Historie obce
7. 1. 2018
První zmínka
V místech nynějších Holic a okolních vesnic se rozkládal ve 12. století les Království, sahající od Albrechtic k Rovni, od břehů Orlice až k břehům Loučné. Na mýtinách, holých místech byly zakládány osady tím směrem, jak byl les kácen. Tak vznikly ulicovité osady Holice, Ostřetín, Ředice, Veliny, Roveň, lišící se svým tvarem od nejstarších českých osad, jejichž sídla byla vystavěna v oválné křivce kolem návsi.
Na Pardubicku začaly ve 13. a 14. století, když čeští králové dali mýtit les Království, vznikat osady, ve kterých se mezi českými osadníky začal usazovat i lid německý (vnější německá kolonizace). Tak na půdě výše jmenovaného lesa vznikly na Holicku osady Holice (Eklinsdorf), Horní a Dolní Ředice (Hermannsdorf), Horní a Dolní Roveň (Waltersdorf), Ostřetín (Tiezmansdorf), Veliny, Litětiny a východní část Komárova. Německé osady se však záhy počeštili.
Na počátku 14. století již bylo osídleno takřka celé území dnešního Pardubicka. První zmínka o nových vsích je až z roku 1336. Na severu Pardubicka se rozkládalo rozsáhlé panství Opatovického kláštera, kterému náleželo 90 vesnic. Vlastnictví ostatní půdy bylo ve 14. stol. rozdrobeno mezi množství zemanů sídlících na tvrzích, jichž bylo dokumentováno 67. Jedna z těchto tvrzí byla i v Komárově (Zpráva KPP č. 7-8/1968).
Obec Komárov byla od 14. století rozdělena na dvě části, z nichž jednu držel ve vlastnictví Opatovický klášter, zatímco druhá tvořila šlechtické zboží. Komárovská tvrz vznikla snad již na přelomu 14. a 15. století. První písemná zmínka je z roku 1415, kdy Hlaváč z Komárova připojil svou pečeť na stížnostní list ke kostnickému koncilu ze dne 2. 9. 1415 proti upálení Mistra Jana Husa. Tento protestní list zahrnoval celkem 452 pečetí. Dále se na tvrzi připomíná Beneš z Komárova. Od roku 1465 tu seděli bratři z Kunčí, později drželi zboží se vsí Komárovští z Libanic. Roku 1465 se v Komárově připomíná pouze pustý dvůr. První doklad o existenci tvrze pochází až z roku 1549, kdy si Jan Komárovský vložil do obnovených zemských desek tvrz s poplužným dvorem a příslušenstvím. Po roce 1560, po spojení s Pardubicemi, její rezidenční funkce skončila. Majitelé ji opustili a neudržovaná stavba se rozpadla. Stávala na severovýchodním okraji vsi v místech, která místní obyvatelé nazývali „Na Turyni“. Oválový val příkopem, plněným vodou potoka Lodrantky, obklopoval malé jádro tvrze, neznámého způsobu zástavby. To se v podobě homolovitého návrší dochovalo až do 50. let 20. století. Poté však bylo při úpravách okolního pole rozvezeno a beze zbytku zaniklo.
