Obchodní ruština? Pro mě záležitost naprosto nezbytná!
25. 11. 2010
Když jsem zhruba před rokem a půl přebíral po dědečkovi, který se konečně po dlouhém přesluhování odhodlal jít do důchodu, naši rodinnou firmu, ani ve snu by mě nenapadlo, kolik práce, úsilí a času mě to bude stát. Mylně jsem se domníval, že být ve vedení celkem prosperující firmy je vcelku hračka. Představoval jsem si to opravdu jednoduše.
Budu mít krásnou dlouhonohou asistentku, která mi čas od času přinese na stůl nějaké ty důležité papíry a smlouvy, které je třeba podepsat, což samozřejmě mile rád udělám a její krásný úsměv jí pochopitelně oplatím.
Dále pak budu jezdit na služební cesty a získávat nové klienty, chodit na večeře se stálými obchodními partnery, a v neposlední řadě si tohle všechno budu náramně užívat.
Vlastně, abych řekl pravdu, docela jsem se na ten život těšil. Byl jsem čerstvý absolvent vysoké školy a zdálo se, že mi celý svět leží u nohou. Teď s odstupem si uvědomuji, jak naivní jsem byl, ale s tím už nic neudělám, kritickému pohledu na sebe samotného vás naučí jen zkušenost a trocha času.
Stejně tomu bylo i u mě. Neměl jsem nejmenší ponětí, co všechno obnáší řízení podniku, což jsem pochopil hned první den v práci, kdy po mně každý něco chtěl, a já absolutně netušil, jak věci fungují. Má sekretářka nebyla taková, jak jsem si ji představoval, popravdě mohla by být mou druhou babičkou, vím, že je to ode mě netaktní, ale věk by na to jistě měla. Chovala se ke mně velmi nedůvěřivě a vždy, když se mnou musela mluvit, byla stručná a strohá, a ano, přiznávám, občas mi naháněla hrůzu. Co jsem ji nemohl upřít, byl fakt, že na rozdíl ode mě své práci výborně rozuměla.
Sotva jsem se ve firmě trochu rozkoukal, začalo se to na mě nabalovat ze všech stran. Zprvu se objevily nějaké malé nedostatky v účetnictví, které jsem ještě poměrně hravě s pomocí několika zaměstnanců dokázal opravit. Zlom ovšem nastal ve chvíli, kdy jsme měli mít jedno důležité jednání ohledně nového obchodu s naším dlouholetým ruským partnerem.
Říkal jsem si, že s mou výřečností, skvělým tlumočníkem a zděděným obchodním talentem to zvládnu raz dva a zajistím tak našemu podniku finanční injekci. Na ten den „D“ jsem se opravdu pečlivě připravil, nic jsem neponechal náhodě, prošel jsem si několikrát po sobě všechny důležité dokumenty, načež mi už nezbývalo než doufat, že to dobře dopadne. Nechal jsem do zasedací místnosti donést vše potřebné, probral jsem ještě nějaké podrobnosti s najatým tlumočníkem z ruštiny, a pak už jsem jen vyčkával příchodu našich dlouholetých klientů.
Byl jsem si vědom toho, že musím skvěle reprezentovat, přeci jen na mně spočívalo jisté rodinné břímě. Když se ta vzácná návštěva konečně dostavila, řádně jsem ji přivítal, prohodil jsem několik těch zdvořilých konverzačních vět, kterými se většinou v úvodu prokládá každé takové obchodní jednání, to abych si tak trochu proklepl tlumočníkovu pozornost. Zdál se mi být mi vcelku kvalifikovaný.
Vzhledem k tomu, že jsem byl v oblasti obchodní ruštiny naprostý neandrtálec, dokázal jsem z jeho úst pobrat jen nějaká ta normálně používaná slova, která mají s byznysem pramálo společného. Na škole jsem sice ruštinu měl, ale jen nepovinně a navíc rozhodně ne obchodní ruštinu, která v rozhovoru s klientem dominovala, tudíž jsem byl za svého tlumočníka neskonale vděčný.
Zdálo se, že jednání probíhá podle plánu, na všem jsme se společně dokázali domluvit, a podotýkám, že ani nebylo zapotřebí velkých kompromisů, jak ze strany naší, tak ze strany ruské.
