lovilo. Byl to jedinečný pocit. Stoupla jsem si do sloupu slunečního záření, které pronikalo pod kornou mohutných stromů, a užívala jsem si ten pocit. Necítila jsem žízeň, necítila jsem strach. Tohle byl pocit mé podstaty. Tohle jsem byla já, upírka, co pije zvířecí krev. Vše co se ve mně nashromáždilo: strach, vztek, bolest se pomalu uvolňovalo z mého těla místo toho je nahradila radost, štěstí a touha po rodině. Ano, už jsem se rozhodla. Vrátím se domů, ale až za několik dnů, protože až přijedu, budu muset čelit jemu a k tomu budu potřebovat spoustu síly. Rozběhla jsem k prvnímu stádu vysoké zvěře…
Pevně jsem stiskla kožený volant a vytočila poslední zatáčku. Byla jsem dost nervózní. Nevěděla jsem, čemu všemu budu muset dneska čelit. Ale byla jsem si jistá, jistá tím co dělám. Patřila jsem k nim a oni patřili ke mně. A on? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Jemně jsem přišlápla brzdu, auto s jemným zadrhnutím zastavilo. Milovala jsem ho, byli jsme dokonale sehraní… Fajn, výdech otevřít dveře a frrr do domu. Upírsky, ale ne příliš rychle… První byla Esme, má milující matka. Neubránila jsem se vzlykům…
„Já jsem se tolik bála,“ šeptala mi do uší.
„Já taky. Chyběli jste mi.“ Jejich myšlenky byly plné radosti. Bylo to nejlepší přivítání, co jsem si mohla přát. Alice, Jazz a Em byli na lovu, ale s Rosalie jsem se radostně přivítala. Moje milovaná sestřička…
„Carlis? Mohla bych si s tebou promluvit?“zeptala jsem se v rohu stojícího, ale usmívajícího se Carlise.
„Jistě Mel, co potřebuješ?“ Carlis byl v zakrývání myšlenek asi nejlepší, z jeho hlavy jsem měla často problém něco vyčíst, zvlášť když v ní toho bylo tolik…
„V soukromí.“ On to určitě dělá schválně… Políbila jsem Esmme a šla do Carlisovy pracovny.
Už tam stál, otočený ke mně zády a koukal se z okna. Věděl, že tam jsem, přesto počkal, až zavřu dveře. Neviděla jsem v tom žádný smysl, stejně nás uslyší…
„Co tě trápí Melani? Děje se něco, co tě donutilo utéct?“ Jak jinak, Carlis jde rovnou k věci, já jsem si ale nebyla jistá, jestli jsem na to připravená…
„Potkala jsem ve škole jednoho kluka.“ Znělo to tak zbytečně. Čekala jsem na Carlisovo reakci, ale on mi místo toho otevřel mysl.
-No, ale co je na tom špatného? Něco na něm tě zarazilo, nebo překvapilo? Vůbec ti nerozumím, Melani, jsi tu z ostatních nejdéle, a teď, jako kdyby se něco měnilo. Má to něco společného s tím, když jsi od nás odešla předtím? -
„Ne, nebo já vlastně nevím…“ Teď už jsem pečlivěji volila slova.
„Když cítím jeho vůni, chci ho ochutnat.“ Myslím, že takhle to bylo přesné. Chvíli bylo ticho, ale odpověď přišla.
-Když cítíš jeho vůni, chceš ho vysát? Hm…. V podstatě, jsou na světě pro upíra lidé, kteří je přitahují víc než ostatní. Jeho vůně ti „zpívá“ Mel. - Líbilo se mi to… zpívá, hezky to zní a je to přesný, co z něj cítím… Co k němu cítím? Byla jsem úplně zmatená, vůbec jsem nerozuměla tomu, co se semnou děje… Celou svou „existenci“ jsem, jak z ledu. V podstatě závidím Alici a Rosali jejich partnery… A teď? Jenže…
„Děkuji za odpovědi, ale co mám teď dělat?“ Odpověď byla okamžitá.
-Je jen na tobě, jestli ho zabiješ, nebo necháš žít. - No tak to je opravdu výborný…