Husitská doba
Počátkem husitského hnutí bylo Pardubicko rozděleno na přívržence Mistra Jana Husa (Hlaváč z Komárova) a spojence císaře Zikmunda. K prvním se hlásila drobná šlechta a řada zemanů. Císař nalezl oporu především v klášteře opatovickém, u pánů Alše Holického ze Šternberka a Arnošta Flašky z Rýzenburka, syna Smila Flašky. V noci 1. 11. 1415 Jan Městecký a Ota z Bergova vyplenili Opatovický klášter, prý jeden z nejbohatších, ve skutečnosti zadlužený. Vydrancovali jej tak, že „ani hroby mrtvých nezůstaly ušetřeny“, opata Petra Lazura mučili, aby jim vydal peníze a cennosti. Klášter drželi do r. 1416, ale poklad nenalezli. V době Zikmundova tažení proti Praze se 25. 6. 1420 sešel na Kunětické hoře velký tábor Husových přívrženců, který svolal kněz Ambrož. Předstírali tažení na podlažický klášter, ale pak se nočním přepadem zmocnili Hradce Králové, kde byla císařská posádka. Koncem r. 1420 se husitům vedeným táborským knězem Valentínem podařilo obsadit Přelouč se záměrem založit po vzoru Tábora novou obec. Tu ale 14. 1. 1421 přepadli Jan Městecký z Opočna a kutnohorský mincmistr Divůček z Jemniště s kutnohorskými vojáky, dobyli ji a 125 zajatců odvedli do Kutné Hory, kde je svrhli do šachet. Dne 26. dubna 1421 dorazili husité vedeni Janem Žižkou ke Chrudimi, která se jim po třech dnech vzdala. Jeden oddíl od Chrudimi přepadl cyriacký klášter v Pardubicích a s kostelem sv. Bartoloměje jej vypálili. Pardubice, město a hrad, majetek Viktorina z Kunštátu, který byl husitským hejtmanem, napadeny nebyly. Hradečtí husité se dvakrát neúspěšně pokoušeli dobýt Opatovický klášter. Teprve Diviš Bořek z Miletínka, hejtman Orebitů, 25. 4. 1421 Opatovický klášter dobyl, vydrancoval a vypálil. Přivlastnil si celé opatovické panství. Získal i panství kláštera Sezemického, které husité také vypálili a jeptišky prý v Loučné utopili. Diviš Bořek z Miletínka pak v letech 1421-1423 postavil na Kunětické hoře hrad, který se stal centrem jeho nového kunětickohorského panství.
Třicetiletá válka
Za třicetileté války se zdejším obyvatelům těžce žilo. Před nájezdy Švédů se schovávali v blízkých lesích. Roku 1640 až 1645 v kostelech, kaplích i domech rabovali, nejlepší věci na vozy nakládali a do Švédska odváželi. Roku 1645 nechal švédský vojevůdce Torstensohn vypálit Holice a Sezemice (více je o této době ve vsích Komárov a Roveň napsáno v knížce Jaromíra Pávička – Samuel).
Sedmiletá válka
Před 236 lety se stal náš kraj dějištěm jedné bitvy, války vedené v letech 1756-1763 se střídavými úspěchy mezi Rakouskem a Pruskem a ukončené roku 1763 mírem v Hubertsburgu v Sasku. Válka, která stála mnoho obětí a lidských životů, znamenala pro nás definitivní ztrátu Slezska a Kladska. Bitva, která se odehrála mezi Holicemi, Ostřetínem a Velinami byla jen malou epizodou, která však přinesla do našeho kraje bídu a utrpení, zvlášť pro obce, které byly dějištěm tohoto válečného dramatu. Jak k ní došlo?
Když pruský král dobyl Svídnici, vyrazil na Moravu k Olomouci, kterou chtěl také dobýt a porazit rakouského maršála Leopolda Dauna, který se stal po Karlu Lotrinském vrchním velitelem rakouské armády. Avšak rozvážný a opatrný Daun se snažil střetnutí s Fridrichem vyhnout. Mezitím se ale gen. Laudonovi podařilo u Olomouce 30. 6. 1758 přepadnout a zajmout pruský transport a ukořistit velké množství munice, proviantu a peněz. Mělo to být přes 3 700 vozů; při tom padlo na 2 000 Prusů a 700 jich upadlo do zajetí. To přimělo Fridricha, aby od obléhání Olomouce upustil a aby táhl zpět do Čech přes Poličku, Litomyšl, Vysoké Mýto ku Hradci Králové. U Ostřetína mu zastoupilo cestu rakouské vojsko pod velením generála Bukova, který sem přitáhl od Libčan. K bitvě došlo 12. 7. 1758 mezi Ostřetínem, Holicemi, Velinami a i u Borohrádku. Generál Bukov však Prušáky nedokázal zadržet, ustoupil k Pardubicům a tak uvolnil Prusům cestu do Hradce. Zároveň s generálem Bukovem dorazil k Holicům generál Laudon a v menších šarvátkách se střetnul s pruským vojskem v lese u Ostřetína, na kopci Hořánek u Ředic, u Roveňského rybníka, u Komárova. Kde mohl, působil Fridrichovi nepříjemnosti, tomu Fridrichovi, kterému kdysi nabízel své služby, ale byl jím odmítnut s tím, že se mu nelíbí jeho tvář.
