Childe Haroldova pouť - zpěv druhý
20. 11. 2010
Childe Haroldova pouť
George Gordon Byron
Překlad Eliška Krásnohorská
Zpěv druhý
1.
Spěj, modrooká nebešťanko, k nám!
Ač nikdy tebou píseň nevnuknuta!
Ó, bohyně ty moudrosti! Tvůj chrám
zde ční, kde zpousta válkou, ohněm ssuta
i věkem, jímž tvé poctě zkáza skuta.
Však horší mečů, ohně, doby letu
jest žezlo hrozné, oněch vláda krutá,
kdož nepoznali posvátného vznětu,
jenž k tobě myšlením i k tvému plane světu.
2.
Athénská stará slávo! kam se děli
tví reci ducha, kam jich velikost?
Ti tam! V sen minulosti pomizeli.
Šik čelný, výšin slávy první host
zde dlel – a vznikl v dáli! Je to dost?
Báj pro školáka, zázrak na hodinu!
Háv mudrcův i čackých zbraní skvost
tu marně hledán; každou zříceninu
stín zašlé moci tmí, v dob navát mlhovinu.
3.
Vstaň, synu dne! vkroč v oblast mrtvých dob,
však popelnic těch neruš v klidném snění.
Hle, kraj ten – slavného to kmene hrob,
říš bohů, pro něž oltářů již není, -
i bozi míjejí, - čas víru mění!
Ctěn Zeus, ctěn Mahomed, a přijdou jiná
zas vyznání, až získáš naučení:
v zmar oběť kláš, dým z kadidelnic lina!
Los tvůj je smrt a klam, - a naděje tvá – třtina!
4.
Spjat ku zemi, přec k nebi zvedáš zrak;
ó, nešťastníku, zdali nestačí ti,
že jsi? či tě ten život blaží tak,
že jsa tu jednou, podruhé chceš býti,
ač nevíš, nedbáš, jakou cestou jíti
ne po zemi, však v slunném nadsvětí?
Chceš o budoucích slastech stále sníti?
Ó, hleď – a zvaž ten prach, než odletí:
ten nad vše proroctví ti lépe odvětí.
5.
Neb jdi, vzbuď reka z puklé mohyly;
spí na samotném břehu v dálce kdes;
když padl, národové truchlili,
však nikdo z těch, kdo lkali, nelká dnes;
stráž válečná tu nedlí, nebdí kněz.
Kde polobohů dřímá pamět mnohá,
hle, z rozsypaných trosek lebku vznes:
ta že je svatyní, jež hostí boha?
I červ jí pohrdá, tak jesti přeubohá!
6.
Hle klenba její vpadlá, stěna stlelá,
ty koby zpustlé, brány trouchnivé, -
hle, ctižádosti dvorana to skvělá,
hrad myšlenky, chrám duše blouznivé!
Hleď v bezoké ty důlky šeřivé:
toť světlý stan, kde um a moudrost dlely
a nezkrocené vášně bouřlivé!
Zda vše, co světci, mudrci kdy děli,
v to prázdno navrátí zas život odumřelý?
7.
Děls pravdu, nejmoudřejší Athéňane!
Jen to ví člověk jistě, že nic neví!
Nač lekat se, co nezvratně se stane?
Dost známe muk, však bázeň bez úlevy
se trýzní smyšlenými losu hněvy!
Dbej nejlepšího zde – pak v zesnutí
břeh Acheronu slibně mír ti jeví;
nic k hostině tam sytých nenutí,
jen ticho vítané zve k odpočinutí.
8.
Však jest-li, jak se domnívali svatí,
lze tamo přeplout k jasné duší zemi,
a Saducejských nauka se zhatí
i Sofistů s jich pochybnostmi všemi:
jak slastno bylo by tam dlíti s těmi,
kdož smrtelný náš úkol zkrásnili,
zvuk hlasů drahých slyšet, dávno němý,
zřít stíny těch, kdož pravdě učili,
kdež Samosský by věst i Baktr ožili!
9.
Ty, jehož láska s žitím prchla spolu,
že marně má zde láska s žitím zbyla,
ty žes mi mrtev? Jak to věřiť v bolu,
když vlá mi v duši pamět tvá tak čilá?
Ať v siré hrudi vidina ta milá
mi vzplá, že shledáme se v říši hvězd!
Sen krásný, jejž mi mladost zůstavila!
A nechť je temna budoucnosti zvěst:
dost blaha pro mne, snít, že duch tvůj blažen jest!
10.
Zde na mramoru širém odpočinu;
toť podnož sloupu zkázou nepodrytá;
zde chrám tvůj trůnil, Saturnův ty synu,
ty bohů největší. Zde oko zpytá
tvých svatyň velkost, jež v těch troskách skryta.
Ne, nelze obraznosti vznésti týn,
jejž doba zkomolila věkovitá.
Však neželí ho vzdech ni bolu stín;
řek zpívaje jde kol a tupě Moslemín.
11.
Kdo však byl hrabivcem, jenž chrám té výše,
kdež Pallas dlívala, tak zahubil,
že prchla z rumů posledních své říše?
Ten drzý, podlý lupič, kdož to byl?
Syn tvůj, ó, Skotsko, tak se zhanobil!
Ó, plesej, Anglie, z tvých nebyl dětí!
Co volno kdys, tvůj volný muž by ctil!
Jen onen mohl těmi chrámy chvěti
a přes vln bouřný vzdor je zpupně odvláčeti.
12.
To chloubou dnešních Piktů jest, že skláli,
co ušlo Gotům, Turkům, zkázné době!
Tak chladný jako rodné skály,
tak tvrdý, pustý v srdce svého zlobě
jest ten, čí hlava vymyslila sobě
ty chudé zbytky z půdy Athén rvát!
Syn matky neobrátil v chabé mdlobě,
však její hoře tušil tentokrát, -
tak těžce necítil pout robských dosavad!
13.
Jak! může britský jazyk vyslovit,
že Albion se kochal v Athén hoři?
