Italština po internetu
25. 11. 2010
Nikdy jsem nebyla žádným internetovým závislákem, snad ani nějakým nadšeným fanouškem. Samozřejmě, že pro mě, jako vysokoškolskou studentku, je existence internetu ohromnou výhodou pro studium, protože může v mnohém práci ulehčit. Tím tedy nemyslím, že bych stahovala nějaké dokumenty či cizí práce, ale spíše že mi vyhovuje systém online přednášek, audiokonzerv, online knihovny nebo odevzdávání seminárních prací po internetu. Na druhou stranu ale z vlastního okolí vím, jak může internet a hlavně jeho mimopracovní využití k osobní zábavě často narušit jiné vztahy. Setkala jsem se s tím, jak dnes malé děti tráví volný čas. Čas, který jsme my trávili lítáním venku a po kroužcích, oni dnes tráví přilepení u počítačové obrazovky. Proto jsem nikdy neholdovala komunikaci přes internet mimo mailovou schránku. Nikdy jsem totiž nemohla vědět, kdo sedí na druhé straně počítače, kdo mi o sobě říká detaily, které chce během chatu vědět i po mně, a to mě znervózňovalo.
Proto jsem byla velmi nedůvěřivá, když mi přišel mail od cizího člověka z Itálie, který mě oslovoval jménem a prý že pro mě má otázku. Rychle jsem mail smazala s tím, že je to nejspíše spam. Přišel mi ale znovu a znovu, až jsem se nakonec rozhodla mail otevřít. Zjistila jsem, že mi píše jakási slečna z Itálie, která se představila jako studentka Bolognské univerzity. Prý mi píše proto, že se na univerzitě setkala s doktorandem z Čech, který již dlouho nepobývá v republice a nemá kontakty na Univerzity Karlovu, protože je z brněnské Masarykovy univerzity, ale prý zná mě, která UK studuji. Slečna by se proto ráda zeptala, jak vypadá Erasmus v Praze a jestli má cenu se o Erasmus do Čech ucházet. Bohužel ale té italské slečně jaksi vypadla zmínka o tom, jak se český doktorand jmenuje. Nemohla jsem si vzpomenout na nikoho, kdo by z mých známých studoval v Itálii, navíc na akademické úrovni a vůbec na někoho, kdo by studoval původně v Brně. Rozhodla jsem se proto na několik dní se odmlčet. Slečna se neozvala, a tak mě napadlo si její jméno zadat do vyhledávače. A hle, další zázrak a plus internetu. Hned jsem se dozvěděla, že ona Alessandra studuje skutečně v italské Bologni a jejím oborem je italská literatura. Okamžitě mi začala být sympatická, protože i já jsem doma v Praze studovala češtinu a literaturu, proto jsem si řekla, že se zkusím ozvat a zeptat se na jméno toho neznámého doktoranda. Odpověď z Itálie mi přišla okamžitě. Jakmile jsem uviděla jméno Ondřeje, našeho souseda z chalupy, hned mi bylo všechno jasné. Byl o trochu starší nežli já a naši rodiče, zapálení chataři, se vždy společně přátelili, co já se pamatuji, že jsem začala jezdit na Šumavu s nimi. V tu chvíli mi také došlo, že právě Ondřej studoval v Brně a že se dostal přes výběrové stipendium do Evropy, ale že do Itálie, to jsem netušila. Tím pádem jsem slečně na jihu Evropy uvěřila a napsala ji mail, jak studium v Praze funguje a jaké mají oni v Itálii nabídky k pobytu, tedy na jaké fakulty se mohou dostat. Ali, jak se mi Alessandra začala podepisovat, mi poslala seznam možností vycestovat a já uviděla, že součástí seznamu je i nabídka na Filosofickou fakultu Karlovky. Okamžitě jsem ji tedy začala zjišťovat od studentů, co jsou u nás na škole, jak se jim líbí v Praze, jestli je pro ně studium přínosné, jaké jsou mimoškolní aktivity a možnosti ubytování. Zjistila jsem, že zahraniční studenti se vlastně vůbec nemají špatně a že musí docela zábava a hlavně zajímavá zkušenost někam do ciziny takhle vyjet. Vše jsem tedy popsala Ali a tím byla moje mise splněna. Proto jsem byla mile překvapená, když Ali psala i dál a najednou jsme si začaly dopisovat pravidelně. Dvakrát týdně jsme si spolu posílaly emailovou poštu a povídaly se vlastně úplně o všem. Dostala jsem spoustu tipů ohledně toho, jaké knížky italských spisovatelů si přečíst. Bohužel ty, které se Ali líbily nejvíce, do češtiny vůbec přeložené nebyly. A já uměla jen anglicky a chabě německy. Navíc jsem zjistila, že ani moje angličtina není úplně perfektní, abych v ní uměla vyjádřit úplně všechno, co jsem chtěla. Nakonec jsem díky komunikaci s Ali začala i podléhat kouzlu internetu, protože jsem začal využívat všech online možností komunikace. Proskypovali jsme spolu spoustu času a dokonce si uspořádaly knižní videokonferenci.
