I´m really vampire! 5. kapiotola
Chtěla jsem tam být dříve, než on… Nechtěla jsem, aby se stalo, co se stalo. Představa jeho neskutečně sladké vůně, která mě zasáhne… Jako kdybych cítila, jak mi tmavnou zorničky, ale to se nestane, při nejhorším nebudu celou hodinu dýchat. To mě taky nezbije, snad. Zatím jsem se nerozhodla, nechci ho zabít. Nemám důvod, už dlouho jsem nezabíjela, ale jestli se stane to co minule… Ne všechny špatné myšlenky jsem uklidila do koutku hlavy, kam také patří… Už dlouho jsem se necítila tolik jako… člověk? Nepřestávám sama sebe překvapovat. Otevřela jsem lahev a nalila vodu do kelímku. Ze zamyšlení mě probrala až Alicina slova.
„Proč liješ tu vodu ven? Jak to těch chceš uklidit?“ zeptala se mě vyčítavě. Stávalo se to jen málo, ale když musela jsem se o to postarat. S povzdechem jsem si dala kelímek k ústům a na jediný lok vše vypila. Už jako člověk jsem neměla krev ráda, připomínala mi chuť krve. Jaký paradox. Voda byla neutrální, nevadila mi, ale určitě jsem jí nevyhledávala. Pak jsem vstala, kývla na ostatní členy rodiny a odešla. Lahev jsem vyhodila, do nejbližšího odpadkového koše.
Škola byla skoro prázdná, když jsem procházela chodbami. Většina lidí byla na obědě. Nohy mě vedly automaticky do učebny, ale myšlenkami jsem byla mimo. Myslela jsem na něj. Na jeho ladné rysy, ostře ale přesně řezané. Na jeho nádherné vlasy… Až jsem z toho dostala žízeň. Rychle jsem šla na záchod a zkontrolovala barvu očí. Byly kapku tmavší, ale myslím, že lidské oko není schopné si toho všimnout. Chvilku jsem se prohlížela v zrcadle. Světlé vlasy mi lemovaly obličej. Teda alespoň ty, co se uvolnili z drdolu na temeni hlavy. Často jsem si hrála s kosmetikou. Ne, že bych to potřebovala, na make-up, nebo pudr jsem ani nešáhla, ale takové linky, nebo stíny mě bavili, takže mi oči linkovala nenápadná černá linka, která ještě víc podtrhávala nápadnou barvu očí. Líbilo se mi to, ale chybělo mi sluníčko. Lidé už se začali oblékat do kabátu. Ráno mi dokonce musela Alice připomenout, abych si vzala bundu. Samotnou by mě to nenapadlo, zima mě netrápila. Alici první sníh uchvátil, celý oběd si plánovala nákupy, na které se chystá o víkendu. V pátek vyrážíme do New Yorku a možná i do Los Angeles. No plány to byli divoké, ale já jsem strašně těšila. Zjistila jsem, že už mi nesedí oblečení, co mám v šatníku a chtěla jsem zkusit něco nového… S těmihle myšlenkami jsem došla do prázdné třídy a usadila se v mojí lavici, kterou už jsem sdílela s ním… Hned se mi začal vybavovat, ale zakázala jsem si myšlenky na něj… Otevřela jsem učebnici biologie a začala listovat ke stránkám tématu, které jsme právě probírali. Vylučovací soustava mi momentálně nijak neoslovovala. Rychle jsem přelétla text očima a knihu zavřela. Sjela jsem po židli a dívala se z okna na oblohu, daleko, pryč… Do třídy začali přicházet nějací studenti, většinu jsem znala jménem. Okamžitě jsem jim začala prohledávat mysl, jestli najdu nějakou zmínku o něm. Během toho jsem si uvědomila, že vlastně nevím jeho jméno. Nechtěla jsem ho vědět, chtěla jsem ho slyšet až od něj. Pak se otevřely dveře a do třídy zavála ta vůně a já jsem věděla, že přišel on. A jde přímo ke mně. Sednout si vedle mne! Vzhlédla jsem hlavu a podívala se mu do tváře… Přeběhlo tam spoustu emocí, ale nakonec se usmál…