Přípravné kurzy na lékařské fakulty
Tuším, že to bylo někdy před dvěma lety, kdy při jednom klasickém nedělním obědě moje sestra jen tak mimoděk prohlásila, že už ví, čemu se chce v budoucnu věnovat. Příbory na malý okamžik utichly, někteří členové rodiny dokonce silou vůle přestali přežvykovat výborné maminčiny knedlíky se zelím, a sestra, s klidem, aniž by se obtěžovala zvednout oči od svého talíře, pravila, že se chce stát lékařkou.
Vidličky a nože se opět rozezvučely a na tvářích mých rodičů se zrodil blažený úsměv. Lékař je podle všeobecného povědomí záslužné, leckdy dobře ohodnocené a hlavně solidní povolání. Byli spokojení, tak jako rodiče obvykle bývají, když jsou hrdí na své děti.
Přiznám se, že jsem chvíli přemítala o tom, do jaké míry považuje moje sestra tohle rozhodnutí za závazné. Vždycky přeci snila o tom, že se stane básnířkou či něčím podobným. Neměla jsem ani ponětí, že jí zajímá biologie, chemie a přírodní vědy celkově, natož, že se chce stát právoplatným doktorem. Když jsem ze sebe dokázala setřást první vlnu překvapení, řekla jsem si, sama pro sebe, že něco takového se přece může ještě nejméně stokrát změnit. Ne že bych měla něco proti lékařům (pominu-li panický strach z každé pravidelné návštěvy u zubaře). Je to povolání důstojné a k lecčemu zavazující, směle prohlašuji, že lidí, kteří se k něčemu takovému odhodlají, si velice vážím, jen mě poněkud zaskočilo, že něco takového jsem slyšela z úst své sestry poprvé. Nikdy před tím se o tom nezmínila. Zdálo se, že je skálopevně přesvědčena, a tak jsem si řekla, že s ní co nejdřív musím zavést řeč na tohle téma.
Nakonec jsem se té debaty dobrovolně vzdala. Chce se věnovat studiu na lékařské fakultě, tak dobře. Dám tomu nějaký ten čas. Vzpomněla jsem si na sebe, v době, kdy mi bylo přibližně šestnáct, tolik, kolik je teď jí. Chtěla jsme být každý měsíc něčím jiným.
Samozřejmě se to pravidelně obměňovalo podle toho, co mě v té době zrovna nejvíce bavilo. Takže se moji drazí rodičové museli potýkat s tím, že se jejich prvorozená dcera chce stát investigativní novinářkou (to když jsem se zrovna stala členem redakce školního časopisu a posléze jsem byla plna euforie z toho, že dělám rozhovor s tím novým dějepisářem, přičemž jsem nechtěně odhalila, kam mizí věci z krabice „ztráty a nálezy“-ano, mluvím o vás, paní uklízečko). Jenže spiknutí na střední škole, kde je asi 250 studentů, není zase tolik, aby z toho každý měsíc vzešel nový trhák, a tak vidinu bystré mladé novinářky vystřídal sen o tom, že se stanu profesionální bubenicí (spolužáci nemohli sehnat bubeníka do své kapely, a tak nepohrdli se mnou, střízlíkem, žádným řezačem, a navíc holkou). Bohužel ani moje bubenická kariéra nestihla nabrat ty správné otáčky. Rodičové z tohoto mého nového nadšení nežili zdaleka tolik, jako já, což by mě samozřejmě neodradilo, ale osud tomu nechtěl, paličky v mé ruce se mu evidentně nezamlouvaly, a tak mi způsobil nemilé překvapení v podobně zánětu šlach na levé ruce. Díky bohu, že si vybral levou a ne pravou? Co vás nemá, jsem levačka. Měsíční sádru neřadím mezi své nejlepší zážitky, nicméně tak hrozné to zase nebylo, docela jsme si užívala pohled na své, testy píšící, spolužáky.
Jeden čas jsem také vyrukovala s tím, že chci být kosmonautkou, pokud mě paměť neklame, bylo to někdy kolem prvního dubna. Říkala jsem si, že to rodiče vezmou s humorem, podle původního plánu to měl být takový neškodný „aprílový žertík“. Vlastně jsem ani nedoufala, že to klapne, přišlo mi to až příliš průhledné. Když jsem to tedy zvesela doma ohlásila, setkala jsem se jen se suchým „tak dobře“, což mi jako odpověď nestačilo.
Zůstala jsem nepochopena až do poloviny června, kdy mi otec přinesl časopis o vesmíru, musela jsem s pravdou ven. Cítil se dotčeně.
V duchu jsme si zrekapitulovala a dala dohromady všechny tyhle malé útržky z dob, kdy jsem ještě tak úplně nevěděla, čím se chci v budoucnu stát, a uklidnila jsem se představou, že sestra své rozhodnutí jistě párkrát za tu dobu změní.
Uběhl měsíc, pak dva, tři, ale ona si pořád stála za svým, chtěla zkusit studium na lékařské fakultě. Byla si jistá i za dva roky, v době kdy si jakožto studentka čtvrtého ročníku, měla podat přihlášku na vysokou školu.
