Holandština , mezinárodní jazyk všech „hippie“ duší?
25. 11. 2010
Asi každý z nás, kdo kdy navštěvoval střední školu, dobře ví, že nic jako jedna třída – jedna duše nefunguje. Samozřejmě i v té mé třídě existovala spousta skupinek různých druhů a zaměření. Člověk tak měl na výběr stát se buď šprtem, skejťákem, „vyhulencem“ nebo někým zcela normálním a nezajímavým, že ho ani nestojí za to někam zařazovat. Přesně ten poslední typ jsem pak byla já. Naprosto s nikým ve třídě jsem se totiž nedokázala ztotožnit. Ne, že bych své spolužáky neměla ráda, ale ani jsem je rozhodně nemilovala nebo jejich společnost nevyhledávala. Byla jsem z rodiny, ve které byly vždycky hranice chování nastavené hodně vysoko a přísně, takže pro nás ani doma moc neexistovaly nějaké výlety do hospody po škole nebo některé z víkendových akcí třídy, na které dokonce i skupinka šprtů dorazila. Já povětšinou všechny tyhle večery trávila čtením knížek, skládáním písniček u piana nebo sledováním starých filmů. Vždycky mě hodně bavily jazyky, takže jsem se dokonce i ráda učila nová slovíčka nebo další gramatiku. Poslouchala jsem tak vždycky písničky rovnou i přeloženým textem a zkoušela si psát azbukou. Někdo by řekl, že jsem byla „magor“, ale mně to tak prostě přišlo úplně normální a hlavně, tak se mi to líbilo. Samozřejmě jsem měla své kamarády, se kterými jsem někdy volné chvíle trávila, ale těch bylo pár (na co taky kupu kamarádů, kteří ale nejsou skutečnými přáteli), takže jsem měla hodně času pro sebe, protože většina z mých kamarádů měla spoustu zálib, které je absolutně vytěžovaly, stejně jako mě ty mé. Nejvíc mé chování, kdy jsem si o přestávkách většinou četla nebo poslouchala písničky a dělala si jejich překlady, vadilo skupince „vyhulenců.“ Ti totiž jaksi nemohly snést přes srdce, že se někdo dokáže bavit bez toho, aniž by si musel jít cokoliv omamného strkat do plic. Jediná chvíle, kdy se tahle skupinka chytrých chlapců zapojovala do debaty bylo, když jsem několikrát v hodinách mluvily o legalizaci marihuany nebo o životě v Holandsku. Prý Holandsko a Holanďani, holandština, holandské squatty, kanály a třeba i psi, no prostě cokoliv odtud, bylo prostě a jednoduše to nejlepší na světě. Z dob studia střední školy jsem si tak odnesla, že Holandsko je rájem huličů, a tam že nikdy nepojedu.
Jenže, to jsem se mýlila. Když jsem začala studovat Fakultu humanitních studií UK v Praze a došla do třetího semestru, rozhodla jsem se, že bych v rámci svého zájmu o sociologii médií mohla vyrazit někam do ciziny za poznáním jiného přístupu ke studiu, a taky si vyzkoušet svoje jazyky. Podala jsem si proto žádost do univerzity Greenwich v Anglii, kousek od Londýna, abych mohla studovat právě tam. Jenomže jsem si na možnost odjet studovat do zahraničí vzpomněla skutečně hodně pozdě, do Anglie už studenti vybráni byli, a tak jsem dostala možnost jet studovat jinam, kde se oblastí médií zabývají – do Holandska. Do Holandska? Tam jsem ale přece nikdy nechtěla. Co tam budu dělat mezi těmi všemi individui, co se ta pohybují. Vůbec se mi nikam nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila, protože druhou šanci bych už taky nemusela dostat.
Vyjela jsem za studiem do Maastrichtu, města, ve kterém chce studovat většina evropských studentů. Je totiž přímo ukázkovým prototypem Holandska. Mým spolužákům by se sen splnil. Všichni ostatní Erasmus studenti byli z místa nadšení, jen já kroutila nevěřícně hlavou. Bydlela jsem v apartmánu v centru města a nad hlavou mi hrál nadšený kytarista celý den do ouška, pořádal mejdany a přitom studoval teologii! Přesně takováhle vražedná kombinace bylo Holandsko. Po prvním měsíci jsem byla naprosto unavená ze všeho toho života a ruchu, že jsem měla namále a chtěla odjet. Po poradě s kamarádkou jsem se ale rozhodla, že se nevzdám a na pobytu si přece najdu něco pozitivního. A protože jsem právě vždycky holdovala jazykům, řekla jsem si, že se přihlásím na univerzitě na kurzy holandštiny. Holandštině jsem se tak začala věnovat naplno a věnovala jí všechen svůj čas mimo školu. Tím, že jsem uměla německy, nebylo k holandštině daleko a základy jsem zvládla během měsíce a dvou týdnů. Najednou se mi všechno zdálo hned zajímavější. Začala jsem poslouchat rádio v holandštině a rozuměla krátkým zprávám. Přestala jsem tak používat angličtinu a zkoušela to v obchodech holandsky. Zjistila jsem, že Holanďané jsou skutečně otevření a milí lidé, kteří okamžitě moji snahu ocenili. Nejvíc jsem nakonec byla překvapená, když jsem se na nákupu potkala se svým sousedem kytaristou – teologiem, který byl z mojí holandštiny nadšený a domluvili jsme se, že by mi mohl ještě dávat lekce jazyka zadarmo, pokud si s ním někdy zajamuji na piano. Zbytek semestru jsem strávila hraním na piano po večerech se sousedem, přičemž jsme hudbu prokládali konverzací v holandštině. Holandština mi otevřela dveře k místním lidem a já se najednou dozvěděla, jaký skutečně jsou a ne, jaká je představa zastánců marihuany v Čechách o holandské kultuře. Ne všichni jsou spokojení s tím, že hlavní, co víme o Holandsku je, že je tu zlegalizovaná „tráva“ a že se dá koupit na každém rohu. Navíc, kdyby sem skutečně dorazili oni mí spolužáci, jistě by si ji koupili v některém z cofeeshopů, které jsou turistické, a ve kterých by se ke skutečnému „materiálu“ ani nedostali. Přesně tak to Holanďani totiž mají. Pro ně je jejich kultura mnohem bohatší. Co takový holandští barokní malíři – Rembrandt například, nebo jejich slavné tulipány, jejich zajímavá historie? Na to už si nikdo nepamatuje. A tak jsem nakonec odjížděla z Holandska s tím, že je to krásná a bohatá země, která v sobě skrývá mnohem víc, než se může na první pohled zdát.
Navíc jsem se rozhodla ve svém studiu holandštiny pokračovat. Zaplatila jsem si kurzy holandštiny u Tutoru, kde si perfektně notujeme zejména s těmi spolužáky, kteří již měli tu šanci se do Holandska podívat a poznat jej trochu zblízka. Ačkoliv bych to bývala i po těch všech zkušenostech se svým sousedem kytaristou – teologem neřekla, opravdu se i po mém odjezdu ozval a domluvili jsme se na společných návštěvách. Já se rozhodně o prázdninách do Maastrichtu zase chystám, abych vyzkoušela svou vylepšenou holandštinu. Matheus se však chystá i do Čech – a to nevím, jak u nás doma přítomnost tohohle „beatníka“ vysvětlím…