Polovina srpna už byla za nimi a Weasleyovi se spolu s Harrym a Hermionou chystali na Příčnou ulici, aby si všichni mohli nakoupit nové hábity a učebnice. Healey samozřejmě nemohla odmítnout a tak jela také. Avšak Eden musela místo nakupování jet vyřídit něco na ministerstvo.
V půl osmé se tedy dívka zvedla od stolu se snídaní, od Eden vyfasovala nějaké ty kouzelnické peníze, aby si také mohla něco koupit, s tím, že odpoledne budou zpět, a spolu s ostatními se přesunula ke kouzelnickému krbu.
„Nezapomeň dnes na hodinu!“ houkla za ní ještě Eden.
Přikývla, bez váhání si nabrala do rukou zelený prášek letax a vhodila ho do plamenů. Věděla už, jak se s tím cestuje. Vstoupila dovnitř, vykřikla svůj cíl a za chvilku už zmizela.
Ocitla se v krbu v nějakém hostinci, před ní stál pan Weasley, který se přemístil krátce před ní, a oprašoval si hábit. Když ji spatřil, vytáhl ji okamžitě za ruku a vzápětí se za ní objevila Ginny, taktéž celá ukýchaná a ušmudlaná od sazí. Poté, co se konečně octli všichni pohromadě, vyšli ven na ulici plnou...vlastně skoro prázdnou. Pan Weasley se zarazil a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. Healey si to uvědomila také. Tohle nebyla ta samá, sluncem zalitá Příčná ulice, jakou si ji pamatovala od posledně. Za ty dva měsíce se neuvěřitelně změnila. Byla zešedlá a smutná. Některé krámky měly vytlučená okna a dveře zabité prkny. Z jednoho obchůdku visela nakřivo urvaná markýza a její rozsápaná a špinavá látka těžce povlávala v jemném letním vánku, pokud se to tak ovšem dalo nazvat, protože jemný letní vánek je vždy příjemný a hřejivý a rozhodně vám z něj nenaskočí husí kůže. Na zemi spatřili spoustu střepů, jak se vysypala skleněná výloha.
„To je hrůza,“ šeptla do ticha Hermiona.
„Pojďme odsud rychle pryč.“ Pan Weasley, nervózně vykročil ponurou ulicí a jeho kroky se nepříjemně odrážely od stěn. Ron spěšně vyrazil za ním. Healey si všimla, že Harry v kapse svého pláště nahmatal hůlku a nebyl sám. Manželé Weasleyovi to udělali také. Dívka se přidružila k Hermioně s Ginny a všichni mlčky došli až před sněhobílou budovu, která jako jediná vypadala naprosto v pořádku. Samozřejmě, že i jiné obchody měli otevřeno, a ne že by jich bylo tak málo, ale ty zničené a „Mimo provoz“ zcela jasně převažovali.
Zastavili se.
„Kdo si potřebuje vybrat peníze, půjde s námi. Vy ostatní můžete jít, ale držte se pohromadě! V půl desáté se sejdeme v Krucáncích a Kaňourech. Hůlky mějte u sebe,“ řekla paní Weasleyová. Ron a Ginny si peníze vybrat potřebovali a tak s rodiči vystoupali po mramorovém schodišti a Healey s Harrym a Hermionou nechali za sebou.
„Počkáme!“ houkl ještě “vyvolený“ za odcházejícím zrzkem a jeho sestrou.
Healey na něj pohlédla, že mu řekne něco pikantního, ale pak si to rozmyslela. Od té nepříjemné hádky si od sebe udržovali tak trochu chladný odstup. Harry jí ignoroval a dělal jako kdyby tam nebyla, a tak ho následovala. Nechtěla to vše zase rozházet. Hermiona na ni nervózně pohlédla, když zachytila její výraz. Healey si jen zhluboka povzdechla, opřela se zády o jeden čistě bílý mohutný sloup a přenesla váhu z nohy na nohu. Čekali dlouho. V tichosti. Protože tady bylo vše tak děsivě tiché. Tíživá atmosféra po chvilce dolehla na všechny tři. Kdykoli se ozval nějaký nečekaný zvuk, trhli sebou. Kdykoliv se někdo z nich prudce pohnul, ostatní se nejdříve lekli a pak mu vynadali.