O studiu na lékařské fakultě si zjistila snad všechno možné s velkým předstihem, není takový ten lajdácký typ, co nechává všechno na poslední chvíli (ano, to jsem já).
I přesto, že jsem studovala na vysoké škole, která je lékařským fakultám na hony vzdálená, neustále se mě vyptávala, jaké to je, dělat přijímací zkoušky, jako to chodí v prvním ročníku a tak podobně. Snažila jsem se popsat jí studium opravdu co nejlépe, ale logicky to nemohlo stačit vzhledem k tomu, jaký rozdíl mezi našimi obory byl.
Čím více se její přijímací zkoušky blížily, tím dychtivější byla po informacích. Nakoupila si mnoho příruček s testy, které byly u přijímacích zkoušek použity během minulých let a stále v nich listovala, znovu a znovu. Mám za to, že je, už tou dobou musela znát nazpaměť.
Jednou ráno u snídaně, když si opět začala přeříkávat nekonečnou řadu podivně se jmenujících enzymů, které se objevují v lidském těle, jsem nabyla dojmu, že si přeci jen potřebuje trochu oddychnout.
V tom týdnu jsem měla naplánovaný sraz se spolužáky ze střední školy, s některými jsem se neviděla téměř tři roky, patřičně jsem se na to tedy těšila. Když pak sestra druhý den nad ranní miskou cereálií přešla plynule od diskuse nad matčiným dárkem k narozeninám k automatickému opakování tabulky chemických prvků, bylo rozhodnuto. Většinu mých bývalých spolužáků dobře znala, a tak jsem jí nabídla, ať jde večer se mnou. Zpočátku váhala, ale začala jsem ji přehlcovat argumenty, proč je dobré dát si jeden večer volno. Nejspíš mě chtěla umlčet, a tak souhlasně pokývla hlavou.
S přáteli jsem si měla stále co vyprávět, a tak jsem na sestru skoro zapomněla. Ona ovšem ani tady nedokázala zahálet, a když jsem ji sem tam po očku sledovala, uvědomila jsem si, že se baví s Katkou. Abych vše uvedla na pravou míru, dotyčná Katka je studentkou lékařské fakulty. Očividně si velmi rozuměly, a tak jsem do jejich rozhovoru nijak nezasahovala, tušila jsem, že to bude zase něco o studiu na lékařské fakultě.
Později, po cestě domů, jsem se sestry zvědavě otázala, co spolu s Katkou tak dlouho rozebíraly. S nadšením a jistou úlevou mi oznámila, že konečně dostala od někoho fundovaného radu, kterou hodlá využít. Aby měla pocit, že je opravdu dobře připravená na přijímací zkoušky, poradila jí Katka, ať zkusí nějaký přípravný kurz na lékařské fakulty.
Sestra tím nápadem byla unešená. Měla za to, že to je přesně ten druh přípravy, který ještě nezkusila a hlavně, který by pro ni byl přínosný. Katka takovým přípravným kurzem na lékařské fakulty kdysi sama prošla, pobídla tedy sestru, ať zkusí přípravný kurz na lékařské fakulty, který nabízí společnost Tutor, kam chodila ona. Byla velmi spokojená, podobně jako sestra měla tendenci učit se na přijímací zkoušky vše nazpaměť, a (tak trochu) to přehánět.
Samozřejmě, že v přijímacích zkouškách ke studiu na lékařské fakulty se vyskytuje i látka, kterou si bez stálého opakovaní nenarvete do hlavy. Ale je třeba zohledňovat i ostatní aspekty přijímacích zkoušek na lékařské fakulty. A právě na to mnoho studentů na to zapomíná.
V přípravných kurzech na lékařské fakulty se lektoři této problematice často věnují. Navíc, pokud nepatříte mezi ty nejpilnější, je to dobrý způsob, jak si sám nad sebou držet bič. Nikdo vás pochopitelně k ničemu nutit nebude, ale když budete sami vědět, že ten a ten den vás čeká přípravný kurz na lékařskou fakultu, a že je třeba dát nějaký čas domácí přípravě, přimějete se k tomu sami, nenásilně.
Díky takové průběžné přípravě na přijímací zkoušky na lékařské fakulty se vám pak pár týdnů před tím osudným dnem nestane, že nebudete nic stíhat.
Sestra dlouho neváhala, zjistila jsi, ve kterých městech společnost Tutor přípravné kurzy na lékařské fakulty pořádá. Obvykle se konají v několika větších městech, aby účastníci nemuseli jezdit třeba přes celou republiku. Většinou se dá vždy najít nějaký vhodný přípravný kurz na lékařské fakulty, který není od vašeho města až tak daleko. Naše rodina bydlí kousek od hlavního města, tudíž sestřina volba přípravného kurzu na lékařské fakulty v Praze, byla předem jasná.
A tak se, díky skvěle namíchané kombinaci přípravného kurzu a osobní disciplíny, moje sestra dostala na lékařskou fakultu.