Plnění bláznivých předsevzetí aneb mé studium japonštiny
25. 11. 2010
Lidé si každoročně dávají tuny různých předsevzetí typu: letos konečně zhubnu, přestanu kouřit, najdu si lepší práci, přestanu podvádět přítele, zlepším svůj školní prospěch, nikdy více nebudu jíst čokoládu, konečně se objednám k zubaři, začnu běhat, a tak podobně. Takových planých slibů z poslední noci starého a prvního rána nového roku, padne neskutečné množství, a přitom sotva setina z nich dojde svému naplnění. Což je škoda, protože pokud si dáte jako své novoroční předsevzetí něco reálného, něco, co dokážete splnit a dokonce se tomu budete věnovat s úsměvem a pocitem, že to děláte především hlavně kvůli sobě, pak se pro vás taková činnost může stát skvělým zdrojem relaxace.
Tak například já. To, k čemu se s příchodem každého nového roku zavazuji, bych rozhodně nenazvala předsevzetím, nic z těch klasických negativních věcí, o kterých jsem psala výše, mě totiž netrápí. Jsem od přírody optimistka, a tak se snažím přistupovat i k životu. Vždy, když už se kalendářní dny jednoho roku blíží ke konci, přemýšlím nad tím, co nového bych si mohla vyzkoušet v dalším roce. Není to tak, že bych každoročně vykonávala nějakou rituální přísahu, která by mi přesně předepisovala, co v daném roce musím všechno stihnout. To v žádném případě. Funguje to úplně naopak. Sama sobě dám takový malý závazek, který si někdy během nastávajícího roku, obvykle nezáleží na tom, kdy konkrétně, splním.
Nejsou to žádné zákazy nebo příkazy. Nerada nálepkuji, ale pokud to musím zařadit, shrnula bych to pod jednotným názvem „výzvy“. Nikdy se do ničeho nenutím, prostě jen zkouším sebe samu. Před třemi lety jsem si takhle úplně náhodou udělala řidičák na nákladní auto. Řízení se sice nevěnuji každý den a kamión nevlastním, ale kdo ví, třeba se mi tahle dovednost jednou bude hodit. Nebylo to pro mě nejjednodušší, ale jako zkušenost naprosto neocenitelné. Většina lidí se mě pak ptala, proč takové věci vůbec dělám, ale já na to neměla žádnou speciální odpověď, a tak jsem s úsměvem odvětila, že mě to prostě baví. Loni jsem si slíbila procestovat na vlastní pěst Afriku, což se skutečně podařilo. Nemusím snad dodávat, že jsem na sebe pak byla patřičně hrdá. Afrika totiž rozhodně není synonymem ideální dovolené. Z těch šílenějších rozhodnutí bych mohla zmínit třeba to, že jsem se, když jsem byla mladší samozřejmě, přinutila k tomu, že s každým novým měsícem radikálně změním svůj účes.
V lednu jsem byla ještě přirozená hnědovláska, kdežto v únoru se ze mě stala platinová diva ala Marilyn Monroe, březen se mi trochu ztrácí ve vzpomínkách, ale v dubnu či květnu jsem si na hlavě vytvořila stylové zrzavé hnízdo a na podzim se mi zalíbilo být tajemnou černovláskou. Nezastírám, že mé okolí takové radikální změny nešokovaly, ale zvyklo si a vždy, když se měsíc blížil ke konci, netrpělivě čekalo, jaká bude moje přeměna tentokrát.
Konec dalšího roku nedočkavě klepal na dveře, a já byla naprosto bez nápadu. Nikdy jsem neměla problém s tím, vymyslet si něco originálního, pokaždé se mi do cesty připletla nějaká náhoda, jedno s druhým se sešlo a vznikl z toho nějaký dobrý kousek, jenže letos nic. Prázdno.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem z toho nebyla tak trochu nervózní. Zní to možná směšně, ale je to tak. Pár dní do nového roku ještě ale stále zbývalo, a tak jsem se obrnila trpělivostí.
Když jsme se během vánočních svátků vzájemně navštěvovali se všemi příbuznými, zašli jsme i k mé tetě. Dobrovolně jsem se nabídla, že jí pomohu udělat kafe, zatím co zbytek rodiny vesele švitořil vedle v obýváku. Mezi těmi všemi šálky, talířky a lžičkami, které na kuchyňské lince ležely, jsem narazila na leták s nabídkou kurzů jazykové školy Tutor.
Zvědavě jsem se zeptala tety, kdo z její rodiny chodí na jazykovou školu. Ani nezvedla oči od tácu, na kterém byly pečlivě vyskládány všechny ty kávy, ustaraně si povzdychla a pravila, že to se jen snaží s manželem najít vhodnou přípravu k maturitě z cizího jazyka pro jejich mladšího syna, který má podle všeho značné problémy s němčinou. Na jazyku jsem měla další otázku, ale než mi stihla vypadnout z úst, teta už byla na půl cesty do obýváku.
Mé oči bedlivě přejížděly po letáku, nabídka jazykových kurzů byla skutečně slušná.
A rázem to tady bylo, moje výzva, s níž vkročím do dalšího roku. Abych se vrhla na studium cizího jazyka, to tady opravdu ještě nebylo. Pročítala jsem názvy kurzů stále dokola, ale nemohla jsem si vybrat. Věděla jsem, že nechci žádnou klasiku, raději bych něco trochu exotického a netradičního. Laškovně jsem hleděla na ten kus papíru a přemýšlela, který z jazyků to vyhraje. Maďarština? Finština nebo švédština?Japonština? Nebo snad raději portugalština?
Nebyla jsem schopná si vybrat, musel to za mě rozhodnout osud. Zavřela jsem oči, zdvihla prst a naprosto spontánně ho zabodla kamsi doprostřed papíru. Volba padla na kurz japonštiny. Tentokrát to nejspíš nebude úplná legrace, pomyslela jsem si, ale měla jsem radost, že mi konečně přišlo do cesty něco zajímavého. V koutku duše mě potěšilo, že to bude zrovna studium japonštiny, protože právě japonština byla jedním z mých vytipovaných favoritů.
Nelenila jsem a hned, jakmile jsme se dostali domů, jsem zasedla k počítači. Přikusovala jsem maminčiny proslulé vanilkové rohlíčky a zároveň jsem zjišťovala základní fakta o japonštině. Vyhledala jsem si kurzy japonštiny v Praze od společnosti Tutor, ve snaze dovědět se nějaké podrobnosti o samotné výuce. Musím přiznat, že mě moc mile překvapila základní charakteristika studia japonštiny na jazykové škole. Lektor klade důraz na využití japonštiny v praxi, což mě zaujalo, co kdybych se třeba další rok chtěla vypravit právě do Japonska. Znalost tamního jazyka by se mi na cestách po Asii rozhodně neztratila. Ve skupině je obvykle mezi šesti až dvanácti studenty, takže je výuka japonštiny vedena individuálně, což je pro mě další velké plus.
Kurz japonštiny v Praze trvá zhruba šest měsíců, takže to není aktivita na celý rok, nicméně mě velmi potěšilo, že je možné, pokud projdu základním kurzem japonštiny pro začátečníky, pokračovat ve studiu japonštiny pro mírně pokročilé.
Do kurzu japonštiny jsem začala chodit už v lednu. Těžko říct, zda si mě japonština vybrala sama anebo mi ji přihrál do cesty osud, vím však jistě, že je to jedna z těch nejtěžších a zároveň nejlepších výzev, které mě v životě potkaly.