Práva jako menší zlo
Ačkoliv každý z nás někdy proklínal své rodiče (a to zejména v pubertě, například: proč nemají rádi mou červenou barvu n hlavě?; proč si musím brát i jinou barvu oblečení než černou?; vždyť piercing v obočí už má dneska téměř každý!), musím přiznat, že jsem svých rodičů vždycky vážila proto, jakou volnost v rozhodování mi dávali. Pokud jsem měla nějaké „životní“ dilema, vždycky mi říkali, abych se rozhodla já sama! Samozřejmě, že si tím zahrávali s ohněm, protože mi taky mohlo rupnout v hlavě a já se mohla rozhodnout, že se odstěhuju do sklepa k tomu novému známému, ale asi museli pevně věřit ve svou výchovu. Kdykoliv totiž nechali rozhodnutí na mně, musela jsem taky za své rozhodnutí nést následky, a tedy přijmout tak nějakou zodpovědnost. No, a tím pádem jsem toho sklepa bydlet vážně nešla…
Podobně volnou ruku v rozhodování mi rodiče nechali, i co se volby vysoké školy týkalo. Mohla jsem jít kamkoliv se mi zachtělo. Pro naše bylo hlavní, abych byla spokojená a dělala to, co mě bavilo. Jasně, to je prima!, řeknete si. Vždyť já si to říkala taky. Ale problém byl jinde. Já totiž nevěděla, co by mě bavilo. Zkoušela jsem tedy oběhat všechny dny otevřených dveří, co se daly. Chtěla jsem si vyzkoušet něco exotického, a tak jsem zašla na dny otevřených dveří japanologie a zjistila, že zase takovou studijní exotiku nezvládnu. Řekla jsem si, že půjdu tradičnějším směrem a vydala se za studium ekonomie. Už během první úvodní přednášky pro budoucí uchazeče jsem dokázala dvakrát usnout, takže ekonomka taky nic pro mě. Spíš už z bezradnosti jsem se zašla podívat na pedagogickou fakultu. Při představě, že ale budu stát do konce života před kupou zuřivých puberťáků, kteří si mé učitelské neúspěchy natáčí na telefon a následně věsí na školní stránky, jsem raději po pár minutách odešla. Jako vždy jsem tak seděla s hlavou v rukách nad Učitelskými novinami, když ke mně dorazila má neustále rozčílená nejlepší kamarádka. Prý že už to s rodiči nevydrží, prý jsou posedlí její kariérou, prý nikdy v životě nepozná, co je to svoboda… A obvyklý kolotoč jejích litanií na rodinný život. Musela jsem uznat, že její život, který drželi pevně v rukou se svými představami o vlastní dceři její rodiče, nebyl rozhodně nijak lehký. V tu chvíli bych bývala skoro uvítala, kdyby mě naši na nějakou školu donutili jít. Jana však tentokrát kromě postěžování si přišla i s prosbou, ať s ní zajdu na den otevřených dveří na práva. Rodiče ji k právům nutili po celou dobu střední školy, takže její přihláška na práva nebyla žádným překvapením. Řekla jsem si, proč ne. Stejně už jsem viděla, co jsem mohla, tak proč ne práva. Přestože se nedá říct, že bych na právech zažila nějakou zábavu, rozhodně jsem tam neusnula ani jsem neodešla po pěti minutách. Zato Jana, ta se rozhodla naprosto práva ignorovat. Snažila jsem se jí i přesvědčit, že přece práva nejsou vůbec špatný obor. Člověk se jimi může dobře uživit, neustále řešíš něco nového, každý den je jiný a taky se můžeš producírovat u soudu. To jsem si sice dělala legraci, ale představa paní Důležité v soudní síni se mi docela líbila. Ale znáte to, jako s malým dítětem. Rodiče řeknou ano, dítě řekne ne. A takhle stále dokolečka dokola. Nakonec jsem absolvovala ještě jednu návštěvu vysoké školy a to na humanitních studiích, kde jsem sice zjistila, že se dá studovat všechno, ale vlastně pořádně nic, což mě trochu mátlo. A tak když jsem si říkala, kam bych mohla v únoru poslat přihlášku, napadly mne pouze dvě školy – práva a ona humanistika. Nijak jsem sice ze svého výběru nadšená nebyla, ale přece jenom, alespoň z něčeho jsem vybírala a věděla, že tohle bude nejmenší zlo.