Ač jménem tvým je ztrýznil robský lid,
mlč o tom Evropě, jež hanbou hoří!
Britanie, ta královna všech moří,
v níž zastánkyni slavnou vzývá Řek,
ta v zemi zkrvácené plení, boří
a rukou Harpye rve ostatek,
jejž barbar zachoval i závistivý věk!
14.
Kdež, Palladu, tvůj štít, jímž při svém vpádu
byl zhoubce Alarich kdys odražen?
Kdež Peleovec, jenž, byv sevřen v Hádu,
zpět vyřítil se v onen hrozný den,
stín strašný, děsnou zbrojí přioděn?
Proč Pluto znova nevyslal sem reka,
když druhý lupič mrzce rval svůj plen?
On nečinně kol břehů Stygu těká,
a město bezbranné naň marně nyní čeká.
15.
Led v srdci má, kdo nelká, zočiv Řecko,
jak milan zřící popel milovaný!
Zrak tupý jest, jenž neslzí, an všecko
zří v troskách kol, skvost každý odervaný
tou rukou, jíž by slušel úkol chranný
vstříc pomníkům, jež hynou bez pomoci!
Klet budiž den, jenž svedl ostrovany,
hruď proklát země nešťastné, i zmoci
se bohů zděšených, jež vlékli ku půlnoci!
16.
Kde Harold však? Či naň jsem zapomněl?
Či mořem pout mu bludná nenastává?
On nedbá, čeho lidem bývá žel,
proň žádná milka stesku nevylhává,
ni přítel ruky v rozchod nepodává,
když v jiný kraj se bere chladný host.
Tenť bezcitný, kdo kráse odolává; -
Chilď cítil kdys, - však tomu dávno dost;
jde z kraje zločinů i války želu prost.
17.
Kdo mořem temnomodrým v dálku pluje,
zjev krásný zřel as někdy v pohnutí,
kdy nejšvarnější vánek v plachtu duje
a statná fregata již v odplutí;
břeh, stěžně ustupují v miznutí,
a moře velebné se v dálku šíří;
rej lodí kol jak divých labutí,
i nejslabší z nich čile k předu míří
a vlny rozráží, jež vesele k ní víří.
18.
Hle, uvnitř malý, válečný ten tlum!
Síť stropu, dobře upevněná děla, -
kol drsné povely a pilný šum,
křik člunařů, toť vřava převeselá!
Až k vrškům stěžňů loď se hemží celá
a v dlaních plavců lano běží pádné;
hle, jak se malý kadet vážným dělá,
však z píšťaly zná nutit vřesky řádné,
a s mužstvem povolným hoch vtipný dobře vládne.
19.
Jak sníh je paluba, kde hlídku svoji
ctný koná poručík, an kráčí rázně;
dál kapitán jen majestátně stojí,
hle – tich a sám, vše před ním plno bázně.
On zřídka mluví k nižším, dbaje kázně,
jež přísně tuží poddanosti cit
a bez níž moc i čest se boří zkázně;
však taký řád jen zřídka svrhne Brit,
řád, jímž – byť železným – se sílí statný lid.
20.
Věj, vánku, věj! žeň koráb ve vln směsi,
až v dál se ztratí slunka sálání;
loď praporní pak plihé plachty svěsí,
když nákladních ji tíha dohání.
Těm plazům k vůli – trapné váhání!
Tak bystrý větřík mařit za pohody
a dumat jen! Než vzejde svítání,
co mil nám unesou ty hobné vody,
kdež líně čekat nám jest na ty lenochody!
21.
Vzplál měsíc, večer líbezný se šeří,
vln tanec pásá dlouhý světla pruh.
Teď v kraji hoch snad vzdychá, dívka věří, -
náš los to po návratu v rodný luh.
Strun skočnou hru, jež blaží plavců sluch,
kýs Arion teď kouzlí hrubou dlaní;
kol stojí posluchačů bujný kruh,
neb, zve-li nota, rozjaří se maní
tak v rej, jak vodních zpoust by nebylo tu ani.
22.
Břeh Kalpejské kde úžiny ční temně,
vstříc Evropě zří Afrika! Hle, kraje
děv černookých, Maurů charých země.
A pablesk Hekatin, je oblévaje,
hle, k břehům španělským jak luzně vlaje,
jak jasní skály, sráz i černý les,
ač v ubývání jest a plný taje!
Však Maurska obrovitých stínů děs
jak chmura s břežních skal se vrhá v proudu směs.
23.
Jest noc, kdy srdce cítí v zamyšlení,
že lásku znalo a již oželelo,
a truchlíc pro zklamané zanícení,
ač bez přítele, k příteli by spělo.
Kdo toužil by let tíhou sklánět čelo,
když mladost vidí již svou lásku mřít?
Dvé duší, srostlých kdes, když osamělo,
jak málo pak, co zbývá smrti vzít!
Ó, blahé dny! Kdo zas by nechtěl hochem být?
24.
Tak přes bok lodi schýlen k šumné hloubi,
patř, Dianin jak zrcadlí se hled!
Duch opustí sny naděje i chlouby
a maně prchne v paměť zašlých let.
Nechť sebe chudším jest, přec drahý vznět –
ó, nad vše dražší – každý zná či znával,
slz hodný, vzpomínek i touhy zpět!
Byť kmitem jen ti v srdci pozamával
ten stesk, - ó, marně hruď chce zmoci žalu nával.
25.
Dlít v dumách nad srázy a vodopády
a bloudit, vnořen v šerých lesů chlad,
kam dosud nevniká rej lidské vlády,
ba zřídka lidský krok neb nikdy snad;
tak neviděm k hor štítům vystoupat,
kde skáčí ohrad nepoznavší bravy,
skal, bystřin šumných sítí obepjat,
to není samotou! to hovor pravý
je s krásou přírody, kdy zrakům clon se zbaví.
26.