Prusové zanechali po sobě zkázu, loupili, plenili, jejich řádění je vylíčeno v holické pamětní knize: „Bitva vyhnala téměř všechny obyvatele z naší obce do lesů, kdo mohl co odstranit, to na vozích k lesu odváželi, srdnatější pak doma zůstali. Prusové hrnuli se do Holic právě ten den po hlučné pouti, jenž vždy tu neděli po Navštívení P. Marie připadá. Ti zlí hosté, když obyvatelů doma nezastihli a snad skrze to zprotivení od naší armády, všechno vyrabovali, dobytek, šatstvo, kde co napadli, pobrali a když doma žádný natrefen nebyl, i ona, dveře a co tu bylo zkazili. Tu noc také vesnici Ostřetín zapálili, která také shořela. Král pruský tehdy nocoval na staré poště, zatímco vojáci kostel, faru vyplenili a starými knihami z rathouzu topili." (V Ostřetíně shořel kostel a zvony se roztavily, v Rovni byl kostel vydrancován). V dašické kronice obecní školy je zaznamenána potyčka 500 pruských husarů na náměstí s rakouskými, pruští ale po pětihodinovém boji zvítězili a faru a obydlí měšťanů vyloupili. Po skončené bitvě pruské vojsko postupovalo přes Chvojenec, Býšť k Hradci, který obsadili a jak bylo jejich zvykem, zle zde hospodařili. Mezitím rakouské vojsko přitáhlo k Pardubicím a odtud vytáhlo k Libčanům a Hradci. Fridrich, který měl již málo munice, po krátké půtce 28. 7. 1758 Hradec opustil a odebral se zpět do Slezska. Přispěla k tomu také zpráva, že Rusové se dali na pochod k Odře a do Slezska. Fridrich, aby tomu zabránil, proti Rusům vyrazil a utkal se s nimi 26. 8. ve vítězné bitvě u Zorndorfu.
Když pruský král dobyl Svídnici, vyrazil na Moravu k Olomouci, kterou chtěl také dobýt a porazit rakouského maršála Leopolda Dauna, který se stal po Karlu Lotrinském vrchním velitelem rakouské armády. Avšak rozvážný a opatrný Daun se snažil střetnutí s Fridrichem vyhnout. Mezitím se ale gen. Laudonovi podařilo u Olomouce 30. 6. 1758 přepadnout a zajmout pruský transport a ukořistit velké množství munice, proviantu a peněz. Mělo to být přes 3 700 vozů; při tom padlo na 2 000 Prusů a 700 jich upadlo do zajetí. To přimělo Fridricha, aby od obléhání Olomouce upustil a aby táhl zpět do Čech přes Poličku, Litomyšl, Vysoké Mýto ku Hradci Králové. U Ostřetína mu zastoupilo cestu rakouské vojsko pod velením generála Bukova, který sem přitáhl od Libčan. K bitvě došlo 12. 7. 1758 mezi Ostřetínem, Holicemi, Velinami a i u Borohrádku. Generál Bukov však Prušáky nedokázal zadržet, ustoupil k Pardubicům a tak uvolnil Prusům cestu do Hradce. Zároveň s generálem Bukovem dorazil k Holicům generál Laudon a v menších šarvátkách se střetnul s pruským vojskem v lese u Ostřetína, na kopci Hořánek u Ředic, u Roveňského rybníka, u Komárova. Kde mohl, působil Fridrichovi nepříjemnosti, tomu Fridrichovi, kterému kdysi nabízel své služby, ale byl jím odmítnut s tím, že se mu nelíbí jeho tvář.