Ali byla a je typická Italka. Vždy, když jsme začaly probírat nějaké téma do hloubky a vyměňovaly si názory, neudržela se na uzdě a spustila italsky. V tu chvíli jela jako kafemlýnek. Vždycky jsem se její italštině musela smát, protože přesně takhle jsem si vždycky italštinu a Italy představovala. Jako ohnivé, křičící a rychle drmolící lidi. Navíc se mi její italština ohromně líbila. Když mi Ali předčítala kousky knížek v italštině, zjistila jsem, že zní mnohem lépe nežli jejich český překlad. Italština se zdála být mnohem zpěvnější a třeba pro poezii určitě vhodnější. Ali se samozřejmě rozhodla a já ji ani nemusela moc přemlouvat, že se do Čech na Erasmus vydá. Slíbila jsem ji, že ji nechám pro začátek bydlet se mnou a spolubydlící, nežli si něco najde a že ji všechno pomůžu zařídit. Teď nám nezbývalo než doufat, že se Ali podaří dostat se svou žádostí mezi vybrané. Vůbec jsem o tom nepochybovala, ale ulevilo se mi, když jsem dostala mail, že se mám v říjnu začít chystat na italskou domácnost. Byla jsem nadšená a říkala si, že musím Ali nějak překvapit, aby se jí příjezd co nejvíc líbil. Dlouho jsem s tím co podniknout lámala hlavu. Když jsem pro ni začala shánět nějaké české knížky a básničky v dvojjazyčném překladu, mi to došlo. Naučím se italsky! Překvapím Ali tím, že si spolu budeme moct alespoň trochu popovídat jinak než v angličtině. Navíc si třeba jednou budu moct přečíst její oblíbené autory a hlavně, další jazyk se přece nikdy neztratí a italština prý vůbec není těžká. Měla jsem tedy celý semestr na to naučit se italsky. Přihlásila jsem se do jazykovky Tutor, kam jsem před přijímačkami na výšku chodila na přípravné kurzy. V jazykovce mi skvěle sedla naše lektorka, která mi Ali v mnohé připomínala, takže jsem měla dvojitou motivaci se italštinu pořádně učit. Přes léto jsem měla naplánovanou týdenní dovolenou na lodi a vodu s kamarády, takže jsem zbytek léta měla strávit v Praze na brigádě. Protože jsem ale pracovala na recepci v jednom malém rodinném penzionu až od oběda, moje lektorka z jazykovky mě upozornila na letní kurzy italštiny. Chodila jsem tak pilovat italštinu i před prací a nakonec jsem na recepci mluvila jak anglicky, tak i italsky. Italů je v Praze, jak známo, přes léta spousta, takže moje šéfová byla z mých základů italštiny nadšená a já byla nadšená z těch dýžek. Italové totiž ohromně ocení každého, kdo na ně promluví jejich jazykem. Takže teď mi nezbývá než doufat, že i Ali ocení mou italštinu a na naše setkání se vážně hrozně těším. I když bude nejspíše bez dýžka…