Však lidstva hluk a vír kde zmatený,
tam zírat, slouchat, předmět mít tam drahý,
kol zmítán těkat, poutník umdlený,
a nežehnat si s nikým, duch kde vlahý
je leskem zhýčkán, k trudu bez odvahy;
a nikdo, jehož smích by ztichl zkrocen,
kdy hyneš; nikdo s tebou stejné snahy;
tam sledován, tam přelstěn, ulichocen:
to, to jest pravá poušť, to býti osamocen!
27.
Jeť blažším poustevníkův život věru,
jak osamělý Athos zná jej as.
On s obrovské zří výše za večerů
v tak modré vlny, v taký nebe jas,
že kdo tam vystoupil v tak vábný čas,
v těch svatých místech prodlí v zamyšlení,
až zvolna odtrhna se od těch kras
si vzdychne, jeho los že takým není,
zpět s hněvem hnán v ten svět, jenž mizel v zapomnění.
28.
Nuž, miňme dlouho, jednotvárnou pláni,
pout častá nikdy stop kde nezůstaví,
ten klid i bouři, lodi kolotání
a vln i větru rozmar přelétavý
i vše, co plavce smuší, co je baví
v té tvrzi s křídly, mořem hrazené;
stín každý v duších, každý zásvit smavý,
jak vánky, proudy dmou se proměnné,
až: „Země!“ zvoláno kdys v jitro blažené.
29.
Však nelze minout výspy Kalypsiny;
vod Středozemních sestry – vládkyně;
mdlým dosud kyne přístav pohostinný,
ač nedlí již tam krásná bohyně
a nelká na bezplodné skalině
proň, jenž jí zhrdnul pro smrtelnou ženu;
zde jeho syn se vřítil hrdinně,
jak Mentor velel, ve příboje pěnu
a též ji opustil, dvojnásob oloupenu.
30.
Moc její zašla, sláva její dřímá,
však chraň se, chraň, ó, mládí bezstarostné!
Trůn její pozemšťanka zaujímá,
Kalypso nová dlí tam v kráse skvostné!
Ó, Floro! Ty jen měj to bezmilostné
mé divé srdce, lásou-li když zjemní!
Však provždy zklamán, oběti tak sprostné
já nesmím na tvůj oltář klást, - ó, nemni,
že drahou tvoji hruď stín mého rmutu ztemní.
31.
To myslel Chilď, když v děvin zrak se hroužil;
vstříc jeho žáru klidem ozbrojen,
pln obdivu přec výše nezatoužil;
již Milek uletěl, ač krátko jen,
co zříval jej, an lapen, opojen
byl modlosluha, jenž se neuklání
teď bůžku více, s ním jež rozdvojen;
neb marně vyzvav zde jej k zbožňování,
zří malý střelec skon již svého panování.
32.
I zřela krásná Flora v pravdě s úžasem,
že on, jenž ku každé prý vzdychával,
byl hrdě netknut jejím očí jasem,
jenž jiným los i zákon utkával
i slast i pravý nebo lživý žal,
vše, co jest kráse poctou nevolničí.
jí divno, kde ten drsný jun se vzal,
že citů zvyklých nezná aniž líčí,
jež, byť i kárány, se zřídka děvám příčí.
33.
Zdaž tušila, to srdce klamné tvrdé
jak chytře znalo kdysi léčky klást?
Jeť jemu rouškou mlčení teď hrdé,
však umělo kdys oběť svodně mást
a neumdlelo po kořisti pást,
jen dokud lup stál za lov, za únavu.
Však přestal Harold tímto umem vlást,
a byť ten modrý zrak mu pletl hlavu –
on nikdy v plačtivém by nelkal milců davu.
34.
Ten špatně, tuším, srdce ženy zná,
kdo mní, že v lásce vdechy vedou k cíli.
Čím jest jí srdce, jež se samo vzdá?
Nechť obdiv modle své se v poctu chýlí –
jen příliš nízko ne! sic v téže chvíli
tě zavrhne i vše tvé blouznění!
Kdo moudrým jsi, svou něhu skrývej s pílí!
Jen smělá vroucnosť ženu podmaní;
raň – smiř ji zas, - jen tak tě vášní odmění.
35.
Čas tvrdí výrok ten, - jeť znám a stár;
kdo nejlépe jej zná, ten nejvíc želí:
kdy vše jsi získal, po čem plál tvůj žár,
je draze koupen chudý zisk ten celý!
Čest, mládí ztracené, duch sevšednělý,
a jsou tvé plody, vášni vítězná!
A naděje-li časně opršely,
strast pozdní pak se jitří bezmezná,
když pozbyla svách vnad již láska líbezná.
36.
Dál! Ať má píseň marně neotálí!
V před zvala cesta v mnohá horská sedla,
břeh mnohý, různý plavce vábil k dáli,
byť truchlivost, ne slast, jej poutí vedla
v tak sličný kraj, že nikdy neupředla
si krásnějšího snivost lidských čel!
Toť Utopie z dálavy se zvedla,
díc člověku, jak žít by mohl, měl, -
tvor tento zkažený jen kdyby slyšet chtěl.
37.
Jeť příroda vždy matkou nejněžnější,
vždy milostná, i roucho různo-li;
hruď její sladce vždy mě ukonejší
jak děcko – milené však nikoli!
Ó, nejkrašší jest v divé svévoli,
kde hladný um se netknul čarozjevu!
Kde nikdo nezřel jí, - k vnad vrcholi
mě přála zřít; dnem, nocí, za úsměvu
i chmur; však nejvýše ji miluji vždy – v hněvu!
38.
Albanie! Kde Iskender vstal skvěle,
vzor junů, maják mudrcův i kmetů, -
i jeho jmenovec, jenž v nepřátele
strach metal v činů bohatýrských vznětu;
Albanie! zrak můj tě vítá v letu!
Tys drsná máť, jež divý kojí lid!
Kříž mizí, z dolin vížky minaretů
pnou vzhůru bledý půlměsíce třpyt
nad háje cypřišů, kdež obvod měst je skryt.
39.