Nicméně nemohl jsem si nevšimnout, že se naši klienti tváří sice zdvořile, ale poněkud překvapeně. Dumal jsem nad tím během celé naší schůzky, ale nepřišel jsem na nic, co by je mohlo přivádět v údiv. Věděli přeci, že v čele firmy už není můj dědeček, a byli předem informováni o nových podmínkách a změnách, které se v naší firmě udály, to tedy nemohl být důvod jejich úžasu.
Kontrakt byl už dávno uzavřen, ale já si přesto stále lámal hlavu s tím, co se ruským klientům, nezdálo. Má sekretářka (říkejme jí třeba Gerta-to jméno ve mně totiž automaticky vyvolává představu staré vlídné paní) si mého nesoustředěného výrazu všimla, načež trochu pookřála a sdělila mi, co tady nesedí.
Můj dědeček uměl výborně rusky a obchodní ruština mu tudíž nečinila sebemenší potíže, takže pro něj bylo charakteristické, že si na všechna jednání s ruskými klienty vystačil sám, bez tlumočníka. Měl vždy veškerou důvěru svých partnerů, kteří jeho cit pro obchodní ruštinu a vytříbený způsob jednání náležitě ocenili. Nehledě na to, že se cítili daleko příjemněji, když se domlouvali tváří v tvář přímo s majitelem firmy a nikoliv přes nějakého cizího prostředníka. Takový scénář obchodních schůzek pro ně byl daleko osobnější a za ta léta, která s mým dědečkem spolupracovali, si na něj už jednoduše zvykli. Bylo pro ně tedy logicky překvapením, že já, jeho vnuk a nástupce, jsem obchodní ruštinou naprosto netknutý.
V tu chvíli jsem to pochopil. Následně, když jsem si pečlivěji prošel seznam všech našich klientů, došlo mi, že téměř třetina z nich jsou různé ruské společnosti. Pokud si tedy chci získat jejich důvěru tak, jak si ji kdysi získal můj dědeček, a zároveň si vydobýt určitý respekt, je třeba začít se věnovat studiu obchodní ruštiny, abych v budoucnu mohl vést jednání sám.
Zpočátku jsem z toho nebyl zrovna nadšený, neznamenalo to pro mě víc než další pracovní povinnost navíc, ale uvědomil jsem si, že s tímhle přístupem by pro mě studium obchodní ruštiny bylo jen utrpením. Postavil jsem se tomu čelem a začal jsem se shánět po nějakém kurzu obchodní ruštiny, do kterého bych mohl docházet při práci.
Zvážil jsem své možnosti a usoudil jsem, že nejideálnější pro mě budou kurzy obchodní ruštiny v Praze na jazykové škole Tutor. Lekce se konaly nedaleko mého pracoviště a navíc v dobrých časových intervalech (šlo o večerní hodiny), což mi naprosto vyhovovalo.
Přiznám se, že mě trochu znervózňovalo, že se zase vracím zpět „do školních lavic“, ale věděl jsem, že je to pro dobrou věc, a pokud se chci alespoň trochu podobat svému dědečkovi a dosáhnout toho, aby se naše firma i nadále rozvíjela, jsou pro mě kurzy obchodní ruštiny nezbytností.
A tak jsem se vrhl vstříc lekcím obchodní ruštiny. Naštěstí to ani zdaleka nebylo tak zlé, jak jsem si původně představoval, a tak mohu s úsměvem konstatovat, že mě studium obchodní ruštiny ve finále opravdu bavilo.
Poté, co jsem absolvoval půlroční kurz obchodní ruštiny, jsem byl schopen vést některá jednání s ruskými klienty sám, což mě neskutečně hřálo na duši. Jistě, sem tam se sice stalo, že mi nějaké to odborné slovíčko z oblasti trhu vypadlo, ale moji obchodní partneři byli velmi shovívaví a mile rádi mi tahle malá provinění odpustili. Abych se nepřestal vzdělávat, rozhodl jsem se ve studiu obchodní ruštiny pokračovat a zapsal jsem se, tentokrát už, mezi pokročilé.
V samotném závěru musím přiznat, že je mi ruština celkově, hlavně díky kurzům, daleko bližší než kdy bývala, což je v mé profesi opravdu důležité.