„No tak, kde jsou?!“ nechal se slyšet Harry po hodné době. Odpovědi se mu nedostalo. Obě mlčely.
„Jdu tam,“ vytasil chlapec hůlku. Healey se málem rozchechtala, vypadal vážně groteskně. Hermiona ho ale chytla za rameno. „Prosím tě, ne. Víš přeci jak dlouho to u Gringottových trvá. A to se klidně vsaď, že tam přidali nějaká další bezpečnostní opatření...Když se teď...V-Voldemort vrátil.“
Harry po chvilce přikývl a Hermiona ho pustila. A pak už bylo zase ticho.
Healey šťouchala klacíkem do spárů mezi dlažbou a vyrývala z nich kamínky, když tu ji náhle něco napadlo.
„Hermiono, co je to...nitrobrana?“ zeptala se. Málem by na to zapomněla.
„Am...to je...“ snažila se její kamarádka najít ta správná slova. „No prostě, když se ti chce někdo dostat do hlavy-“
„Jak, dostat do hlavy?!“ přerušila ji Healey zděšeně.
„To- totiž, číst ti myšlenky. Tak ty mu to nedovolíš. To je nitrbrana, prostě si utřídíš myšlenky a nemyslíš vůbec na nic. Někdo ji má jednoduše vrozenou, ale je hodně těžké se ji naučit. Vyžaduje to velkou koncentraci a soustředění. Stejně tak nitrozpyt. Ale to jsi v pozici toho, kdo ti myšlenky číst chce, ne ten kdo se brání. Harry má z minulého roku s nitrobranou...zkušenosti.“
Healey v tu chvíli úplně zapomněla na konflikt mezi ní a Harrym. Obrátila se na něj: „Fakt? Jak to?“
Harry se zarazil. „No, ee - proč tě to vlastně zajímá?“
Healey udělala unavený úšklebek. „Totiž...když jsem měla se Snapem hodinu, zeptal se mě, kde jsem se tak dobře naučila nitrobranu. Myslím že...vlastně, ten první večer co jsem ho viděla, jsem se u večeře cítila tak nějak divně, a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že mě Snape upřeně pozoruje,“ vysvětlovala. Najednou jí něco secvaklo. „Myslíte…je možné, že se na mě pokoušel použít nitrozpyt?“
„No, já nevím…proč by to dělal?“ nechápal Harry.
„Třeba ho zkrátka Heal zaujala,“ vložila se do hovoru Hermiona. „Byla tam přece nová.“
„No to určitě, čím bych ho asi tak zaujala?“ zašklebila se Healey
„Přesně tak,“ přitakal Harry. „Řekl bych, že Snape neleze lidem do hlavy na potkání, ne? Ale musím uznat, že nitrobranu a to ostatní umí až moc dobře.“
„Být tebou, měla bych se na pozoru,“ doplnila ho Hermiona. „On tohle jen tak nenechá. Jestli jsi ho vážně odrazila, bude se po tom pídit dokud nezjistí jak se ti to povedlo. Určitě to na tebe zkusí znovu. Až na to nebudeš připravená.“
„Jo, to znamená, až v jeho přítomnosti budeš třeba moc rozrušená nebo naštvaná,“ dodal Harry významně.
„Stejně je to nějaký divný...“ přešla jeho poznámku s velkým úsilým Healey.
To už se konečně otevřely obrovské vstupní dveře do Gringottovic banky a Ron s Ginny vyšli ven. Harry, Hermiona a Healey na sebe pohlédli, čímž se vlastně utvrdili že v předchozím tématu už nebudou pokračovat a počkali, než k nim zrzaví sourozenci dojdou.
„No konečně, už jsem si myslela, že tam zůstanete,“ usmála se na ně Hermiona.