Chilď kolem pustého pak místa spěl,
kde Penelope k vlnám zřela k hoři,
a dále památnou tu skálu zřel,
tu lásky skrýš, hrob Lesbičanky v moři.
Ó, Sappho! hruď, v níž nesmrtelnost hoří,
proč není zpěvem nesmrtelna, proč hyne?
Proč ona mře, jež věčné žití tvoří? –
Ač věčné žití z lyry strun-li plyne, -
to nebe jediné, jež pozemšťanům kyne!
40.
Chilď v podjesenní řecký večer milý
mys Leukadský zřel vyvstat z mořských par,
kde prodlít jeho sny se roztoužily.
Dost uzřel míst, kde pohřben války svár:
zřel Actium, Lepanto, Trafalgar,
prost chvění, neb ho nikdy neunesla –
snad neslavné že plál mu hvězdy žár –
zvěst sečí krvavých, kde množství klesla,
a hnus neb smích jen měl z těch reků ze řemesla.
41.
Když ozářil však večernice vděk
Leukadskou horu žalu, vidnou v dáli,
muk lásky poslední ten útulek,
Chilď cítil, že v něm hlubší vzněty plály,
a když pak vanul stín té staré skály
kol statné lodi na ty vlny šedé,
bděl zamyšlen, jak truchlým šumem hrály,
a nechť se dál v něm zvyklá duma přede,
zrak mírnějším se zdál a hladším čelo bledé.
42.
Den vnikal k výším Albanského břehu.
Tam Pindus čněl, tu strmé, temné Suli,
půl v mlze, postříbřeno proužky sněhu;
kol v směsi tmy a nachu hory pluly,
a když se chmury nad tím rozplynuly,
zřít horskou říš, kde orel hnízdí skryt
a zoban brousí, vlk se v doupě tulí;
zvěř divá, divočejší dlí zde lid,
a křečí bouřlivou rok mroucí jestli zryt.
43.
Chilď Harold na dlouho teď osaměl, -
kol po křesťanských zvucích jižtě veta;
již dobrodružně k cizím břehům spěl,
jež budí obdiv leč i bázeň světa.
Hruď ozbrojil vstříc losu, nebyl sketa,
on nehledal, však nedbal nebezpečí;
kraj divoký – však nový, - vábná měta!
Tím zkrášlen pouti klopot sebe větší,
a Childu mrazu dech i léta žár se vděčí.
44.
Hle, rudý kříž – neb kříž i zde se pne,
ač mezi obřezanci v ponížení, -
prost pýchy, jíž se zpupné kněžstvo dme;
zdeť kněz i věrec v jednom povržení.
Ó, pověro! ať tvoje zakuklení
jest modla, světec, panna, prorok, kříž,
ať cokoli si světíš na znamení:
zisk popům, lidstvu ztrátu přinášíš!
Kdy pravé víry skvost se plev tvých zbaví již?
45.
Hle, záliv Ambracský, kde prohrán válkou
svět pro ženu, ten poklad blaživý.
Asijští králové se střetli dálkou
zde s vůdci Říma v zápas měnivý
a v jistou vraždu. Prapor strašlivý
druhého Ceasara-li dosud vlá tu?
On s rukou, jež jej vznesla, práchniví!
Muk lidských strůjci, - zbůjci v majestátu!
Ó, Bože, zda svůj svět dals takým v zisk a ztrátu?!
46.
Z hor temných, hradících ty drsné pásy,
v střed Ilyrský spěl Harold od pobřeží
přes mnohou výši velkolepé krásy
a zeměmi, z nichž děje málo těží, -
však zdali v slavné Attice tak svěží
jsou doliny? I Tempe památné
jim rovno jen; sám Parnas krašší stěží,
ač místo klassické a posvátné,
než mnohý průhled hor té hradby brunátné.
47.
Chilď minul Pindus, Acherusské vody
i viděl přední z toho kraje měst;
v před bral se dále k sídlu vojevody,
jenž učinil své vůle hrůzověst
zde zákonem a v krvavou svou pěst
spjal národ smělý, vášnivý, jímž vládne;
jen leckde v horách vzpoury hnízdo jest,
ta vstříc mu metá pohrdání pádné,
a nic jí nezkrotí, - nic, leč jen zlato zrádné.
48.
Hle, klášter Cica! Rozhlédni se kol
v tom stinném místě – úzkém, ale svatém,
co uzříš čarokras! Hleď k výši, v dol,
co barev duhových v tom kraji zlatém!
Řek, lesů, hor on zdoben řásným šatem,
a blankyt nejkrašší vše v soulad pásá;
šum ze hlubin, kde proud se řítí chvatem,
skrýš vzdáleného vodopádu hlásá
v těch srázech, kterým vstříc duch trne – ale jásá.
49.
Háj svěží pahorek ten v hůře halí,
jenž kdyby mnohé větší blíž i dál
až v nejvzdušnější výš se nevzpínaly,
sám pyšně by jak velikán a král
v zdí bílých lesklé koruně tu stál.
Zde sídlí kalojer; on skrblík není
ni mrzout; vítaje by chodci přál
zde pobytu, a slastno proň tu dlení,
kdo v krásách přírody má vděčné zalíbení.
50.
Zde v parnu nejprudším ať spočine;
v stín starých stromů chladná zve jej tráva,
hruď vánek nejsladší mu obline,
toť samých nebes výdech, jejž tu vssává!
Dol pod ním daleko, - ó, nechť se vzdává
zde rozkoši! Zde zážeh sálavý
se mučivě mu v údy nevbodává;
v klid rozestřen, ať poutník váhavý
tak jitro, poledne i večer pozdraví.
51.
V dál rozšířen – hle, divé přírody
amfiteatr sopečný se klene;
hor Kimarských to temné obvody!
Blíž údolí – hle – zdá se oživené:
s hor sosny kývají, tam brav se žene,
vrou řeky, - černý Acheron tu dme se;
toť vlny někdy smrti zasvěcené!
Co zřím, Plutone! To-li peklem zve se,
tož stínu mému ráj ať na vždy uzamkne se.