Prusové zanechali po sobě zkázu, loupili, plenili, jejich řádění je vylíčeno v holické pamětní knize: „Bitva vyhnala téměř všechny obyvatele z naší obce do lesů, kdo mohl co odstranit, to na vozích k lesu odváželi, srdnatější pak doma zůstali. Prusové hrnuli se do Holic právě ten den po hlučné pouti, jenž vždy tu neděli po Navštívení P. Marie připadá. Ti zlí hosté, když obyvatelů doma nezastihli a snad skrze to zprotivení od naší armády, všechno vyrabovali, dobytek, šatstvo, kde co napadli, pobrali a když doma žádný natrefen nebyl, i ona, dveře a co tu bylo zkazili. Tu noc také vesnici Ostřetín zapálili, která také shořela. Král pruský tehdy nocoval na staré poště, zatímco vojáci kostel, faru vyplenili a starými knihami z rathouzu topili." (V Ostřetíně shořel kostel a zvony se roztavily, v Rovni byl kostel vydrancován). V dašické kronice obecní školy je zaznamenána potyčka 500 pruských husarů na náměstí s rakouskými, pruští ale po pětihodinovém boji zvítězili a faru a obydlí měšťanů vyloupili. Po skončené bitvě pruské vojsko postupovalo přes Chvojenec, Býšť k Hradci, který obsadili a jak bylo jejich zvykem, zle zde hospodařili. Mezitím rakouské vojsko přitáhlo k Pardubicím a odtud vytáhlo k Libčanům a Hradci. Fridrich, který měl již málo munice, po krátké půtce 28. 7. 1758 Hradec opustil a odebral se zpět do Slezska. Přispěla k tomu také zpráva, že Rusové se dali na pochod k Odře a do Slezska. Fridrich, aby tomu zabránil, proti Rusům vyrazil a utkal se s nimi 26. 8. ve vítězné bitvě u Zorndorfu.
Odchodem Prusů však utrpení obyvatel neskončilo, lidé, kteří před válkou utekli do lesů, našli svoje domy po návratu vypleněné, beze všech životních prostředků, úroda na poli zničená, dobytek odveden. Pisatel dašické kroniky si stěžuje "ostatně byly doby tyto pro pokojné obyvatele dosti krušné, daně byly veliké (zavedena daň z hlavy), drahota nesmírná a některá léta i suché neb vlhké počasí osení na poli zničilo a co zbylo, z toho se musela část odvádět do vojenské zásobárny. Korec žita stál tehdy 19. července 17 zlatých rýnských, peníz za tu dobu neslýchaný." Na místě dnešní obce Roveňsko býval rybník roveňský, založený v 15. století. Při potyčkách s Prusy roku 1758 se v něm utopilo mnoho Prusů, takže se voda zkazila a ryby lekly. Rybník byl proto vypuštěn a na jeho místě vznikla bažantnice, kterou opatroval panský myslivec. Pro myslivce byla vystavěna myslivna, která dostala později čp. 1. V době josefínské kolonizace byla bažantnice zrušena a takto získaná půda přidělena pruským (kladským) emigrantům. Novou ves, která dostala jméno Trauerdorf (Roveňsko) založilo v roce 1782 devět rodin z Kladska a ze Slezska. Panský myslivec musel svoji myslivnu opustit a byl prý proto velice smuten a plakal. Když to viděl přítomný vrchní pardubického panství Štěnička, měl prohlásit: „Když ten náš myslivec pláče a je tak smuten, bude se tato nová obec jmenovat Trauerdorf (Smutná obec )". Všichni dostali přiděleno do dědičného nájmu 40 měřic půdy z roveňské bažantnice a komárovského rybníka.