O pár týdnů později musel v Janiné domácnosti opět proběhnout krutý souboj, protože Jana přišla do školy celá nafouklá, rukou praštila do lavice a podsunula mi papír s přihláškou na přípravné kurzy na práva. „Dělej, přihlas se tam se mnou. Já tam sama chodit nebudu. Anebo tam nebudu chodit vůbec. Já tam tak strašně nechci.“ Mrkla jsem na přihlášku a zjistila, že přihlásit se na přípravný kurz nemusí být vlastně od věci. Sice jsem zjistila, kam si chci podat přihlášku, ale nad nějakými přijímačkami jsem ještě nijak hluboce nepřemýšlela. A tak jsem docela rychle souhlasila a říkala si, že pár sobot přece můžu kvůli právům obětovat. S Janou jsme se tak z nás staly spolužačky i na přípravkách. Zatímco Janě se čím dál tím víc práva znechucovali, mně se pomalu ale jistě začínaly docela líbit. Spousta věcí mi přišla odvoditelná, a co bylo potřeba, to jsem se naučila. Navíc jsem mohla využít svojí „držky“, a tak co šlo prodiskutovat, o tom jsem okamžitě s lektorem nebo spolužáky debatovala. Pro mě tak nakonec byly přípravky i docela zábava. Jana ale pekelně trpěla. Doma musela ukazovat výpisky z hodin, vše třikrát převyprávět a zopakovat. Naši mě chválili, že mají radost, že jsem s nápadem na přípravku z práv přišla (o pravém důvodu jsem jim neřekla), a tak mě jejich podpora těšila. Samozřejmě byly i chvíle absolutní nudy, kdy se mi nikam v sobotu nechtělo a nejradši bych z Tutoru vyskočila oknem. Jinak se vše dalo přežít s čistým štítem a navíc, jak se blížila doba přijímacích zkoušek, člověk měl v přípravce útěchu, že se alespoň o nějakou snahu pokoušel. Už kvůli Janě jsem se modlila, aby byly za námi přijímačky co nejdříve. Čím byl jejich datum blíž, tím se Jana hádala s rodiči víc. Až to nakonec dopadlo tak, jak se asi od začátku dalo očekávat. Jana se k přijímacím zkouškám ani nedostavila. To jsem zjistila ale až den poté, protože jsme zkoušky neskládaly ve stejný den. Já se pro změnu dostavila a nakonec je i složila. Na humanistiku jsem pak ani nedošla, protože už během přípravek na právo mi bylo jasné, že jsem se přece jenom asi tak úplně špatně nerozhodla a že to spíše než menší zlo bude i docela dobrá volba. Když jsem se ale od Jany dozvěděla, že na přijímačky nešla, nemohla jsem tomu uvěřit. Jediné, co mě napadalo, bylo, že skončí na ulici anebo ji rodiče zabijou. Naštěstí se nekonalo ani jedno, protože naše Janička měla záložní plán. Zatímco chodila na přípravné kurzy na právo, podala si i přihlášku na co? No hádejte, jasně, na humanitní studia a na ty se co? No dostala! Takže ji rodiče nakonec nezabili, na ulici neskončila a obě jsme si ve finále zvolili svobodně to, co nás baví a k čemu nás to osobně táhne. Momentálně jsou před námi ještě dva měsíce prázdnin, ale až po nich se ukáže, jestli Janino vzepření se rodičům bylo šťastné, a jestli moje další svobodná volba přinese nějaké sladké právnické ovoce. Uvidíme…