52.
V ten libý obraz neční věže měst,
jeť zrakům skryta Janina, ač blízka,
však v cloně hor. Tu málo lidno jest
a řídce tu i tamo chyš neb víska;
jen kozy skáčí se skal na pastviska,
a v bílém plášti pasám v zadumání
zří na rozběhlé stádo nebo píská,
svou chlapčí postavou jsa opřen k stráni,
neb čeká v jeskyni, když krátká bouř se shání.
53.
Kdež, Dodono, tvůj dávný háj teď hučí?
Kde věštců zdroj a božský orakul?
Kdež ohlas mluvou Zevovou teď zvučí?
Kdež oltář, jež se hromovládci pnul?
Vše zaniklo! A ty bys k žití lnul
tak, až ti žel, že kvapí křehcí dnové?
Ó, blázne, ustaň! Kdybys bohem slul,
chceš přežít mramor, dub, když národové
a světy klesají a hynou jazykové?!
54.
Mez Epiru se tratí, horstva minou
a zraky, zřením k výši znavené,
již na nejhladší pláni odpočinou
kdy vesnou v zeleň lučin oděné.
Zříš krásy nevšední zde prostřené!
Proud smělý přeťal dálný prostor kraje,
kol břehů kynou hvozdy vznešené,
stín jejich po tančících vlnách vlaje
neb s leskem luny spí snem půlnočního taje.
55.
Již za Tomerit mocný slunko kleslo.
Tu širý Laos divým proudem hřměl;
kol nočních stínů šero již se sneslo,
Chilď pozorně kdy s příkrých břehů spěl
a jako vzdušné meteory zřel
se skvíti minarety Tepolenu,
jenž nad řekou se zdmi teď zabělel,
a slyšel, z dolin v nočních vánků stenu
znít vřavu tábora, sem z dálky zanešenu.
56.
Kol tichého jda hradu harému
tam hlédl širou, překlenutou branou
Chilď k náčelníka sídlu skvělému,
kde despotovu hodnost svrchovanou
kol nádherou vše hlásá nevídanou.
Dvůr celý vzrušen. Vojáci a hosté,
eunuši, otroci a mniši stranou;
vnitř palác, z venčí tvrz to v síle prosté,
kde mužů s pásem všech se schází dav a roste.
57.
Ve skvostných čabrakách tu koní řad
dlí připraven, a různých zbraní kupy, -
dvůr širý tak jest kolem obepjat.
Výš na ochozu divné stojí tlupy,
a dole často komoň v běhu supí,
jejž Tatar bodá zvučnou branou ven.
Řek, Turek, Albanec i černoch tupý, -
směs rouch tu pestrá, obraz plný změn,
kdež buben válečný již dí, že končí den.
58.
Tu v krátké sukni Albanec jde smělý;
šál kolem hlavy, zbraně vykládané,
šat vyšitý má zlatem, - zjev to skvělý!
Viz Makedonce rudě opásané;
hle, štíhlý Řek, jenž chvíli nepostane;
tu Delhi s hroznou čapkou, s křivým mečem,
a černí, zkomolení Nubičané;
zde vousáč Turek, neochotný k řečem,
všech příliš mocný pán, by povolný byl v něčem.
59.
Vše smíšeno. Ti leží ve skupinách
a hledí v hemzot, jenž se stále mění;
tam vážný Moslem skloněn v modlitbách;
zde hrají, onde dýmají a lení;
tu hrdý Arnaut kráčí v zamyšlení,
tam Řekův žvast, půl šeptem, zaslechne se.
Slyš! S mešity se v slavném nočním znění
hlas muezzinův mocně s výše nese:
„Jest jeden Bůh! a Bůh jest velký! modlete se!“
60.
V ten právě čas byl Ramazanu půst,
kdy dlouhý den jest určen ku pokání,
však minul-li a temno začne růst,
hned kvas a rozkoš přejmou panování.
Vše zdvihá se, a čeleď rychle shání
i snáší vzácných krmí nad počet;
jeť pavlan pust, však šumot hodování
se dveřmi z nitra komnat ozve v let,
když spěchá panoše neb otrok tam i zpět.
61.
Zde nikdy žena hlasu nezvedá;
dlí střežena, jak v poutech, pod závojem,
jen jednomu své vše, své srdce dá,
ven z klece nezatouží s nepokojem;
zdeť láska pánova jí blaha zdrojem
a slastí něžná, svatá péče matky!
Jí vzdálen jesti jiných citů pojem;
své dítko odkájet, - toť los jí sladký,
a cizí ňadrům těm jsou nízkých vášní zmatky.
62.
Hle, v mramorové síni od podlahy
až k výši vodotrysk se zachvívá,
jenž bublaje, kol šíří chlad svůj vlahý,
kde hebkost lůžek v poklid vyzývá;
zde Ali, muž to hrůzy, spočívá,
leč nikdo v těchto rysech nevystíhá,
když dvornost v mírný jas je odívá
a ve ctihodnost mnohá věku rýha,
co v duši té je skvrn, co zločinů v ní číhá.
63.
Ne že snad jeho dlouhé brady běl
již vášním nesluší, jež mladost baví;
věk lásce podlého, - to Hafiz pěl
i slavík Teosský, - a pravdu praví!
Však zločin, k slzám Ruthy posmívavý –
ten hyzdí každého a nejvíc kmeta;
jím znamenán co tygr muž ten dravý!
Krev volá krev, a psáno v soudech světa:
kdo v krvi započal, buď v krvi po něm veta!
64.
Zve zrak i sluch co chvíle zjev tu nový!
mdlý poutník zde by zvolil příbytek;
však viděv přepych, v němž si Moslem hoví,
se znudil sídlem tím, kde požitek
a bujnost velkých, slastí nadbytek
se města hlukem přesyceny kryjí,
jen skromnější – a slastný úkrytek
by zde to byl! Však blaho schválnost míjí,
a radost s nádherou si nechut v číše lijí.
65.
