Ekonomie jako láska na druhý pohled
Vyrůstala jsem v rodině, ve které čísla byla vždy více nežli slova. Pokud se u nás v krvi něco dědí, pak je to jedině láska k matematice. Maminka pracuje již několik let jako vedoucí banky, táta je středoškolským profesorem matematiky a bratr úspěšně obchoduje na burze. Nebylo tedy žádným překvapením, že i mně samotné matika odmala šla. Na základní škole jsem uměla mnohem rychleji počítat nežli číst, chodila jsem na matematické soutěže a byla vždy v učebnici matematiky o něco napřed. To pak pokračovalo i na střední škole, kde jsem chodila do matematicky zaměřené třídy. Problém byl ale v tom, že přestože mi matika vždycky šla, nikdy mě nebavila. Zůstávala jsem s údivem hledět na svoje bláznivé spolužáky, kteří se dokázali matikou bavit. Vymýšleli si různé příklady, řešili zadání navíc a dokonce o matematice dokázali vtipkovat. Klasičtí nerdi. Já jsem taková ale nebyla, ani jsem rozhodně být nechtěla. Sama jsem si vyčítala, že jsem měla dát mnohem méně na rodiče a více na to, kam mě to samotnou ohledně střední školy táhlo. Bohužel, když jsem se zamyslela nad tím, kam mě to táhlo, zjistila jsem, že mě to asi netáhlo nikam. Prostě a jednoduše jsem nevěděla co se sebou. A protože matika byla to jediné, co mi šlo samo a přirozeně, rozhodlo se tak trochu za mě, že půjdu do matematické třídy. Jenže, teď jakoby se celá záležitost znovu opakovala. Měla jsem několik týdnů do podání přihlášek na vysokou školu a netušila jsem, kam přesně mě to táhne. A opět jediné, co mi šlo od přírody, byla matika. Představa, že ale strávím další roky života ve společnosti mých spolužáků a podobných typů na matematicko-fyzikální fakultě, mě upřímně děsila. Snažila jsem se tedy najít něco, co bych mohla dělat svobodně, v čem bych mohla uspět a maličko využít svoji matiku.
Dlouho jsem nad touhle otázkou přemýšlela a nic kloudného mě nenapadalo. Chtěla jsem jít vlastní cestou, vymyslet něco originálního. Měla jsem ale v hlavě prázdno. Vždyť mi nic jiného nežli čísla skutečně dobře nešlo. V tu dobu museli nad stejným problémem, kam na vysokou školu se mnou, uvažovat i mí rodiče. Jednoho dne totiž přišli a oznámili mi, že by bylo nejlepší, kdybych se přihlásila na vysokou školu ekonomickou. Na ekonomce můžu získat dobré vzdělání stejně jako kdysi zbytek rodiny a nezavřu se někam mezi zmatené vědce, jakými jsou mí spolužáci. Díky ekonomky bych si podle nich mohla užívat klidný a spokojený život jako mají oni. A přesně to bylo to, co jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby oni opět vymysleli, kam půjdu. Abych pokračovala v rodinných šlépějích a šla dál proslavovat jméno naší rodiny na ekonomku, jak řekl táta. Kategoricky jsem tak prohlásila, že na ekonomku nepůjdu a něco sama vymyslím. Jak se ale čas podání přihlášky blížil, neměla jsem stále žádný nápad a mí aktivní rodiče už stáli ve dveřích mého pokoje s přihláškou na přípravné kurzy na ekonomku u Tutoru. Opět jsem prohlásila, že do žádné přípravky nepůjdu. Jenomže, čas hrál proti mně, takže když už bylo nezbytí, po dohodě s rodiči jsem si podala přihlášku jak na ekonomku, tak na vysokou školu zemědělskou a studium diplomacie. Rodiče prohlásili, že i na ostatních dvou školách bych jistě uplatnila přípravné kurzy na ekonomku, takže bych na ně nastoupit na jeden semestr mohla, a třeba se mi prý otevře jiný pohled na ekonomii. Zajímalo mě, jaký pohled by to měl být? Jako, že je to super zábava? Ohromná legrace?
S nabroušeným, odmítavým postojem jsem usedla do lavice ekonomické přípravky. Rozhodla jsem se s nikým se nebavit, ten čas tam přetrpět, a pak rychle odejít domů a dávat najevo, jak mě ekonomka nezajímá. Předsevzetí s nikým se nebavit, mi vydrželo zhruba první dvě až tři soboty. Pak jsme se všichni začali v třídě tak trochu oťukávat, a protože nás zase tolik nebylo, člověk byl rád, když nezůstával mimo, a mohl si popovídat nebo někam po přípravce zajít na pozdní oběd. Druhé předsevzetí, že se přípravky nebudu zúčastňovat, odpadlo hned první sobotu, kdy jsme byli naším lektorem neustále vyzývání k něčemu se vyjadřovat, diskutovat anebo prostě a jednoduše si důležité poznámky zapisovat. Nevím, jestli to zrovna schytal náš kurz, ale všechny lektory, kteří se k nám dostali, spojovalo jedno – nejspíš vůbec nespali, protože kolik energie vydávali na hodinách, to bylo k neuvěření. Nakonec i tak nezáživná věc jako statistika odhalila nějaké své kouzlo a sestavování business plánu se stalo dokonalou alchymií. Jednou jsem se dokonce přistihla, že si sama na internetu sháním články o makroekonomii. Věřili byste tomu? Přestože mnoho lidí makroekonomie nijak nebaví, protože je příliš abstraktní, mně se na ní naopak líbilo, co vše dokáže zreflektovat a z hlediska historie a globalizačních tendencí dokáže predikovat do budoucnosti. Jednou jsem omylem tuhle větu přednesla před rodiči a ti se jenom museli smát. Moc dobře asi věděli, že co je v krvi, nedá se jen tak vymazat. A tak jsem se nakonec, zpočátku sice trochu nedobrovolně, podřídila rodinné tradici a přijala ji za svou. Samozřejmě, přijímací zkoušky jsem poctivě obešla na všech třech vybraných školách. Jakmile mi ale přišly výsledky z ekonomky, že můžu rozšířit řady jejich studentů, věděla jsem, která bije. Bila klekánice pro ostatní obory, protože já jsem si ten svůj, sice až během přípravek na něj, předem vybrala.