Vítání jara s parní mašinkou
21. 3. 2011
Dilema zdali stráviti poslední sobotu kalendářní zimy nadšeným hýkáním nad parní mašinkou 314.303 či získáváním vědomostí hydrologických bylo úspěšně rozřešeno. V šest ráno pršelo, v osm poprchávalo a v deset se obloha dešťově již jen tvářila. Cáb bych nestihl. Zbýval tedy Rožnov. Jen Josefský jarmark jsem musel oželet. I když možná ještě byl. Snad to nějak přežiju. CreArs galerie už též neměla otevřeno. A to je tam nová výstava. Malby a kresby Ivana Titora. Zmiňovat se o tom mnoho nebudu. Zájemce nechť nahlédne na web galerie. Je parádně udělaný. Obrazy krásné, snové. Jsou k vidění do 16. dubna. Tak se tam mohu podívat někdy později.
Chvíli po desáté vsedl jsem na kolečko a dojel do Semetína. Tam se zastavil, zamyslil. A vrátil domů. Převlékl se a jel vlakem. Opravdu budu muset ten přední blatník někdy přidělat. Pak již vše v pohodě. Parní vlak našlápnutý až po střechu. Nejprve to tak ani nevypadalo. Oni taky všichni poskakovali kolem mašinky. Do roku 1987 měla stát coby pomník u nádraží ve Valmezu. Tak ji starší část cestujících znala. Někteří tvrdili, že ji tam viděli ještě tak před osmi roky. Po čtyřiceti letech měla obnovenou premiéru s cestujícími. Jinak je vskutku prastará. Vyrobena byla 1898 pro Severní dráhu císaře Ferdinanda. Třeba si i ta vsetínská ještě někdy vyjede. Vagónky taky krásné. Přesně jako ty Zbrojovácké. Onehdá jsem je vzpomínal. Třetí třída, dřevěné lavice. Ostatně kdo se někdy vyskytne u těchto historických jízd, bude je znát. Již nejednou se v nich mohl svésti. Vychytrale usadil jsem se do sedátek pro jednoho. Či dva vychrtlíky. Nakonec se vedle mě vešli ještě tři kloučci. Tak to s tím mým zadkem zase nebude tak špatné. Gentlemansky jsem chtěl uvolniti místo jejich mamince. Nebo dalším pěti okolním šušňům. V tom okamžiku bylo již ve vagónu tolik lidí, že nebylo možno se pohnout. České dráhy by napsaly: Nostalgické jízdy se těší velkému zájmu cestujících. Však jsme se nakonec přeci jen poskládali. Opravdu nechápu, kterak tam byl ještě schopen procházet průvodčí a prodávat či štípat lístky. A rozdávat dětem Lipo. Se sloníkem Elfíkem na obalu. Dobré bylo. Také jsem natáhl ruku. Ještě kdyby byly ty staré hezké lepenkové jízdenky byl bych zcela spokojen. Takto budu muset ještě do Jindřichova Hradce. Respektive do Kamenice nad Lipou. Tam je k vidění tiskárna těchto lístků. Údajně jediná. Známý mi minulý týden poslal odkaz na Jindřichohradecké místní dráhy. Tak teď dělám chytrého. Ostatně kdo by se chtěl juknout, nechť klikne na
www.jhmd.cz. Škoda, že v Rožnově nebylo více času. Pouhá třičtvrtěhodinka. Majíc k dispozici i jízdenku na zpáteční cestu, musel jsem ji využít. Ostatně byla zima. A za chvíli začalo poprchat a posněžovat. Cestou zpět byl vláček o poznání méně zaplněn. Lid si očividně odskočil koupit perníkové srdce na jarmark. Což však neznamená, že se jelo po prázdnu. Mohl jsem si vybrat, ve kterém vagónu budu stát. Většinu času však na otevřené plošince mezi vozy. Zneužívajíc zaměstnanosti průvodčího, nechal jsem se ovívat větrem a sazemi. Zvláštní. Ještě nedávno to nikomu nevadilo. Na již zmiňované vlečce do Zbrojovky, přišel pan průvodčí, pohladil malého kloučka po hlavě, upozornil nechť dává pozor a nenahýbá se za jízdy přes zábradlíčko. A cvikl jízdenku. Mimochodem za 20 hal. Haléřů. Pro ty mladší. Dnes by ho ranila mrtvice. Jsem zvědav, kdy začne být ve vlacích povinné připoutání se pásy a helma na hlavě. Ti z nás dělají blbce… Letos prý lokomotiva tato ještě jednou vyjede. Údajně na stejné trati. Kdy netuším. Jen jsem zachytil několik slov zainteresovaných osob. Aspoň se tak tvářících. Třeba to vskutku byly ajznboňáci. Jeden se vyznal v jízdním řádu. Knižním! To musel být někdo od dráhy.