Ač divoký jest horal Albanec,
má cnosti své, nechť dosud neuzrály.
Kdež nepřítel, jenž uzřel jeho plec?
Kdež války svízele, jež jej kdy sklály?
Tak jako tvrdé jeho rodné skály
on vytrvá, kdy bouře shluk se sráží;
on v hněvu strašný, v přátelství je stálý,
však udatnost a vděčnost-li mu káží,
pak není zápasů, jichž on se neodváží!
66.
Chilď ve vůdcově hradě lid ten zřel
v boj chystat šik svůj plný jaré síly;
pak zřel jej, sám když v moci jeho dlel,
jsa nehod obětí, v tak trudné chvíli,
kdy zlobná msta by udeřila k cíli;
však toto plémě přístřeší mu přálo,
kdež méně divoké snad s menší pílí
by o záchranu nešťastníka stálo;
ó, v zkouškách takových jak dobrých srdcí málo!
67.
Neb Childovu kdys loď hnal vítr zpurný
v břeh Suliotských skal, jež čnely pod ní;
kol žádné spásy! los tu hrozil chmurný:
zle přistát, - hůře meškat v poušti vodní!
Tak váhalo se v strachu mužstvo lodní,
že divý břeh ten pro ně zradu hostí;
přec přistáli, ač bázní nerozhodní,
že ti, jimž Frank jak Turčín k ošklivosti,
se zbaví vetřelců svou dávnou ukrutností.
68.
Strach marný! Dlaň jim stiskl Suliot
i převedl je skalami a blaty,
a vlídněji než hladký pronárod
krb roztopil a ždímal mokré šaty,
číš naplnil, dal na stůl nuzné chaty,
co měl, i rozžeh‘ v kahaně svém chudém.
Jeť v také péči lidskosti znak zlatý!
Tak dbáti skleslých zármutkem a trudem, -
toť příklad šťastnějším, - i zlých to dojem studem.
69.
Když pak Childu doba dostavila,
by opustil ty horské krajiny,
zběř loupežná se v cestách rozložila,
kol mečem, ohněm hubíc dědiny;
on vprostřed suliotské družiny,
jíž boj a práce utužily svaly,
jist prošel Akarnanské lesiny,
i spěl, kde Achelous proud svůj valí,
a pláně Aetolské jej s břehů přivítaly,
70.
Kde Utraike svůj oblý chobot skrývá
a třpytné vlny houpá potají,
kol snědým hájem objat, jenžto kývá
mu snivě na hrudi, kde šeptají
v tiš noci vánky, které dýchají
jen polibky své jemné nad vody, -
v noc takou, nikdy cizím nejsa jí,
tu Chilď byl hostem její lahody
a požil rozkoší tu v loktech přírody.
71.
Kol na pobřeží noční ohně plály,
hod počal; číše s rudým vína mokem
šly do kola, - a divák nenadály
by byl ten výjev žasnoucím zřel okem,
neb o půlnoci, v tichu přehlubokém
tlum dal se v radovánky národní.
Sňal šavli každý palikar – a skokem
muž s mužem, s divnou písní průvodní,
dlaň v dlani splétali se v tanec původní.
72.
Chilď Harold patřil z malé vzdálenosti
ne ale bez záliby na ten rej;
přál nevinné – ač drsné veselosti.
Bylť nevšední to zjev, a bavil jej
ten divoký, však slušný obyčej.
V těch prudkých pohybech a ohňů jasu
plál každý zrak i tmavý obličej
i dlouhé kadeře, jež vlály k pasu,
když zazněl v slova ta půl zpěv, půl výskot hlasů:
Hoj, bubnujte bubny, ať duní to v dálku,
ať volá muže, ať věstí to válku!
Hor synové, slyšte! a vzhůru již tedy
vstaň Ilyr a Kimar a Suliot snědý!
Kdy Suliot lepšího bitce měl v týle
v svém kosmatém plášti a hazuce bílé?
Vzdal supům i vlkům své divoké bravy
a s hor svých se řítí jak příval jich dravý.
Jun Kimar, jenž bratru se promíjet štítí,
snad odpůrci, vrahu by daroval žití?
Má zříci se pomsty ta nechybná střela?
Kdež kratší jsou terče než nepřátel těla?
Hle, Makedončíků rod nepokořený
lov opustil v lesích a slují svých stěny;
však temněji zrudnou ty rudé jich pasy,
než zastrčí šavle, jež do bitvy tasí!
Pak pirát, jenž z Pargy se pouští v lup štěstí
a Frančíky učí, co poroba jesti,
nechť na břehu galej i vesla svá nechá
a s vězni, jež lapí, k svým doupatům spěchá.
Já neželím slastí, jež boháč má skoupý;
má šavle si získá, co slaboch si koupí,
ta získá mi děvici mladou v lup sladký, -
hoj, vyrveme mnohou tak z náruče matky!
Ó, miluji mladou tu spanilost děvy
i polibky žhavé i lahodné zpěvy!
Ať přinese lyru, již v komnatě skrývá,
ať o svého pána mi porážce zpívá!
Mám v paměti dosud, jak Preveza klesá,
jak podlehlý stená a vítěz jak plesá,
jak v plamenů syku vře plenění ryčné,
jak vraždíme mocné a chráníme sličné!
Já neznám ni strachu ni milosti v boji;
ten nesmí je znáti, kdo s vezírem stojí!
Však od časů proroka stěží jsme znali
tak slavného vůdce jak paša náš Ali!
Spěl k Dunaji Muchtar, syn velkého paši,
tam ryšavé Ďaury svým bunčukem straší;
když krvavých Delhů on rozešlě roje,
jak padají, řidnou pak Moskvanů voje!
Ať seliktar tasí meč našeho vůdce;
nuž, bubnujte bubny a veďte nás k půtce!
Ať hory ty, z boje nás přivítajíce,
nás vítězné uzří – neb nezří nás více!
73.
Ó, krásné Řecko! veliké i v pádu!
Vždy nesmrtelné, ač tě více není!