„To víš, mamka zase dělala, protože tam zavedli ta čidla tajemství, jak nás tím Filch kontroloval, víte přece,“ vysvětlovala Ginny. „Potom Ron nemohl najít svůj klíček od trezoru a- “
„To teda vůbec není pravda, ten klíček jsi měla ty, já vůbec nezdržoval,“ ohradil se Ron.
„Jasně, že jsem ho měla. Vždyť jsi si ho ke mě dal, ale není moje povinnost ti na to pamatovat. Já jsem se domnívala, že si o něj prostě řekneš a logicky jsem na to přestala myslet. Buď vůbec rád, že jsem si pak vzpomněla, protože jinak bychom tam trčeli doteď,“ probodla ho zlobným pohledem.
Ronovi zrudly uši.
„Tak.. co kdybychom už vyrazili?“ nadhodila Hermiona ve snaze rozlícenou Ginny opět uklidnit. Moc dobře totiž věděla, jaká úžasná umí nestvůrná netopýří kouzla.
O chvilku později už se octli před jedním z mála otevřených krámků. Hermiona si nutně potřebovala koupit nové brky a pergamen a Harry s Ronem zase další lahvičky inkoustů a tak jich všech pět společně vešlo dovnitř. Ukázalo se, že to byla dost velká chyba. Obchůdek byl stísněný a kolem nich se vršily vratké stohy všelijakých věcí a starých učebnic z druhé ruky. Healey opatrně, aby něco neshodila, došla až k pultu, kam se velice hbitě dostala jako první Hermiona, a začala si prohlížet tu roztodivnou veteš, kterou se právě starý shrbený prodavač probíral.
Když Harry a Ron konečně objevili lahvičky s inkoustem vyvstala další ne cela tak pitomá, jak by se mohla zdát, otázka: Kterou z nich si mají vzít? Jakmile Healey došla blíž zjistila, že to nebude až tak lehký úkol. Byly jich tam celé krabice. Celé krabice různobarevných inkoustů, přebarvovacích, neviditelných, těch, které samy měnily barvu a spousta dalšího. Chlapci to chvilku pozorovali, než každý popadl asi tři lahvičky úplně obyčejného černého inkoustu a začali se prodírat zpátky, aby mohli zaplatit. Healey se naproti tomu posadila na bobek a pečlivě přebrala velkou lepenkovou krabici, než si i ona vybrala černý a červený inkoust a jen tak pro zábavu i neviditelný. K tomu všemu ještě přibrala pár pergamenů, brků a jasně červenou odhalovací gumu. Z nich všech toho asi měla úplně nejvíc. Ginny s Harrym a Ronem si vzali jen pár nejzákladnějších věcí a Hermona podobně.
Vycouvali ven z toho úzkého prostoru a octli se zpátky na ulici. Harry navrhl, že by se mohli podívat do Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Jaké však bylo jejich zklamání, když zjistili, že i na tomto obchodě visí velká cedule a oznamuje: MIMO PROVOZ.
„Sakra!“ ulevil si Ron.
I Healey byla naštvaná. Famfrpál ji sice až tak moc nepřitahoval, ale i tak to byl velmi zajímavý obor kouzel.
„Podívejte,“ ukázala Ginny na obchod hned o kousek dál. Jeho velký vývěsní štít se s nepříjemně vrzavým zvukem lehce pohupoval sem a tam. Byla to ta prodejna, kde Healey před takovou dobou koupila Milku. Zdálo se jí, jako by to byly roky, co tu byla naposled. Tolik věcí se od toho šťastného dne událo...
Vešli dovnitř. Narozdíl od toho předchozího byl zrovna tento krámek dost velký na to, aby se po něm všech pět rozptýlilo a přitom na sebe ani neviděli. Healey s Hermionou postupovaly podél řad a hledaly kočičí krmení. Po chvilce nějaké našly, hodily ho do košíků, přidaly nějakou tu hračku či pamlsek a vydaly se hledat ostatní. Harryho a Rona našli někde v zadní části. Právě se tahali o krabici se sovími oříšky, jelikož byla poslední a nakonec vyhrál Harry, jelikož Ron byl moudřejší.
