Historie léčitelství
Od doby kdy člověk udělal na této planetě první krok, tu byla i nemoc. Říká se, že jen jedním způsobem se rodíme, ale je mnoho způsobů jak umíráme. Proto bylo lidskou přirozeností zajímat se o pomoc, proti nemocem. Člověk byl od nepaměti ve velmi úzkém spojení s přírodou. Jen náhodou objevil v potravě rostliny, které zmírňovaly jeho potíže. Tyto rostliny se později naučil používat.
Díky rostlinnému léčitelství vznikly i různé pověry o čarodějnicích a černé magii. Přitom v tom byla jen síla a moc přírody, která propůjčovala svou moc lidem. Kněží, Šamani, kořenářky a různé vesnické „čarodějky“ využívali rostlin i k tomu, aby se dostali do extáze a díky tomu se sblížili s Bohy, přírodou, duchy … Nejpoužívanější v Evropě byl durman a rulík, Afričtí šamani měli svou koku. Všichni ale hromadili zkušenosti předchůdců, většinou znali písmo a vše zapisovali pro další generace.
Doklady o léčitelství je možno najít již před 4000 lety. Jeden z nejstarších písemných dokladů o použití rostliny jako léčebného prostředku pochází ze starého Egypta, zde byl znám i účinek opia. Dalším důkazem aktivního používání rostlin v léčitelství je Čína, kde již před 3000 lety snižovali horečky výtažkem z kořene kořene čang-šán. A tak by se dalo pokračovat dále.
První zemí, která začala vyvážet koření a drogy byla Indie. Cesty karavan vedly kolem r. 2000 př. n. l. z Indie a Číny, Babylonskou říší k Černému moři, moři Středozemnímu, do Sýrie, Palestiny a Egypta. V 17. st. př.n.l. Asyřané a Babyloňané znali přes 70 druhů léčivých rostlin. Avšak tvárnost tohoto světa udávali Řekové, Egypťané a později Římané.
Všechny středověké herbáře vycházejí ze základních spisů řeckých a římských přírodovědců. V roce 1562 vyšel Mattioliho Herbář, aneb Bylinář, v českém překladu lékaře Tadeáše Hájka z Hájku. Velice cenným, avšak nedokončeným spisem je pro naši literaturu Rostlinář Jana Svatopluka Presla, který vycházel na pokračování v letech 1822 – 1835.
V první polovině 17. Století se proslavili znalostí léčivých rostlin mniši rádu karmelitánů, po nichž zůstaly v paměti „karmelitské kapky“ .
Největší zásluhou na poznávání léčivých rostlin měli lékaři. Například Řek Galenos ve 2. Století n.l. , jehož nauka o nemocích a lécích se udržela několik staletí. Nejstarší výrobci léků byli rhizotomové, neboli kořenáři, kteří rostliny hledali, sušili, upravovali a skladovali.
Pokud je známo tak první lékárna vznikla roku 830 v Bagdádu spolu s lékařskou fakultou. V Čechách první lékárnu založil Karel IV., který pozval z Itálie znalce rostlin. Ten vybudoval v Praze rozsáhlou lékárenskou zahradu, po něm nazvanou Hortus Angeli, neboli Andělská zahrada.