Kdo povede tvé děti? kdože vládu
jich dlouhé poroby v los lepší změní?
Ó, kde jsou synové tví proslavení,
co v jícen smrtný černých Thermopyl
se samovolně vrhli v utracení?
Když ducha jich by sebe pochopil
a tebe probudil i z hrobu vykoupil?
74.
Ó, duchu svobody! Když k výše Phyle
jsi vedl Thrasybula s jeho voji,
zda mohls‘ tušit neblahé ty chvíle,
jež chmuří slunce nad Attikou tvojí?
Ne třicet tyranů teď řetěz pojí, -
chlap každý smí být pánem krajů těch!
Tvůj kleslý syn jen marným láním brojí
a trpí tureckého biče šleh,
jsa slovem, činem rob až po smrtelný vzdech.
75.
Krom podoby – jak všecko plno změny!
Kdo zří v těch zracích dávné jiskry lesk?
Kdo snil by jen, že dosud nezhašený
tvůj, svobodo! v těch ňadrech plane blesk?
Ach, mnozí mní, že četli z losu desk,
jak blízký den jim odkaz otců vrátí, -
v zbraň cizí doufá jen jich toužný stesk,
však sami trnou s vrahem svým se rváti,
v z knihy otroků ni jmen svých nevychvátí!
76.
Pout dědicové! víte-li, že puká
jich kov, jen rámě k rázu rázno-li?
Že získá vítězství jen vlastní ruka?
Chce Gal či Rus vás vztyčit? Nikoli!
Chce vlást, - ne svobody však plápoly
vám vznítit na oltáři, jenžto rozsut!
Helotův stínům! – Svými zápoly
změň, Řecko, pány své: vždy týž tvůj osud!
Tvé slávy minul den, - tvé hanby věk tu dosud.
77.
Ať město, jež vzal Ďauru Moslemín,
ďaur Otomanské láji vyrve zase,
ať vítá serail v tajemný svůj klín
zas Franky ohnivé, jak v zašlém čase;
neb Vachabitů zběř, jež nechvěla se
všech skvostů zloupit Mahometův hrob,
lup krvavý ať na západě spase:
vždy za robem v tu zemi vtrhne rob,
jen volnosť nikdy již! Ó, věky muk a mdlob!
78.
Však hleď ten rej, než vyzvou v postním tichu
lid ku pokání svatých řádů mravy!
Neb nežli tíhy smrtelného hříchu
hlad za dne, v noci modlení jej zbaví
a řežné roucho projeví žel pravý,
jest přáno několik dnů veselí,
jež každý podílem svým tajně slaví,
v ples maškarní se žene, zbujnělý,
a s karnevalovým se hejnem přátelí.
79.
Těch rozkoší – kdo víc jich užije
než ty, ó, Stambule, kdys care jich?
ač turban przní oltář Sofie
a Hellas marně hledá chrámů svých, -
(žal její stále zvučí v strunách mých!)
ač jejích pěvců sbor, když volni byli,
pěl v slastech pravých, - teď jen líčených:
mně nikdy zpěv i zjev tak přespanilý
jak nad Bosporem v sluch i zrak se nevloudily!
80.
Jak vzrušen po břehu byl rej, jak vesel;
kol hudba plná změn, však neustálá;
kol v šepot ozvěn šplouchal rytmus vesel,
kdež sladkým steskem každá vlna hrála;
a noci královna v to vlídně plála,
a vánek peřeje když pohladil,
zář vyšší jak by s nebes trůnu vlála,
zjev luny skvěleji se zrcadlil, -
proud zdál se světlo lít na břehy, jež myl.
81.
Člun mnohý svítí z rozčeřených pěn,
kol tančí na břehu té země dcery;
děv, junú vzdálen noční klid a sen,
dlaň tiskne dlaň, i plane pohled sterý,
a srdce loudě – chybí málo který;
všech ňadra vyměňují stejnou slast.
Ó, lásko mládí, v růžném poutu věry!
Nechť brání mudrcův i smíšků žvast,
ty chvíle – a jen ty – let dlouhých zváží strast.
82.
Leč v reji maškarády bláznivé
též srdce mnohá tajné hoře trudí,
půl zrazeno i v kukli šálivé!
Těm luzný šepot moře v teskné hrudi
jen ohlas marných, vlastních žalů budí:
v té davů veselosti sváteční
jen dumavé je pohrdání studí;
jim k hnusu smích a výstroj taneční,
spíš oděli by zaň se v příkrov smuteční.
83.
Tak pravý Řek by cítil as v tom víru,
ač máš-li, Řecko! dosud pravých Řeků, -
ne mluvků bojovných, již dřepí v míru –
v tom otrockém, těch vzdychajících reků,
již s úsměvem se koří pánů vzteku,
srp za meč v dlani! Milují tě tak
ti nejmíň, kdož ti nejvíc dlužni vděku
i za svůj rod, svou krev, svých předků znak,
jenž hanbou poráží tvůj zvrhlý, dnešní brak.
84.
Až v Spartu dávná udatnost se vrátí,
Epaminondas v Thébách zavojvodí,
až v dětech Athén budou srdce pláti,
až matky řecké opět muže zrodí, -
pak, Řecko! vlastní duch tě osvobodí!
Říš zbudovat snad může tisíc let,
den jediný však její zkázu zplodí;
ó, lze-li vzkřísit zvadlé slávy květ,
čas, osu přemoci, ctnost padlou vyzvat zpět?
85.
Ty země bohů, bohorovných lidí,
jak líbezná jsi ještě v muk svých době!
Jak příroda tě kochá, zrak tu vidí
v luk zeleni a vrchů sněžné zdobě.
Tvé chrámy, svatyně se kloní k tobě
a s prachem hrdinů své trosky mísí,
v nějž pluh se vrývá, rum ten svatý drobě;
tak pomníky, jež člověk postaví si –
tak hyne vše – jen zvěst tvé slávy paměť křísí.
86.