Healey sledovala, jak se všichni její kamarádi pomalu ubírají k pultu a na chvilku se zastavila. Poprvé se zarazila nad tím, co si o tom chlapci vlastně myslí. Že je arogantní, namyšlený, bezohledný, ošklivý, zlomyslný, vychloubačný, ale… je to vlastně pravda? Chvilku ho pozorovala. Nechoval se jinak než ostatní. Ne, prostě si na něj z nějakého důvodu zasedla. Že by jí byl nesympatický? Nebo si to u ní snad rozlil tím, jak ji na začátku škádlil? Vždyť už ji nechal na pokoji, dokonce s ní dnes i vcelku vycházel...tak proč to nezvládne ona?
„Heal, jdeš už?“ ozvala se Ginny od pultu.
Neodpověděla, protože uviděla Harryho, jak se na ni nehezky zamračil a zlověstně syčel něco v tom smyslu, že to Healey nemá v hlavě v pořádku a jen je chce zdržovat.
Nevěřícně potřásla hlavou nad tím kam až se její myšlenky zatoulaly. Málem si to vyčítala. Ne, je úplně stejný, nic jako pochopení nebo trpělivost nezná, co si to vlastně namlouvala? Vzdychla a dopochodovala až k nim, kde vrhla na toho nafoukance svůj krásný vražedný pohled a zaplatila za nákup.
°°° O patnáct minut později
„Jaký mi sluší víc, tenhle nebo tamten?“ rozhodila Ginny, stojící na stoličce, kde jí madame Malkinová špendlila hábit na míru, rukama směrem k asi třem dalším kusům, přehozeným přes opěradlo vetché židle.
„Tenhle,“ ukázala Healey na ten černý, který měla její kamarádka na sobě.
„Hmm, taky si myslím...“ souhlasila Ginny spokojeně. Madame Malkinová trochu poodstoupila aby si ji mohla prohlédnout. Nikdo jiný v krámě nebyl. Rozdělili se. Hermiona, Harry a Ron ještě něco důležitého potřebovali a nebylo už tolik času, aby stihli obojí a tak prostě Healey s Ginny zamířily sem a trojice nenápadně zmizla v ulicích.
„Kam šli?“ zeptala se Healey nervózně, jakmile se jim ztratili z dohledu.
„To neřeš...“ zamumlala Ginny nejistě a pro jistotu ji rychle odtáhla pryč z toho místa sem.
Ginny ze sebe svlékla hábit, zaplatila a pak obě odešly. Za pár minut měly být u Krucánků a Kaňourů. Opatrně procházely ztichlými ulicemi, hůlky připravené. Healey si sice nemyslela, že by tu na ni za nějakým rohem někdo vyskočil a přepadl je, přesto bylo lepší, být opatrný. Trio se někam zdejchlo a je tu nechali samotné. Dvě samotné dívky, které by se sotva někomu ubránily. Ginny byla o rok mladší a Healey toho o kouzlech věděla asi tolik jako nějaký třeťák.
Když konečně s pětiminutovým zpožděním dorazily ke knihkupectví, Weasleyovi tam na ně už čekali. Okamžitě jim vyrazili naproti.
„Kde jsou ostatní?!“ vyhrkla pani Weasleyová jakmile se ocitla u nich.
„No to bych také ráda věděla,“ sykla Healey. „Prostě se sebrali, že potřebují ještě něco důležitého vyřídit a odešli. Asi se snaží stopovat nějaké smrtijedy,“ dodala ironicky.
Paní Weasleyová se otočila na Ginny.
„Já, já nevím mamko,“ odpověděla jí provinile dcera a sklopila pohled.
„Ginny! Co to před námi tajíš?“ pan Weasley se na ni naléhavě obrátil.
„Nic,“ pípla, pohled stále upřený na špičky svých bot.
Pani Weasleyová si dala ruce v bok. „Ginny, jestli mi okamžitě nevyklopíš co se to tu- “
„Podívejte!“ vyjekla náhle Healey, ukazujíc na tři postavy, které se k nim hnali uličkou. Ta nejvíce vzadu byl Harry a jí neuniklo, že si cosi spěšně schovává pod hábit.