V depositáři okresního archívu je dnes uložen materiál 179 obecních úřadů, mezi nimi je i knížka obecní pro zapsání všech pamětí obce Komárov z let 1724 – 1928.
Kostel
V Komárově byl roku 1877 postaven pseudorománský kostel svatého Petra a Pavla s boční hranolovou věží. Kostel byl postaven během jednoho roku a měl zvony umístěné v tzv. makovici. Makovice zvonic nesla obyčejně kříž 1,5 m vysoký. V Komárově nesla plechového kohouta na znamení bdělosti (používán v dobách českých bratří). Zvon byl během 2. sv. války sundán a na původní místo se již nevrátil. V sousedství kostela stojí socha svatého Jana Nepomuckého. Kostel byl v 70. letech 20. století opraven.
2. světová válka
24. března byla v okolí Borohrádku shozena paraskupina vedená kapitánem L. Michajlovem, která získávala informace pro štáb 4. ukrajinského frontu. Němci se snažili Michajlovovo seskupení vysílající zprávy zaměřit a poté skupinu zlikvidovat, ale tyto akce byly pokaždé zmařeny partyzány za vydatné podpory občanů z Holic a okolí. V té době se také na frontu přesouvala 31. divize SS. Jedna její jednotka se nějakou dobu zdržovala v Holicích. Partyzáni přepadali její nákladní auta a muniční vlaky, přepadávány byly i samotné jednotky SS. Pro jednotku v Holicích byly záměrně pozdě objednány vagóny a její odjezd na frontu byl tak o den pozdržen. Partyzáni byli stále lépe vyzbrojeni. Zbraně získávali nejen ze svých diverzních akcí, ale také jim byly shazovány pomocí letadel, naváděných vysílačkou.
Jaké byly poslední dny války v naší obci? V jarních měsících byla uzavřena trať Moravany – Borohrádek pro veškerou dopravu a sloužila jako seřadiště vagonů naložených nejrůznějším materiálem, Němci evakuovaného území. Tyto vagony hlídal oddíl maďarských vojínů, ubytovaných v osobních vagónech na nádraží v Rovni. V sobotu 5. května vysílal pražský rozhlas naléhavé volání o pomoc všechny ozbrojené příslušníky české národnosti a majitele zbraní, aby spěchali rozhlasu na pomoc proti Němcům, kteří se snažili vniknout do budovy rozhlasu. V odpoledních hodinách, na místní poplachový rozkaz, všichni vojáci nastoupili na nádraží v Rovni. Na určeném stanovišti se sešli muži v hojném počtu. Zde na hromadě ležely odevzdané zbraně maďarských vojínů, hlídajících vagony.
S těmito vrchní strážmistr Kolařík zajistil dobrovolné odzbrojení. Byly utvořeny ozbrojené hlídky, které obsadily různá důležitá místa v obci včetně nádraží. Ze zemědělské školy Todtova organizace neodešla a chovala se klidně. Jedna z hlídek byla odeslána k obsazení zábrany v Komárově, stojící na výustí dašické silnice. Členové hlídky vystoupili na zábranu a shodili nahoře připravené klády, čímž byla silnice zatarasena. Brzy nato přijela od Dašic nákladní auta plně obsazena ozbrojenými Němci a zastavila před zábranou. Velitel, který seskočil z auta, na slova vyjednavače odpověděl dávkou ze samopalu. Hlídka proti velké přesile ustoupila, Němci uvolnili silnici a zatkli všechny muže, kteří zůstali v obci. Celkem jich bylo 84. Němci zajaté obyvatele Komárova odvedli do kasáren v Dašicích, kde je uvěznili v jízdárně a hrozilo jim zastřelení. V neděli ráno 6. května přijela od Dašic silná kolona Němců. V Komárově před zábranou vystoupili a celou šíří vesnice postupovali směrem k Dolní