Jen sloup tu nad jeskyní truchlí sám
a skleslí bratři vzhlížejí naň zdola,
i pne Tritoniin jen vzdušný chrám
tam nad mořem Kolonny skála holá;
jen rekův hrob se věkům vzpouzí zpola
a travou obrůstá ta žula šedá,
však vzdor ten nepaměti neodolá,
kdež cizí poutník zadumán tu sedá
i mešká, zírá snad, jak já, - i vzdychá: Běda!
87.
Však dosud blankyt na tvé skály sálá,
háj stinně vlá, luh zelení se šatí,
žeň oliv zrá, jak když se Pallas smála,
Hymettus daň sou mednou dosud platí;
tvrz vonnou neustává budovati
hor vzdušných volná dcera, včelka čilá;
tvé dlouhé, dlouhé léto Phoebus zlatí,
zář v Mendelský plá mramor přespanilá;
jsouť sláva, volnost v nic – tvá příroda ti zbyla!
88.
Kam kročím, - půda svatá, duchovitá,
ne všední prach to, jenž tu rozeset;
kol říše zázraků se oku skýtá,
vše zdá se pravdou, co pěl Musy ret,
a duše lká, kdy rozechvělý hled
zří jeviště snů mládí, zemi onu,
kde lesin hloubka, horských výšin vzlet
se vzpírá zkáze, násilí a skonu;
věk, jenž Athény sklál, se netknul Marathonu.
89.
Ta země, slunce to, - vše v dávném hávu;
jeť změna v robu jen a v pánu novém;
mez najdeš starou – bezmeznou i slávu,
táž pole, hord jež Perských byla rovem,
když prvně klesly řeckých mečů kovem
v den, který v upomínce slávy tkví,
kdy Marathon se čarovným stal slovem,
jež vyřkneš-li, hned před zrakem se skví
pláň, nepřítel i seč – i příboj vítězství!
90.
Tu Méd, jenž prchá, s roztříštěnou kuší;
Řek s rudým kopím za ním, za obětí;
kol hory; v pláni zemskou moře buší;
smrt v čele šiků, zmar jim v patách letí…
Co z dějů těch tu zbylo ku paměti?
Kdež trofej, - známka, svobody že vzlet
a úpad Asie tu půdu světí?
Rum popelnic a vpadlých rovů sled –
a rach, jenž cizinci v běh ořův rozeset.
91.
K těm zbytkům slávy tvé, zde kleslým v spánku,
ať chodců zamyšlených proudí davy,
ať dlouho spolu s dechem ionských vánků
kraj zápasův i zpěvů vroucně zdraví!
Ať dlouho nesmrtelná řeč tvá slaví
tvůj děj, všech zemí mládcům k poznání
a starcům k chloubě! Dlouho ať své hlavy
sbor mudrcův a pěvcův uklání,
kde Pallas s Musami tvou velkost odclání!
92.
Hruď odloučená po domově nyje,
cos milého-li u krbu jí ždá;
kdo osiřel, ať zde se skryje,
ta země jemu příbuznou se zdá;
zde družných tužeb, rozkoší se vzdá,
k ní přitulen se vnoří ve své žely
a zví, že rodných niv již sotva dbá,
kdy zbloudí v okruh Delf, ten osamělý,
neb uzří pláně ty, kde Řek i Peršan mřeli.
93.
Tím krajem posvátným ať projde tich,
kde ssutin mír se věčně v kouzlo halí,
však šetře jich ať zkázně nerve jich,
jak ruce drzé kol a kol je rvaly!
K tak mrzké hře ty chrámy nepovstaly!
Cti ostatky, jež ctili národové!
Pak jméno vlasti tvé se nepokalí;
pak tam, kde plynuli ti mládí dnové,
vším oplývejž, co jen se čistým blahem zove!
94.
Ty pak, - ty, jehož neslavná zde píseň
tvou marnost příliš dlouho chlácholí,
ó, přehluší tě dnešních pěvců tíseň,
jichž pění hlasitěji hlaholí;
ti o zvadlý nechť vavřín zápolí –
neb takých bojů duch si málo všímá,
jejž chvála nudí, hana nebolí, -
když srdce, jež by rozumnělo, dřímá,
a nikdo nezbyl mně, kdo miluje a vnímá!
95.
Ty odešlas, ty milostná a milá,
již snoubilo mi mládí láskou mladou,
jež víc než všickni pro mne učinila,
ni nehodnému nesplativši zradou!
Čím jsem, když tebe není? Žádnou vnadou
mě domov nevítá, an smutek hrudi
se zmítá nad chvil na vždy zašlých řadou;
kéž nebyly – neb kéž se ještě vzbudí!
Proč jsem se navrátil, když stesk mě v dál zas pudí!
96.
Ó, věčně milená a milující!
Jak sobecký to nad minulem žal
lne k zpomínkám, jichž lépe mi se zříci!
Tvůj stín – kéž by mi čas ho nevyrval!
Co mohl vzít, již smrti šíp mi vzal;
máť, otec, druh - i kdož mi více jesti –
ti tam! Ne jedno, všecka rozmetal
mi srdce, boly vršil na bolesti,
až proklál v žití tom i poslední mi štěstí.
97.
I musil jsem pak omámit se v davu.
Kde sladký mír se štítí spočinouti?
Kde planý smích se v pustou mísí vřavu,
lže srdci, vpadlé líce divně kroutí
a skleslou duši v hlubší skleslost hroutí,
tvář nutí k veselosti projevům,
by skryl, že hruď plá hněvem neb se rmoutí,
a hotuje k slz příštích výlevům
ty záhyby kol úst, jež křiví k úsměvům?
98.
Co nejtěžším jest bolem staroby?
Co hlubší rýhy vrásek táhne čelem?
Ó, všem svým drahým zříti ve hroby
a býti sám – jak já – v tom světě celém!
Již nechť se skloním před Pokořitelem,
jenž srdce rozvádí a čáky ruší!
Dny marné! míjejte si v letu smělém,
čas již mi vzal, co blažilo mou duši,
a mladá léta má již muka stáří smuší.