Ron k nim dosupěl jako první, v obličeji nezdravě bledý a v předklonu se zadýchaně opřel dlaněmi o svá kolena aby konečně nabral kyslík do plic. Těsně za ním se přihnala Hermiona a za moment i Harry. Hermiona se tvářila strašně zahanbeně, obočí úzkostlivě stažené a pohledem přeskakovala hned z Ronovy mamky na jeho taťku. Paní Weasleyová zrudla a vypadala, že co chvilku snad praskne.
„Kde-jste-byli?!“ procedila skrz zaťaté zuby na Rona.
„My...jsme se tu...nějak ztratili,“ vysoukal ze sebe, ne moc přesvědčivě.
Ginny se zatvářila asi tak jako by chtěla říct: „To sotva“, a vyčítavě na něj hleděla.
„Harry, Hermiono?“ zeptala se Molly rádoby klidně.
„No...Ron má pravdu,“ lhal Harry, „vážně jsme se ztratili.“
Hermiona jen nesměle přikývla.
Paní Weasleyová se sice tvářila nesouhlasně, ale věděla, že i kdyby chtěla sebevíc, pravdu z nich nedostane a nakonec...jak vlastně může vědět tak jistě, že lžou? A tak to nechala být a všichni pohromadě vešli do knihkupectví.
Healey si ovšem nic takového nemyslela. Už jen Ginnyino chování bylo přinejmenším zvláštní, a tak hned při první příležitosti drapla Rona a odtáhla ho za obří hromadu knih, která se tyčila asi do dvou metrů.
„Rone, prosím tě, kde jste byli?“ nahodila naléhavý tón. Tohle se jí ani trochu nelíbilo. Zavánělo to tu něčím nehezkým.
„Nikde, prostě jsme zabloudili, copak to nechápeš?“
Healey se zamračila. „Ne, pávě naopak. Chápu to až moc dobře. Vy jste totiž vůbec nezabloudili. Kam jste šli, no tak?“
„Dobře, tak jsme nezabloudili, to ale nic nemění na tom- prostě, chci říct, nic ti do toho není...“ Ron se tvářil ztrápeně.
„Právě že mi do toho je hodně. Jsme přeci kamarádi, proč to přede mnou tajíte? O Ginny nemluvě, ta je dokonce tvoje sestra, celou dobu vás kryla. Minimálně jí bys to měl říct. Stejně si ale myslím, že tě zná dost dobře na to, aby pojala nějaké podezření. Takové, že by ho neřekla ani MĚ,“ vyštěkla zoufale. Viděla jak Ron zaváhal.
„Víš, já bych rád, ale...prostě, no- “
„Rone, tak tady jste- Co to tu děláte?!“ Byla to Hermiona a tvářila se velice překvapeně. Ron zmlknul jako když utne.
„Nic,“ prosmýkla se kolem ní Healey a ztratila se v záplavě knih. Vysvětlení už nechala na Ronovi. ´Proč tam sakra Hermiona musela přijít zrovna v tu chvíli! Už ho málem měla...´ Ohlédla se a stačila ještě zachytit Rona, jak zuřivě gestikuluje rukama na vyděšeně se tvářící Hermionu. ´To je teda poprask, že jsem na to přišla. To by došlo i tupci´ pomyslela si ironicky. Teď už se asi nedozví kam zmizeli. Možná, kdyby ještě chytla Harryho...
„Healey?“ ozvalo se za ní. Otočila se. Byl to on, takové štěstí! Jenže-
„Neviděla jsi Rona nebo Hermionu?“
´Tak nic, no...kdyby se ho zeptala teď, bylo by to moc nápadné.´
„Jo, jasně,“ pravila sklesle, „jsou někde támhle.“ A mávla rukou přibližně do míst, kde se nacházela ona hromada.
„Dík.“
´Super.´Ginny už vzdala předem. Ta by si to tajemství klidně odnesla do hrobu...
xD
(Aria, 9. 11. 2010 14:19)