Radost až do rána
Opakem pocitů úzkosti je radost, veselí, štěstí a láska. Byl jsem v mládí docela bavič a řekl bych, že jsem měl a mám svérázný humor, který někdy také nebyl chápán a mnohdy jsem se dostal do konfliktů. Dokázal jsem bavit celou hospodu po našich odehraných zábavách s kapelou, kreslil jsem karikatury kapely, spolužáků ve škole, vymýšlel veselé básničky, humorné zprávy z novin o členech kapely, lepil fotky do společných kronik a tak vznikalo v kapele takové to “větší” pouto kamarádství a přátelství, kdy stačilo říct třeba slovo “BZUK” a každý věděl, že je to narážka na našeho klávesistu, který měl žlutohnědé pruhy na tričku, ke všemu se začínajícím bříškem a vypadal jako čmelák. Vznikaly tak pozoruhodné obraty, kterým jsme rozuměli jen my sami: boty na kolečkách, kucguma, Prométeus (to bylo na Jirku Rákosníka, že vylíže pekáč po jídle). Také jsme si to moc užívali a dodnes děláme mejdany na vánoce a různé oslavy narozenin a držíme spolu pohromadě i když už samozřejmě v obměněné sestavě. Já už jsem zmiňoval ten pocit štěstí a radosti, který mám, když jsem na chatě, ale musím se k tomu ještě jednou vrátit. Nechali jsme si udělat nové vnitřní obložení stěn ze smrkového dřeva a dát na strop trámky také ze dřeva. Trvalo sice dlouho než se to udělalo, stálo to dost peněz, ale stálo to za to... večer, když si lehnu a svítí lampička z ratanu, kde prosvítají kruhy světla po místnosti, se ve mě rozleje z toho pohledu nádherný pocit radosti a štěstí. Ráno se probudíme a vidím na stropech ty trámky a to dřevo vůbec, to jak jsme vše kolem upravili a znova radost... S kamarádem jsme udělali obklady na verandě z lamel podobných opět smrkovému dřevu a i když je to jen imitace, překrylo to “hnusnej” původní “papundekl”, jak tomu říkával můj táta a hned to vypadá skvěle. Sedím v křesílku a dívám se do stropu, ten samý pocit. V kuchyni jsme dali za dvojvařič tapetu a z vrchu ji přitloukli laťkou, opět bomba, udělali jsme si sami obklady kachliček za kamna, sehnali malá výkonná kamínka... Chodím kolem toho všeho a cítím úžasný pocit naplnění, že jsem se na tom také podílel a něco pro to udělal. Také a to hlavně, že něco takového, je vůbec moje, rodiny. Tady nejde o nějaký hmotný statek a vychloubání se, že jsme na ten majetek dosáhli, tady jde o pocit sounáležitosti k tomuto místu u Šternberka, kam jsem jezdíval od malička s rodiči, kam jsme pak jezdili i s manželkou a dětmi, s babičkou a dědou a najednou po strašně dlouhých letech, je toto místo s chatičkou naše! Nikdy by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Stejně tak miluji pocit při skládání muziky. Sednu si v noci po desáté hodině ke klávesám a začnu si hrát. Napadne mě nějaká harmonie, tak ji natočím do stopy klavíru a pak přihrávám smyčce, bicí, elektrické a akustické kytary a nakonec udělám text a celé to nazpívám. Pak se všechno vyčistí od chyb a namastruje, což je, že se upraví zvuk tak, aby byl hezky poslouchatelný ve výsledku a vyrovnaný do sterea, upravuje se equalizéry a různými efekty ap. Ono se to nezdá, ale nahrát všechny nástroje i zpěvy a ještě udělat okamžitě nějaký text, zabere nějaký ten čas... Já prožívám tento pocit skoro každý den. Velkou láskou je pro mě také rybařina. Nejsem žádný profesionál, jsem docela nešika navazovač, ale rybařina mě chytla. Stalo se tak poměrně pozdě. Kdysi jsem sice za mlada chodíval s tátou na ryby na Jizeru, ale doopravdy mě to začalo brát, až když už jsem měl sám rodinu. Já nevím, co mě tak na tom chytlo, ale ten pocit vášně z lovu jsem poznal a vím jak chutná. Když přijde člověk k vodě, klepou se mu ruce, aby už měl nahozíno do vody, pak přichází očekávání. Tolikrát nic nechytíte, ale vždycky znovu cítíte ten pocit. Ryby pouštím, nejde mi o úlovek a z druhé strany není tolik času na chytaní, zároveň jsem už také dost zlenivěl, abych byl každý den na rybách, ale moc miluju rybník Staňkov, který mi přirostl k srdci a pak řeku Sázavu, kde je sice rybolov nic moc, ale voda je hned u chatky a je tam prostě a jasně krásný relax. Hodně mě baví fotografování, na webu mám hodně ukázek. Jinak jsem v našem městě měl v roce 2006 oficiální výstavu. Hodně jsem kdysi kreslil a také namaloval nějaké obrazy olejem i temperami, ale řekl bych k tomu, že mi kreslení nahradila práce na zakázkách tiskárny, kdy se musí graficky upravit sazba, což je svým způsobem výtvarničina. Já jsem tohle vše bral dříve strašně moc vážně a občas jsem měl i konflikt s tím, že jsem si stěžoval na poměry v kultuře. Když mi bylo asi 22 let, tak jsem např. podal stížnost na kulturním středisku v Mladé Boleslavi. Mělo to souvislost právě s malováním. Připadalo mi, že paní, co se mnou mluvila se soustředí na pití kafe a vůbec mě nevnímá. Přinesl jsem tam naivně asi 20 hotových svých obrazů, malovaných olejem. Tak jsem si stěžoval, že není zájem o mladé lidi, kteří se chtějí prosadit v umění. Za nějaký ten čas, pak večer v týdnu někdo zvoní u nás doma na zvonek v paneláku a ona přijela celá komise výtvarníků z Mladé Boleslavi a posuzovali pak mé obrazy. Jindy zase byl problém v tom, že název mého obrazu na výstavě benáteckých výtvarníků zněl “Za městem se červená” a nemohl jsem ho vystavit, protože jedna úřednice to vzala tak, že jsou to Milovice. Podobné problémy jsem pak měl i v Supraphonu v textové komisi, při vydávání naší skladby na LP výběru z tuzemských rockových kapel, kdy komise neschválila můj text “Sbory zbloudilých”, protože by to mohlo být bráno tak, že jsme zbloudilé ovce v našem socialistickém státě! Nakonec se píseň přejmenovala na “Myšlenky básníků”.