Jak pracuji - Hlasová výchova
Elementární zásady správné techniky zpěvu
1. PĚVECKÝ POSTOJ
- stoj mírně rozkročný, váha těla spočívá rovnoměrně na obou chodidlech
- ruce visí volně podél těla - nedržíme se vepředu ani za zády
- záda pokud možno rovná, ramena nejsou křečovitě zvednutá, ale přirozeně dole
- spodní polovina těla je více méně statická, ale vždy stabilní, horní polovina je volná a napomáhá nám k správnému dýchání a výrazu
- stojíme vzpřímeně s pocitem, jako bychom se lehce vypínali směrem nahoru
- hlava je vzpřímená, ale ne příliš - krk musí zůstat absolutně volný
2. PĚVECKÉ DÝCHÁNÍ
- při nádechu i výdechu zůstávají ramena a z větší části hrudník v klidu
- dlouhý nádech - před začátkem fráze - vedeme nosem. Dech cítíme na horním patře
- krádký přídech - uprostřed dlouhé fráze - ústy. Co nejkratší a nejvydatnější - s představou úleku.
- zásadně se nepřefukujeme - nabereme jen tolik vzduchu, kolik budeme potřebovat
- podstatný je regulovaný výdechový proud - při zpěvu nevypouštíme téměř žádný vzduch
- využíváme bráničního dýchání v kombinaci se spodním hrudním nádechem
- ve sborovém zpěvu je podstatné sborové dýchání- tzn. fráze musí znít uceleně v celém hlase, bez ohledu na nádechy jednotlivců
3. HLAVOVÝ TÓN
- je lehký zvuk využívající k rezonanci pouze hlavové rezonátory (např. brumendo)
- nasazuje se velmi jemně a nikdy nedosahuje znělosti plného tónu
- využívá se zejména ke sjednocení barvy hlasu ve vyšších a nižších polohách
- je vhodné začínat rozezpívání právě hlavovým tónem
4. PLNÝ TÓN
- je tón využívající všech rezonátorů - hlavových i hrudních
- při správné technice již můžeme dosáhnout plné hlasové síly
- ústa jsou vždy přiměřeně otevřená (raději více, než méně), ale hlavní je dokonale uvolněná čelist
- správně vytvořený tón je schopen všech dynamických i barevných nuancí
5. ARTIKULACE
- artikulace je společně s dechovou oporou rozhodujícím faktorem pro kvalitu a znělost tónu
- vyslovujeme od konsonanty ke konsonantě, tj. od souhlásky (r, d, ř, m, ....) k souhlásce, - vokály - tj. samohlásky - pouze krásně uvolňujeme a s dechovou oporou připravujeme další konsonantu
- každou konsonantu vyslovíme krátce, energicky a velmi zřetelně - zřetelněji než v mluvené řeči
- vokály jsou sice přirozeně uvolněné - zejména dlouhé hlásky - nicméně jejich tvar musí být zřetelně ohraničený. Od nejširších vokálů k nejužším: A, O, E, I, U = koutky úst jsou pevněji zúžené
- vokály mají být zvukově vyrovnané (samozřejmě v krajních polohách hlasového rozsahu nejsou rozdíly mezi samohláskami již tolik patrné)
6. DECHOVÁ OPORA
- je způsob využití nadechnutého vzduchu pro kvalitu tónu
- tón nasazujeme s pocitem zadrženého dechu
- čím delší a vyšší fráze, tím větší dechová opora - tzn. břišní svalstvo a bránice zapojíme při "opření" sloupce vzduchu >"spodní páry žeber se mírně rozšiřují do stran
- opíráme zejména nejvyšší tóny fráze a všechny skoky
- po překlenutí těžkého místa opření nepovolujeme, ale vydržíme až do konce fráze
7. VOKALÍZA
- všechny tóny ve všech polohách zpíváme s volným krkem, povoleným hltanem, vyklenutým měkkým patrem - pocit zívání- a položeným jazykem
- tóny vycházejí a směřují do jednoho místa - polohy - která obsáhne rozsah celého zpívaného úseku
Vytvořeno: 2010/05/25 13:17
Poslední změna: 2010/05/27 13:19
Téma: Jak pracujeme