Rovni, kde osvobodili Němce uvězněné v Zemědělské škole a na nádraží a postupovali podle trati směrem na Holice. Brzy se však vrátili do Rovně, nasedli do aut a odjeli. Při této akci byl na silnici u Holic zastřelen Antonín Žák, Josef Nosek a Josef Dvořák z Dolní Rovně. Na trati byl zraněn slupkou z koleje od odražené střely pan František Schejbal z naší obce a přišel o oko. Během dopoledne přijela z východní strany silná skupina plně ozbrojených Němců, která v Rovni zastavila a vyslala směrem na Komárov průzkumnou hlídku, sestávající z motocyklisty s tandemistou a tří aut s malou posádkou. Mezitím přišel do Komárova od Holic, kde bylo ohnisko povstání, slabší oddíl partyzánů a obsadil horní konec obce a to silnici od mostu vedle potoka Lodrantu až do zatáčky v Dolní Rovni, využivše ke krytí koryto potoka. Část jich zaujala postavení podél cesty a příkopem směřující k vyvýšenině Hlávči a domu čp. 42 u Bosáků a čp. 41 u Mužíků. Z těchto míst je dobrý výhled na silnici v Dolní Rovni a i za humny až k Zemědělské škole v Dolní Rovni. I strana severní byla partyzány obsazena. Před desátou hodinou narazil zmíněný německý průzkum na toto, partyzány obsazené, místo. Vznikla přestřelka, vpředu jedoucí motocyklista u domu čp. 35 i s tandemistou za stálé střelby seskočili, vběhli do zmíněného domu, proběhli síní, v přední místnosti otevřeli okno a prchali do Rovně. Partyzáni po nich stříleli a jedna ze střel nešťastnou náhodou zasáhla paní Antonii Hlavatou, z domu čp. 28, do hlavy a usmrtila ji. Její syn byl také vězněn v Dašicích. Do výstřelů z pušek se z amplionů ozývaly výzvy, aby nebylo bráněno ustupující německé armádě, která byla ozbrojená, a neriskovaly se další ztráty na lidských životech. Je jisté, že se těmto událostem nedalo zabránit, válečné dění je jak rozjetý rychlík, a tak přišla zbytečně o život paní Hlavová a 5 sovětských vojáků, jejichž totožnost nemohla být zjištěna, takže je i zde možnost, že frontou mohli projít i z hloubi území Sovětského Svazu a tak v posledních hodinách války položili životy za naše osvobození. Tuto první přestřelku partyzáni vyhráli, ukořistěný motocykl a auta byla odvezena směrem na Komárov. Brzy po 11. hod. narazilo německé vojsko, postupující z Rovně, znovu na zmíněný partyzánský oddíl, který proti této přesile zvolna ustupoval, až se stáhl k domu čp. 42 a čp. 41. Zde byl kladen Němcům největší odpor. Němci vyhodili z pancéřového auta bombu a vypálili dům čp. 42. Po tomto zásahu partyzáni ustupovali k obci Roveňsko. Při tom byla zapálena stodola u čp. 24 a padlo pět partyzánů, kteří jsou pochováni na místním hřbitově. Navečer se vrátili uvěznění muži z Dašic a také německé vojsko odtáhlo, situace se poněkud uklidnila. Přišel 9. květena s pocitem úlevy a vděčnosti byla vítána projíždějící sovětská armáda. Jeden oddíl rozložil na louce tábor a několik dní tam tábořil.
V Holicích byla vypálena radnice, ve které shořelo množství cenných uměleckých děl, např. obrazy Alše, Muchy, malovaná opona z Pardubického divadla, cenná pečeť osady Roveňsko. To vše padlo za oběť nacistické zuřivosti.
Literáti: Nechvíle 1874, str. 294 – 295
Sedláček 1908, str. 430 – 431
František Karel Rosůlek 1925, Našim i cizím
Zprávy Klubu přátel pardubicka
paměti obyvatel Komárova