Za posledním puchýřem do Vizovic 2010
Je polovina listopadu a turisté organizovaní definitivně ukládají své hole, pumpky a vandrbuchy do skříní. Dokladem toho jest i akce „Za posledním puchýřem do Vizovic“. Netřeba se obávati a za hlavu chytati. Kolektivní a organizované výlety stále nejsou ničím pro mne. Však tato akce má přec jen jisté kouzlo. Parní mašinku, jež v tento den do Vizovic zavítala. Což přimělo i mne, nechť vylezu z postele a vyrazím. Časně. Co kdyby náhodou dojela dle jízdního řádu. Nejprve jsem se však musel vrátit domů, zapomenuv v rozespalosti pumpičku. A po ráfcích se mi jet nechtělo. Kdo by ten kopec šlapal? A pak se podruhé. Při dohušťování kola jsem si odložil batůžek. Byl v něm kokosový kmen. A ten jsem přeci nemohl nechat zapomenutý a povalující se na dvorečku. Ostatně veškerý spěch byl zbytečný. V čase, kdy měl parní vláček dojíždět do Vizovic, čerpal ještě vodu ve Zlíně. Před nádražím čekaly na obdivné pohledy kolemjdoucích historické stříkačky. Prohlídkou čas příjemně utekl. Vlak přijel, nádraží se zaplnilo a já vycouval. Nechtělo se mi přetlačovati u uhláku. O hodinku později již byl klid. Zůstalo zde jen několik fotografů čekajících, zdali se slunce neposune více na východ. Několik dítek a jejich maminek. Vlastně spíše tatínků. Polovina otců se marně pokoušela dostat děti domů na oběd. A polovina dětí se zbytečně pokoušela přemluvit k odchodu otce. Jeden pán naháněl zoufalé železničáře s dotazem, jaký má ten stroj výtlak. Hasiči odváželi své nádobíčko. Obsluha mašinky mazala a mazala. Velmi poctivě. Dosud se mi tu bundu nepodařilo řádně vyprat. Naštěstí je zamazána poměrně rovnoměrně a je možno kaňky prohlašovat za vzor. Oděv od vazelíny však přilákal onoho zvídavého človíčka. Narozdíl od mašinfíry jsem mohl naskočiti na kolo a prchnout.